Lanová tramvaj (někdy též kabelová tramvaj) je druhveřejnétramvajové dopravy, jehožvozidla nejsou na rozdíl od tradičních systémů napájenaelektřinou z trakčního vedení, ale jsoupoháněna, tedy tažena, nepřetržitě se pohybujícímdrátěným lanem běžícím konstantní rychlostí, které je ukryto pod povrchem vozovky. Jednotlivé vozy se podle potřeby zastavují a rozjíždějí uvolněním a uchopením tohoto lana. Tím se liší odpozemní lanové dráhy, jejíž vozidla jsou k lanu připevněna trvale. Unikátní systém tohoto druhu používáSanfranciský systém lanových tramvají.
První tramvajovou dráhou, která používala pohybující se drátěné lano, jež mohlo být zachyceno nebo uvolněno pomocí upínacího zařízení z vozidla, bylaprůmyslová železnice ve Fawdonu uNewcastlu vseverovýchodní Anglii uvedená do provozu v roce1826.[2][3] Jako další zahájila v roce1840 provoz dráha London and Blackwall, která přepravovala cestující ve východnímLondýně.[4] Lana, jež byla v té době dostupná, se však ukázala jako příliš náchylná k opotřebení, a proto byla po osmi letech dána přednost parní trakci.
V Americe byla pravděpodobně první lanovou trakcí v provozu a současně první nadzemní dráhou vNew Yorku dráha West Side and Yonkers Patent Railway, jež byla v provozu mezi roky1868 až1870. Lana opatřená pouzdrem a vozy vybavené drapáky se ukázaly jako těžkopádné řešení, takže trať byla uzavřena a přestavěna pro provoz sparními lokomotivami. Roku1869 předvedlP. G. T. Beauregard vNew Orleansu lanovou tramvaj[5][6] a získal na nipatent.[7]
V roce1873 byla vSan Francisku poprvé testována lanová tramvaj na dráze v Clayově ulici (Clay Street Hill Railroad), která se později stala součástí sanfranciského systému lanových tramvají. Záchytné svěrací zařízení jejích vozidel se stalo vzorem pro další systémy lanové trakce. První takový systém mimo San Francisco byl uveden do provozu v novozélandskémDunedinu v roce1881. K jeho vylepšením patřily tažný oblouk pro zajištění průjezdu vozů zatáčkami, jelikož zatáčky v Dunedinu byly příliš ostré, takže neumožňovaly průjezdsetrvačností, a drážková brzda, jejíž mechanismus zatlačil do drážky pro tažné lano brzdnýklín, jehož pomocí se vůz zastavil.
V AustralskémMelbourne fungoval v letech1885 až1940 systém lanových tramvají, který patřil k nejrozsáhlejším na světě. Jeho 15 tras měřilo 103 km a jezdilo po nich 1200 vozů a přívěsů.[8]
Lanové tramvaje se rychle rozšířily do dalších měst. Jejich hlavní přitažlivost však překvapivě netkvěla ve schopnosti zvládnout záludnosti kopcovité krajiny, ale spíš ve skutečnosti, že jsou s to vytlačit z městkoněspřežné tramvaje (nebo vozy taženémulami). Mnozí lidé totiž v té době považovali přepravu koňským spřežením za zbytečně krutou. Navíc skutečnost, že typickýkůň může pracovat pouze čtyři až pět hodin denně, vyžadovala udržování velkýchstájí pro tažná zvířata, která se musela krmit, obstarávat a léčit.Ekonomika tedy po určitou dobu pracovala ve prospěch lanových tramvají i v relativně plochých městech.
Chicagský systém lanových tramvají, který začal fungovat v roce1882, se stal se největším a nejziskovějším systémem lanovek. Následujícího roku byla spuštěnanewyorská New York and Brooklyn Bridge Railway. Jejím velice zvláštním rysem byla skutečnost, že přestože se jednalo o systém lanových tramvají, používala k dopravě vozů do a z terminálů parnílokomotivy. Po roce1896 byly parní lokomotivy nahrazeny motorovými vozy, ale vozidla na trati byla nadále tažena lanem.
Ve Velké Británii byla prvním funkčním systémem lanových tramvajílondýnská dráha Highgate Hill Cable Tramway uvedená do provozu roku1884, jež vedla na severu Londýna z oblasti Archway do oblasti Highgate. Roku1909 ji nahradilaelektrická trakce.[9] První úspěšnoupodzemní dráhou na světě se stala londýnská City and South London Railway, jež byla původně určena pro soupravy lanového systému, ale vzhledem k bankrotu dodavatele tažných lan během její výstavby[10] byl místo lanové trakce zvolen systém trakce elektrické s využitímelektrických lokomotiv,[11] což byla v té době experimentální technologie. City and South London Railway byla uvedena do provozu v roce1890.[12] Nejstarší lanovou podzemní dráhou a druhou nejstarší podzemní dráhou v Británii bylaGlasgowská podzemní dráha uvedená do provozu roku1896.[13]
VeVelké Británii,Portugalsku a veFrancii se sice dál budovaly další systémy lanových tramvají, ale po roce1890 se všeobecně začaly prosazovat levnější a stavebně jednodušší dráhy obsluhovanéelektřinou poháněnýmitramvajemi. Nějaký čas v některých městech, například v Chicagu, fungovaly hybridní lanové/elektrické systémy, nakonec však přežily pouze dva systémy ručně ovládaných lanových tramvají, a to v San Francisku, který funguje dodnes, a v novozélandském Dunedinu, jehož činnost však byla v roce1957 ukončena.
V posledních desetiletích 20. století a počátkem 21. století zaznamenala lanová trakce jisté oživení v podobě automatickýchosobních dopravníků, jež slouží zejména v turistických oblastech a na velkých letištích (například naPearsonově mezinárodním letišti v Torontu či na Mezinárodním letišti v kalifornskémOaklandu), případně v rozsáhlých nemocničních centrech či v některých městských konglomeracích. Řada z těchto systémů používá vozidla trvale připojená k lanu. SystémMinimetro od společnosti Poma/Leitner a systém Cable Liner společnostiDoppelmayr mají varianty, jež umožňují počítačem řízené automatické odpojení vozidel od lana, pročež je lze považovat za moderní druh lanové tramvaje.
Tažné lano uvádí do pohybustabilní motor či jiné podobné zařízení umístěné vestrojovně. Rychlost, jíž se lano pohybuje, je relativně stálá, závisí na počtu vozidel, které jsou k tažnému lanu v daném okamžiku připojeny. Vozidlo se začne pohybovat, když svěrací zařízení neboli unášedlo připevněné ke kabině „uchopí“ pohybující se tažné lano. Při uvolnění sevření lana (s jeho úplným odpojením nebo bez něj) a aktivacíbrzd se vozidlo zastaví. Toto uchopení a uvolnění tažného lana může být manuální, jako tomu bylo u všech starších systémů lanových tramvají, nebo automatické, jako je tomu u některých moderních lanových systémů osobních dopravníků. Zachycení tažného lana musí být provedeno takovým způsobem, aby se zabránilo jakémukoli trhání a cukání vozidla při rozjezdu, které by mohlo ohrozit cestující.
Svěrací zařízení (unášedlo) manuálních systémů připomíná mohutnékleště a k ovládání vozidla je zapotřebí značná síla a zručnost. Nemálo prvních provozovatelů lanových tramvají se na vlastní kůži přesvědčilo, že pokud není unášedlo správně zachyceno, může dojít k poškození tažného lana, nebo ještě hůře k zamotání se do něj. V druhém případě nemusí být tramvaj schopna zastavit a může na své trase způsobit zmatek, dokud si ve strojovně neuvědomí, co se děje, a tažné lano nezastaví.[14]
Jednou ze zřejmých výhod lanové tramvaje je její relativní energetická účinnost. To je dáno centrálním umístěním strojoven a schopností tramvají jedoucích z kopce předávat energii vozidlům vyjíždějícím do kopce. Tuto výhodu však zcela ruší relativně velká spotřeba energie nutná k prostému pohybu lana nad a pod četnými vodicími válečky a kolem mnohakladek. Zhruba 95 % tažné síly v sanfranciském systému lanových tramvají se vynakládá na prostý pohyb čtyř tažných lan rychlostí15,3 km/h.[15] Vozidla elektrické trakce srekuperačním brzděním nabízejí výhody bez problémů vyvolaných pohybem tažného lana. V případě drah se strmými svahy má však lanová trakce hlavní výhodu v tom, že není závislá naadhezi mezi koly akolejnicemi. Její další výhodou je skutečnost, že je-li vozidlo pevně přichyceno k tažnému lanu, omezí se tím rovněž jeho rychlost při jízdě z kopce na rychlost tažného lana.
Vzhledem ke stálé a relativně nízké rychlosti lanových tramvají existuje jisté nebezpečí podcenění potenciálu jejich vozidel způsobit při nehodě větší újmu. Přestože se bude tramvaj pohybovat rychlostí pouhých 14 km/h, její hmotnost spolu se silou a rychlostí pohybu tažného lana mohou přikolizi způsobit rozsáhlé škody.
Jediným známým tradičním systémem lanových tramvají, který funguje v současnosti, jesanfranciský systém lanových tramvají. Lanové tramvaje v San Francisku představují nejstarší a největší takový systém v trvalém provozu a současně jeden z mála, jež stále fungují tradičním způsobem, s ručně ovládanými vozidly, která jezdí v běžném pouličním provozu. Dalšími příklady pouličních lanových systémů jsou tramvaj na mysu Great Orme vLlandudnu v severním Walesu a v portugalskémLisabonu. V obou případech se však jedná o pozemní lanové dráhy.
V několika městech fungují moderní verze systému lanových tramvají. Tyto plně automatizované systémy mají vyhrazené právo přednosti v jízdě a běžně se označují jako osobní dopravníky, ačkoli tento termín bývá rovněž používán i pro systémy s jinými druhy pohonu včetně systémů lanových drah.Patří sem tato města:
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuCable car (railway) na anglické Wikipedii.
{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Obrázky, zvuky či videa k tématuLanová tramvaj na Wikimedia Commons
