Literatura (zlatinskéholittera, písmeno) nebolipísemnictví, někdy takéslovesnost, je v širším slova smyslu souhrn všech písemně zaznamenanýchtextů, v moderních definicích někdy včetně ústně tradovaných projevů (napříkladústní lidová slovesnost). Kromě umělecké literatury se k ní v tomto smyslu řadí takéodborná literatura,náboženské spisy,autobiografická literatura,korespondence a další typy textů. V užším slova smyslu se literaturou obvykle myslí pouze umělecká literatura (krásná literatura,beletrie). Někdy může být vymezena ještě úžeji význačností nebo hodnotou jednotlivých děl,imaginativností čifikčností textů, popřípaděozvláštňující funkcí použitéhojazyka. Výpovědi předkládané v umělecké literatuře nejsou obvykle hodnoceny coby pravdivé nebo nepravdivé, nýbrž jako fikční. Umělecké literární dílo je zároveň vysoce komplexní a rozvětvené, s mnoha vrstvami, významy a vztahy a není možné ho jednoduše uchopit, popsat či redukovat.[1]
Literatura je výraznou součástí lidskékultury acivilizace. Má značný význam při konstituci lokálních (zejménanárodních) podob kultury a umožňuje šířit standardizovaný jazyk a vytvářet vědomí moderních jazykových a národních komunit.[2] Literatura je však zároveňkosmopolitním fenoménem a je možné ji chápat jako propojený celek – autoři literárních děl bývají ovlivněni také cizojazyčnými texty a mezi jednotlivými národními literaturami probíhá výměna vlivů a idejí.[3] Přestože značná část literatury oficiálně vycházítiskem, některá literární díla zůstávají vrukopisech, popřípadě jsou rozšiřovánasamizdatem nebo publikována nainternetu. V minulosti byla literatura tradičně rozlišována naklasickou (kanonickou, uměleckou, kvalitní a hodnou pozornosti) a napopulární (brakovou, nehodnotnou). V souvislosti spostmodernismem a novými přístupy a proudy vliterární vědě bylo však toto rigidní rozdělení zpochybněno a upouští se od něj, přičemž také populární literatura se stává předmětem výzkumu.[4][5]
Literaturou se zabýváliterární věda. Pod tu spadáliterární teorie (zkoumá a popisuje obecné zákonitosti literatury jako uměleckého jevu),literární historie (zkoumá dějiny literatury) aliterární kritika (zkoumá, hodnotí a třídí literární díla). Významnou disciplínou literární vědy je takéliterární komparatistika, někdy nazývaná pouze komparatistika či obecná a srovnávací literatura.
V užším slova smyslu je jako literatura chápán pouze umělecký text. Ten může být vymezen čistěnaratologicky, tedy jakofikce, imaginativní, smyšlené psaní. Slabinou tohoto pojetí je však existence nefikčních literárních děl, stejně jako fikcí, jež se za literaturu obecně nepovažují, popřípadě také děl o jejichž fikčnosti či historičnosti nelze rozhodnout.[6]
Existuje takélingvistické vymezení, chápání literatury jako textů zvláštním způsobem zacházejících s jazykem, přesněji řečeno textů obsahující jazykovou intenzifikaci, deformaci aozvláštnění. Tento názor zastávaliformalisté, napříkladŠklovskij neboJakobson. Zde se však nabízí námitka, že ozvláštnění a neobvyklý styl se často objevují i při běžném použití jazyka a literárnost textu je často zřejmá až zkontextu.[7][8]
Vhodným měřítkem může být hodnotový soud: literární texty neobsahují žádnou inherentní vlastnost, důležité je pouze, jak se lidé k literatuře sami vztahují; jednotlivé texty mohou proto s postupem času nebo v různých společnostech status literatury získávat či ztrácet. Literatura je v tomto smyslu funkčním pojmem, nikoliv pojmemontologickým.[9] Tento přístup k věci však může být spojen s rigidním chápáním hodnotných literárních děl – a sice v tom smyslu, že za hodnotná (a tudíž literární) jsou považována pouze vrcholná díla, případně díla spojená s výraznými autorskými individualitami.[10][11]
Podlestrukturalistického pojetí je základním rozlišovacím znakem umělecké literatury její funkce: plní v první řaděfunkci estetickou či poetickou. V pojetísémiotika alingvistyRomana Jakobsona, který pojem poetické funkce zavedl, je důležité zejména odděleníznaku od jím označovaného objektu. Pozornost pak strhává znak sám, stává se samostatnou aautorefenční jednotkou. Pro poetickou funkci je také důležitý princip kombinace: znak není mluvčím vybírán bez kontextu, nýbrž ve vztahu k ostatním použitým znakům, v rámci výstavby znakové řady. Například spojení „Jana a Magdaléna“ může být preferováno před opačným pořadím, protože v něm funguje princip slabičného narůstání, bývají vytvářenyaliterace a podobně. V literárním díle jsou však v menší míře přítomné i ostatní funkce jazyka (emotivní, poznávací, fatická, metajazyková a konotativní) a působí jako podřízená, přídatná složka.Epika do velké míry obsahuje referenční funkci jazyka,lyrika je většinou spojena s emotivní funkcí a básnictví oslovující druhou osobu se silně pojí s funkcí konotativní.[12]
V současném západním hodnotovém a uměleckémdiskursu platí, že text se stává literárním dílem teprve tehdy, kdy je v něm přítomno a čtenáři vnímáno určité uspořádání,kompozice a postupy tradičně přijímané jako literární. Takovým tradičním postupem může být v případěpoezie básnickost, tedyrytmičnost,metaforičnost, grafické uspořádání a podobně; v případěprózy uspořádání pomocísyžetového vyprávění vytvářejícíhofikční svět. Důležitým postupem může být také přímé označení textu za literární dílo, popřípaděžánrová specifikace. Tyto postupy ukotvují dílo v literární tradici, zároveň se však proti nim text může vymezovat nebo je deformovat a aktualizovat, čímž je vytvářena tradice nová.[13]
Literární teorie se pokouší o popis obecných literárních zákonitostí, které hrají roli při vzniku literárního díla (problematika geneze), při jeho zařazování do literárního procesu a jeho čtenářské (případně posluchačské či divácké) konkretizaci.[14] Jednotlivé literární teorie, které v rámci obecné literární teorie vznikají, lze rozdělovat na normativní, deskriptivní a empirické. Normativní teorie stanovujíestetická kritéria, která musejí texty splňovat, aby byly akceptovány jako literární umělecká díla. Deskriptivní teorie naopak vycházejí ze stanoveného souboru textů (korpusu) a pokoušejí se vydestilovat jejich společné a zvláštní rysy (například za účelem vytvořenížánrové klasifikace). Empirické teorie stanovujíhypotetickékauzální souvislosti a zákonitosti a ty následně v literárních textech ověřují nebo vyvracejí.[15]
Literární historie se zabývá zaznamenáváním a zkoumáním relevantních událostí v kontextu literatury (publikace knih, proměnytrhu, životní data autorů), dále pak jejich zasazováním do vzájemných souvislostí a vytvářením systematizujících literárněhistorickýchkonstruktů. V současnosti se objevuje šest hlavních badatelských směrů:
sociální dějiny literatury (literatura a její vzájemné ovlivňování se společností)
V české vědě od 19. století dlouho přetrvávalo členění literární historie na dějiny jednotlivýchnárodních literatur a jejich oddělené zkoumání. Od přelomu tisíciletí se objevují snahy tento přístup nahradit komparativnějšími metodami, zkoumáním literárních dějin v širších kulturních kontextech, napříkladstředoevropském.[16]
Související informace naleznete také v článku Literární žánr.
Druhy a žánry umělecké literatury se zabývágenologie. Otázka literárních žánrů hrála v dějinách poetiky klíčovou úlohu už odantiky.[17] VAristotelověPoetice už dokonce nalezneme určitý zárodek moderního členění literárních druhů, Aristoteles od sebe odlišuje různé druhy básnictví, zejménaepické, a drama, které rozděluje natragédie akomedie.[18]
Základní a obecně přijímanégenologické dělení literatury naliterární druhy či oblasti však vzniklo až vklasicismu. Literární druhy se dělí podle výrazu naepiku (vyprávěcí literaturu),lyriku adrama. Podle textové organizace (formy členění textu) lze rozlišitpoezii,prózu a drama.[19] Výraz žánr pak označuje specifickými kritérii definované typy literárních textů. Každý žánr má vlastní pravidla a konvence, která čtenář musí znát, aby dokázal text číst správným způsobem – například u detektivky se předpokládá čtenářova obeznámenost s tím, že řešení bude nalezeno teprve po jisté době a že bude překvapivé.[20] Mezi epické žánry patříromán,novela nebopovídka. Dále je možné rozlišovat žánrové varianty (v případě románu jde například opsychologický román,historický román,milostný román a podobně) a žánrové formy (uvedený román může mít formudeníku,korespondence,kroniky a tak dále).[21]
Některé genologické koncepce a úvahy byly silně ovlivněny dobou vzniku.Ferdinand Brunetiěre například na konci 19. století prosazoval analogii žánru s biologickým druhem a v souladu s rozkvětempřírodních věd adarwinovského pojetípřirozeného výběru uvažoval o genezi a vývoji žánrů od jejich vzniku až k nevyhnutelnému postupnému zániku.[22]
Literatura podle země, oblasti či kulturního okruhu
↑ANDERSON, Benedict Richard O’Gorman.Představy společenství: úvahy o původu a šíření nacionalismu. Praha: Karolinum, 2008. 24 s.ISBN978-80-246-1490-8. S. 59–62.
↑GUILLÉN, Claudio.Mezi jednotou a růzností: úvod do srovnávací literární vědy. Praha: Triáda, 2008. 453 s.ISBN978-80-86138-88-6. S. 16–22.
↑RADWAY, Janice A.A Feeling for Books: The Book-of-the-Month Club, Literary Taste, and Middle-Class Desire. Chapel Hill: The University of North Carolina Press, 1997. 448 s.ISBN978-0-8078-6397-8. S. 8–9.
↑DAVID, Johnson. Introduction to part 1. In: JOHNSON, David.The Popular & the Canonical: Debating Twentieth-century Literature 1940-2000. London: Routledge, 2005.ISBN978-0-415-35169-0. S. 4–6.
↑HODROVÁ, Daniela....na okraji chaosu...: poetika literárního díla 20. století. Praha: Torst, 2001. 865 s.ISBN978-80-7215-140-0. S. 13–14.
