Vévoda z Berry (1754–1765) Dauphin Francouzský (1765–1774) Král Francie (1774–1791) Král Navarry (1774–1789) Spolukníže zAndorry (1774–1789) Král Francouzů (1791–1792)
Narodil se 23. srpna 1754 veVersailles jako třetí potomek z celkem sedmi dětí tehdejšího následníka trůnu. Dle tradice obdržel titulvévody z Berry a jménoLudvík August. Stejně jako o výchovu jeho sourozenců i o jeho výchovu se starali k údivu celého francouzského dvora osobně jeho rodiče. Jeho otec Ludvík Ferdinand neměl rád plesy, hry a ani lov mu nebyl příliš blízký. Lze tedy vyčíst, že mezidauphinem aLudvíkem XV. panovaly velké rozdíly. Tento muž byl občas vůči veřejnosti velmi tvrdý muž, stejně jako ostatní následníci trůnu čekal, až bude moci sám na trůn usednout a věnovat se tak politice.Ludvík Ferdinand si našel oblibu ve hře na varhany a ve zpěvu chorálů. Matka Ludvíka Augusta, vévody z Berry, saská princezna Marie Josefa byla svědomitá, taktní, zbožná a vzdělaná žena.
Marie Terezie Šarlota (19. prosince 1778 – 19. října 1851), jediný potomek, který přežil Francouzskou revoluci, ⚭ 1799Ludvík Antonín (6. srpna 1775 – 3. června 1844), vévoda z Angoulême a 2. srpna 1830 se stal na 20 minut podle následnického práva legitimním francouzským a navarrským králem jakoLudvík XIX.
Ludvík Josef (22. října 1781 – 4. června 1789), dauphin, zemřel na následky vrozené vady páteře
Ludvík Karel Bourbonský (27. března 1785 – 8. června 1795), dauphin z Viennois, po uvěznění a popravě rodičů byl monarchisty prohlášen francouzským králem, ale strávil zbytek života ve vězení vTemplu, kde v otřesných podmínkách zemřel na vysílení
Poté, co v roce1768 zemřela královnaMarie Leszczynská, byl na králeLudvíka XV. vyvíjen ze strany jeho ministrů nátlak, aby uzavřel nové manželství. Ludvík XV. ale tuto svou povinnost přesunul na svého šestnáctiletého vnuka a následníka trůnu Ludvíka, který tak 19. dubna1770 uzavřel v zastoupení sňatek s habsburskou princeznouMarií Antoinettou. Nemluvný, uzavřený a nesmělý Ludvík si jen těžko hledal cestu ke své veselé, nepříliš vzdělané a povrchní manželce. Manželský vztah byl navíc zkomplikován tím, že nedošel naplnění nejen během svatební noci, ale ani v následujících letech. Teprve až v roce1777 se chopil iniciativy bratr Marie AntoinettyJosef II., který si se svýmšvagrem Ludvíkem promluvil. Na popud Josefa II. tedy Ludvík XVI. konečně podstoupil malou a nenáročnou operaci (s největší pravděpodobností trpělfimózou) a v srpnu 1777 bylo manželství naplněno. V dubnu 1778 již bylo jisté, že královna Marie Antoinetta je těhotná a 19. prosince1778 přišel na svět první potomek královských manželů, dceraMarie Terezie Charlotta. V roce 1781 se narodil první syn, roku 1785 druhý syn a v roce 1786 ještě dcera.
Ludvík XVI. se ujímá trůnu po smrti svého dědaLudvíka XV. v roce1774, kdy je Francie finančně a hospodářsky v krizi a ročnídeficit státního rozpočtu se pohybuje v milionových částkách. Hlavní břímě daní nese na svých bedrech produktivní část obyvatelstva, zatímco vlastníci majetků, předevšímšlechta, jsou od dávek osvobozeni. Měšťanstvo spolu se šlechtou touží po větším podílu na moci a nespokojenost se stavem v zemi zasahuje všechny vrstvy společnosti. Mírumilovný, dobromyslný a nerozhodný král Ludvík XVI. má tak před sebou těžký úkol, na jehož řešení se ale vrhl s neobyčejnou horlivostí a velkým idealismem. Rádcem mladého krále se stává již třiasedmdesátiletýhraběJean-Frédéric Phélypeaux de Maurepas a důležitou funkci generálního kontrolora financí získáváAnne Robert Jacques Turgot, který nasadil tvrdou linii reforem státní ekonomiky – žádné zvyšování daní, žádné další půjčky, nekompromisní úsporná opatření. Turgot se také pustil do rušení neužitečných úřadů, omezil výdaje na armádu a výdaje dvora a plánoval zdanění šlechty, zrušeníroboty,cechů acla z cest. Ludvík XVI. zároveň obnovilpařížský parlament, rozpuštěný v roce1771. Poslanci parlamentu se ale opakovaně pokusili zablokovat veškeré reformy a král parlament opět rozpustil. Po čase ho opět svolal, což mu zajistilo velkou oblibu u tehdejšíchosvícenců. Reformy Ludvíka XVI. ale nadále narážely na velký odpor u šlechty i členů královské rodiny. Parlament nakonec většinu reforem schválil, ale Turgot už měl mezi aristokracií a ve finančních kruzích tolik nepřátel, že ho Ludvík XVI. nakonec v roce1776 zbavil funkce. Politickou a hospodářskou situaci ve Francii dále zkomplikovala situace v severní Americe, kdebývalé anglické kolonie vyhlásily nezávislost a Francie s těmito koloniemi uzavřela obranný a útočný pakt, čímž se dostala do finančně náročného válečného konfliktu sAnglií. Ludvík XVI. ale svůj boj o reformy a zlepšení hospodářské situace země zatím nevzdal. V roce1776 převzal zodpovědnost za státní finance bankéř a úspěšný obchodníkJacques Necker, který ale prosadil další půjčky pro stát a tím ještě zvýšil jeho zadlužení. Snažil se také o úsporná opatření, novou organizaci státní správy a na popud Ludvíka XVI. propagoval zlepšení podmínek v nemocnicích. V té době také došlo k zákazu mučení ve věznicích a bylo zrušenootroctví, které se praktikovalo v zámořskýchkoloniích. Nakonec i Necker upadl v nemilost a v roce1781 odstoupil. Neckerovi nástupci, Joly de Fleury a Lefévre d'Ormesson se úřadu ujali jen krátce a po nich se o ozdravění státních financí pokusilCharles Alexandre de Calonne, který prosazoval zavedení daně pro šlechtu acírkev. Ludvík XVI. tedy svolalshromáždění notáblů, tedy 144 vysoce postavených osobností,princů,knížat,biskupů,starostů a zástupcůprovincií, aby je přesvědčil o nutnosti zavedení těchto nových daní. Notáblové reformy odmítli, Calonne musel ze své funkce odstoupit a nahradil hotoulouský arcibiskupLoménie de Brienne. Král shromáždění notáblů v roce1787 rozpustil a ještě jednou se obrátil na parlament. Poslanci spolupráci s králem odmítli a rezignovaný a zklamaný Ludvík XVI. prohlásil parlament za rozpuštěný. Celá země se ocitla na pokraji vzpoury a lidé požadovali svolánígenerálních stavů. Ludvík XVI. měl obavy z vypuknutí občanské války, a tak svolání generálních stavů přislíbil na 1. května1789. To vzbudilo u lidu bouři nadšení a popularita Ludvíka XVI. dosáhla svého vrcholu. Zároveň byl do funkce správce financí znovu dosazenJacques Necker. Vzdělaná horní vrstva obyvatelstva ale nadále požadovala podíl na moci, což Ludvík XVI. odmítal vzít na vědomí. Stále se považoval za vládce z Boží milosti a nechtěl si připustit, že dobaabsolutistické vlády už pominula.
Zde se nevede soudní proces. Ludvík není obžalovaný a vy nejste žádní soudcové. Jste pouze politikové a zástupci národa … Vaším úkolem není vyslovit nad někým soudní rozsudek, ale přijmout opatření v zájmu veřejného blaha. Pokud jde o mne, příčí se mi trest smrti a k Ludvíkovi necítím lásku ani nenávist … Ale sesazený král v lůně revoluce, která má ještě daleko k tomu, aby byla pevně zakotvena … takový nemůže být zneškodněn uvězněním nebo vypovězením. S bolestí vyslovuji osudnou pravdu: je lépe, aby zemřel Ludvík, než aby zahynulo 100 tisíc poctivých občanů…
“
— Maximilien Robespierre
V Národním konventu byla smrt Ludvíka XVI.odhlasována nejtěsnější možnou většinou, o jeden hlas. Mezi těmi, kteří hlasovali pro smrt, byl i revolucionářLudvík Filip,vévoda orleánský. Ludvíka tak poslal na popraviště i hlas jeho bratrance.
Dnešní pohledy na Ludvíka XVI. se různí, ale historikové jej považují za čestného, vzdělaného a zbožného člověka s dobrými úmysly, jemuž nebylo umožněno alespoň v nezbytném měřítku zreformovat monarchii a jenž se stal obětním beránkem revolucionářů. Ovšem jako panovník vystupoval často nerozhodně a nedokázal řešit hlubokou finanční krizi a reformovat zastaralé feudální uspořádáníFrancie. Odpor vůči jeho vládě se jevil především jako odpor k jeho osobě – v době všeobecné nouze žil totiž se svou chotí v přepychu, který dráždil.
HARTMANN, Petr Claus, a kol.Francouzští králové a císaři v novověku : od Ludvíka XII. k Napoleonovi III. (1498-1870). Praha:Argo, 2005. 467 s.ISBN80-7203-517-7.
Vincent Cronin:Ludwig XVI. und Marie-Antoinette – Eine Biographie. Claassen, Düsseldorf 1974.
Bernard Fay:Ludwig XVI. – Der Sturz der französischen Monarchie. Wilhelm Heyne, München 1989
Evelyne Lever:Ludwig XVI. Klett-Cotta, Stuttgart 1988.
Helga Thoma:Z trůnu na popraviště, Ikar Praha a.s., 2000.
.svg)
