Pojemmanýrismus má vumění dvojí význam. Častěji je používán v užším smyslu, kdy označuje přechodovou fázi mezi vrcholnourenesancí abarokem. V širším slova smyslu je principem umělecké tvorby, v protikladu keklasicismu, či tvorba založená na „manýře“, tj. určitém specifickém uměleckém prostředku.
Názevmanýrismus je odvozen zitalského slovamaniera – styl, způsob. Pojem zavedl v16. stoletíGiorgio Vasari; charakterizoval jím pozdní tvorbuMichelangelovu, která se odchylovala od klasických představ o harmonii.
Éra manýrismu nemá přesně vymezený rozsah – ani ve významu období mezi renesancí a barokem: jednak bývá často odlišně chápána v literatuře, ve výtvarném umění a architektuře, jednak je velmi obtížné nalézt pomyslnou hranici mezi manýrismem a barokem. Doba manýrismu se vymezuje většinou léty1515–1600 vItálii,1550–1610 veFrancii,1560–1630 veStřední Evropě. VNěmecku však bývá někdy k manýrismu počítána tzv.slezská básnická škola, jež trvala přibližně do roku1680; podobně angličtímetafyzičtí básníci tvořili do konce17. století – v českém prostředí bývají obě tyto tradice zahrnovány pod pojem barokní poezie.[1]
Obecně lze manýrismus charakterizovat jako odklon od harmonického řádu, jak je chápala vrcholná renesance, představovaná napříkladAthénskou školouRaffaela Santi; tento posun je dobře patrný např. na tvorbě Raffaelova žákaGiulia Romana. Manýrismus tíhne kalegorii, náznakům,enigmatičnosti, jedinečnosti. Typickým projevem manýrismu (zejména v literatuře) je tzv. ostrovtip, bizarní kombinace a konstrukce (concetto), motiv, slovo, nebometafora, která svým promyšleným vestavěním do díla umožňuje otevírat nové, na první pohled nezjevné významy.
Základní motivy této epochy můžeme najít u spisovatelů-teoretiků manýrismu, kteří působili okolo roku1600: vlivné bylo dílo španělského jezuityBaltasara GraciánaOstrovtip a umění duchaplnosti čiAristotelský dalekohled aneb idea ostrovtipnosti psaní ItalaEmanuela Tesaura. Příznačná je deviza „Krále manýristů“Giambattisty Marina:„Básníkovým cílem je úžas (meraviglia); kdo neumí ohromovat, ať jde hřebelcovat koně.“
Během 16. století se manýrismus usazuje a rozkvétá na panovnických dvorech celé Evropy, odMadridu poLvov. KroměŘíma čiFlorencie byla jedním z center manýristického umění iPraha za vládyRudolfa II., na jehož dvoře působil proslulýGiuseppe Arcimboldo. Běhemtřicetileté války je manýrismus postupně vystřídán (či absorbován)barokem; avšak, jak již bylo uvedeno, pojmymanýrismus abaroko jsou neustále předmětem studií a sporů, a v jednotlivých zemích se liší; např. ve Francii je následující 17. století běžně nazýváno epochouklasicismu.
Manýrismus bývá také charakterizován jako analogie, či inspirace evropských uměleckýchavantgard přelomu19. a20. století.
Následující přehled osobností, spojovaných s manýrismem, nelze brát jako závazný, neboť ani pojem manýrismu není jednoznačně vymezen (viz výše). Některé z postav jsou tak v jiných pramenech pokládány za představitele renesance či baroka.
.jpg)
