Lysias | |
---|---|
![]() Lysias, socha vzahradách zámkuVersailles od Jeana Dedieua | |
Narození | 445 př. n. l. Athény nebo Syrakusy |
Úmrtí | 380 př. n. l. (ve věku 64–65 let) Athény |
Povolání | řečník,logographer aspisovatel |
Rodiče | Cephalus |
Příbuzní | Polemarchus aEuthydemus (sourozenci) |
![]() | |
Některá data mohou pocházet zdatové položky. |
Lysias,řecky Λυσίας (asi445 př. n. l.? – asi380 př. n. l.?) bylstarořeckýřečník, jeden z tzv.attických řečníků, tedy deseti největších řečníku starého Řecka (dle uznávaného seznamu sestavenéhoAristofanem z Byzance aAristarchem ze Samothráky), též nazývanýchKánon deseti.
Pocházel z bohaté rodiny, jeho otec bylsyrakuský (sicilský) obchodník Kefalos, kteréhoPeriklés pozval doAthén. V úvodu k "Ustavě"Platón krátce zmiňuje Kefala i jeho syny. V patnácti letech Lysias odešel s bratrem do Thurií, athénské osady v jižní Itálii, a vzdělával se tu v řečnictví u Syrakusana Teisia. Roku 412 se vrátil do Athén. Vedl společně se svými bratry velkou dílnu na štíty vPeiraieu. Bohatství jeho rodiny však dráždilo vládnoucí athénskou skupinu, tzv.Třicet tyranů. Na jejich rozkaz bylo jmění rodiny zabaveno, Lysiův starší bratr Polemarchos byl dokonce zabit, sám Lysias si zachránil život útěkem do Megary. Do Athén se vrátil po pádu Třiceti tyranů roku 403, spolu s demokraty, v jejichž čele stálThrasybúlos. Od té doby patřil k nejváženějším athénským občanům.
Zpočátku byl učitelemrétoriky, později na objednávku sepisoval soudní řeči. PodleDionýsia z Halikarnassu napsal 233 řečí, do dnešních časů se však dochovalo jen 34 řečí, některé bohužel jen v úryvcích. U některých existují pochybnosti, zda autorem je opravdu Lysias. Jedinou z dochovaných řečí pronesl u soudu sám Lysias, a toŘeč proti Eratosthenovi, jednomu ze Třiceti tyranů, který byl nejvíce zodpovědný za smrt jeho bratra Polemarcha. Za nejslavnější soudní promluvy jsou považoványŘeč proti Agoratovi aŘeč proti obchodníkům s obilím.
Ottův slovník naučný jeho dílo hodnotil takto: „Řeči Lysiovy vynikají prostotou, zřetelností a půvabem mluvy i výkladu a jsou vždy přiměřeny charakteru osoby mluvící. Při veškeré stručnosti jsou nad míru jasné.“[1]