Louis Pierre Althusser (18. října1918Birmandreis uAlžíru,Alžírsko –22. října1990Paříž) bylfrancouzskýfilozof. Platí za jednoho z nejvlivnějších evropskýchmarxistických filozofů 60. a 70. let 20. století. Mimo jiné byl učitelem osobností jakoMichel Foucault,Jacques Derrida aNicos Poulantzas.
Po studiu na prestižníÉcole Normale Supérieure vPaříži se stal profesoremfilozofie. Oproti v té době ve Francii převládajícím interpretacím Marxe, které se opíraly především o raného Marxe a jehoEkonomicko-filosofické rukupisy z roku 1844, zdůraznil, že Marxův filosofický význam spočívá především v jeho pozdním díle, zejména vKapitálu, který Althusser interpretuje prostřednictvím tzv. symptomálního čtení.[1] Významná je Althusserova teorie ideologie a ideologických státních aparátů, na kterou řada teoretiků navazovala a dále ji rozvíjela (mezi jinými Slavoj Žižek, Judith Butlerová, Terry Eagleton, Waren Montag, Fredric Jameson aj.). Althusser byl členem Francouzské komunistické strany (PCF), nicméně jeho postoj k této straně byl po většinu jeho života velmi kritický. Předmětem Althusserovy kritiky bylo především nedostatečné vyrovnání se komunistických stran se stalinismem (navzdory přijetí kritiky „kultu osobnosti“) a orientace komunistických stran na tzv. „teoretický humanismus“, který (PCF) přijala jako svou oficiální doktrínu a který podle Althussera nevede k praktickému humanismu, ale spíše ideologicky maskuje mnohdy nehumanistické praktiky komunistických stran, orientuje tyto strany k liberalistické ideologii a vede je k reformismu v rámci ustaveného systému.[2] Své teoretické postoje však v rámci komunistické strany neprosadil.[3] Kritika francouzské komunistické strany později vyústila v jeho knizeCo déle nesmí přetrvávat v komunistické straně.[4] V rámci své teorie Althusser prosazoval (podobně jako tehdy vlivný strukturalistický přístup) tzv. „teoretický antihumanismus“, tedy názor, že společenská analýza má vycházet primárně z analýzy společenské struktury, nikoli z kategorií jako je „subjekt“, „člověk“, „vědomí“ apod.[2] Tím se stavěl proti přístupu fenomenologickému, existencialistickému a marxistickým interpretacím vycházejícím z raného Marxe. Althusserův důraz na strukturu vedl k tomu, že býval označován jako „strukturalistický marxista“, byť sám strukturalismus odmítal s tím, že jeho (tj. Althusserovo) pojetí struktury nevychází ze strukturalismu, ale z Marxe a ze Spinozy.[5]
Během válečných let se u Althussera rozvinula psychóza schizoidního typu s bipolární afektivní komplikací, která vedla i k jeho četným hospitalizacím. O své životě s psychickou nemocí i o zabití manželky píše v knizeBudoucnost bude dlouhá.
Jeho manželkou byla komunistická aktivistkaHélène Rytmann, kterou16. listopadu1980 zardousil. Před soudem za tento čin však nikdy nestál, neboť byl shledán nepříčetným a tudíž nezpůsobilým stanout před soudem.[6]
- ↑ALTHUSSER, Louis; ET AL.Lire le Capital. Paris: Quadrige/PUF, 1996. S. 22.
- ↑abKUŽEL, Petr.Filosofie Louise Althussera : o filosofii, která chtěla změnit svět. Praha: Filosofia, 2014.ISBN 9788070074176,ISBN 8070074175.OCLC897870004
- ↑GEERLANDT, R.Garaudy et Althusser. Le débat sur ľhumanisme dans Parti communiste francais et son enjeu. Paris: PUF, 1978.
- ↑ALTHUSSER, Louis.Ce qui ne peut plus durer dans le Parti communiste. [s.l.]: La DécouverteDostupné online.ISBN 9782707110299.
- ↑ALTHUSSER, Louis.Solitude de Machiavel. [s.l.]: Presses Universitaires de FranceDostupné online.ISBN 9782130497257.
- ↑METELEC, Matěj. Krátký příběh jednoho vraha.www.advojka.cz [online]. [cit. 2023-12-06].Dostupné online.
_(cropped).jpg)
