Lev Ivanovič Jašin (rusky Лев Ива́нович Я́шин,22. října1929Moskva,SSSR –20. března1990 Moskva, SSSR) byl sovětskýfotbalový brankářruského původu. Celá jeho kariéra je spojena s klubemDynamo Moskva. Od roku 1954 hrál i v národním týmu SSSR, se kterým se zúčastnil čtyř světových šampionátů. Přezdívalo se mu v Evropě „černý panter“ a vJižní Americe „černý pavouk“.[1] V roce1963 získal jako prvníbrankář v historiiZlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy.[2] V roce2000 byl zvolen nejlepším fotbalovým brankářem 20. století.[3] V roce 2020 byl jmenován do týmu snů ankety Zlatý míč (Ballon d'Or Dream Team), největší fotbalové jedenáctky všech dob.[4]
Jašinův otec pracoval jako brusič v továrně na letadla v Tušinu na okraji Moskvy. Matka zemřela natuberkulózu ještě než šel Lev Jašin do školy. Dětství strávil na ulici, kde místní děti hrály fotbal, hokej a zkoušely další sporty. Otec se znovu oženil a v roce 1939 se narodil Jašinův bratr Boris. Během války byla otcova továrna evakuována doUljanovska, kam se přestěhovala celá rodina. Lev Jašin tam pracoval jako zámečnický učeň a za svou práci dostal v 16 letech své první vyznamenání.[5]
Po návratu do Moskvy se v továrně Rudý říjen vyučil zámečníkem a současně hrál fotbal za tovární tým. Se svou vysokou postavou byl trenérem vybrán pro post brankáře. V roce 1948 nastoupil na základní vojenskou službu a svými výkony v armádním fotbalovém družstvu upoutal pozornost trenérů slavného klubu Dynamo Moskva. V březnu 1950 byl zařazen do sestavy Dynama na předsezónní soustředění jako náhradník, v červenci sehrál svůj první ligový zápas. Na další příležitosti musel čekat a proto se v roce 1951 zkoušel uplatnit v hokejovém mužstvu. Nakonec se rozhodl soustředit se jen na fotbal. Od léta 1953 se Jašin stal brankářskou jedničkou Dynama a jeho branku hájil až do svých čtyřiceti let.[5] Stal se známým svým tehdy neobvyklým stylem: míče odrážel rukama i nohama, často vybíhal z branky až za hranici pokutového území, zapojoval se do hry jako další obránce. Legendární byly jeho souboje, kdy zůstal sám proti postupujícímu útočníkovi. V roce 1954 poprvé nastoupil za národní tým SSSR jako první brankář proti Švédsku. V roce 1956 pomohl získat Sovětskému svazu zlatou medaili naolympijských hrách vMelbourne. Za svůj výkon získalŘád rudého praporu práce SSSR a v nově vytvořené anketěZlatý míč deníkuFrance football se umístil na pátém místě. V roce 1963 Lev Jašin tuto anketu pro nejlepšího fotbalistu Evropy vyhrál.
Jašin v zápase SSSR proti Argentině (1961)
V roce 1964 byl zvolen do předsednictva Fotbalové federace SSSR. Několikrát chtěl hráčskou kariéru ukončit, přibývaly zdravotní problémy a zranění, ale vždy nechal se přesvědčit, že je pro tým nepostradatelný. Poslední zápas za Dynamo odehrál v srpnu 1970 protiCSKA Moskva.
Lev Jašin se s aktivní kariérou oficiálně rozloučil 27. května 1971, kdy se na Leninově centrálním stadionu v Moskvě konal rozlučkový zápas za účasti mnoha hvězd světového fotbalu, mimo jinéEusébia ,Bobbyho Charltona,Gerda Müllera. Z československých hráčů se zúčastniliIvo Viktor aLadislav Kuna.
Po skončení aktivní kariéry Jašin u fotbalu zůstal jako funkcionář. V letech 1971–1976 působil v Dynamu Moskva, v říjnu 1976 odešel pracovat do fotbalového oddělení Sportovního výboru SSSR jako zástupce vedoucího pro vzdělávací práci. V roce 1981 byl jmenován do funkce místopředsedy Fotbalové federace SSSR.
V roce 1984 utrpělinfarkt amrtvici. V září téhož roku se u něj objevilagangréna na noze, která vedla k amputaci. Naučil se používat protézu a znovu se vrátil do aktivního života.[5]V roce 1985 mu bylo za zásluhy o rozvoj olympijského hnutí uděleno vyznamenáníMezinárodního olympijského výboru. V roce 1988 byl za zásluhy o rozvoj fotbalu vyznamenán Řádem za zásluhy FIFA. V roce 1989 se na počest Jašinových 60. narozenin konal slavnostní zápas, ve kterém hrálo mnoho slavných hráčů minulosti i současnosti. V březnu 1990 mu byl udělen titul Hrdina socialistické práce. O necelý týden později, 20. března, Lev Jašin zemřel ve věku 60 let. Příčinou smrti byla rakovina žaludku. Byl pohřben na Vagaňkovském hřbitově v Moskvě. Zůstala po něm manželka Valentina Timofejevna a dcery Irina a Elena.
V roce 2019 byl o této fotbalové legendě v Sovětském svazu natočen celovečerní film s názvemLev Jašin. Brankář mých snů. ( Лев Яшин. Вратарь моей мечты).[6]
↑abcCHOBOTSKÝ, Pavel.Přemožitelé času sv. 11. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Lev Ivanovič Jašin, s. 181–184.
