Spisovná, literární latina se ve vzdělaném světě nadále užívala a po rozpadu západořímské říše se stala jazykemcírkve a vzdělanců. Díky úředně správnímu, církevnímu, univerzitnímu a literárně uměleckému užívání sistředověká latina podržela své postavení až do prosazení národních jazyků v Evropě v průběhurenesance. Posléze se latina stala mrtvým jazykem. Dále se však užívá v křesťanské liturgii a správě, v odborné terminologii (v oborechlékařství,biologie,právo,filosofie,filologie,teologie,historie atd.).
Původní latinská abeceda měla 20 písmen:A,B,C,D,E,F,H,I,K,L,M,N,O,P,Q,R,S,T,V,X.
Některápísmena označovala dvě odlišnéhlásky, proto se později začala používat další písmena:G dříve psané pomocí C,J psané pomocí I aU psané jako V. Velmi vzácné je písmenoK běžně psané C. PísmenaY aZ se používají pouze ve slovech přejatých z řečtiny pro přepisypsilonu azéty. Prodvojhlásky AE a OE se někdy používajíligaturyÆ aŒ.
Délka samohlásky se označuje zpravidla jen u didaktických textů (např. ve slovníku) pomocídiakritického znaménka v podoběvodorovné čárky na hláskou: Ā značí dlouhé á. V případě potřeby se značí i krátká samohláskaobloučkem: Ă.
Ve starověkém Římě se používala jenmajuskule,minusky (malá písmena) vznikly až ve středověku. Dnes se malá písmena běžně používají, velké písmeno se píše na začátku věty a u vlastních jmen a slov od nich odvozených. V klasické latině také nebyla běžnáinterpunkční znaménka. Na latinskýpravopis mohou mít vliv také místní či oborové zvyklosti.
Latina, jazyk používaný po více než tisíc let, se vyvíjel a dnes se třídí do několika skupin podle vývoje a sféry použití. Tyto skupiny však nejsou často mezi sebou přesně vymezitelné.
stará latina – latina až do začátku1. století př. n. l. Texty psané v této formě ještě neznají ustálený úzus zápisu a objevují se v nich archaické tvary a formy, které se později již nepoužívaly.
klasická latina – latina starověkéřímské říše, jazyk velkých „klasických“ antických autorů, především z doby přelomu letopočtu (předevšímCaesar aCicero,Ovidius,Horatius,Livius čiVergilius). Většinou bývá považována za obtížnější. Byla vzorem při obou velkých reformách latinského jazyka (karolinské a humanistické).
středověká latina – latina od konce římské říše až (přibližně) dohumanismu, nebo úžeji od doby karolinské reformace (cca800) do humanismu. Počátky tohoto jazyka se kladou do posledních letzápadořímské říše, kdy se latina stala lidovým jazykem v mnoha krajích mimo rodnou Itálii a začala se značně zjednodušovat (omezení skloňování koncovkami, omezení konjunktivů, nahrazování akuzativních vazeb vedlejšími větami apod.). Prosazování nové vulgární či začínající středověké latiny je možné pozorovat v některých dílechAugustinových, v nichž tento biskup naráží na „lidový způsob mluvy“, nebo v díle poutnice do Svaté zeměEgerie (Itinerarium Egeriae); zde je lidovým jazykem psaný celý spis. Středověká latina doznala reformy v doběKarla Velikého (tzv.karolinská reforma). Tato latina byla v mnohých aspektech ovlivněna národními jazyky a liší se tedy částečně od kraje ke kraji, hlavně v lexiku.
humanistická latina – latina vzešlá z reformy za humanismu. V době humanismu stále větší prosazování národních jazyků vytlačovalo pomalu latinu z každodenního života; na druhé straně obdiv ke klasickým autorům způsobil opouštění „lidové“ mluvy a studium a úmyslný návrat ke klasické latině. Ten se projevoval především v syntaxi a stylistice; slovní zásoba musela naopak odpovídat své době. Právě v době humanismu a renesance vzniká základ dnešníitalštiny, která byla původně toskánským nářečím lidové latiny a byla poprvé písemně použita v díleZpěvník, jehož autorem byl slavnýitalský humanistaFrancesco Petrarca.
církevní latina – latina používaná v církevních kruzích (např. přilatinské mši). Latina, původně jazyk „všech věd“, se snad nejdéle jako oficiální jazyk udržel v církvi. „Církevnost“ spočívá nikoli v mluvnici (ta kopíruje vždy svou dobu), jako spíše v lexiku aidiomech. Zaměňování církevní latiny se středověkou je tedy z lingvistického hlediska nepřesné. Přesto byl vliv křesťanství ve středověku na latinu značný a pronikal i daleko mimo sféru ryze náboženskou.Křesťanství zavedlo do latiny mnoho nových slov (přejatých většinou z řečtiny či hebrejštiny, někdy přímo novotvary) již ve starověku –baptisma/baptismum,sabbatum,trinitas, aj. Díky vlivu evropských jazyků a reálií také mnoho slov dostalo nový význam či nové pádové vazby (confiteri alicui – chválit někoho;misereri alicui namístomisereri alicuius).
V dlouhé historii, kdy latina již nebyla národním jazykem, ale mezinárodním, církevním a odborným, se výslovnost latiny v jednotlivých zemích odlišila. Kromě toho, že výslovnost některých hlásek se přibližuje výslovnosti nejbližší podobné hlásky vyskytující se v jazyce mluvčího (např. české, německé a anglické „r“, otevřenost samohlásek atd.), se liší například výslovnostc přede,i,y,ae,oe neboeu (v české latině sec v těchto případech čte tradičně jakoc, v jiných verzích latiny častěji jakoč), obdobněg před uvedenými samohláskami se v některých verzích latiny čte jakodž, zatímco v české latině seg čte vždy jakog. V některých verzích latiny ses v některých pozicích čte jakoz.
O výslovnosti v jednotlivých historických fázích se vedou odborné spory, předpokládá se však, že původně bylo písmo důsledněji hláskové (tedy napříkladCicero mohl být původně čten jakoKikero).
Jinak se latinský zápis hlásek velmi podobá českému s těmito odlišnostmi:
I označuje někdy samohláskui a někdy souhláskuj.
V církevní výslovnosti latiny se dvojhláskyae ioe čtou jako českéé. Klasická výslovnost je čte shodně se zápisem.
Písmenoc se ve slabikáchci, ce čte jakoč, jinakk. Klasická výslovnost jej čte vždy jakok.
Jinak se délka samohlásek běžně nevyznačuje, v učebnicích se značí vodorovnou čárkou nad písmenem.*
Slabikydi,ti,ni se obvykle vyslovují tvrdě,ti před samohláskou se však vyslovuje zpravidla jakoci.
Písmena odpovídající českým písmenům se změkčovacím háčkem latina nemá.
Písmenoq se vyskytuje pouze před písmenemu, seskupeníqu se čtekv.
* V období klasické latiny se délky samohlásek mnohdy vyznačovaly pomocíapexu, diakritického znaménka, podobnému českéčárce nad samohláskami (s výjimkou písmene „i“, které bylo místo užitíapexu vyryto protáhlé). Doklady užitíapexu existují i ve formě tzv.staré římské kurzívy, což byla varianta latinské abecedy, jíž se psalo ručně.
Dvojslabičná slova majípřízvuk na prvníslabice. Víceslabičná slova mají přízvuk na předposlední slabice, pokud je tato slabika dlouhá přirozeně nebo polohou, jinak na třetí slabice od konce. Přirozeně dlouhá slabika je taková, která obsahuje dlouhou samohlásku nebo dvojhlásku. Slabika je dlouhá polohou, jestliže po krátké samohlásce následuje skupina nejméně dvou souhlásek. Přízvuk ani délka se běžně v textu neoznačuje, v učebnicích a slovnících se délka značí vodorovnou čárkou nad písmenem (tzv. macron – např. ā; krátká slabika se značí obloučkem, tzv. breve, např. ă) a přízvuk šikmou čárkou (stejnou, jaká se používá v českých dlouhých samohláskách).
Je latinský název propodstatná jména. Substantiva jsou rozdělena do pěti deklinací. O zařazení do příslušné deklinace rozhoduje koncovka genitivusinguláru.
Adjektiva (přídavná jména) seskloňují ve shodě se substantivem podle první a druhé nebo podle třetí deklinace.Stupňování se provádí standardními koncovkami, případně nepravidelně, např.:bonus, melior, optimus (dobrý, lepší, nejlepší),malus, peior, pessimus (špatný, horší, nejhorší).
Verba je latinský název proslovesa. Pravidelná latinská slovesa jsou rozdělena do čtyřkonjugací. O zařazení do příslušné konjugace rozhoduje koncovkaaktivníhoinfinitivu.
Ve slovníku bývají uvedeny čtyři tvary slovesa, které umožňují podlevzorů odvodit všechny ostatní tvary. Například:
laudō, laudāre, laudāvī, laudātum
První dva tvary, první osoba singuláru indikativu prézentu aktiva (chválím) a infinitiv prézentu aktiva (chválit), slouží k určení konjugace a prézentníhokmene (laud-). Třetí tvar je první osoba singuláru indikativuperfekta aktiva (pochválil jsem) a určuje kmen pro tvary perfekta (laudāv-). Poslední tvar jesupinum, od kterého se odvozují tvarypasiva (kmenlaudāt-).
Některá slovesa mají kmeny utvořené nepravidelně, například slovesoferō, ferre, tulī, lātum (nést).Deponentní slovesa mají pouze tvary pasiva, které však mají význam činného rodu.
.jpg)
