Movatterモバイル変換

[0]ホーム
URL:

Přeskočit na obsah
WikipedieWikipedie: Otevřená encyklopedie
Hledání

Likud

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Likud
Logo
Datum založení1973
Předseda
Benjamin Netanjahu
ZakladatelMenachem Begin
SídloTel Aviv
Ideologienárodní liberalismus
konzervatismus
revizionistický sionismus
Mezinárodní org.Mezinárodní demokratická unie
Počet členů125 000
Barvymodrá
Oficiální webwww.likud.org.il
Zisk mandátů ve volbách
Knesset
32/120
Nejvíce poslanců48 (Kneset 1981)
Nejméně poslanců12 (Kneset 2006)
Vlajka strany
Některá data mohou pocházet zdatové položky.

Likud (hebrejskyהליכוד‎Ha-Likud, doslova „konsolidace“), oficiálním názvemLikud – Národně liberální hnutí (hebrejskyהַלִּיכּוּד – תנועה לאומית ליברלית‎Ha-Likud – Tnu'ah Leumit Liberalit), je hlavnípravicováizraelskápolitická strana.[1] Byla založena v roce 1973 jako aliance několika pravicových a liberálních stran.

Vítězství Likudu v parlamentníchvolbách do Knesetu v roce 1977 byl největší zvrat v politickéhistorii Izraele a bylo to rovněž poprvé, kdy v tomto státě zvítězila pravicová politická strana.[2] Strana následně stála v čele izraelských vlád až do roku 1992, a poté přerušovaně v letech 1996 až 1999 a 2001 až 2006. V roce 2005 se rozštěpila, když ji opustil její tehdejší předsedaAriel Šaron a založil novou stranuKadima, s níž vyhrál následujícívolby v roce 2006. Od roku 2009 stojí Likud pod vedenímBenjamina Netanjahua v čele izraelských vlád.

Historie

[editovat |editovat zdroj]

Založení a éra Menachema Begina (1977–1983)

[editovat |editovat zdroj]
Menachem Begin (1978)

Likud byl založen 11. září 1973 sloučením několika pravicových stran před volbami doKnesetu téhož roku.[3] Šlo osekulární volební koalici, kterou vedl bývalý vůdceparamilitární organizaceIrgunMenachem Begin, ze stranyCherut. Likud byl koalicí až do roku 1988, kdy se jednotlivé frakce rozpustily a sloučily se v jednu politickou stranu. Název Likud, tj.konsolidace, vzešel právě z účelu „konsolidace pravicových sil“. Od svého založení se Likud těšil široké podpořesefardských pracujících, kteří se za vlády levicové koaliceMa'arach cítili být diskriminováni.[4]

Prvnímpremiérem za stranu Likud byl právě Menachem Begin, který stranu vedl k vítězství vevolbách v roce 1977, což bylo vůbec poprvé v izraelských politických dějinách, co levice nesestavila vládu. Likud vládl s podporou náboženských stran, což dalo vzniknout tzv.národnímu táboru.[5] Begin během svévlády podepsalDohody z Camp Davidu (1978) aEgyptsko-izraelskou mírovou smlouvu (1979). Vevolbách roku 1981 opět zvítězili a sestavilivládu na stejném půdorysu. Volby zdůraznily rozpory mezi populistickým křídlem Likudu v čele sDavidem Levym z Cherutu a liberálním křídlem, které zastupovalo politickou agendu sekulárního městského obyvatelstva.[6]

Éra Jicchaka Šamira (1983–1993)

[editovat |editovat zdroj]
Jicchak Šamir (1980)

Druhým premiérem za Likud bylJicchak Šamir, který se poprvé stal premiérem v říjnu 1983 po Beginově rezignaci. Šamir, který byl bývalým vůdcem radikální podzemní organizaceLechi, která byla označována za teroristickou,[7] byl vnímán jako zastánce tvrdší linie než Begin. Odmítal Dohody z Camp Davidu a ukončeníprvní libanonské války.[8]Volby roku 1984 dopadly vyrovnaně a vůdčí strany se dohodly na střídání ve vládě. Období zahájilavláda Šimona Perese ze stranyMa'arach, v polovině období se vystřídali a začalvládnout Šamir.[9]Volby roku 1988 dopadly obdobně, ale Šamir tentokrátvládl s tolerancí Ma'arach. V roce 1990 Peres stáhl svoji toleranci a vyvolal hlasování o nedůvěře vládě. Šamir však sestavilnovou vládu s pomocí náboženských stran. Za jeho vlády byli přivedeni do IzraeleŽidé zRuska aEtiopie a naZápadním břehu a vPásmu Gazy se rozrůstalyžidovské osady.

V roce 1992 Likud prohrálvolby protiIzraelské straně práce a Šamir v březnu 1993 rezignoval na post předsedy strany.[10]

První éra Benjamina Netanjahua (1993–1999)

[editovat |editovat zdroj]

Po rezignaci Šamira pořádala strana své historicky první primárky ke zvolení předsedy. Uspěl v nich bývalý velvyslanec v OSN,Benjamin Netanjahu.[11] V roce 1995 byl v důsledkumírového procesu vizraelsko-palestinském konfliktuzavražděn premiérJicchak Rabin, a to radikálnímsionistouJig'alem Amirem. V roce 1996 se proto konalypředčasné volby, ve kterých se sice Likud umístil těsně druhý, ale díky přímé volbě premiéra zvítězil Netanjahu.[12] Ačkoliv Netanjahu během předvolební kampaně hlasitě kritizoval mírový proces, během své vlády podepsal jeho další část –Memorandum od Wye River (1998). To vedlo radikální křídlo Likudu ke kritice a poté i odtržení a založení stranyCherut – Národní hnutí. Novou stranu podpořil také Šamir, který byl z Netanjahua zklamán.[13] Pod tíhou kritiky seNetanjahuova vláda v roce 1999 zhroutila. Ve volbách byl následně poraženEhudem Barakem a rezignoval na svou funkci předsedy strany.

Éra Ariela Šarona (1999–2005)

[editovat |editovat zdroj]
Ariel Šaron (2001)

Ve stranických primárkách na předsedu zvítězil armádní důstojník a ministr obranyAriel Šaron.[14] Ten například velelJednotce 101, která s ním v roce 1953 spáchalaKibíjský masakr. Později byl součástí velení během první libanonské války, přičemž byl shledánKahanovou komisí jako nepřímo odpovědný zamasakr v Sabře a Šatíle. Po zveřejnění zprávy byl nucen odejít z postu ministra obrany.[15][16]

Roku 2000 se zhroutil mírový proces, jehož posledním výbojem bylSummit v Camp Davidu. Spolu s ním padla také izraelskávláda Ehuda Baraka. V roce 2001 se konalypředčasné volby premiéra, ve kterých Šaron zvítězil s 62 % hlasů. Roku 2002 se konaly další primárky na stranické vedení v Likudu, které vyvolal Netanjahu, nicméně v nich prohrál.[17] Současně vypukladruhá intifáda a Izrael a Palestina se ponořily do nového kola násilí. Ačkoliv Šaron působil jako konzervativní vůdce, v roce 2005 prosadilplán jednostranného stažení izraelských osadníků a armády z okupovanéhoPásma Gazy, což vedlo k dalšímu rozkolu ve straně.[18] Pravicovější nacionalistické křídlo strany začalo podkopávat vládu Šarona.[19] Ke kritikům se brzy přidal i Netanjahu, který ve vládě vykonával funkci ministra financí.

V listopadu 2005 Šaron veřejně oznámil, že hodlá odejít z Likudu a založitcentristickou stranuKadima. Na rok 2006 také vyhlásildalší volby. Mezitím se o post předsedy Likudu utkalo sedm kandidátů. Zvítězil Netanjahu.[20]

Druhá éra Benjamina Netanjahua (od 2006)

[editovat |editovat zdroj]
Benjamin Netanjahu (2024)

Volební průzkumy po zbytek roku 2005 ukazovaly drtivou porážku Likudu a velkou podporu pro Šaronovu stranu Kadima.[21] V lednu 2006 však Šaron utrpělhemoragickou cévní mozkovou příhodu, po které zůstal ve vegetativním stavu.[22] V čele Kadimy ho nahradilEhud Olmert, který stranu dovedl k volebnímu vítězství. Likud skončil až na čtvrtém místě s 9 % hlasů. Netanjahu však v roce 2007 obhájil funkci předsedy strany.

V roce 2008 Olmert podal demisi kvůli svému kriminálnímu vyšetřování. To vedlo kpředčasným volbám v únoru 2009. Likud nyní skončil těsně na druhém místě, nicméně se mu podařilo sestavitvládu s dalšími spojenci z národního tábora – stranamiJisra'el bejtenu,Strana práce,Šas aŽidovský domov. Strana práce koalici opustila v roce 2011. V roce 2012 Netanjahu ve stranických primárkách opět porazilMošeho Feiglina a byl potvrzen předsedou strany.[23]

V roce 2013 se konalydalší předčasné volby. Pro volby sestavil Netanjahu společnou kandidátní listinu se stranouJisra'el bejtenuAvigdora Liebermana.[24] V červenci 2014 však strany přestaly spolupracovat. Netanjahu složil svoutřetí vládu, která však vládla jen dva roky. V roce 2015 se konalydalší předčasné volby, ve kterých Likud opět zvítězil a byla sestavenavláda na půdorysu národního tábora s náboženskými stranami. Dalšívolby se konaly v roce 2019. Do nich Netanjahu domluvil koalici radikálních pravicových stranUnie pravicových stran, aby si zajistil spojence pro sestavení vlády.[25] Do Likudu také přešli členové čerstvě rozpuštěné stranyKulanu.[26]

Roku 2020 vyzval Netanjahua ve stranických primárkách na předsedu stranyGid'on Sa'ar, nicméně prohrál. Krátce poté Sa'ar Likud opustil a založil stranuNová naděje.[27] V březnu 2025 Sa'ar podepsal dohodu o splynutí své strany Nová naděje zpět do Likudu, s účinností při následujících volbách.[28] V srpnu 2025 byl ústředním výborem Likudu schválen Sa'arův návrat do strany.[29]

Předvolbami 2021 se do Likudu sloučila stranaGešer.[30] Ve volbách 2021 se na kandidátní listině strany Likud poprvé v historii objevilmuslim.[31]

Předvolbami v roce 2022 Netanjahu domluvil koalici radikálních ažextremistických stran hájících zájmy zejména izraelských osadníkůNáboženský sionismus,Židovská síla aNo'am. Opět, aby měl koaličního partnera.[32] Po vítězných volbách Netanjahu sestavil jednu z nejvíce nacionálně radikálních izraelskýchvlád s členstvím náboženských stran akrajní pravicí.[33][34] Během této vlády se v roce 2023 odehrál teroristický útokHamásu na Izrael a vypuklaválka v Pásmu Gazy.Mezinárodní trestní soud v roce 2024 vydalzatykače na Netanjahua coby premiéra aJo'ava Galanta coby ministra obrany. Byli obviněni z odpovědnosti za pácháníválečných zločinů.[35] MezitímMezinárodní soudní dvůr v Haagu projednávalobvinění z páchánígenocidy vůči Palestincům.[36]

Ideologie a program

[editovat |editovat zdroj]

V původním programu strany z roku 1977 bylo uvedeno, že právo židovského národa naZemi izraelskou (Erec Jisra'el) je „věčné a nesporné“. Bylo vymezeno, žeJudea a Samaří (tj.Západní břeh Jordánu) jsou součástí Izraele a že „mezi mořem a řekou Jordán bude pouze izraelská suverenita“.[37][38] Podle programu by případný „vznikstátu Palestina ohrozil existenci státu Izrael“.[37] K otázceizraelských osad naokupovaných palestinských území program uváděl: „Osadnictví, městské i venkovské, ve všech částech Země izraelské je ústředním bodemsionistického úsilí o vykoupení země“.[37] Strana slíbila osadníkům podporu a propagaci osadnictví mezi mládeží.Orgnizaci pro osvobození Palestiny označoval za teroristickou organizaci konající v zájmusovětskéhoimperialismu.[37]

V programu z roku 1999, který reagoval namírový proces vizraelsko-palestinském konfliktu, bylo uvedeno, že Likud bude považovat vyhlášení státu Palestina za porušení dohod. Uznání státu Palestina vysloveně odmítli. Za trvalou východní hranici státu Izrael v programu označili řeku Jordán.[39] K otázce osadnictví uváděl: „Židovské komunity v Judeji, Samaří a Gaze jsou ztělesněním sionistických hodnot. Osídlení země je jasným vyjádřením nedotknutelného práva židovského lidu na Zemi izraelskou.“ Strana slibovala jejich další rozvoj a rozšiřování.[39] OJeruzalémě, jehožvýchodní část Izrael dříve nezákonně anektoval, program stanovil: „Jeruzalém je věčné, sjednocené hlavní město Státu Izrael a pouze Izraele.“[39] V programu Likud také potvrdil, že podporuje anexiGolanských výšin a šířenítamních izraelských osad.[39]

Strana tvrdí, že podporujevolnotržníkapitalistický aekonomicky liberální program, ačkoli v praxi většinou přijalasmíšenou hospodářskou politiku. Likud prosadil legislativu, která výrazně snížiladaň z přidané hodnoty (DPH),daň z příjmu adaň z příjmu právnických osob, a takécla. Stejně tak zavedlivolný obchod (zejména sEvropskou unií aSpojenými státy) a zrušili některémonopoly. Kromě tohoprivatizovali řadu státních společností (např.El Al aBanku Le'umi) a přistoupili k privatizaci pozemků v Izraeli, které dosud symbolicky držel stát „jménem židovského lidu“. Likud dlouhodobě drží poměrněfiskálně konzervativní ekonomický postoj. Kritizují takéodboryHistadrut.[40][41]

Od 90. let Likud zastává nekompromisní postoj vůčiÍránu a jeho zástupným milicím, jako jelibanonskýHizballáh.[42][43] Premiéři strany Ariel Šaron a Benjamin Netanjahu se obvykle snaží zlepšit vztahy sRuskem. Odruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 je však Likud rozdělený, přičemž předseda strany Netanjahu se snaží udržovat pracovní vztahy s Ruskem aVladimirem Putinem a vyhnout se zapojení do konfliktu.[44][45] Vlády strany udržovaly úzké vazby sRepublikánskou stranou ve Spojených státech, což vedlo k vnímání preference republikánů před konkurenčníDemokratickou stranou.[46]

Likud má dlouhodobé politické vazby namaďarskou stranuFidesz, což vedlo k vřelým diplomatickým vztahům mezi Netanjahuovou vládou a maďarskou vládouViktora Orbána.[47] V posledních letech si Likud upevňoval vazby s evropskýmipravicově populistickými politickými stranami, včetně španělské stranyVox,[48][49] italskéLega,[50] portugalskéChega,[51] nizozemskéStrany pro svobodu,[52] francouzskéhoNárodního sdružení,[53][54]Švédských demokratů,[55][56]Dánské lidové strany,[57]Svazu pro sjednocení Rumunů[58] a belgickéVlaams Belang.[59]

Vůdci strany

[editovat |editovat zdroj]

Volební výsledky

[editovat |editovat zdroj]
VolbyLídrPočet hlasůHlasy %MandátůZměna
1973Menachem Begin473 30930,2
39/120
▲ 7
1977583 96833,4
43/120
▲ 4
1981718 94137,1
48/120
▲ 3
1984Jicchak Šamir661 30231,9
41/120
▼ 7
1988709 30531,1
40/120
▼ 1
1992651 22924,9
32/120
▼ 8
1996Benjamin Netanjahu767 40125,1
22/120
▼ 10
1999468 10314,1
19/120
▼ 3
2003Ariel Šaron925 27929,4
38/120
▲ 19
2006Benjamin Netanjahu281 9969
12/120
▼ 26
2009729 05421,6
27/120
▲ 15
2013884 63123,3
20/120
▼ 7
2015984 96623,4
30/120
▲ 10
2019 (duben)1 138 77226,5
35/120
▲ 5
2019 (září)1 113 61725,1
32/120
▼ 3
20201 349 17129,5
36/120
▲ 4
20211 066 89224,2
30/120
▼ 6
20221 115 04923,4
32/120
▲ 2

Odkazy

[editovat |editovat zdroj]

Reference

[editovat |editovat zdroj]

V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuLikud na anglické Wikipedii.

  1. ↑ A guide to the political parties battling for Israel’s future.The Washington Post. 2015-03-15.Dostupné online [cit. 2025-11-04].ISSN0190-8286. (anglicky) 
  2. ↑Begin, Likud Elected to Lead Israeli Government in Landslide [online]. 2023-05-17 [cit. 2025-11-04].Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ČEJKA, Marek.Dějiny moderního Izraele. Praha: Grada Publishing, 2011. 351 s.ISBN 978-80-247-2910-7. S. 142. 
  4. ↑PELED, Yoav. Roar of the Lion: Shas and the Challenge to Israeli Identity.Israel Studies Bulletin. 2001, roč. 16, čís. 2, s. 8–13.Dostupné online [cit. 2025-11-02].ISSN1065-7711. 
  5. ↑ALGEMEINER, The.Israeli Elections Results: Likud Tied With Blue and White, But Right-Wing Bloc Remains Larger, Handing Netanyahu the Victory [online]. [cit. 2025-11-02].Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑HIRSCHL, Ran.Towards Juristocracy: The Origins and Consequences of the New Constitutionalism. [s.l.]: Harvard University Press 306 s.Dostupné online.ISBN 978-0-674-03867-7. (anglicky) 
  7. ↑ TERROR OUT OF ZION - IRGUN ZVAI LEUMI, LEHI, AND THE PALESTINE UNDERGROUND, 1929-1949 | Office of Justice Programs.www.ojp.gov [online]. [cit. 2025-11-02].Dostupné online. 
  8. ↑ MAN IN THE NEWS; ISRAEL'S OTHER HALF: YITZHAK SHAMIR (Published 1986).www.nytimes.com. 1986-10-21.Dostupné online [cit. 2025-11-02]. (anglicky) 
  9. ↑ SHAMIR CABINET SWORN IN, ACCORDING TO ROTATION (Published 1986).www.nytimes.com. 1986-10-21.Dostupné online [cit. 2025-11-02]. (anglicky) 
  10. ↑ Obituary: former Israeli Prime Minister Yitzhak Shamir.BBC News. 2012-06-30.Dostupné online [cit. 2025-11-02]. (anglicky) 
  11. ↑ Israel's Likud Passes Torch, Naming Netanyahu Leader (Published 1993).www.nytimes.com. 1993-03-26.Dostupné online [cit. 2025-11-02]. (anglicky) 
  12. ↑https://web.archive.org/web/20201026044634/http://www.nrg.co.il/online/1/ART/977/618.html
  13. ↑ Shamir, Opposing Netanyahu, Takes Further Turn to Right (Published 1999).www.nytimes.com. 1999-03-25.Dostupné online [cit. 2025-11-02]. (anglicky) 
  14. ↑ Sep 03, 1999, page 2 - The Philadelphia Inquirer at Newspapers.com.Newspapers.com [online]. [cit. 2025-11-02].Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑Israel: Ariel Sharon’s Troubling Legacy | Human Rights Watch [online]. 2014-01-11 [cit. 2025-11-02].Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑BEAUMONT, Peter. Ariel Sharon: a warrior blamed for massacres and praised for peacemaking.The Guardian. 2014-01-11.Dostupné online [cit. 2025-11-02].ISSN0261-3077. (anglicky) 
  17. ↑ Sharon wins leadership battle on 'difficult day' - Nov. 28, 2002.edition.cnn.com [online]. [cit. 2025-11-02].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-06-26. 
  18. ↑ Early Election Likely To Follow Gaza Pullout.Forbes.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-02-19. (anglicky) 
  19. ↑ Sharon Faces Leadership Vote Forced by Political Opponents (Published 2005).www.nytimes.com. 2005-09-26.Dostupné online [cit. 2025-11-02]. (anglicky) 
  20. ↑ Far-right ex-MK Feiglin dips feet back into Likud after failed solo Knesset run.The Times of Israel. 2022-07-03.Dostupné online [cit. 2025-11-02].ISSN0040-7909. (anglicky) 
  21. ↑ Netanyahu set for Sharon clash - Dec 19, 2005.edition.cnn.com [online]. [cit. 2025-11-02].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-02-25. (anglicky) 
  22. ↑JOFFE, Lawrence. Ariel Sharon obituary.The Guardian. 2014-01-11.Dostupné online [cit. 2025-11-02].ISSN0261-3077. (anglicky) 
  23. ↑ Netanyahu won the Likud battle, but he may lose the war.Haaretz.com.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-06-06. (anglicky) 
  24. ↑LESHEM, Elie. Netanyahu, Liberman announce they’ll run joint list for Knesset, pledge strong leadership.The Times of Israel. 2012-10-25.Dostupné online [cit. 2025-11-02].ISSN0040-7909. (anglicky) 
  25. ↑LEVINSON, Chaim. Top posts for merging with Kahanists: Netanyahu, far-right party reach deal.Haaretz.com.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-12-05. (anglicky) 
  26. ↑NEWMAN, Marissa. Likud okays merger with Kulanu, confirms Netanyahu as PM candidate.The Times of Israel. 2019-05-28.Dostupné online [cit. 2025-11-02].ISSN0040-7909. (anglicky) 
  27. ↑STAFF, ToI. ‘He’s dangerous’: Ex-Likud MK who joined Sa’ar rules out gov’t with Netanyahu.The Times of Israel. 2020-12-26.Dostupné online [cit. 2025-11-02].ISSN0040-7909. (anglicky) 
  28. ↑ Sa’ar’s New Hope signs agreement to merge with Netanyahu’s Likud in next elections.The Times of Israel. 2025-03-13.Dostupné online [cit. 2025-08-15].ISSN0040-7909. (anglicky) 
  29. ↑SOKOL, Sam. Ruling Likud party approves merger with Gideon Sa’ar’s New Hope.The Times of Israel. 2025-08-13.Dostupné online [cit. 2025-08-15].ISSN0040-7909. (anglicky) 
  30. ↑Likud edges up, Left bloc slumps in polls – www.israelhayom.com [online]. 2021-02-08 [cit. 2025-11-02].Dostupné online. (anglicky) 
  31. ↑ Netanyahu’s Likud Names Muslim Candidate to Woo Israel’s Arabs.Bloomberg.com.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-02-28. (anglicky) 
  32. ↑ Israel elections: Benjamin Netanyahu pushes Kahanist into Knesset.The Jerusalem Post | JPost.com [online]. 2021-02-03 [cit. 2025-11-02].Dostupné online. (anglicky) 
  33. ↑ Israel elections: Benjamin Netanyahu pushes Kahanist into Knesset | The Jerusalem Post.The Jerusalem Post | JPost.com [online]. 2021-02-03 [cit. 2025-11-02].Dostupné online. (anglicky) 
  34. ↑ Israel's most right-wing government agreed under Benjamin Netanyahu.www.bbc.com. 2022-12-21.Dostupné online [cit. 2025-11-02]. (anglicky) 
  35. ↑ Mezinárodní trestní soud vydal zatykač na Netanjahua: Co to znamená?.www.seznamzpravy.cz [online]. 2024-11-21 [cit. 2025-11-02].Dostupné online. 
  36. ↑ Application of the Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide in the Gaza Strip (Sou.www.icj-cij.org [online]. [cit. 2025-11-02].Dostupné online. 
  37. ↑abcd Original Party Platform of the Likud Party 1977.www.jewishvirtuallibrary.org [online]. [cit. 2025-11-02].Dostupné online. 
  38. ↑HERNANDEZ, Joe. How interpretations of the phrase 'from the river to the sea' made it so divisive.NPR. 2023-11-09.Dostupné online [cit. 2025-11-02]. (anglicky) 
  39. ↑abcd Likud - Platform.www.knesset.gov.il [online]. [cit. 2025-11-02].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-10-06. 
  40. ↑ MK Regev calls for 80% tax on top earners.Globes [online]. [cit. 2025-11-02].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-07-01. (hebrejsky) 
  41. ↑ Netanyahu presents Likud economic platform.Globes. 2022-03-08.Dostupné online [cit. 2025-11-02]. (anglicky) 
  42. ↑PARSI, Trita.16 With Likud, the Periphery Doctrine Returns. [s.l.]: Yale University PressDostupné online.ISBN 978-0-300-13806-1.doi:10.12987/9780300138061-018/html. S. 190–201. (anglicky) 
  43. ↑ Exclusive: Netanyahu urges ‘overwhelming pressure’ to stop Iran.www.i24news.tv [online]. [cit. 2025-11-02].Dostupné online. 
  44. ↑KELLER-LYNN, Carrie. Netanyahu blames PM for Russia ‘crisis’; Lapid: You haven’t bothered to get updates.The Times of Israel. 2022-07-26.Dostupné online [cit. 2025-11-02].ISSN0040-7909. (anglicky) 
  45. ↑KELLER-LYNN, Carrie. Netanyahu tells government to be quiet on Russia and focus on Iran.The Times of Israel. 2022-02-28.Dostupné online [cit. 2025-11-02].ISSN0040-7909. (anglicky) 
  46. ↑ ‘Netanyahu is essentially an Israeli Republican’.POLITICO [online]. 2019-08-15 [cit. 2025-11-02].Dostupné online. (anglicky) 
  47. ↑DEZSO, Andras.The Roots of Orban’s Strong Bond with Israel and its PM [online]. 2023-11-14 [cit. 2025-11-02].Dostupné online. (anglicky) 
  48. ↑ Spain's far-right party visits Israel, strengthens ties with Likud.www.aa.com.tr [online]. [cit. 2025-11-02].Dostupné online. 
  49. ↑BARTOV, Shira Li.Israeli minister addresses convention hosted by Vox, Spanish far-right party criticized for neo-Nazi ties [online]. 2024-05-19 [cit. 2025-11-02].Dostupné online. (anglicky) 
  50. ↑ Salvini prepara il suo cantiere nero per sorpassare Meloni in Europa.la Repubblica [online]. 2023-10-10 [cit. 2025-11-02].Dostupné online. (italsky) 
  51. ↑ Salvini (esperado) e partido de Netanyahu (surpresa) foram apoiar Ventura. PSD cancelou e IL também mudou de ideias (sem explicar porquê).Expresso [online]. 2021-05-30 [cit. 2025-11-02].Dostupné online. (portugalsky) 
  52. ↑ Likud sends support to anti-Islam Wilders while courting Islamists at home.The Jerusalem Post | JPost.com [online]. 2021-04-18 [cit. 2025-11-02].Dostupné online. (anglicky) 
  53. ↑HOFFMAN, Maayan.Diaspora Affairs Minister Chikli Stands by Praise for France’s Le Pen - Exclusive [online]. 2024-07-10 [cit. 2025-11-02].Dostupné online. (anglicky) 
  54. ↑ France’s Macron slams Israeli minister’s backing of Marine Le Pen.Al Jazeera [online]. [cit. 2025-11-02].Dostupné online. (anglicky) 
  55. ↑Seizing on pro-Israel stance, Likud poised to move closer to far-Right parties in Europe – www.israelhayom.com [online]. 2023-06-12 [cit. 2025-11-02].Dostupné online. (anglicky) 
  56. ↑GALE, Ben.Likud poised to end boycott of Swedish nationalist party [online]. 2023-06-13 [cit. 2025-11-02].Dostupné online. (anglicky) 
  57. ↑ Likud aims to build ties with conservative parties abroad.The Jerusalem Post | JPost.com [online]. 2015-09-07 [cit. 2025-11-02].Dostupné online. (anglicky) 
  58. ↑TIBON, Amir. Israeli pivot toward European far right pushed by Likud lawmaker.Haaretz.com.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-08-28. (anglicky) 
  59. ↑RAVID, Barak. Boycotted by Jews in Belgium, welcomed by Likud deputy minister in Israel.Haaretz.com.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-01-29. (anglicky) 

Související články

[editovat |editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat |editovat zdroj]
Izraelské parlamentní strany (23. Kneset)
Autoritní dataEditovat na Wikidatech
Portály:Izrael |Politika
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Likud&oldid=25361005“
Kategorie:
Skryté kategorie:
[8]ページ先頭
©2009-2025 Movatter.jp