V období, kdy je Mars v opozici keSlunci aZemě se tak nachází mezi těmito dvěma tělesy, lze Mars vidět naobloze celou noc. Spolehlivé informace o prvních pozorováních Marsu jako planety neexistují, ale pravděpodobně k nim došlo mezi lety 3000 až 4000 př. n. l. Všechny starověké civilizace,Egypťané,Babylóňané i Řekové, tuto „putující hvězdu“ znaly a měly pro ni své pojmenování. Kvůli načervenalému nádechu způsobenému červenou barvou zoxidované půdy na jejím povrchu považovaly staré národy Mars většinou za symbol ohně, krve a zániku.
Mars vznikl podobně jako ostatníplanety našeho systému přibližně před 4,5 miliardami letakrecí z pracho-plynného disku, jenž obíhal kolem rodící se centrální hvězdy. Srážkami prachových částic se začala formovat malá tělesa, kterágravitací přitahovala další částice a okolní plyn. Vznikly tak prvníplanetesimály, srážely se navzájem a formovaly ve větší tělesa. Na konci tohoto procesu v soustavě vznikly čtyřiterestricképrotoplanety.[2] V porovnání s ostatními má Mars – nejvzdálenější z terestrických planet – nejvyšší zastoupení lehkých prvků jakokřemík,hliník čisíra.
Po zformování protoplanety docházelo k masivnímu bombardování povrchu materiálem, který ze vzniku soustavy zbyl, což mělo za následek jeho neustálé přetváření a přetavování. Celý povrch se možná dokonce roztavil do podoby tzv.magmatického oceánu, jehož tepelná energie společně s teplem uvolněnýmdiferenciací pláště a jádra je dodnes kumulována v nitru planety a umožňuje existencivulkanismu a tektonických procesů.[3]
Mars má oproti Zemi zhruba čtvrtinovou plochu povrchu a přibližně desetinovouhmotnost (1,448×108 km2 a 6,4185×1023 kg).[4] Střední hustota planety je 3933 kg·m−3.[4] Velikost Marsu, který zůstal znatelně menší než Země, přestože se vyvíjel v oblasti, kde bylo více místa, a mohl proto nasbírat více materiálu, se řadí k hlavním – a dosud neuspokojivě vysvětleným – paradoxům vevývoji sluneční soustavy. Podle jedné z teorií to možná souvisí s dávnoumigrací Jupiteru sluneční soustavou, při níž tatoobří planeta mohla zónuterestrických planet nakrátko navštívit a část materiálu odsud vymést.[5]
Sluneční den je na Marsu podobně dlouhý jako na Zemi (24 hodin, 39 minut a 35,244 sekund) a nazývá seSol.[6]
Podrobnější informace naleznete v článku Geologie Marsu.
Geologická stavba Marsu se podobá té zemské. Na povrchu kůra, pod ní plášť a zcela uprostřed jádro (umělecká představa)
Přesné geologické složení planety neznáme, ale na základěastronomických pozorování a průzkumu několika desítekmeteoritů z Marsu[7]nalezených na Zemi se soudí, že jeho povrch tvoří převážně horniny ze skupinyčedičů.[8] Oproti pozemským čedičům jsou některé oblasti obohaceny o křemičitanovou složku podobnou až pozemskýmandezitům[9] (na druhou stranu je možné, že jsou tvořeny i sopečným sklem). Při pozorování jeplaneta načervenalá, protože celý povrch planety pokrýváoxid železitý. V okolí Marsu se v současnosti nevyskytuje globálnímagnetické pole, avšak některé oblasti planety vykazují trvalou magnetizaci, což svědčí pro hypotézu, žehistorické magnetické pole bylo globálního charakteru. Na povrchu se nevyskytujevoda v tekutém stavu, což může být jeden z důvodů, proč na Marsu není pozorovánadesková tektonika. V minulosti (zejména na počátku vývoje planety) však mohla být část kůry mobilní, a pozorované paleomagnetické anomálie by mohly proto souviset s tvorbou nové kůry,[10] podobně jako je tomu u zemskýchstředooceánských hřbetů.
Vzhledem k faktu, že na Marsu nebyly prováděny podrobné geologické průzkumy, jsou současné poznatky o planetě a její vnitřní stavbě velmi kusé; vycházejí převážně ze srovnání se Zemí a teoretických modelů založených na nepřímých měřeních pořízených automatickými sondami. Pod kůrou Marsu se zřejmě nachází plášť primárně tvořenýolivínem a spinelem.[8] Odhaduje se, že planeta má žhavé, zčásti tekuté jádro o průměru přibližně 1480 km[11] (jiný zdroj uvádí 1300 až 1700 km[8]) složené převážně ze železa s 15 – 17 váhových procent příměsí síry, což je až dvakrát více než síry v jádru Země.[11] Nicméně mezi vědci nepanuje obecná shoda, jestli je jádro částečně tekuté, či pevné, a obě hypotézy jsou stále zvažovány.[8]
Jádro je obklopeno pláštěm, jehož aktivita spojená s tepelným vývojem dala vzniknout většině tektonických a vulkanických útvarů na planetě. V současnosti je tato aktivita minimální, avšak v hlubších částech pláště můžeplášťová konvekce stále probíhat. Nejsvrchnější část pláště tvoří kůra, jejíž průměrná mocnost dosahuje 38 km až 62 km.[8]
Největší hora sluneční soustavyOlympus Mons. Velikost základny je přibližně 600 km, přičemž hora ční asi 24 km nad okolní planinou[12] (Viking 1)
Do 60. let 20. století se všeobecně věřilo, žepolární čepičky Marsu jsou složené ze zmrzlé vody. Během průzkumu kosmickými sondami se ale ukázalo, že Mars má slabouatmosféru složenou především z oxidu uhličitého s pouze malou příměsí vody, která se předpokládala v polárních oblastech. Atmosférický tlak v průměru dosahuje 700 Pa.[13] Na základě tohoto zjištění byl následně vytvořen model atmosféry Marsu, z něhož vyplynulo, že dostatečně nízké teploty způsobilyzkondenzování a zmrznutí samotného CO2 na pólech. Kvůli tomuto periodickému ději (na Marsu se střídajíroční období podobně jako na Zemi) dochází také k významné změně tlaku během roku až o 20 procent.[13] Další podrobné zkoumání nicméně ukázalo, že se póly skládají z vodního i suchého ledu (H2O i CO2).[14]
Pro pozorovatele mimo planetu má Mars oranžovočervenou barvu[15] nebo růžovou se dvěma bělavými oblastmi polárních čepiček. Oblasti s nižším albedem se jeví při pozorování šedě.[15] Na červených oblastech se nacházejí rozličné světlé a tmavé plochy s nazelenalou barvou. Tmavé plochy ovšem nejsou oceány vody, protože ta se na Marsu nemůže vyskytovat v tekutém stavu kvůli nízkému atmosférickémutlaku (~700 Pa).[13] Tyto změny v jasnosti povrchu jsou způsobené rozdílným druhem povrchového materiálu:[13] světlejší naoranžovělé oblasti obsahují prach a písek bohatý naoxid železitý; tmavší plochy jsou zpravidla kamenitější a skalnatější. Tvary a rozměry těchto oblastí se mění vlivem občasných silných větrů, které prach přemísťují.[16]
Povrch Marsu je velmi různorodý. Jižní polokoule s víceméně hornatou krajinou pokrývají krátery, zatímco na severní polokouli jsou rozsáhlé rovné pláně zalité lávou. Obecně se na povrchu Marsu nacházejí skalnaté nebo kamenité útvary, místy překryté prachem a písečnými dunami. Mars má značné množstvíkráterů,koryt,kaňonů a sopek. Je zde v současnosti nejvyšší známá hora sluneční soustavy –štítová sopkaOlympus Mons, která dosahuje výšky přes 21 km.[17] V rovníkové oblasti Marsu se táhne obrovskýkaňonValles Marineris dlouhý 4 500 km a hluboký 7 km. Objevila ho sondaMariner 9 mapující Mars v letech1971–1972, podle níž byl kaňon pojmenován. Průzkum sondami Viking přinesl také snímky oblastiCydonia Mensae se zvláštním útvarem připomínajícím lidskou tvář obrácenou k nebi.[18]Tento skalní útvar se později začal označovat jako tzv. „tvář z Marsu“[19] byl pokládán za umělé dílo mimozemské civilizace. Pozdější kvalitnější snímky ale ukázaly, že se jednalo pouze o hru světla a stínu na obyčejném erodovaném skalním masívu.[19]
Pojmenování povrchových útvarů Marsu je složitější než v případěMerkuru a Venuše, jelikož názvosloví vznikalo více než sto let, již od prvních pozorování prováděných italským astronomemGiovannim Schiaparellim roku1877.[20] Ten během pozorování začal pro útvary používat jména známá z Evropy,Asie a Afriky, která spojoval s mytologickými názvy. V práci, kterou Schiaparelli započal, pokračovalEugene Antoniadi; oba pojmenovávali výraznéalbedové útvary, které však ne nutně odpovídaly objektům na povrchu. Po roce1973 došlo k podrobnému zmapování povrchu Marsu pomocí sondyMariner 9, což přineslo velkou revizi názvů a jejich úpravu, na níž stojísoučasné názvosloví.[21]
Nulová výška: Protože Mars nemá vodní plochy, neexistuje tam žádná přirozená nulová výška (jakou je u Zeměhladina světového oceánu), od které by se mohly měřit výškytopografické. Byla tedy zavedena umělá nulová výška povrchu; do 90. let 20. století daná atmosférickým tlakem 6,1 mbar a později střednímgravitačním potenciálem v oblasti rovníku planety.[22]
Nultý poledník:Rovník Marsu je odvozen z jeho rotace, alenultý poledník byl – podobně jako na Zemi – stanoven dohodou, že prochází určitým konkrétním bodem. V 19. století si za tento bod astronomové (s poměrně velkou nepřesností) zvolili kruhový útvar na povrchu nazvanýSinus Meridiani. Teprve poté, co roku1972 sondaMariner 9 získala první podrobnější snímky, bylo rozhodnuto, že nultý poledník prochází malým kráteremAiry-0 v oblasti Sinus Meridiani.[23]
Interaktivní mapa Marsu
Mapa Marsu
Kliknutím na požadovanou oblast budete přesměrováni na odpovídající článek. Barva udává výšku nad nebo pod referenčním elipsoidem. Po stranách lze odečítat zeměpisnou šířku a délku.
Stratigrafie Marsu jevědní disciplína v planetologii, která se snaží vymezit základnístratigrafické jednotky na Marsu. Původně byly na základěfotografiísondy Viking ze 70. let vyčleněny čtyři, ale ty nyní vzhledem k novým údajům ze sond, které v posledním desetiletí kolem Marsu obíhají či po něm jezdí, procházejí podstatnou revizí. Protože zatím není možné získatgeologické vzorky přímo z hornin na povrchu, je stratigrafie založena na pozorování svrchní vrstvy kůry, respektive na projevechimpaktů cizích těles na povrch.[24]
Pozorováním kráterů byla v geologické historii planety vyčleněna čtyři základní historická období:pre-noachian,noachian,hesperian a amazonian.[25] Pro jednotku noachian, pojmenovanou podle oblastiNoachis Terra, je charakteristický vysoký výskyt impaktních kráterů různé velikosti, takže se podobá měsíční krajině. S obdobím je tedy spojeno silné bombardování povrchu tělesy z vesmíru a množství kapalné vody na povrchu. Jednotka hesperian, nazvaná podle oblastiHesperia Planum, je impaktními krátery pokryta průměrně. V tomto období docházelo k významné sopečné činnosti a katastrofickým záplavám způsobených činnostíoutflow channels. Pro nejmladší jednotku, pojmenovanou podleAmazonis Planitia, je typický nízký počet nových impaktních kráterů a pozůstatky po projevech ledovců i výrazné sopečné činnosti například v oblasti Tharsis.
Nad povrchem je viditelná atmosféra (Mars Global Surveyor)
Mars má velmi řídkouatmosféru, která nedokáže zachovávat tepelnou výměnu mezi povrchem a okolním prostorem, což vede k velkým teplotním rozdílům ve dne a v noci. Tlak na povrchu se pohybuje mezi 600 až 1000 Pa, což je přibližně 100 až 150krát méně než na povrchu Země či jako přibližně ve 30 km nad jejím povrchem. Podobně jako na Zemi ale dochází ke změnám v atmosféře v závislosti na sezónních výkyvech, jak se planeta ke Slunci přibližuje a zase se od něj vzdaluje. V zimě přibližně 25 % atmosférického oxidu uhličitého zmrzne na pólech, zatímco v létě opětsublimuje a vrací se do atmosféry.[26]
Atmosféra převážně z oxidu uhličitého (95,32 %) dále obsahujedusík (2,7 %),argon (1,6 %),kyslík (0,13 %),oxid uhelnatý (0,07 %) a vodní páru (0,03 %),[27] která vzniká sublimací z polárních čepiček. Mezi ostatní plyny vyskytující se v atmosféře se pak ještě řadíneon,krypton,xenon,ozón a metan (který je možným indikátorem života na Marsu, jelikož rychle podléhá rozpadu,[28] nicméně studie z roku 2012 naznačuje, že vzniká jako výsledek interakce UV záření se sloučeninami uhlíků obsažených v mikrometeoritech a kosmickém prachu[29]).
Průměrná teplota u povrchu planety je okolo 210 K (−63 °C).[30] Pro Mars jsou charakteristické velké rozdíly mezi dnem a nocí. Na rovníku se teploty běžně pohybují od −90 do −10 °C a nad nulu se dostanou jen výjimečně. Naproti tomu teplota povrchové vrstvy půdy může někdy dosáhnout až +30 °C. I přes tyto občasně příznivé teploty nemůže na většině povrchu existovat kapalná voda; okamžitě by se vlivem nízkého tlaku začala vypařovat. Ve výšce okolo 40 až 50 km nad povrchem se nachází vrstva s konstantní teplotou. Dále ve výšce přibližně 130 km začínáionosféra a vodíkovákoróna planety sahá až do výšky 20 000 km.[31]
Podrobné znalosti o složení atmosféry, jejích změnách a o dlouhodobějším klimatu byly získány díky několika sondám, které na povrchu přistály (např.Viking 1 a 2,Spirit,Opportunity atd.) anebo atmosféru zkoumaly z orbity. Měřením se zjistilo, že i na Marsu se projevujeskleníkový efekt, který planetu otepluje přibližně o 5 °C[32] a zadržuje okolo 30 % tepelné energie.[33] Výškově se atmosféra dělí nanižší (do 45 km),střední (do 110 km) avyšší (nad 110 km).
Na Marsu byla pozorována i oblačnost[34] nejspíše tvořená krystalky oxidu uhličitého[35] vznikajícími ve výšce zhruba patnáct kilometrů. Vyjma oblačnosti zde probíhají procesy napovídající, že i na Marsu se mění počasí. V atmosféře planety se také často vyskytujíprachové bouře občas celoplanetárního charakteru[36] nebo malé vzdušnéprachové víry.[37] Během bouří může vítr na povrchu planety dosahovat až rychlosti okolo 200 km/h, takže vynáší do atmosféry značné množství drobných prachových částic (obsahujícíchmagnetit) o velikosti 0,1 mikrometru až 0,01 mm. Protože magnetit pohlcuje modrésvětlo lépe než červené, atmosféra se při pohledu z planety jeví žlutavá a při východu/západu Slunce červená. Tento proces je složitější nežRayleighův rozptyl, který způsobuje modrou barvu Země. Vítr vane průměrně rychlostí 35 až 50 km/hod.,[31] díky řidší atmosféře však nemá takovou sílu jako jeho obdoba na Zemi. Díky intenzivním větrům se na Marsu tvoří prachem a větrem obroušené kuličkyhematitu a jiných sloučeninželeza (blueberries).[38]
Podrobnější informace naleznete v článku Voda na Marsu.
Ma'adim Vallis – koryto vyhloubené tekoucí vodou v oblasti kráteru Gusev (horní kráter, který dosahuje průměru 170 km) (Viking)
V současnosti se kvůli nízkému tlaku nemůže na povrchu Marsu voda vyskytovat v tekuté podobě[39] – existuje buď ve formě ledu, nebo jako vodní pára, která vzniká sublimací při zvýšení teploty. Z pozorování se zdá téměř jisté, že po povrchu planety voda kdysi tekla.[40] Je nyní spíše otázkou, kdy a jak dlouho se tam tekoucí voda nacházela a kam se poděla. Předpokládá se, že povrch Marsu byl zaplaven oceánem v obdobínoachianu.[41] Vlivem ochlazování planety v hesperianu povrchová voda zmrzla a zbytek zřejmě unikl dokosmického prostoru. Následné erozivní procesy část zmrzlého ledu potopily pod povrch Marsu. Vedle těchto zatím neprozkoumaných vodních zdrojů se napólech nacházejí dvěpolární čepičky, tvořené jak ledem vodním, taksuchým. Předpokládá se, že se voda vyskytuje i ve forměpermafrostu, který by měl zasahovat až do oblastí kolem 60°. V roce 2007 NASA provedla odhad množství vody zachycené v jižní polární čepičce. Podle modelu by po roztátí veškerá voda zaplavila celý Mars do výšky 11 metrů.[42]
Díky novým podrobným snímkům byly na povrchu Marsu rozlišenygeomorfologické pozůstatky vodní činnosti v podobě říčníchkoryt,sedimentů, pozůstatkyzaplavených oblastí či relikty po rychlém úniku vody z kryosféry Marsu vlivem vulkanické aktivity. Předpokládá se, že jeden takový obrovský únik vytvořil i údolíValles Marineris, které vzniklo v dávné historii Marsu. Dalším příkladem může býtCerberus Fossae, u něhož se předpokládá stáří více než 5 miliónů let. Prolomení vyvrhlo vodu do oblastiElysium Planitia, kde se rozlila do ledového moře viditelného dodnes.[43]
V září 2015 přišla NASA s důležitým objevem: údajně se na povrchu Marsu za příznivých podmínek občas vyskytuje tekutá velmi slaná voda.[44]
Magnetické pole Marsu je slabé, proto chrání neporovnatelně méně než to zemské. Měření sondyMars Global Surveyor přinesla důkazy, že krátce po vzniku planety měl Mars dynamičtější povrch, který se více podobal Zemi.[45] Měřenímagnetometrem ukázalo magnetické pruhy, což svědčí o silnějším magnetickém dynamu, které pracovalo několik miliónů let po vzniku. Neznámá událost (možná dopadasteroidu) však toto pole narušila.[45] Podle současných teorií stojí oslabenímagnetického pole za „odfouknutím“ marsovské atmosféryslunečním větrem.
Ze zjištění vědců z americkéhoÚřadu pro letectví a vesmír (NASA), kteří analyzovali data ze sondyMars Odyssey, vyplývá, že radiace na oběžné dráze Marsu je 2,5krát větší než naMezinárodní vesmírné stanici a dosahuje tak limitů pro bezpečný pobyt. NASA považuje tento problém za zvládnutelný pomocí stínítek a systému varování před vyšším zářením od Slunce.[46]
Mars je vzdálen asi 230 000 000 km (143 000 000 mil) od Slunce; jeho oběžná doba je 687 dnů (zemských), znázorněna v červené barvě. Oběžná dráha Země je modře.
Mars obíhá kolem Slunce ve vzdálenosti mezi 206 644 545 km (1,3815AU[30]) v periheliu a 249 228 730 km (1,666 AU[30]) v afeliu. Jeden oběh kolem centrální hvězdy trvá 686,9601 pozemského dne. Kolem osy se otočí zadobu velmi podobnou délce pozemského dne – za 24 hodin 39 minut a 35,244 sekund[30] (Země 23 hodin, 56 minut a 4,091 sekund). Úhlovýsklon planetární osy 25,19°[30] je srovnatelný se sklonem 23,44°, který má Země. Díky němu jsou zderoční období podobná těm na Zemi, jen téměř dvakrát tak dlouhá, neboť marsovský rok činí 1,88 roku pozemského.
Vzdálenost od Země se mění v rozmezí mezi 56 milióny až 400 milióny kilometrů v pravidelném cyklu 17 let,[47] kdy nastává nejpříznivější opozice planety pro pozorování a pro vysíláníkosmických sond. Jelikož se Mars k Zemi někdy přibližuje a jindy se od ní vzdaluje, dochází ke změnám jehohvězdné velikosti – pohyb mezi 1,6m až –2,8m, zdánlivý průměr 4" do 25". Proto je Mars v některých obdobích čtvrtým nejjasnějším tělesem na obloze poSlunci,Měsíci a Venuši – a jindy září méně nežJupiter.
V roce 2003 se Mars při velkéopozici dostal k Zemi nejblíž, na 55,757 milionu kilometrů.[48] Další opozice Země a Marsu nastala 7. listopadu 2005,[49] kdy byl Mars při pozorování ze Země až 55° nad obzorem. Další byly 29. ledna 2010,[49] kdy měl Mars magnitudu −1,2, 3. března 2012,[49] kdy měl Mars magnitudu −1,1, 16. ledna 2025. Další by měly nastat 19. února 2027 a 25. března 2029.
Uměle dobarvené fotografie Phobosu (vlevo) a Deimosu (vpravo), pořízené kamerouHiRISE. Fotografie nejsou ve stejném měřítku.
Okolo planety obíhají dvě přirozené družice –Phobos („strach“) a Deimos („hrůza“). Podleřecké mytologie byliFobos a Deimos synové boha válkyArea, kteří ho jako vozatajové doprovázeli do válek. Protějškem řeckého Area byl římskýMars.[50]
Oba měsíce objevil v roce1877Asaph Hall a pojmenoval je podle synů boha Marta.Je zajímavé, že existence měsíců byla v literatuře předpovězena dlouho před jejich objevením.Johannes Kepler usoudil, že pokud má Země jeden měsíc a Jupiter čtyři (v jeho době byly známy pouzeGalileiho měsíce Jupitera), musí mít Mars kvůli harmonii kosmu měsíce dva. O dvou marsovských měsících psal i Jonathan Swift v knizeGulliverovy cesty (1726) čiVoltaire v díleMikromegas (1752).[51]
Obě tělesa majívázanou rotaci, neboli Marsu ukazují stále stejnou stranu. Chemickým složením a tvarem se velmi nápadně podobají tělesům tvořícímpás planetek mezi Marsem a Jupiterem, což vedlo k teorii, že se jedná o asteroidy, které Marsgravitací zachytil.[52] Další teorie je impaktní (podobně jako dnes převládajícíteorie původu Měsíce). Předpokládá srážku velkého tělesa s Marsem, která horniny z povrchu obou těles vyvrhla na oběžnou dráhu Marsu, a tento materiál se postupně zformoval do měsíce Phobos.[53] Pro definitivní zodpovězení této otázky bude nutné odebrat vzorky z povrchu těchto měsíců.
Phobos obíhá planetu rychleji, než se ona sama otáčí, což jeho oběh zpomaluje a vzdálenost od Marsu snižuje. Odhaduje se, že za 50 000 000 let Phobos do planety narazí.[54] Při pohledu z povrchu Marsu by Phobos měl úhlový průměr 12', zatímco Deimos asi 2'.
Nejstarší pozorování planety jsou známá již z období starověkýchcivilizací (Egypťané,Babylóňané a Řekové), kdy Mars sledovali pouhým okem. Přesná měření polohy Marsu pouhým okem provádělTycho Brahe od r. 1580. Na jejich základě seJohannes Kepler několik let věnoval studiu pohybu Marsu a zjistil, že se pohybuje po eliptické dráze rychlostí nepřímo úměrnou vzdálenosti Slunce, což zároveň zobecnil na (první a druhý)zákon pohybu planet a publikoval roku 1609 pod titulemNová astronomie. V první polovině17. století využili astronomové první konstruovanédalekohledy, díky nimž na povrchu planety rozeznali tmavé a světlé plochy, a proto usoudili, že Mars má polární čepičky.
V roce 1877 se v mapách povrchu Marsu poprvé objevily nové útvary, tzv. kanály, u nichž si jejich objevitelGiovanni Schiaparelli nebyl jist, oč vlastně jde.[20] Později se ukázalo, že jsou důsledkem optického klamu (pareidolie) způsobeného špatnými rozlišovacími schopnostmi dalekohledu a pohybem prachu po povrchu planety.[57] Částečně vlivem špatného překladu italského slova „canale“, které kromě uměle vybudovaného kanálu označuje i přírodní „koryto“, vznikl mylný závěr, že dílo je umělého charakteru.[20] Zpráva o tzv. kanálech se rychle roznesla, objev začala potvrzovat další pozorovací místa[20] a vytvářet nepřeberné množství podrobných map neexistujících kanálů (spolu s nimi se rozšířila teorie o jejich umělém vzniku a civilizaci, která na vysychající planetě zaniká).[57] Ve skutečnosti jsou kanály jen optický klam vzniklý na základě řetězce tmavých skvrn. Ač byla jejich existence po 50 letech pozorováním vyvrácena, část veřejnosti je stále měla za existující dílo. Až fotografie z kosmických sond toto přesvědčení vyvrátily jednou provždy.[57]
Při pozorování dalekohledem ze Země nelze na Marsu vidět žádné významné detaily povrchu vyjma polárních čepiček, a tak podrobné prozkoumání planety mohlo proběhnout až po návštěvě sond.[57]
Astronomové zEvropské vesmírné agentury v roce 2025 popsali, že na povrchu Marsu se zřejmě nachází několik tisíc vzdušných vírů tvořených rudým prachem.[58]
Podrobnější informace naleznete v článku Výzkum Marsu.
První fotografie povrchu Marsu, pořízená lodí Viking 1
Mars se stal jednou z prvních planet zkoumaných hned od počátku vesmírného průzkumu. Americké, ruské, evropské a japonské sondy kolem této planety již obíhaly, dopadaly na její povrch, přistávaly tam a jezdily po ní, aby získaly data o jejím geologickém složení a vlastnostech povrchu, hledaly vodu či zkoumaly klima.
Přistávací modul Vikingu 2, fotografie zachycuje nejbližší okolí sondy
První úspěšná mise byla americká – v roce1964Mariner 4. Následoval symbolický úspěch dvou sovětských sondMars 2 a Mars 3 vypuštěných v roce1971, které přistály na jeho povrchu, ale kontakt s nimi byl ztracen několik sekund po dosednutí. Důležitou událostí začátku 70. let 20. století se stalo navedení americké sondyMariner 9 na oběžnou dráhu, odkud pořídila první kvalitní fotografie povrchu planety, jež umožnily rozpoznat základní morfologické jednotky. Následoval americký program Viking, který se skládal ze dvou orbitálních sond, přičemž každá obsahovala i povrchový modul. Oba povrchové moduly úspěšně přistály na povrchu v roce1976 a po dobu 6 (Viking 1) respektive 3 (Viking 2) let prováděly pozorování. Přistávací moduly odvysílaly na Zemi také první barevnou fotografii povrchu Marsu[59] a orbitální sekce pořídily detailní fotografie povrchu v takovém rozlišení, že jsou některé části používány dodnes. V roce1988 byly vyslány dvě sovětské sondyFobos 1 a 2, které měly studovat Mars a jeho dva měsíce. Bohužel se ale Fobos 1 odmlčel již na cestě k Marsu, zatímco Fobos 2 pořídil úspěšně fotografie Marsu i Phobosu, ale před vysláním dvou přistávacích modulů na povrch měsíce se porouchal.
Po selhání sondyMars Observer v roce1992 se roku1996 k Marsu dostala sondaMars Global Surveyor, která úspěšně mapovala povrch planety až do roku2006, kdy bylo po třetím prodloužení mise se sondou ztraceno spojení. Měsíc po vyslání sondy Surveyor k Marsu odletěla sondaMars Pathfinder s úkolem vysadit na povrchu malé pojízdné vozítko, které by zkoumalo okolí přistávacího modulu v oblastiAres Vallis. Tato mise byla pro NASA obrovským úspěchem, jelikož přinesla velkou řadu snímků z povrchu, jimž se dostalo obrovské publicity.
Skutečný povrch planety s uměle vygenerovaným vozítkem Opportunity (umělecká představa)Na výzkumu Marsu se jednou mohou podílet i automatické létající sondy (umělecká představa)
V roce2001 NASA vyslala úspěšně sonduMars Odyssey, která je stále na orbitě planety. Pomocígamaspektrometru objevila známkyvodíku ve svrchních metrech marsovskéhoregolitu. Předpokládá se, že tento vodík je vázán ve vodním ledu, který se pod povrchem nachází.[60]
O dva roky později se v roce2003 k planetě vydala evropská sonda Mars Express, která se skládala ze dvou částí, orbitálního moduluMars Express a přistávacího s označenímBeagle 2. Tato mise byla úspěšná jen částečně, jelikož přistávací modul z nezjištěných příčin selhal během přistávacího manévru a následně v únoru 2004 byl prohlášen za ztracený.[61] Na začátku roku 2004 byl pomocí planetárního fourierovskéhospektrometru pracujícího s infračerveným světlem ohlášen nálezmetanu v atmosféře Marsu. V červnu2006Evropská vesmírná agentura vydala zprávu, že objevilapolární záři.[62]
V roce 2003 se k Marsu vydala i dvě stejná vozítka NASA v rámci projektuMars Exploration Rover –Spirit (MER-A) a Opportunity (MER-B). Obě úspěšně přistála na povrchu v lednu2004 a začala zkoumat místa dopadu, pomocí mechanického ramena čistit vzorky a analyzovat je. Mezi největší objevy patří důkaz, že na Marsu kdysi skutečně byla tekutá voda v obou oblastech, kde sondy přistály. Vozítka měla hlavní misi naplánovanou na 90 dní, ale díky silnému větru a prachovým vírům, které solární panely vozítek čistí, pracovala mnohonásobně déle.[63] Vozítko Spirit přestalo fungovat 22. března 2010 po ujetí 7,73 km namísto plánovaných 600 metrů. Jeho dvojče Opportunity pracovalo až do 10. června 2018. Znovu navázat spojení se nepodařilo, takže byla mise ukončena. Za tu dobu ujelo přes 45 km.[64]
Dne 12. srpna 2005 byla k Marsu vyslána další americká sonda –Mars Reconnaissance Orbiter, která se na oběžnou dráhu planety dostala 10. března2006.[65] Hlavním úkolem plánované dvouleté vědecké mise je zmapovat povrch Marsu a studovat počasí, aby se mohlo vybrat vhodné místo pro další sondy, které by měly na povrchu přistát. Sonda obsahuje telekomunikační zařízení s vyšší přenosovou rychlostí než všechny předchozí sondy dohromady.
Dne25. května2008 na Mars úspěšně dorazila nepohyblivá americká sondaPhoenix, která byla na cestu vyslána4. srpna 2007. Dosedla na povrch poblíž severní polární čepičky. Přistávací modul byl vybaven robotickou rukou schopnou odebírat vzorky až do vzdálenosti 2,5 metru a dostat se až metr pod marsovský povrch. Během svého života sonda objevila v místě přistání vodní led nehluboko pod povrchem.[66]
Roku 2011 se měla uskutečnit ruská miseFobos-Grunt s cílem dopravit zpět na Zem vzorky z měsíce Phobos. Nosná raketa odstartovala 8. listopadu 2011.[67] Po oddělení druhého stupně však nedošlo ke spuštění motoru, který měl sondu navést na dráhu k Marsu, sonda zůstala na oběžné dráze Země a nakonec zanikla v zemské atmosféře.[67]
Dne 26. listopadu 2011 proběhl start nosné raketyAtlas V541 se sondouMars Science Laboratory známá pod jménemCuriosity.[68] Jde o sofistikovanou pojízdnou laboratoř, která na Marsu dodnes (2023) hledá organické sloučeniny či stopy života.[69] Sonda úspěšně přistála dne6. srpna2012.
Velmi podobná sonda s roverem pod jménemPerseverance přistála na Marsu18. února2021 i s testovacím vrtulníčkemIngenuity, který úspěšně provedl desítky letů. Perseverance má 1025 kg a je tak o 126 kg těžší a mírně větší než Curiosity. Na oběžnou dráhu byla v únoru 2021 navedena také sondaSpojených arabských emirátůAl Amal (Naděje) a ČínskáTianwen-1, která nese i přistávací modul s roverem.
Tato část článku potřebuje aktualizaci, neboť obsahuje zastaralé informace.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že jivylepšíte, aby odrážela aktuální stav a nedávné události. Podívejte se též nadiskusní stránku, zda tam nejsou náměty k doplnění. Historické informace nemažte, raději je převeďte do minulého času a případně přesuňte do části článku věnované dějinám.
Na rok 2018 plánovalaEvropská kosmická agentura s ruskýmRoskosmosem svoje první vozítko pod názvemExoMars; které by se mělo dokázat prokopat až dva metry pod povrch, kde by hledalo organické molekuly.[70][71] Start mise byl nejdříve odložen na rok2022 a přistání na rok2023, ovšem v start byl v roce2022 odložen kvůli konci spolupráce ze stranyRoskosmosu kvůliválce na Ukrajině.
V roce 2004 vyhlásil americký prezidentGeorge W. Bush dlouhodobý plánVision for Space Exploration, dle kterého se USA připravují vyslat na povrch Marsu pilotovanou loď a na jeho povrch vysadit člověka.[72] Podobné plány má i Evropská kosmická agentura, která by chtěla dostat člověka na Mars někdy v 30. letech 21. století.[73] O obdobných ambicích mluví také Rusko[74] a soukromá vesmírná agenturaSpaceX.
Podrobnější informace naleznete v článku Život na Marsu.
Detail výbrusu meteoritu AHL84001, kde se podle některých výzkumů nachází pozůstatky po „jednoduchém životě“. Průměr protáhlého útvaru je 100nm
Současné poznání historie Marsu nasvědčuje, že po jeho vzniku se na povrchu nacházela hustá atmosféra a kapalná voda, která možná jakoceloplanetární oceán pokrývala převážnou část severní polokoule.[75] Dle současné teorie o vzniku života tím byla splněna základní podmínka, která mohla na povrchu vytvořit obyvatelnou zónu a umožnit tak vznik primitivního života.[76] Na druhou stranu proti vzniku života hovoří fakt, že tyto příznivé podmínky trvaly pouze dočasně, v současnosti je téměř všechna voda na Marsu zmrzlá, a planeta se tak nachází mimoobyvatelnou zónu Slunce. Předpokládá se, že by pro případný vznik života musely být k dispozici jiné energetické zdroje než energie Slunce (např. vulkanismus).
Slabámagnetosféra a extrémně tenkáatmosféra, veliké výkyvyteplot, ukončení současné vulkanické činnosti a bombardování povrchu meteory nedávají v současnosti příliš mnoho nadějí, že by život (pokud se vyvinul) mohl přežít do dnešních dní, i když vědci na Zemi jsou neustále překvapování podmínkami, za kterých může život přežívat (radioaktivita,[77] život v naprosté temnotě,[78] život bez dýchatelného kyslíku[79] atd.). V letech 2014–2015 probíhaly naMezinárodní vesmírné stanici experimenty s antarktickými houbami roduCryomyces.[80] Na vesmírné stanici byly po dobu 18 měsíců vystaveny stejné atmosféře i silnémuultrafialovému záření, s jakým by se setkaly na povrchu Marsu.[81] Na konci testu přežilo 60 % všech houbovýchbuněk a každá desátá byla schopna se množit a vytvářet novékolonie.
Pro potvrzení i vyvrácení teorie o životě na Marsu zatím chybějí jasné důkazy. Některé náznaky sice nasvědčují tomu, že na Marsu život skutečně byl, jako například struktury připomínající pozůstatky činnosti organismů v meteorituALH 84001.[82] Na povrchu planety provedlo několik sond (např.Viking) experimenty, které měly objevit důkazy života, ale nepřinesly žádný důkaz potvrzující život na planetě nyní ani v minulosti.
Pro nebezpečí zavlečení pozemského života na Mars jsou sondy určené pro přistání na Marsu důkladněsterilizovány[83] (i když na začátku výzkumu nebyly všechny sondy sterilizovány příliš pečlivě[84]). Na jasnou odpověď, jestli na planetě skutečně vznikl život, či zda se jedná pouze o vědeckou fikci, je potřeba počkat, dokud nebude pečlivě prostudována větší část povrchu planety.
Lidská kolonizace Marsu je cílem mnoha spekulací i seriózních studií, které se objevují po celou dobu výzkumu této planety. Povrchové podmínky a snadná dostupnostvody dělají z Marsu jednu z nejlépe obyvatelných planetsluneční soustavy. Proto bude pravděpodobně dalším cílem lidské expanze. Dle nejnovějších záměrů by se mělčlověk na Mars vypravit kolem roku 2030[73] a od této doby zde začít budovat stálou základnu.
Mars vyžaduje méně energie na jednotku hmotnosti (delta-v) k jeho dosažení ze Země než kterákoli jiná planeta s výjimkouVenuše. S využitímHohmannovy oběžné dráhy trvá let k Marsu v závislosti na druhu použitého pohonu přibližně 9 měsíců[85], během kterých bude posádka vystavenastavu beztíže. Doba letu by mohla být i mnohem kratší, k tomu by však bylo potřeba mnohem vyšší delta-v.
Otevřenou otázkou zůstává, zda lidstvo bude odsouzeno na Marsu žít v uzavřených základnách, kde se bude uměle udržovatatmosféra, anebo zda se podaří povrch planety přeměnit v obyvatelný pomocíterraformace.
Umělecká představa, jak by mohl vypadat terraformovaný Mars
Terraformace Marsu je hypotetický soubor procesů, které by měly umožnitčlověku život na povrchu Marsu bez nutnosti kvůli okolnímu prostředí používatochranné prostředky. Jeho výsledkem by tak měl být vznik planety podobné Zemi.[86] Proces, který by mohl teoreticky změnit celou planetu, by probíhal po desítky či stovky let[87] od nejjednodušších organismů přes rostliny až po první živočichy.
Jelikož je Mars rozdílný a má menší gravitaci, podmínky nebudou nikdy zcela shodné s těmi pozemskými. V současnosti se jedná spíše o sci-fi myšlenku, jelikož neexistuje žádná dostupná technologie, která by tuto přeměnu zvládla, i když se již občas objevují nápady, jak takovou změnu povrchu Marsu zrealizovat.[88]
Mars dostal jméno po římském bohu války,[89] s nímž se tedy setkáváme v římské mytologii (vizMars (mytologie)). Z jeho role významově vychází staročeské jméno „Smrtonoš“, používáno mezi polovinou 14. a koncem 19. století.[90] V babylónské astronomii byla planeta – pravděpodobně kvůli rudé barvě – pojmenována poNergalovi, božstvu ohně, války a ničení.[91] Když Řekové spojili Nergala se svým bohem válkyAreem, pojmenovali planetuἌρεως ἀστἡρ (Areos aster) neboli „hvězda Areova“. Římané, kteří svého boha války Marta ztotožnili s řeckým Areem, s ním spojovali i planetu a říkali jí „Stella Martis“ neboli „Hvězda Martova“, resp. „Mars“. Řekové označovali planetu také jakoΠυρόεις (Pyroeis), což přibližně znamenáhořící.[92] V hinduistické mytologii je Mars znám jakoMangala (मंगल)[93] a spojován s bohem války[94]; v sanskrtu také jakoAngaraka[95] podle boha války, učitele okultních věd, jehož znameními bylkozoroh aštír. Staří Egypťané tuto planetu nazývali „Ḥr Dšr“ – „RudýHor“.[96] Hebrejci jí naproti tomu říkaliMa'adim (מאדים) – „ta, která se zardívá“; právě odsud pochází název jednoho z největšíchkaňonů Marsu –Ma'adim Vallis.[97] Mars jeal-Mirrikh (المريخ) jak v arabštině,[98] tak v perštině (بهرام), v turečtině se mu říkáMerih. Etymologieal-Mirrikh je zatím neobjasněná. Staří Peršané říkali MarsuBahram[94] (بهرام) podlezoroastrijského boha osudu. Staří Turkové jej nazývaliSakit. Pro Číňany, Japonce, Korejce a Vietnamce planeta bylaOhnivou hvězdou[92] (čínskyv českém přepisuChuo-sing, pchin-jinemHuǒxīng, znaky火星); tento název je založen na starém čínském systémupěti elementů.
Symbol Marsu
Symbolem Marsu je kolečko se šipkou směřující nahoru a ven, stylizované znázornění štítu a kopí. S těmi chodil do boje římský bůhMars, který byl nejen bohem války, ale také patronem vojáků. Symbol se také užívá v biologii pro označení mužského pohlaví a v alchymii pro označení prvkuželeza, o němž se soudilo, že je díky charakteristicky červené barvěoxidu železitého ovládán Marsem..[99] ♂ označuje znakUnicode na pozici U+2642.
Za vládyChaldejců došlo v jižníMezopotámii k významnému rozvojiastrologie a zavedení systému sedmi planet (k vládnoucímu páruSlunce a Měsíc přidali ještě planetuMerkur,Venuši, Mars,Jupiter a Saturn), kterým byly také přiřazeny příslušné božské principy;[100] v případě Marsu babylónský bůh moruNergal, k němuž byly později asociováni egyptskýHor, hindskýMangal, řeckýAres a římský bůh válkyMars.[101]Tradičním astrologickým sedmi planetám odpovídá sedm dnů v týdnu.[102] Mars je spojen s úterým, z čehož také vychází pojmenování pro tento den v románských jazycích (např. ve španělštiněmartes, v italštiněmartedì a ve francouzštiněmardi).[103] Podle Pythagora sedm planetárních sfér kolem Země svým otáčením vyluzuje tzv. hudbu sfér – staršíhudební stupnice proto byly sedmitónové.[104] Marsu odpovídá číslo 5 a tón G.[105]
Mars vezvěrokruhu vládne I. a VIII. nebeskému domu, tj. denní dům je pro nějBeran a nočníŠtír, povýšení pak zažívá v Kozorohu, pád v Raku a zničení veVáhách a v Býku.[106] Problémy tomuto systému přinesl objevtrpasličí planetyPluto, v jejíž prospěch někteří moderní astrologové odebírají Marsu znamení Štíra.[101][107][108] Konzervativní astrologové naproti tomu raději ponechávají Pluto bez domicilu.[109]
Původně představoval božský princip Marsu (muže) harmonický protiklad k Venuši (ženě) a tomu odpovídal i jeho tehdejší symbol ♁ (nyní jde o symbolZemě), pozdějším zdůrazněním agresivních prvků však došlo k deformaci kříže do úhlopříčného šípu, tj. k přechodu do dnešního symbolu ♂.[110] Astrologická povaha Marsu vychází z mytologie a je spojována se sebejistotou a prosazováním sama sebe,agresí,sexualitou, energií, silou, ambicemi a výbušností, tedy historicky chápanými samčími vlastnostmi.[111] Tyto vlastnosti zároveň svědčí o duchu ovládaném nižšími potencemi (hmotou),[112] což se odráželo i v již zmíněném původním symbolu ♁ (kříži hmoty nad kruhem ducha).[113]
Dle astrologů by se měl vliv Marsu uplatňovat v povoláních, jako jsou vojáci, chirurgové či sportovci.[114] Francouzský psycholog a statistikMichel Gauquelin provedl v 60. letech 20. století velkou studii nazvanou „Mars Effect“, která dávala významnou korelaci mezi datem narození sportovních šampiónů a dominantním postavením Marsu.[115] Test na jinak sestaveném vzorku šampiónů však přinesl negativní výsledek.[116]
Oblíbená představa, že Mars je obydlen inteligentními Marťany, se traduje od19. století, kdy se naplno rozeběhlo mapování marsovských kanálů, které propagoval především italský astronomGiovanni Schiaparelli. V souvislosti s knihouPercivala Lowella o planetě, která postupně umírá, vysychá a chladne, jejíž prastará civilizace se proto snaží budovat síť zavlažovacích kanálů, se objevila lákavá myšlenka, že na Marsu existuje inteligentní život.[117]
Pozorování neexistujících kanálů na Marsu se mezi tehdejšími astronomy šířilo jako marsovská horečka[118] a přinášelo stále podrobnější a přesnější mapy. V roce1899 během průzkumu atmosférickéhorádiového šumu zachytil vynálezceNikola Tesla opakující se signál, o němž později prohlásil, že by se mohlo jednat o radiovou komunikaci z jiné planety, pravděpodobně z Marsu.[119] Teslově teorii se brzy dostalo podpory odLorda Kelvina, který navštívil Spojené státy americké v roce1902 a při této příležitosti údajně prohlásil, že Tesla zachytil Marťanské radiové vysílání určené pro Spojené státy.[120] V roce 1901 vyšel článek v New York Times, podle nějž ředitelHarvard College ObservatoryEdward Charles Pickering obdržel telegram z Lowell Observatory v Arizoně ohledně možného pokusu zachycené komunikace Marsu se Zemí.
Jak ale ukázaly kosmické sondy ve 20. století, na Marsu inteligentní život v současnosti není.
Mars byl a je častým předmětemsci-fi příběhů, které ho v historii popisovaly jako živý svět inteligentních tvorů a v současnosti jako vyprahlou planetu, kterou se člověk snaží podmanit. Jeho magická rudá barva a chybná představa rozsáhlých kanálů na jeho povrchu inspirovala mnohé spisovatele, aby své příběhy zasadili do tohoto světa. Snad nejznámější knihou z rané historie sci-fi žánru jeH. G. Wellsova knihaVálka světů z roku1898, která popisuje invazi Marťanů z umírající planety na Zem a následnou válku s lidstvem. Kniha se stala hitem a dočkala se i rádiového vysílání30. října1938. Vysílání bylo natolik přesvědčivé, že mnozí posluchači, kteří si zapnuli rádio později, se domnívali, že se jedná o skutečnou událost, což vyústilo v paniku a chaos.[121]
Mars se v literatuře vyskytoval již dříve před vznikem moderní sci-fi. Například spisovatelJonathan Swift ve své knizeGulliverovy cesty v devatenácté kapitole popisuje dva měsíce Marsu, přibližně 150 let před tím, než byly skutečně objeveny astronomemAsaphem Hallem.[122]
Před vysláním sondMariner aViking, které přinesly první podrobné snímky o skutečném povrchu Marsu bez života, se většina knih zabývala tématem inteligentních Marťanů a jejich vztahy s lidmi. Když se ale ukázalo, že život na Marsu není a že možná ani nikdy nebyl, téma knih se změnilo. Začalo se zaobírat blízkou lidskou budoucností, ve které se lidstvo pokusí na Marsu přistát a vytvořit na něm trvalou základnu a následně ho osídlit. Ceněnou ságou o kolonizaci a boji za svobodu Marsu jeMarťanská trilogie odKima Stanleyho Robinsona.
Snímky z Marsu ale nevyvrátily veškeré pochybnosti a některé paradoxně zájem sci-fi autorů ještě podpořily. Nejznámějším útvarem ze snímků sond Viking se stala tzv.Tvář na Marsu – hora, připomínající lidskou tvář, obrácenou do vesmíru (pozdější podrobné mapování ukázalo, že se jedná o přírodní útvar vzniklýzvětráváním[123]). Tento a podobné výjevy na Marsu měly za následek to, že je Mars i po zmapování povrchu pro spisovatele vědeckofantastické literatury stále zajímavý.
Dalším oblíbeným námětem se stal boj marťanské kolonie za nezávislost na Zemi, který se objevuje v dílechGrega Beara a nebo již zmiňovaného Kima Stanleyho Robinsona. Na stejném základě staví filmTotal Recall a televizní seriálBabylon 5. V nezávislé kolonii na Marsu se odehrává i děj tetralogiePán modrého meče českého spisovateleOndřeje Neffa.
↑ELKINS-TANTON, L. T., et al. Early magnetic field and magmatic activity on Mars from magma ocean cumulate overturn.Earth Planet. Sci. Lett.. 2005, roč. 236, s. 1–12.ISSN0012-821X.doi:10.1016/j.epsl.2005.04.044. (anglicky)
↑BROŽ, Miroslav. Vývoj Marsu.Nebeský cestopis [online]. Praha: Český rozhlas Leonardo, 2011-08-06 [cit. 2012-2-13]. Čas 24:30 od začátku stopáže.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-06-07.
↑BARLOW, Nadine G.Mars - An introduction to its Interior, Surface and Atmosphere. [s.l.]: Cambridge Planetary Science, 2008.Dostupné online.ISBN978-0-521-85226-5. S. 22.
↑Goddard Space Flight Center. New Map Provides More Evidence Mars Once Like Earth [online]. [cit. 2007-08-30].Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-09-14. (anglicky)
↑abAPS X-rays reveal secrets of Mars' core [online]. NASA [cit. 2007-08-19].Dostupné online.
↑31st Annual Meeting of the DPS – D. E. Smith & M. T. Zuber: The Relationship of the MOLA Topography of Mars to the Mean Atmospheric Pressure [online]. [cit. 2007-10-09].Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-11-03.
↑The Martian Prime Meridian -- Longitude "Zero" [online]. Malin Space Science Systems [cit. 2012-10-04].Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-03-21. (anglicky)
↑CARR, Michael H.The Surface of Mars. New York: Cambridge University Press, 2006.ISBN0-521-87201-4.
↑ESA Life in Space, Rare high-altitude clouds found on Mars [online]. [cit. 2007-08-19].Dostupné online.
↑Space.com, A global dust storm of massive proportions, unlike any seen since the early 1970s, now rages across Mars. [online]. [cit. 2007-08-19].Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-11-25.
↑Science@NASA, The Devils of Mars [online]. [cit. 2007-08-19].Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-12-29.
↑POKORNÝ, Zdeněk.Planety. Praha: Aventinum, 2005.ISBN80-86858-07-3. S. 88.
↑Science@NASA, The Case of the Missing Mars Water [online]. [cit. 2007-08-19].Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-03-26.
↑Geomorphic Analysis of the Isidis Region: Implications for Noachian Processes and Environments [online]. [cit. 2007-08-19].Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-09-28.
↑NASA, Mars' South Pole Ice Deep and Wide [online]. [cit. 2007-08-19].Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-12-08.
↑Murray et al., John B. (March 17, 2005), Evidence for a frozen sea close to Mars' equator [online]. [cit. 2007-08-30].Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-12-08.
↑ Tajemství Marsu rozluštěno, hlásí NASA a svolává tiskovku.Novinky.cz [online]. Washington: Borgis, 27. září 2015.Dostupné online.
↑abV magnetických pruzích je uchována historie Marsu [online]. [cit. 2007-08-30].Dostupné online.
↑SPACE.com: Mars Odyssey Shows Intense, But Managable Radiation Risk for Astronauts [online]. [cit. 2007-08-30].Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-04-05.
↑Solar System Exploration, Mars: Moons: Phobos [online]. [cit. 2007-08-19].Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-06-24.
↑abcd NASA Solar System Exploration – Phobos: Facts & Figures.solarsystem.nasa.gov [online]. [cit. 07-11-2012].Dostupné v archivu pořízeném dne 19-10-2013.
↑abcd NASA Solar System Exploration – Deimos: Facts & Figures.solarsystem.nasa.gov [online]. [cit. 07-11-2012].Dostupné v archivu pořízeném dne 19-10-2013.
↑Mars Science Laboratory [online]. NASA's MSL website [cit. 2008-12-23].Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-01-07.
↑NASA, Mars Science Laboratory [online]. [cit. 2012-08-06].Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-02-23.
↑ExoMars [online]. [cit. 2007-08-19].Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-02-03.
↑European Mars launch pushed back [online]. [cit. 2007-08-19].Dostupné online.
↑The Vision for Space Exploration [online]. [cit. 2007-09-03].Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-09-10.
↑abLiftoff for Aurora: Europe’s first steps to Mars, the Moon and beyond [online]. [cit. 2007-08-19].Dostupné online.
↑Russia preparing for human journey to Mars [online]. [cit. 2007-08-22].Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-09-27.
↑Mars Ocean Hypothesis Hits the Shore [online]. [cit. 2007-08-19].Dostupné online.
↑Mars, Water and Life [online]. [cit. 2007-08-19].Dostupné online.
↑Deinococcus radiodurans [online]. [cit. 2007-08-19].Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-08-15.
↑Beatty JT, Overmann J, Lince MT, Manske AK, Lang AS, Blankenship RE, Van Dover CL, Martinson TA, Plumley FG. (2005). „An obligately photosynthetic bacterial anaerobe from a deep-sea hydrothermal vent“. Proceedings of the National Academy of Sciences 102 (26): 9306-10.PMID15967984
↑Pozemské metabolismy [online]. [cit. 2007-08-19].Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-07-26.
↑SHEEHAM, William.Pohyby Marsu [online].2. února [cit. 2006-06-13].Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-06-20.
↑abCOCHRANE, Ev.Martian Metamorphoses: The Planet Mars in Ancient Myth & Religion. Ames, Iowa: Aeon Press, 1997.ISBN0-9656229-0-8. S. 25. (anglicky) [Dále jen Cochrane].
↑WILLIAMS, George Mason.Handbook of Hindu Mythology. Santa Barbara, California: ABC-CLIO, 2003.Dostupné online.ISBN1-57607-106-5. S. 209. (anglicky)
↑FALK, Michael. Astronomical Names for the Days of the Week.Journal of the Royal Astronomical Society of Canada. Červen 1999, čís. 93, s. 122–133.doi:10.1016/j.newast.2003.07.002. (anglicky)
↑GREELEY, Ronald; BATSON, Raymond M.Planetary Mapping. Svazek 6. Cambridge: Cambridge Planetary Science, 2007.ISBN0-521-03373-X. S. 97, 107. (anglicky)
↑DONZEL, E. J. van.Islamic Desk Reference. Leiden; New York; Köln: Brill, 1994.Dostupné online.ISBN90-04-09738-4. S. 343. (anglicky)
↑Symboly planet [online]. [cit. 2006-06-13].Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-12-09.
↑BERLING, Peter.Dějiny astrologie: Živly, symboly a základ astrologie od počátků do současnosti. Praha: Slovart, 2004.ISBN80-7209-584-6. S. 23. [Dále jen:Dějiny astrologie: Živly, symboly a základ astrologie od počátků do současnosti.]
HEUSELER, Holger.Mars: Pathfinder, Sojourner a dobývání rudé planety. Praha: Mladá fronta, 1999.ISBN80-204-0794-4.
CARR, Michael H.The surface of Mars. New York: Cambridge University Press, 2006.ISBN0-521-87201-4.
ČEMAN, Róbert; PITTICH, Eduard.Vesmír - 1 Sluneční soustava. Bratislava: Mapa Slovakia, 2002.ISBN80-8067-072-2. S. 192–227.
BARLOW, Nadine G.Mars: an introduction to its interior, surface and atmosphere. New York: Cambridge University Press, 2008.Dostupné online.ISBN0-521-85226-9. (anglicky)
.svg)
.jpg)
.svg)
