Od 8. století byla součástíGhanské říše. Tu v roce 1076 dobyli berberštíAlmorávidé a založili zde rozsáhlou říši, zasahující až do Španělska.Almoravidovská říše se rozpadla v roce 1147 a jih se stal součástíříše Mali. Sever byl pod silným vlivem arabskéhoMaroka. Ve válceŠar Bubu (1644 až 1677) získali arabští beduíni kmeneBanu Maqtil původem zJemenu po porážce Berberů zbytek území. V oblasti vznikl kastovní systém na jehož vrcholu stály arabské válečnické kmeny. Postupně došlo k arabizaciBerberů a černošského obyvatelstva v oázách tzv. Haratinů.[2] Od 15. století byla Mauritánie častým cílem evropských obchodníků (Portugalci,Španělé,Angličané,Nizozemci a hlavněFrancouzi). V 16. a 17. století se na jihu Mauritánie ustavily emirátyTrarza,Brakna aTagant. Roku1740 vznikl na severuemirát Adrar. Jména všech těchto někdejších emirátů nesou 4 ze 13 moderních mauritánských regionů.
Od 18. století probíhala francouzská kolonizace, v letech 1902–1909 byly vyhlášenyprotektoráty nad všemi čtyřmi emiráty a země se stala součástíFrancouzské západní Afriky, jejíž součástí byla do roku1958. Do roku 1934 však Francie uplatňovala v Mauritánii nepřímou správu prostřednictvím jednotlivých emírů.[3] Roku1958 se Mauritánie stala autonomní republikou,28. listopadu1960 byla vyhlášena nezávislost. Zároveň bylo založeno dnešní hlavní městoNuakšott na místě vesnice Ksar.
Mauritánská vlajka je tvořena listem o poměru stran 2:3 se třemi vodorovnými pruhy: červeným, zeleným a červeným o poměru šířek 1:3:1. V zeleném poli je zobrazen žlutý půlměsíc s cípy k hornímu okraji. Mezi cípy je žlutá pěticípá hvězda.
Mauritánská republika leží v západní části Afriky na pobřeží Atlantského oceánu. Na severozápadě má 1 561 km dlouhou hranici s Marokem okupovanouZápadní Saharou, na severovýchodě 463 km s Alžírskem, na východě a jihu 2 237 km s Mali a na jihozápadě 813 km seSenegalem. Pobřeží Atlantského oceánu je dlouhé 754 km. S rozlohou 1 030 700 km² je 20. největším státem na světě, 11. největším v Africe a 13,4× větším než Česká republika. Z Afriky zabírá asi 3,4 % rozlohy.
Asi tři čtvrtiny území tvoří poušť a polopoušť. Nejvyšší horou jeKediet Ijill poblíž západosaharské hranice s nadmořskou výškou 915 metrů. Území je z poloviny poušťSahara, na jihu se nachází málo úrodná oblastSahelu. V zemi jsou dva národní parky. V roce 1976 byl na severní částí mauritánského atlantského pobřeží vyhlášenNationalpark Banc d’Arguin[4] a v roce 1990 vzniklParc national du Diawling v jihozápadní části země v deltě řekySenegal.
Mauritánie byla do roku 2010 jednou ze tří arabských zemí uznávajícíchIzrael. Tato diplomatická vazba je dědictvím režimu Maaúja Uld Sídí Ahmada Táji, který v 90. letech nejprve podporovalIrák při válce vPerském zálivu, v obavách z mezinárodní izolace i domácího odporu se však brzy začal sbližovat se Spojenými státy a Izraelem.
Rozlehlé pouštní oblasti sahelských států se díky malé hustotě osídlení a absolutní propustnosti hranic staly vítaným útočištěm proteroristické organizace. Na území Mauritánie a sousedního Mali tak operujeSaláfistická skupina pro kázání a boj, jež údajně disponuje stovkami bojovníků. Bezpečnostní hrozby spojené s tímto regionem nezůstaly nepovšimnuty ani v rámci boje proti světovému terorismu. Mauritánie byla od roku 2002 zapojena do tzv.Pansahelské iniciativy, v rámci kteréSpojené státy pomáhaly budovat místní vojenské jednotky určené k boji s teroristickými skupinami. Tento program byl v roce 2005 nahrazenTranssaharskou protiteroristickou iniciativou, která kromě citelného navýšení dostupných finančních prostředků (roční rozpočet dosahuje 100 milionů USD) zahrnuje větší počet zúčastněných zemí a rozšiřuje spolupráci o nové dimenze (vzdělání, zabezpečení letišť, kontrola podezřelých finančních toků).
Mauritánie byla, na rozdíl od svých severnějších sousedů, doposud ušetřena významnějších teroristických úderů. Veřejné mínění zatím nejvíce rozvášnil útok islamistů na vojenskou posádku na severovýchodě země v roce 2005, při kterém bylo zabito 15 vojáků. Nuakšott kromě toho mluví o několika připravovaných atentátech a únosech, které se místním bezpečnostním složkám podařilo zhatit. Vojenská pomoc ze stranyWashingtonu je tudíž místní vládou více než vítána. O její existenci svědčí překvapivě dobrá výzbroj mauritánské armády.
Problémem dnešní Mauritánie jsou rostoucí slumy, protože pastevci jsou kvůli rozšiřování pouští vyháněni ze svých pastev. Na vývoz jdeželezná ruda (ta tvoří asi polovinu veškerého vývozu) a rybolov, odběrateli jsouEU aAsie. Veškerou železnou rudu přepravují vlaky poMauritánské železnici do přístavu Nuadhibú. Ačkoliv má země bohaté pobřežní vody, nadměrný lov v posledních letech ohrožuje tento významný generátor vývozních příjmů i zdroj obživy obyvatelstva.
V roce 2001 byla potvrzena existence ložisekropy v pobřežních vodách. Podle odhadů měly příjmy z těžby ropy dosáhnout v roce2006 47 miliardukíjá, což by představovalo asi třetinu státního rozpočtu. Těžba ropy je nicméně spojena s úplatkářským skandálem, do nějž je údajně zapojenaaustralská firmaWoodside.
Dovážejí se stroje a spotřební zboží.HDP na 1 obyvatele dosahuje asi 500 USD. Měnou jemauritánská ukíjá.
70 % obyvatelstva Mauritánie jsouMaurové. Za Maury byli označováni také muslimové, kteří ve středověku okupovali jižníŠpanělsko. Mauři v Mauritánii jsou smíšenéhoarabsko-berberského ačernošského původu.[2] Mauři jsou rozděleni do mnoha etno-lingvistických skupin a dále rozlišováni rasově na Bílé Maury (odhad – asi 30% obyv.) a na Černé Maury (asi 40 % obyv.), ačkoli je někdy obtížné rozlišit tyto dvě skupiny podle barvy pleti. Bílí Mauři kontrolují obchod a vládu v zemi. Černí Mauři (nazývaní také jakoHaratinové nebo osvobození otroci) zůstávají politicky a ekonomicky slabší než Bílí Mauři.[9]
Další skupinou v zemi jsou černí Afričané, tzv. Afro-Mauritánci, kterých je asi 30 %. Afro-mauritánské kmeny jako např.Halpulaar,Wolof aSoninke, zůstávají soustředěny na jihu a v městských oblastech. Černí Mauři a Afro-Mauritánci jsou početně mnohem méně zastoupeni ve veřejném a soukromém sektoru a mají podřazené postavení. V současnosti je členem mauritánského parlamentu pouze jeden Černý Maur.[10]
Francouzi tvoří 1 % obyvatel, 99 % Mauritánců jsou muslimové, islám je základemzákonodárství aarabština je zde úředním jazykem, přesto i zde existuje mizivákřesťanská menšina (max. 1 %).Gramotnost dosahuje asi 34 %.
V mauretánskémChinguetti se nachází nejstarší nepřetržitě fungující knihovna s převážně duchovní (islámskou) tematikou v celé Africe. K vidění jsou zde až devět století staréKorány a další vzácné knihy.[11] Chinguetti se svou knihovnou bývá označováno jako sedmé nejsvětější místoislámu a je na seznamu chráněného kulturního dědictvíUNESCO. Městečko bylo založené v roce 777 a od 11. století bylo zastávkou obchodních karavan a střediskem učenců tehdejšího muslimského světa. Ve 13. století se stalo důležitou křižovatkou karavan mezi středomořím asubsaharskou Afrikou. Vrcholu své slávy dosáhlo Chinguetti v 17. století, kdy bylo povinnou zastávkou karavan směřujících doMekky. Kdysi mělo pět velkých knihoven s tisícovkami knih, které lákaly učence ze vzdálených zemí. V té době zde panoval obchodní ruch, který také umožnil získat vzácné knihy z tehdejších center islámské vzdělanostiKáhiry,Bagdádu,Damašku,Jeruzaléma neboTimbuktu. Dnes tu žije jen několik desítek obyvatel. Knihovna je soukromá, dědí se v otcovské linii a od svého založení je nepřetržitě funkční.[11]
Po dodnes zaminované hranici Mauretánie aZápadní Sahary vedeželezniční trať v délce více než 700 kilometrů, po níž jednou týdně převáží nákladní vlak železnou rudu z povrchových dolů v oblasti Zouérat na severu země až Atlantskému oceánu do Nouadhibou. Se svými 210 nákladními vagóny a délkou 2,5 kilometru jde o nejdelší a nejtěžší vlak na světě. Lidé mohou bez omezení naskočit na vagóny s nákladem.[12]
↑DESMIER, Xavier. Imragenové – páni rybí zátoky.Koktejl [online]. 2005-09-01 [cit. 2014-09-13].Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-09-13.
↑ Archivovaná kopie.www.osacr.cz [online]. [cit. 2014-12-26].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-12-26.
↑ V železech otroctví zůstává 800 tisíc Mauritánců. A nechtějí to měnit.iDNES.cz [online]. 2012-09-03 [cit. 2020-09-21].Dostupné online.
↑LHOŤAN, Lukáš. V Mauretánii žije i dnes až 600 000 lidí v otroctví: Trpíme otroctvím a rasismem zároveň. To je naše realita..Reflex.cz [online]. 2020-07-28 [cit. 2020-09-21].Dostupné online.
↑ Prezidentské volby v Mauritánii vyhrál někdejší pučista Abdal Azíz.iDNES.cz [online]. 2009-06-19 [cit. 2014-09-13].Dostupné online.
↑ V železech otroctví zůstává 800 tisíc Mauritánců. A nechtějí to měnit.iDNES.cz [online]. 2012-09-03 [cit. 2014-09-13].Dostupné online.
↑ Archivovaná kopie.www.cidcm.umd.edu [online]. [cit. 2009-09-12].Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-06-03.
↑abHAVELKA, Ondřej.Prolistovat si devět století starý Korán? V Mauretánii můžete. [online]. Dingir [cit. 2022-09-22].Dostupné online.
↑ Mauretánie je země s nejstarší knihovnou, nejdelším vlakem, ale i všudepřítomným rasismem.HedvabnaStezka.cz [online]. 2018-10-03 [cit. 2022-09-22].Dostupné online.
Bertelsmann Stiftung.BTI 2010 — Mauritania Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-18].Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-21. (anglicky)
Bureau of African Affairs.Background Note: Mauritania [online]. U.S. Department of State, 2011-07-05 [cit. 2011-08-18].Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-02. (anglicky)
CIA.The World Factbook - Mauritania [online]. Rev. 2011-07-08 [cit. 2011-08-18].Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-12-24. (anglicky)
Zastupitelský úřad ČR v Rabatu.Souhrnná teritoriální informace: Mauritánie [online]. Businessinfo.cz, 2010-10-24 [cit. 2011-08-18].Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11.
DESCHAMPS, Hubert Jules, a kol.Mauritania [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-18].Dostupné online. (anglicky)
.svg)
.svg)
