XXII. letní olympijské hry, oficiálněHry XXII. olympiády, se uskutečnily ve dnech19. července až3. srpna1980 v hlavním městěSovětského svazu,Moskvě. Jednalo se teprve o první olympijské hry vevýchodním bloku. Her se zúčastnilo 5 179 sportovců z 80 zemí,Československo reprezentovalo 211 sportovců, z toho 48 žen. V celkovém hodnocení se výprava se čtrnácti medailemi umístila na 13. místě.
Kvůli sovětské invazi doAfghánistánu (1979) byly hry velkou částí západních zemí bojkotovány. I přes to, že se mnoho sportovců těchto zemí her zúčastnilo podolympijskou vlajkou, staly se v podstatě soubojem Sovětského svazu a východního Německa (NDR).
Často se zde vyskytovaly podvody adoping, obojí ovšem v té době neprokázané. V dodatečných průzkumech však byly anabolické látky nalezeny v 60 vzorcích moči sportovců.[zdroj?]
Na pořádání letních olympijských her v roce 1980 původně kandidovalaPraha a v rámci příprav vznikl i karlínskýhotel Olympik zprovozněný roku 1971.[1] Po přihlášení Moskvy Praha z kandidatury odstoupila. Moskva nakonec zvítězila nad americkýmLos Angeles při hlasováníMezinárodního olympijského výboru ve Vídni v roce1974.
Sovětská invaze Afghánistánu v roce1979 přiměla v lednu 1980 tehdejšího prezidentaUSAJimmyho Cartera k vyřčeníultimáta Sovětům na zanechání okupace Afghánistánu do jednoho měsíce pod hrozbou bojkotu nadcházejících olympijských her. Měsíc poté podala USA oficiální žádost o přeložení Olympijských her do jiné země, která byla ovšem zamítnuta. Po americké poradě 24. dubna, oznámil tehdejší prezidentOlympijského výboru USA (United States Olympic Committee, USOC)Robert KaneMezinárodnímu olympijskému výboru (International Olympic Committee, IOC), že USOC by bylo ochotné vyslat olympijskou výpravu do Moskvy, pokud by se naskytla „výrazná změna v této mezinárodní situaci“. Tehdejší prezident mezinárodního olympijského výboruLord Killanin se proto rozhodl svolat schůzi s Jimmym Carterem a nejvyšším představitelemSovětského svazuLeonidem Brežněvem, aby prodiskutoval bojkot ve snaze zachránit hry. Ani jedna ze stran ovšem své postavení nezměnila. Mezinárodní olympijská federace protestovala proti americkému bojkotu s tím, že nátlak Spojených států a ostatních zemí podporujících bojkot je nevhodný způsob k dosažení politických cílů a že hlavními oběťmi tohoto incidentu by byli atleti.
K bojkotu USA se okamžitě připojily ostatní státy jako Japonsko, Kanada, západní Německo, Čína a další. Velká Británie, Francie a Austrálie oficiálně podpořily bojkot, ale rozhodnutí, zda se účastnit na olympijských hrách, nechaly individuálně na sportovcích. Británie nakonec na tyto olympijské hry vyslala výpravu o 170 sportovcích. Výpravy podporující bojkot, které se účastnily olympijských her, však neměly právo na použití státních symbolů (vlajka, hymna) a byly často cenzurovány v televizních přenosech. Lord Killanin ovšem dovolil sportovcům, kteří byli kvalifikovaní v jejichNárodních olympijských výborech (National Olympic Committee, NOC), aby startovali na hrách pod vlajkou jejich NOC. Při ceremoniálech byla státní hymna příslušníků nahrazenaolympijskou hymnou.
