Martin V., vlastním jménemOdo z Colonny (1368–20. února1431), bylřímskýpapež, 206. papežkatolické církve (1417–1431). Zvolen byl 11. listopadu 1417 nakostnickém koncilu vkonkláve složeném z 23kardinálů a 30 delegátů koncilu. Jeho zvolení prakticky ukončiloVelké papežské schizma.
Pocházel ze staré a urozené římské rodinyColonnů, studoval vBologni. Římský papežInocenc VII. (1404–1406) ho jmenoval kardinálem. Za pontifikátu jeho nástupceŘehoře XII. (1406–1415) byl jedním ze 7 kardinálů, kteří vedli nespokojence proti němu, kteří se odvolali proti papeži k Bohu a kteří svolalipisánský koncil (1409). Tam byl Řehoř XII. sesazen a novým papežem byl zvolenAlexandr V. (1409–1410).
Když byl nakostnickém koncilu Odo z Colonny zvolen papežem Martinem V., zakázal odvolání proti papeži. Také musel získat Řím, který byl tou dobou obsazen Neapolci. To se mu podařilo vyjednáváním i silou zbraní 28. září1419, kdy slavnostně vjel do města. V roce 1419 povolilbenediktinům zrušení společné ložnice – dormitáře, což vedlo obecnému prosazení samostatnýchklášterních cel.[1]
Ještě jako kardinál byl jmenován jedním z komisařů při procesu sJanem Husem a podílel se na jeho odsouzení. Také později se tvrdě stavěl proti jeho následovníkům – vyhlásil pětkřížových výprav proti českýmhusitům, porážky poslední z nichu Domažlic se ale nedožil.
Roku1425 vydal dekret na reformu církve,1431 svolalbasilejský koncil, ale jeho zahájení se také nedožil. Zemřel raněnmrtvicí.
Papež Martin V. vydal již 22. února 1418 dvěbuly (In eminentis aInter cunctas), ve kterých potvrdil rozsudky nadHusem iJeronýmem a všechny výnosykostnického koncilu protihusitství včetně zatracenípřijímání pod obojí. V buleInter cunctas jsou výslovně uvedeny odsouzené výroky Husovy (i jeho předchůdceViklefa) a je přidán také návod, jak má být prováděn výslech lidí, kteří jsou podezřelí z viklefovské a husitskéhereze.[2]
O dva roky později vydal papež veFlorencii buluOmnium plasmatoris Domini, datovanou 1. března 1420. Chválí v ní králeZikmunda za úsilí o vykořenění viklefovců a husitů a ukládá ostatním panovníkům, dalším světským vrchnostem a všem křesťanům, aby také přispěli k vyhubení uvedenýchkacířů. Kdykoli král Zikmund podnikne na kacíře válečný útok, jsou církevní hodnostáři povinni vybízet ve všech místech lid k účasti na křížové výpravě. Těm, kdo výzvu přijmou, připnou kněží na ramena kříž. Místo osobní účasti ve válce je možné za sebe postavit najaté bojovníky. Pokud se účastnícikřížové výpravy vyzpovídají a projeví lítost, získají plnomocnéodpustky a dostane se jim odpuštění i těch nejtěžších hříchů, jejichž rozhřešení bylo jinak vyhrazeno pouze papeži.[3][4]
Bulu slavnostně vyhlásil v neděli 17. března 1420 veVratislavi papežůvlegát Fernando de Palacios, biskup španělského městaLugo,[5] za účasti krále Zikmunda, mnoha prelátů a světských knížat.[6] Vyhlášením buly započalaprvní křížová výprava proti husitům.
My na nejvyšší míru v Pánu schvalujeme zdravý úmysl krále římského, jehož královská vláda se uplatňuje i v Uhrách, Čechách, Dalmácii a Charvátsku, a s očima obrácenýma k nebi, o jehož záležitosti tu jde, usedavě se modlíme za jeho zdar a vybízíme každého, všechny krále, vévody, markrabí, knížata, pány a hrabata, vrchnosti, hejtmany, v moci postavené a všechny ostatní úředníky i jejich zástupce, jakož i městské obce a správy podhradí, hradů a všech ostatních míst, i všechny horlitele křesťanského jména všech stavů, a zapřísaháme je skrze vylitou krev nejslavnějšího Vykupitele v otcovské lásce a nabádáme je pro odpuštění hříchů, aby se mocně a mužně opásali k dílu vyhlazení viklefistů, husitů a ostatních kacířů i jejich příznivců, ochránců a obránců, chtějí-li získat odpustky, které zdar tohoto podniku šťastně podepřou.
Martin V.,Omnium plasmatoris Domini, výňatek[7]
- ↑VLČEK, Pavel; SOMMER, Petr; FOLTÝN, Dušan.Encyklopedie českých klášterů. Praha:Libri, 1997.ISBN 80-85983-17-6. Heslo Cela, s. 711.
- ↑BARTOŠ, František Michálek.Husitská revoluce. I., Doba Žižkova 1415-1426. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965. 236 s.Dostupné online. cnb000482905. S. 49.
- ↑KAVKA, František.Poslední Lucemburk na českém trůně: králem uprostřed revoluce. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1998. 290 s.ISBN 80-204-0608-5. S. 46.
- ↑BARTOŠ, František Michálek.Husitská revoluce. I., Doba Žižkova 1415-1426. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965. 236 s.Dostupné online. cnb000482905. S. 84–85.
- ↑ČERNUŠÁK, Tomáš, a kol.Papežství a české země v tisíciletých dějinách. 1. vyd. Praha:Academia, 2017. 450 s.ISBN 978-80-200-2638-5. S. 148.
- ↑BARTOŠ, František Michálek.Husitská revoluce. I., Doba Žižkova 1415-1426. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965. 236 s.Dostupné online. cnb000482905. S. 85.
- ↑MOLNÁR, Amedeo, ed.Slovem obnovená: (čtení o reformaci). 1. vyd. Praha:Kalich, 1977. 265 s. cnb000460704. S. 61.
- KRCHŇÁK, Alois.Čechové na basilejském sněmu. 2.., doplněné vyd. Svitavy: Trinitas, 1997. 299 s. (Křesťanská akademie - Studium, 92).ISBN 80-86036-01-4. S. 255–256. (Stručný životopis)
Obrázky, zvuky či videa k tématuMartin V. na Wikimedia Commons
.svg)
