Odkaz (lat.legatum,něm.Vermächtnis) je institutdědického práva, spočívající v jednostrannémprávním jednání pro případ smrti, kterýmzůstavitel dává na úkorpozůstalosti určitou majetkovou výhodu někomu, kdo není jehodědicem. Dědic odkazem obtížený se nazýváonerát a ten, v jehož prospěch je odkaz zřízen, je odkazovník,legatář nebo také poctěný,honorát.
Vřímském právu bylo možné odkaz zřídit už podlezákona XII. desek, ale jentestamentem a navíc pouze předem určenými formulemi. Tím se původně lišil odfideikomisu, který měl podobný význam, ale jeho ustavení se dělo zcela neformálně, nejčastěji formou prostého dopisu (z tohoto způsobupořízení pro případ smrti se pak vyvinul dovětek k testamentu, nebolikodicil). Podle předepsaných rozkazovacích formulí se odkazy dělily ve čtyři druhy:
Nemuselo jít přitom jen o konkrétně určenou věc, odkaz mohl být i alternativní, legatář pak mohl volit mezi několika věcmi, případně určenými pouze druhově. Odkázat celé dědictví bylo možné jen ve formě tzv.univerzálního fideikomisu. Nebezpečí, že odkazy dědictví příliš zatíží, případně zcela vyčerpají, bylo postupně snižováno (lex Furia z 2. stol. př. Kr.,lex Voconia z roku 169 př. Kr.), až roku 40 př. Kr. byl přijat Falcidiův zákon, který stanovil, že testamentárním dědicům musela zůstat alespoň čistá čtvrtina dědictví, tzv.falcidiánská kvarta. Odkazy, které by tuto čtvrtinu přesahovaly, byly v této míře neplatné.
Pro nabytí předmětu odkazu byla nutná nejen smrt zůstavitele (dies cedens, doba vzniku práva na budoucí odkaz), ale také skutečné nabytí dědictví testamentárními dědici (dies veniens, doba vzniku práva na už existující odkaz). Odkaz bylo možné změnit (translatio legati), stejně tak odvolat (ademptio legati), a to pak stejnou formou, jakou byl zřízen, pouze vyslovenou v negativním znění. Kromě své formálnosti byly odkazy omezeny také tím, že onerátem mohl být jen dědic ustanovený testamentem (testamentární dědic) a honorátem mohl být pouze ten, kdo měl způsobilost tímto dědicem být. Tyto osoby také mohly splývat v jedné, jestliže bylo více spoludědiců, pak mohlo jít o tzv.prealegat, kdy byli obtíženi všichni dědicové (v poměru svých dědických podílů), tedy i odkazovník ve svůj prospěch.
Přísná formálnost odkazů vedla k tomu, že jejich druhy byly navzájem kombinovány a následněSC Neronianum stanovilo, že pokud by odkaz přímo neodpovídal některému druhu, měl být považován za legát damnační. Další vývoj navíc směřoval k postupnému sbližování s fideikomisy, které se počátkemprincipátu staly právně vynutitelnými. Sjednocení obou odkazovacích možností pak bylo realizovánojustinánskou kodifikací římského práva.
Všeobecný zákoník občanský z roku 1811 odkazy nepojímal jako institut dědického práva, ale jako zvláštní druhobligace. Upraveny byly v ustanoveních § 647–694 a šlo v zásadě o klasický damnační legát. Nebylo již možno odkázat celé či poměrnou část dědictví jako u univerzálního fideikomisu, ale pouze konkrétní věc, případně opět umožnit volbu mezi několika věcmi. Naopak bylo možné odkazy zatížit celé dědictví a kromě toho bylo umožněno zřídit odkaz ve prospěch neurčité skupiny osob, např. chudých či služebných.
Občanský zákoník z roku 1950 upravoval odkaz v § 537. Pojetí dědického práva v tomto zákoníku do značné míry setřelo rozdíl mezi dědictvím a odkazem, neboť bylo umožněno, aby dědictvím byla i jednotlivá věc nebo právo (§ 511).
Občanský zákoník z roku 1964 již institut odkazu vůbec neupravoval.
Občanský zákoník upravuje odkaz v §§ 1477, 1478 a 1594 až 1632.
Dle § 1477 odst. 1 je odkaz právním institutem, kterým se odkazovníku zřizuje pohledávka na vydání určitévěci (či věci určitého druhu) nebo na zřízení určitého práva. Odkazy připadají k tíži všemdědicům podle poměru jejich podílů. Každému dědici však musí zůstat alespoň čtvrtina dědictví nezatížená odkazy.
Zůstavitel může odkaz zřídit následujícími způsoby:
Dle § 1595 může odkaz zřídit každý, kdo je způsobilý pořizovat závěti. Pokud zůstavitel není způsobilý pořizovat závěti, může ze svého majetku odkázat jinému jen předměty malé hodnoty.
Odkazovník nabývá právo na odkaz pro sebe a pro svénástupce okamžikem smrti zůstavitele (pokud zůstavitel nestanovil jinak). Způsob nabytí odkázané věci je stejný jako u nabytívlastnického práva.
Pokud zůstavitel neurčí jinak, jsou okamžitě splatné odkazy jednotlivých věcí, práv k jednotlivým věcem, menších odměn pro zaměstnance a odkazy veřejně prospěšné, dobročinné či podobné. Jiné odkazy jsou splatné až rok po smrti zůstavitele.
Odkazovník může nabytí odkazu odmítnout stejným způsobem, jakým se odmítádědictví. V takovém případě se na něho hledí, jako by právo na odkaz vůbec nenabyl.
Dle důvodové zprávy k občanskému zákoníku spočívá výhoda odkazu v tom, že odkazovník na rozdíl od dědice není zatížen povinností přispět na úhradu zůstavitelových dluhů. Odkaz je proto možné využít například při poskytnutí věcí zůstavitelem k dobročinným účelům, aniž by charitativní organizace podstupovala riziko předluženého dědictví nebo musela čekat na výsledek dědického řízení.
Obrázky, zvuky či videa k tématuodkaz na Wikimedia Commons
TémaOdkaz ve Wikicitátech
Encyklopedické hesloLegatum vOttově slovníku naučném ve WikizdrojíchDíloObčanský zákoník (2012) ve Wikizdrojích| Dědické právo | |||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Předpoklady dědění | Smrtzůstavitele • Existencepozůstalosti •Dědický titul (zákon,závěť,dědická smlouva) • Způsobilýdědic | ||||||
| Další hmotněprávní pojmy | |||||||
| Pozůstalostní řízení | |||||||
| Ostatní pojmy | |||||||
| Historická právní úprava | |||||||
