Magna charta libertatum, takéMagna Carta (dle středověké latiny), nebo takéVelká listina svobod, jeanglický právní dokument původně vydaný roku1215. Omezoval některé panovníkovy pravomoci, vyžadoval, aby respektoval zákonné procedury a aby akceptoval, že jeho rozhodování bude omezeno zákonem. Výslovně vyjmenovával některá práva jeho poddaných, z nichž nejdůležitější bylo právo odvolání se proti nezákonnému uvěznění.
Předchůdcem Magny charty bylaListina svobod (Charter of Liberties) z roku1100, kterouJindřich I. při korunovaci omezil v určitých bodech svou moc vůči šlechtě. Magna charta prakticky ve středověku nijak výrazně neomezovala pravomoci panovníka, ale v 17. století v doběobčanské války se stala důležitým symbolem pro ty, kteří chtěli zdůraznit, že jednání krále podléhá zákonům. Charta začala být vykládána jako domnělý návrat k anglosaským svobodám, které byly omezeny ponormanském záboru Anglie.
Tato listina bývá považována za nejvýznamnější raný dokument v dlouhodobém historickém procesu vedoucím k současnému britskému ústavnímu právu. Magna charta ovlivnila vývojanglosaského zvykového práva a mnoha ústavních dokumentů jako napříkladÚstavu Spojených států amerických. V průběhustředověku bylo mnoho článků charty renovováno a tento proces probíhal až do konce18. století.
Ve druhé polovině19. století byla většina původních ustanovení z anglického práva zrušena. Běžně je chápána jako dokument vydaný roku1215 (jsou dochovány 4 exempláře a jeden z nich je uložen vSalisbury).[1] V následujících letech však byly vydány další upravené verze tohoto dokumentu a verze, která je vystavena v muzeu veWashingtonu, D. C., pochází z roku1297.
Poovládnutí Anglie Normany roku1066 a v letech následujících se anglický král stal mocným a vlivným panovníkem v rámciEvropy. Faktory, které k tomu vedly, byla organizovaná centralizovaná vláda založená nanormandském systému správy a rozsáhlé vlastnictví půdy vNormandii. Po korunovaci králeJana Bezzemka na počátku13. století vedla série neúspěchů v domácí a zahraniční politice ke vzpouře baronů a k jejich pokusu omezit pravomoci panovníka zákony.
Janovy akce veFrancii byly hlavní příčinou nespokojenosti. Po smrti králeRicharda I. nebylo nástupnictví na anglický trůn zcela jasné. Král Jan byl korunován na úkor Richardova synovce Artura. Protože Artur měl nárok na panství Anjou, potřeboval Jan souhlasfrancouzského králeFilipa. Aby ho získal, odstoupil mu velkou část francouzského území v Anjou.
Po porážce Janových vojsk vBitvě u Bouvines Filip obsadil všechna území na severu Francie včetněNormandie. Tyto vojenské neúspěchy, v nichž Anglie přišla o příjmy z bohaté kolonie, měly vliv na Janovu neoblíbenost. Místo aby snížil své náklady, vyhlásil nové daně. Dalším důvodem nespokojenosti byly spory mezi mnichy canterburského biskupství, kteří chtěli získat kontrolu nad volbou arcibiskupa canterburského, a králem Janem, který prosazoval svého kandidáta.
Roku1215 některým vlivným šlechticům došla trpělivost a vstoupili10. června1215 doLondýna s vojenskou silou a měšťané jim vyjádřili podporu tím, že jim otevřeli brány města. Tato akce neskončila vzpourou, ale šlechtici přinutili krále Jana souhlasit sArticles of the Barons, ke kterým byla připojena jeho pečeť, na louce u Runnymede15. června1215. Na oplátku šlechtici obnovili19. června přísahu věrnosti králi Janovi. Formální dokument, na němž je zachycena tato dohoda, byl zpracován královským archívem15. července a tato listina je originální Magnou chartou. Byl zhotoven i neznámý počet kopií, které byly rozeslány na úřední místa jako biskupství a královským šerifům.
Nejdůležitější klauzulí pro krále Jana byl článek 61, známý jakobezpečnostní klauzule, nejdelší část dokumentu. Ta ustanovila výbor 25 baronů, kteří se mohli kdykoli sejít a zrušit rozhodnutí krále, a to i za použití síly k obsazení královských hradů. Toto ustanovení neutralizovalo Janovu moc a poté, co šlechtici opustili Londýn, je odvolal, což vyústilo vprvní válku baronů. Opatření omezující moc krále anuloval ipapežInnocenc III. Král Jan zemřel v průběhu občanské války19. října1216 naúplavici.
Po jeho smrti byl králem korunován jeho devítiletý synJindřich III. Plantagenet. Jeho regenti vydali novou verzi Magny charty bez kontroverzního článku 61 a po dosažení Jindřichových 18 let vydal král obnovenou verzi, která obsahovala pouze 37 článků.
Magna charta byla původně psaná vlatinském jazyce. Velká část byla převzata z Listiny svobod Jindřicha I. z roku 1100, kterou vydal po svém nástupu na trůn a která svazovala pravomoci panovníka určitými zákony s ohledem na zájmy církevních hodnostářů a šlechty. Tento dokument zajišťoval určité svobody církvi a šlechticům.
Dokument označovaný jako Magna charta není původní dokument z roku1215, ale pozdější verze z roku1225 a obvykle bývá předváděn dokument z roku1297, kdy byla odsouhlasenaEduardem I. Charta z roku1215 obsahovala mnoho bodů, které nebyly míněny jako dlouhodobé závazky panovníka, ale měly poukázat na současné problémy. Dalších 200 let pak každý panovník potvrdil závazek uznávat tato ustanovení vydáním vlastní verze dokumentu.
Magna charta obsahuje 63 článků, ve kterých je uveden například slib o svolávání zástupců šlechty a měst kvůli daním, svobodná volbabiskupů aopatů, dodržování zvykového práva, zavedení jednotných měr a vah či povolení přístupu cizím obchodníkům na území Anglie.
Pro moderní dobu je nejdůležitějším ustanovením ChartyHabeas corpus – původně soudní listina specifikující předvolání osob k soudu, který se později vyvinul na právo na legitimní a důstojné zacházení státních institucí s vězni a později všemi lidmi obecně. Tato ustanovení jsou odvozena z článků 36, 38, 39 a 40 dokumentu z roku 1215. Právo Habeas corpus platilo původně jen pro šlechtu, v 17. století bylo rozšířeno na rytíře a později postupně na všechny. Např. Británie princip důstojného zacházení ukotvila zákonem Habeas Corpus Act of 1679 a po roce 1772 vedl ke zrušení otroctví v Anglii; a Spojené státy tento princip přijaly do svéústavy roku 1789.
Dalšími odstavci, které jsou uplatňovány v současném právu Anglie a Walesu, je odstavec 1 garantující nezávislostAnglikánské církve, článek 13 zaručujícístředověké svobody londýnskéCity a článek 39 garantující právo na řádný soud.
Velký význam pro ústavní právo měly články 14 a 61, které povolovaly zřízení rady sestávající z nejvlivnějších mužů království. Tato rada měla fungovat spíše pro blaho země, než k omezení pravomocí panovníka. Její členové měli právo v některých zvláštních případech odvolat přísahu věrnosti panovníkovi a vyjádřit věrnost této radě. Tato rada byla zodpovědná za vyhlašování daní a byla první institucí, kterou bylo možno nazvatparlamentem, i když jeho pravomoci měly daleko do oprávnění současnéhoParlamentu Spojeného království.
26. října 2018 se jistý 45letý „muž s útočnou zbraní“ pokoušel rozbít vitrínu a ukrást Magnu chartu, jež je vystavena v expozici v katedrále anglickéhoSalisbury.[2]
.jpg)
_by_English_School.png)
