Literatura faktu (nebolinon-fiction) je způsobliterárního zpracování užívaný při literární tvorbě na zpracování událostídějinných i současných avědeckých materiálů.
Do vývoje literatury se hlavně dostala po2. světové válce,[zdroj?] kdy se měnily estetické normy. Docházelo k vytváření nového hodnotového systému s požadavkem věrnosti faktu a dokumentárnosti.
V širším pojmu se užívá pro širokou škálu literatury nefiktivní, tj.biografické,reportážní,cestopisné,memoárové adeníkové. Autoři užívající tento způsob zpracování svého díla v mnoha případech,[zdroj?] odmítají tradičníbeletristickéžánry a zdůrazňují dokumentární zprávu, reportáž, která je schopna lépe vyjádřit dynamiku skutečnosti.Anglická Wikipedie do „non-fiction“ řadí ináboženství, v tom smyslu, že věřící daným věcem skutečně věří (nejsou pro ně fiktivní).[zdroj?]
V obdobíČeskoslovenska byl nejproslulejší[zdroj?] z českých autorůLudvík Souček. Ze světových je znám např.:Erich von Däniken.
Zaznamenávají převážně vlastní zážitky, nálady a pocity. Nemusí být určeny pro veřejnost nebo jsou psány naopak tak, že se s jejich zveřejněním počítá (deníky z cest). Mohou představovat i zvláštní žánr, kde spisovatel píše fiktivní deník jistého hrdiny.
Deník je literární dílo, koncipované jako série fiktivních nebo skutečných, zpravidla datovaných záznamů, pořizovaných průběžně v kratších časových intervalech (často v intervalu jednoho dne, odtud název).Deník je velmi starým literárním žánrem, v Evropě deníková metoda zápisků zažívá velký rozmach v obdobírenesance,[zdroj?] byl pěstován v asijských zemích (Čína,Japonsko,Arábie), byl pěstován už vestředověku, častými autory deníků bylišlechtici a jiné významné osobnosti, jejich deníky byly často (zpravidla posmrtně) vydávány jako literární dílo nebo jakohistorický dokument.Psaní deníků je aspoň u některých osob v určité části života velmi rozšířené, ne všechny jsou zveřejněny (velká část není ke zveřejnění ani určena, takové jsou často psány tajným písmem nebo pomocíšifry).
Např. deníkSamuela Pepyse (1633–1703) deník nebyl určen veřejnosti, autor v něm líčil významné události své doby (Londýnskýmor 1665 avelký požár Londýna). Dále také uváděl ryze osobní informace.Jako příklad deníku 18. století může sloužitGoethehoItalská cesta. Deník začal psát vČechách, 3. září 1786 opustil podle deníkuKarlovy Vary.
Záznamy většinou popisují autorův osobní a duševní život, často citáty, nápady nebo úvahy (v tomto směru vynikají deníky spisovatelů, např.Cesare Paveseho neboFranze Kafky).Mnoho deníků vzniklo zadruhé světové války. Od června 1942 do srpna 1944 si vedla deník mladážidovkaAnne Franková, skrývající se se svou rodinou přednacisty. Později byl její deník vydán otcem, který jediný válku přežil.
DeníkyJiřího Ortena byly nazvané podle barev desek –Modrá, žíhaná a červená kniha. Poslední zápisy jsou z doby těsně před jeho smrtí 29. srpna 1941. S deníky hovoří jako s milovanou osobou.DeníkyOrtena,Kafky aMáchy obsahují i poznámky o četbě jiných autorů, líčení snů či dopisy.Formou fiktivního deníku jedné z postav jsou často psána i jiná literární díla, například romány (např.Helen Fieldingová –Deník Bridget Jonesové). Toto pojetí románu zvyšuje autentičnost a osobní charakter sdělení.
Včeské literatuře jsou známé deníkyKarla Hynka Máchys erotickými prvky (1835), nebo básnické deníkyJiřího Koláře.
Dvacáté století přineslo některé nové prvky – např.existenciální úzkost či větší otevřenost v sexuální oblasti.Deníkové zápisy si vedliAlbert Camus,Virginia Woolfová,Romain Rolland.
Memoáry, česky paměti (fr. – la mémoire – „paměť“) zaznamenávají vzpomínky na dobu, v níž autor žil a na lidi, s nimiž se setkal. Tímto pojmem označujeme paměti, vzpomínky a literárníživotopisy. Vycházejí také ze subjektivních zkušeností, zachycují skutečné historické děje i postavy. Vypravěčem a často i hlavním hrdinou bývá sám autor. Paměti píší většinou významné osobnosti, např. uměleckého, kulturního nebo politického života.Paměti vznikaly již vantice:
Memoáry psali například generálMontgomery čiWinston Churchill.
Příklady českých memoárů:
Fiktivní (smyšlený) memoár je smyšlená vzpomínka, někdy jen vzdáleně připomínající opravdový memoár. Příklady českých autorů fiktivních memoárů:
Dopisy jsou někdy také součástí umělecké literatury. Soukromé dopisy významných lidí bývají vydávány po jejich smrti jako osobité dokumenty.
Dopisy se psaly již v antice –Ovidius –Listy Heroin – fiktivní dopisymytických žen vzdáleným milencům či manželům.
Zvláštní literární hodnotu má milostná korespondence – Odkrývá vztahy mezi mužem a ženou (nebo mužem a mužem, či ženou a ženou) a působí na čtenáře veliceemotivně. Vyskytuje se obzvláště v19. století a jsou vydávány knižně:
Vydány byly i dopisyFranze Kafky adresovanéMaxu Brodovi,Mileně Jesenské a jiným, dále dopisyVáclava Havla –Dopisy Olze.
Román v dopisech (někdy takéepistolární román, briefroman) je literární útvar, který je tvořen fiktivními dopisy mezi dvěma nebo více osobami.Veškerý děj je v románu v dopisech popisován účastníky korespondence. Čtenář tak získává pocit, že nahlíží do soukromé korespondence. Použitím této formy se autor snaží docílit dojmu větší opravdovosti arealismu a zároveň poskytnout čtenáři více úhlů pohledu, na rozdíl od klasického románu s vševědoucím vypravěčem. Román v dopisech bývá často doplňován o deníkové záznamy nebo novinové zprávy. Tato literární forma zažila největší rozkvět v obdobíosvícenství v18. století.Román v dopisech jako literární forma vznikl nejdříve nejspíš z publikovaných dopisů slavných osobností. Vetřináctém století byly vEvropě populární dopisy filosofaPierre Abélarda a jeho milované Heloisy, které popisovaly jejich tragickou lásku. Tyto dopisy byly vloženy doRománu o růži (1230).
V doběosvícenství se proslavily romány v dopisechAngličanůSamuela RichardsonaPamela aneb Odměněná ctnost (1740) aClarissa aneb Příběh mladé dámy (1749). VeFranciiCharles Louis MontesquieuPerské listy (1721),RousseauovaJulie aneb Nová Heloisa (1761). Románem v dopisech je knihaNebezpečné známosti (1782)Choderlose de Laclos, také díky filmovému zpracováníMiloše Formana (Valmont). Známý je takéDrákula odirského autoraBrama Stokera. V Německu patří mezi klasická díla román v dopisechUtrpení mladého Werthera (1774) odJohanna Wolfganga Goetheho. Na konci18. století tato literární forma pomalu ustoupila a začala být více používána až v literatuře20. století.
Autobiografie (zřeckého auton „vlastní“, bios „život“ a graphein „psát“) je epický literární žánr spočívající v autorově vylíčení vlastního života, popřípadě některých jeho úseků. Termín pochází z pozdního18. století, ale forma je mnohem starší. Zatímco životopisci se obvykle opírají o širokou sbírku dokumentů a hledisek, autobiografie může být založena pouze na vlastní paměti pisatele.
Příklady:
Biografie (zřeckého bios – „život“ a grafein – „psát“) je umělecký (literatura,film)žánr založený na popisu života nějaké většinou známé osobnosti (umělec,politik,sportovec…). Správná biografie by měla komplexně a nezaujatě popisovat život dané osoby v souvislostech. Je to tedy více než jen seznam dat a skutků.Biografie ježivotopis dané osoby napsaný někým jiným, který musí jeho život popisovat neutrálně. Tedy ani kladně, ani záporně. Pokud je autorem biografie sám autor, jedná se oautobiografii.
Příklady:Životopis slavnýchŘeků aŘímanů –Plútarchos.ŽivotyKonstantina a Metoděje.Jako autoři prosluli zejménaAndré Maurois,Irwing Shaw,Karel Schulz (Kámen a bolest – román oMichelangelovi).František Kožík – romány o slavných osobnostech české kultury.
Cestopis je prozaický literární žánr, který lze podle jeho funkce zařadit jednak do literatury dokumentární (publicistické), jednak do literatury umělecké (zábavné).
Obsahem cestopisu je popis autorovy cesty do cizích zemí a krajin se záznamem jejichgeografických, národopisných, kulturních, sociálních a jiných zvláštností. Dokumentárně hodnotné cestopisy vznikaly již vestarověku (Pausaniás,Strabón) astředověku (Marco Polo (Milion),Ibn Batuta). V české literatuře byla nejslavnější díla vytvořena v doběhumanismu arenesance (Jan Hasištejnský z Lobkovic,Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic,Václav Vratislav z Mitrovic), v19. století (Emil Holub) a ve20. století (Alois Musil,Jiří Hanzelka aMiroslav Zikmund).
Cestopis jako žánr umělecké literatury je rovněž možno najít již ve starověku (Lúkianos) a středověku (Mandevillův cestopis). Tato vymyšlená, fantaskní a většinou i satirická díla tzv. podivuhodných cest, která navázala na klasickou cestopisnou literaturu, se rozvíjela zejména v období renesance (Cyrano de Bergerac) a v 18. století (Jonathan Swift (Gulliverovy cesty),Gottfried August Bürger). V obdobípreromantismu vznikl intelektuální cestopis (Laurence Sterne), který v Československu později rozvíjel napříkladKarel Čapek.
Obrázky, zvuky či videa k tématuliteratura faktu na Wikimedia Commons