Joseph Ravel a Marie Delouartová, rodiče Maurice Ravela na portrétuMarcellina Desboutina (1886–1890)Rodný dům Maurice Ravela v Ciboure
Otec Maurice Ravela, Joseph, pocházel zeŠvýcarska. Pracoval jako inženýr na výstavbě železnice veŠpanělsku, kde se seznámil s Marií Delouartovou, svou budoucí ženou a matkou dvou synů, Maurice a Edouarda. Matka pocházela zBaskicka a španělský vliv se projevoval v pozdější Ravelově hudbě.[4] Manželé se usadili na francouzské straněPyrenejí, v Ciboure, poblíž španělských hranic.
Rodina záhy po Ravelově narození přesídlila do Paříže, kde se usadila na bulváru Pigalle. Ravel hrál od šesti let na klavír a ve čtrnácti vstoupil na pařížskou konzervatoř.[5] Ravel studoval hru naklavír uCharlese W. de Bériota a později kompozici naPařížské konzervatoři, mezi jeho učitele patřil např.Gabriel Fauré.[6] Na konzervatoři s ním studoval iRicardo Viñes, pozdější interpret jeho klavírních děl a celoživotní přítel.[4] Během studií se Ravel stal členem umělecké skupinyLes Apaches, která měla velkou zálibu v ruské hudbě. Jejím členům věnoval svůj klavírní cyklusZrcadla.[4]
Maurice Ravel se neúspěšně ucházel oŘímskou cenu, kdy podle zadání vytvořil tři dnes málo známé kantáty –Alcyone,Alyssa aMyrrha; zaMyrrhu, kterou pojal z ironie trochu sladkobolně, dostal 2. místo.I tato epizoda jistě přispěla k tomu, že později odmítlŘád Čestné legie, zahraniční pocty ovšem přijímal, tak se stal rytířem Belgického království i doktorem honoris causa vOxfordu.
Po počátečních nezdarech si definitivně získal respektŠpanělskou rapsodií (1907), již dříve ovšem zaujal klavírnímiVodotrysky (1901), všeobecně oblíbenou se stala iPavana za mrtvou infantku (1899). Pro Ruský baletSergeje Ďagileva dokončil v roce 1912 hudbu k baletuDafnis a Chloé. Později ji upravil do dvousuit, z nichž zejména druhá patří k nejhranějším Ravelovým skladbám.[6]
Vila Belvédère v Montfort-l'Amaury u Paříže
Zaválky se Ravel dobrovolně přihlásil do armády, kam ho kvůli malému vzrůstu a nízké váze málem nepřijali. Nakonec sloužil jako řidič.[6] Ve volných chvílích složil na frontěTři sbory a capella – na vlastní texty, odkazující ke kultuře francouzskéhostředověku arenesance.
Roku 1920 se přestěhoval doMontfort l'Amaury u Paříže, kde hledal klid na své deprese. Dům s japonskou zahradou byl plný starožitností a exotických předmětů. Ravel v něm bydlel až do své smrti 1937. Mezitím však, už jako známý umělec, cestoval a napsal ještě řadu vynikajících děl. V roce 1926 navštívilSkandinávii aAnglii, v roce 1928USA aKanadu.
Maurice Ravel byl svobodný, bezdětný, liboval si v elegantním oblečení a silných cigaretách Caporal. Po otci, vynálezci, zdědil velký zájem o hodinové, hrací i jiné mechanické strojky a hračky, které také sbíral. Mezi další záliby patřil chov exotických koček a pěstování exotických rostlin.[6] Jeho dobrou přítelkyní bylaIda Rubinsteinová, ruská tanečnice židovského původu a později mecenáška, která inspirovala Ravela k napsání jednoho z jeho nejznámějších děl, baletuBolero (1928).[6][7]
Na začátku třicátých let složil dva klavírní koncerty (G dur a D dur), které patří mezi jeho nejlepší skladby. Koncert D dur psal pro levou ruku na přání rakouského klavíristyPaula Wittgensteina, který přišel o pravou ruku ve válce.[6] V roce 1932 podnikl větší turné po Evropě a v jeho rámci koncertoval i vPraze.
Roku 1932 utrpěl při jízdě taxíkem zranění hlavy. Krátce nato začal trpětapraxií a ačkoliv byl schopen stále hudbu vnímat a komponovat, ztratil schopnost své myšlenky zachytit do not. V roce 1935 ještě naposledy navštívilŠpanělsko aMaroko.[6] Zemřel 28. prosince 1937 po nepovedené operaci mozku v Paříži. Je pochován na hřbitově vLevallois-Perret.[5]
Ravel byl ve svém díle zpočátku ovlivněnClaudem Debussym,Erikem Satiem, ale také ruskouMocnou hrstkou a dalšími dobovými skladateli jako napříkladJulesem Massenetem aneboEmmanuelem Chabrierem.[6] Byl schopný syntetizovat velmi rozmanité proudy a zároveň si již od svých prvních děl vytvořit dobře rozpoznatelný styl, který pouze obohacoval o další prvky.
Příznačné pro Ravela jsou zejména vybroušené složité harmonie na pokraji tonality, časté používání neharmonických prodlev, rafinovanost sazby a sevřenost a přehlednost formy. Samostatnou kapitolu představuje Ravelovo umění orchestrace. U Ravela se střídaly impresionistické skladby s neoklasicistními, u nichž kladl důraz na formální vytříbenost. Výraz Ravelovy hudby sahá od malátné křehkosti s odkazy na středověkou a jinou historickou hudbu přes extrovertní a bujná allegra odkazující k španělské kultuře, ale i k lehčí francouzské produkci své doby, až k velmi tvrdým, harmonicky výbojným kompozicím s názvuky expresionismu.
V celé jeho tvorbě je patrný vliv lidových melodií a to nejen iberských, ke kterým měl přirozeně blízko, ale i, cikánských, arabských, židovských, řeckých, maďarských, ruských a dalších. Ravel byl okouzlen světem staré Vídně čehož ohlasem jsou jeho klavírníValses nobles et sentimentales a především symfonická báseňLa Valse. Při úspěšném turné poUSA aKanadě v roce 1928 se seznámil vNew Yorku se skladatelemGeorgem Gershwinem, který ho zavedl doHarlemu na koncertDuke Ellingtona. Ravelovo okouzlení jazzem 20. let a dalšími prvky americké hudby se pak projevilo i v jeho dalších skladbách, zejména v opeřeDítě a kouzla a Druhé sonátě pro housle a klavír
Ve dvacátých letech se jeho styl výrazně posouvá směrem k expresionismu – jde zejména o tvrdší disonantnost souzvuků a nové způsobyinstrumentace. To se týká zejména Madagaskarských písní, případně Dua pro housle a violoncello. Orchestrace u Ravela bývá tak barvitá, že mu dobová kritika vytýkala, že je to to první, čeho si u jeho skladeb člověk všímá. Ve své tvorbě Ravel nepoužíval častosymfonickou formu a vyhýbal se náboženským tématům. Ravelovo dílo není početně velké, ale stalo se synonymem dokonalé skladatelské práce a je stále znovu prováděno.
Pavana za mrtvou infantku (Pavane pour une infante défunte, 1899)
Vodotrysky (Jeux d'eau, 1901)
La Sonatine (1903 – 1905)
Zrcadla (Mirroirs, 1904)
Kašpar noci (Gaspard de la nuit, 1908) – temný klavírní triptych inspirovaný básníkemAloysiem Bertrandem
Má matka husa (Ma mère L'Oye, 1910) – čtyřruční cyklus podle starých francouzských pohádek
Valčíky vznešené a tesklivé (Valses nobles et sentimentales, 1911)
Náhrobek Couperinův (Le Tombeau de Couperin, 1917) – neoklasicistní suita starých francouzských tanců. Každý z nich je věnován konkrétnímu Ravelovu spolubojovníkovi z války.
↑ Ravel Concerto in G major for piano and orchestra (rešerše a videa, anglicky).www.forte-piano-pianissimo.com [online]. [cit. 2014-08-22].Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-08-26.
