Lužičtí Srbové (hornolužickosrbskySerbja,dolnolužickosrbskySerby) jsou malýzápadoslovanský národ obývající jihovýchodní část východníhoNěmecka, historicky zvanouLužice. Používají dva samostatné spisovné jazyky:hornolužičtinu (téžhornolužická srbština,horní lužická srbština ) adolnolužičtinu (téždolnolužická srbština,dolní lužická srbština). Jejich pojmenování Srbové (německySorben na rozdíl od jihoslovanskýchSerben), česky Lužičtí Srbové, je pojem, který jednotně označuje původní slovanské obyvatelstvo Dolní Lužice (Lužičané) a Horní Lužice (Milčané). Vlastní Srbové byli příslušníky slovanských kmenů, které žily na západ od nynějších Lužičanů a Milčanů žijících v dnešní Horní Lužici a kteří vlivem germanizace upadli v zapomenutí.[2][3]
V oblasti Lužice působí organizaceDomowina, která zastřešuje řadu lužickosrbských spolků a udržuje lužický kulturní život a národní povědomí.
Během třicetileté války, od roku1635, připadla za pomoc Habsburkům Horní Lužice s většinou území původní Dolní Lužice kSasku. Zanapoleonských válek získalo Sasko odPruska Chotěbuz i s jejím okolím.
Roku1815 bylo území Lužice nově rozděleno. CeláDolní Lužice se stala součástí Pruské provincieBraniborska, severovýchodHorní Lužice se stal součástí pruské provincieSlezska; zbytek Horní Lužice zůstal Sasku. V rámci Pruska ztratila Lužiceautonomní postavení.
Ve 40. letech 19. století výrazně zesílilo národní vědomí Lužických Srbů a vyústilo v lužickosrbské národní obrození. Inspiraci tehdejších Lužických Srbů můžeme najít ve dvou pramenech. Prvním byl německý romantismus a německý nacionalismus, který panoval po napoleonských válkách a který se přenesl také na Lužické Srby. Druhým byla idea součásti velkého ,slovanského společenství národů‘ a slovanská romantika. Objevuje se silná vazba k česko-slovenskémunárodnímu obrození. Vydávají se první noviny, v saské části Horní Lužice se šíří zakládací vlna různých společností a sdružení.
K revolučním bojům z roku1848 se Lužičtí Srbové nepřipojili. Po potlačení drážďanského povstání byly některé požadavky Lužických Srbů splněny. Například výuka v lužické srbštině na gymnáziu vBudyšíně (Bautzen) nebobohoslužby v hlavním městěDrážďanech. V Prusku byla hornolužická i dolnolužická srbština opět masivně omezena.
V poslední třetině 19. století probíhá silnáasimilace lužickosrbského obyvatelstva, většina Lužických Srbů již vyrůstá dvoujazyčně (bilingválně).
Roku1912 byla založena dodnes existujícíDomowina jako zastřešující organizace lužickosrbských sdružení. Po porážce Německa vprvní světové válce propagovaly některé vůdčí osobnosti Lužických Srbů vlastní srbskou správní jednotku, která by pokud možno byla úzce spjata se vznikajícímČeskoslovenskem.Výmarská ústava pak zaručovala neněmeckým částem obyvatelstva svobodný vývoj, ale chyběly zákony, které by jej realizovaly.
V prvních měsících vládynárodního socialismu byl učiněn pokus Lužické Srby násilně integrovat. Chytrým vedením jako jediná organizace přežilaDomowina, která odporovala všem pokusům Lužické Srby integrovat jako slovansky mluvicí Němce do nacistického konceptu.NSDAP proto roku1937 Domowinu zakázala. Byly připravovány plány na vysídlení lužickosrbského obyvatelstva po konečném vítězství.
Podruhé světové válce byla část Lužice ležící východně od linie Odra-Nisa začleněna do poválečnéhoPolska. Na zbývajícím území německé části Lužice neexistoval jednotný program následujícího vývoje. Lužickosrbský národní výbor se sídlem v Praze prosazoval odtržení Lužice od Německa a její připojení k Československu.[5] Také znovu obnovená Domowina podporovala myšlenku autonomie Lužických Srbů. KPD/SED, která mezi Srby však měla zanedbatelnou členskou základnu, bojovala o jejich integraci do budoucíNDR a slibovala rozsáhlou podporu. Do roku1948 byli Srbové výrazně podporováni z Prahy (gymnázium, tiskárna, rozhlasové pořady, finanční podpora atd.), což byla pro německé komunisty stálá výzva. Roku 1948 přijala saská sněmovna zákon pro ochranu práv srbského národa.
V době NDR byla vybudována velkorysá síť lužickosrbských institucí, která byla ročně podporována vysokými finančními částkami: Institut pro srbský národopis (dnesLužickosrbský institut), Státní ensemble pro srbskou národní kulturu, Nakladatelství Domowina, lužickosrbská redakce v Radiu DDR, několik základních škol, dvě „erweiterte Oberschulen“,Srbské národní divadlo). Cenou za tuto v dějinách Lužických Srbů jedinečnou podporu byla plná integrace do NDR. Domowina byla zcela pod vlivemSED.
Po roce1989 se museli i Lužičtí Srbové postavit požadavkům nové politiky. Roku 1989 se utvořiloSrbské národní shromáždění. V roce1991 byla završena obnova Domowiny ve stylu20. let. Téměř celá německá částDolní Lužice je dnes součástíspolkové zeměBraniborska (německyBrandenburg), nepatrná část náleží ke spolkové zemiSvobodný stát Sasko, k němuž náleží také většina německé částiHorní Lužice, jejíž malá část náleží pro změnu k Braniborsku. Síť srbských institucí, která vznikla za NDR, pracuje v současnosti dále. Rovněž se této menšině věnují i akademické instituce, například Institut západních a jižních slovanských studiíVaršavské univerzity či Institut slovanských studiíPolské akademie věd.[6]
Vlužickosrbské oblasti osídlení jsou sídla označena dvojjazyčně. Největší lužickosrbská kulturní centra dnes najdeme vChotěbuzi aBudyšíně. Srbové provozují vlastní studio v televiziMDR. Práva Lužických Srbů v Sasku dnes zaručujeÚstava Svobodného státu Sasko, Zákon o právech Srbů ve svobodném státě Sasko z roku1999 a další právní předpisy.
Ptačí svatba (jen v Horní Lužici) 25. ledna. Dnes dětský zvyk, kdy děti za okno staví prázdný talíř, aby se nechaly obdarovat od ptáků, kteří toho dne slavísvatbu. Děti se pak také přestrojí za ptáky a po vesnici vybírají dary. Zvyk opět vychází z předkřesťanské doby, kdy lidé věřili v posmrtný život v ptačí podobě – jednalo se tedy o milodar zemřelým v podobě potravy.[7]
Zapustowy pśeśěg
Masopustní průvod. Zvyk podobný českému. Koná se například vChotěbuzi
Debjenje jutrownych jejkow
Zdobení velikonočních vajec. Velikonoční zvyk podobný českému.
Walkowanje jutrownych jejkow
Koulení velikonočních vajec. Soutěživý velikonoční, stále živý zvyk např. veSlepu.
Křižerjo ale i Jutrowne jěchanje (1. velikonoční svátek)
Velikonoční jízda. Tento zvyk má kořeny už v předkřesťanské době. V magickém kruhu objížděli zemědělci plužinu vesnice, aby uchránili mladou setbu před zlými bytostmi.[7] V křesťanské době se Velikonoční jízda (německy Osterreiten) změnila v procesí několika stovek jezdců na koních. V současnosti jezdí asi 1 700 jezdců v několika jízdách/procesích.
„Chytání kohouta“, soutěž spjatá s oblastí Dolní Lužice, jejímž vítězem se stává ten, kdo utrhne při jízdě na koni ve cvalu hlavu nebo křídla kohoutovi, který je uvázán v určité výšce. Vítěz si pak může se zavázanýma očima z kruhu dívek vybrat královnu.[7] Dříve se používal kohout živý, v průběhu 20. století se začal nahrazovat kohoutem mrtvým.
Lužická svatba
Výrazné zvyky spojené se svatbou a dnes již prakticky opuštěné.[8]
.jpg)
.svg)
