| Ladislav Zívr | |
|---|---|
| Narození | 23. května1909 Nová Paka Rakousko-Uhersko  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 4. září1980 (ve věku 71 let) Ždírec u Staré Paky Československo  Československo |
| Alma mater | Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze |
| Povolání | sochař a hrnčíř |
| Ocenění | zasloužilý umělec (1969) |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databáziNárodní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. Chybí svobodnýobrázek. | |
Ladislav Zívr, křtěnýLadislav Josef (23. května1909Nová Paka[1] –4. září1980Ždírec u Staré Paky) byl český sochař. Na počátku své umělecké dráhy tvořil volné reliéfní a portrétníplastiky ovlivněné prvkykubismu,surrealismem a dílemOtty Gutfreunda. Později přidalfantazijní aimaginativní složky. Během třicátých let dvacátého století se zabývalasambláží. Je autorem technikymuláže, kde kombinoval přírodní materiály a tekutou sádru. Ve čtyřicátých letech se v jeho tvorbě promítal zájem omineralogii,astronomii,archeologii abiologii. V šedesátých letech se inspiroval přírodou nebo geometrií a tvarynerostů. V duchu imaginativní abstrakce vytvářel plastiky i kresby, kde se prolínal svět přírodyorganické ianorganické přírody s figurální tvorbou.
V roce 1962 se účastnilBienále v Benátkách. V roce 1969 byl jmenovánzasloužilým umělcem. Do dějin českého moderního umění se mimo jiné zapsal jako jediný sochařSkupiny 42.
Ladislav Zívr se narodil do rodiny Josefa Zívra, dlouholetéhostarosty v Nové Pace. Od dětství pomáhal otci vhrnčířské dílně. V měšťanské škole ho zajímalo kreslení a malba, měl rád také přírodopis a chemii. Blízký vztah kpřírodním vědám ho provázel celý život.[2] Učil se hrát na housle a jeho zájem o hudební nástroje se později projevil také v jeho tvorbě. Navštěvoval večerní kroužekesperanta. Nadšení k tomuto umělému jazyku vyjádřilreliéfem jeho zakladateleLudvíka Zamenhofa. Po ukončení školní docházky se u otce vyučilhrnčířem. Doma si vytvořil improvizovanoulaboratoř pro zkoumání křemičitýchglazur. Během posledního roku učení se začal častěji setkávat sFrantiškem Grossem. Vytvořil snad i jehobustu, která se však nedochovala. Asi ve stejné době začalo také jeho přátelství s budoucím fotografemMiroslav Hákem. Ladislav Zívr často navštěvoval Hákovu rodinu, kde se setkával s básníkyJanem Opolským aBohdanem Kaminským, malířemFrantiškem Jelínkem,Otakarem Zeminou,Jiřím Dvořákem neboPravoslavem Kotíkem, později sKarlem Štikou a dalšími umělci. Ve svýchVzpomínkách popisuje své zážitky, domácí prostředí,hrnčírnu, ale také toulky s oběma přáteli romantickou krajinou pod zříceninou hraduKumburk, veZlámaninách nebo přírodním parkem Sýkornicí. Vzpomíná na hudební koncertování u Grossů, kde je na klavír doprovázela matka Františka Grosse. Chlapci měli společné zájmy nejenumění a hudbu, ale takésběratelstvíznámek aminerálů.[3]
Mezi lety 1927– 1929 studoval na Odborné škole keramické vBechyni. Po roce odešel naUměleckoprůmyslovou školu v Praze, kde studoval v letech 1928– 1931 uHeleny Johnové aJosefa Drahoňovského. Potkal zde své přátelé z dětství – Františka Grosse a Miroslava Háka. Záhy se sblížil také sFrantiškem Hudečkem.
Od počátku třicátých let tvořil pod vlivem díla Otty Guttfreunda. Vytvářel kubisticképlastiky aportréty ovlivněné jehocivilismem. Do poloviny třicátých let dvacátého století se zařadil mezi nejmladší pražské surrealisty, mimo jiné pod vlivem francouzských básníkůAndré Bretona aPaula Éluarda. Ve svých objektech uplatňoval kombinace materiálů, surrealistickouestetiku náhodných setkání. Začal používat novou výtvarnou techniku muláž (kombinaci přírodních materiálů a tekuté sádry).
Během třicátých a čtyřicátých let žil střídavě v Praze, Nové Pace aHradci Králové. Období čtyřicátých let patřilo vlivuromantismuK. H. Máchy a teoretikoviJindřichu Chaloupeckému. Na počátku tohoto období byl umělecfrustrovaný z rozpadu manželství i ze své tvorby. Vrátil se do rodinné dílny v Nové Pace. Díky svému příteli Františku Grossovi, nezůstal mimo umělecké dění.[4] V letech 1942– 1948 byl jako jediný sochař členemSkupiny 42. Angažoval se jako členUmělecké besedy, umělecké skupinyRadar (1960– 1965), která se hlásila ksocialistickému realismu[2]. V letech 1942– 1948 byl také členemKlubu výtvarných umělců Aleš vBrně.[5]
Během druhé světové války často pobýval v Nové Pace, kde se seznámil se svojí životní láskou Jitkou Kobrovou. Oženil se s ní krátce po válce.V padesátých letech svoji uměleckou činnost částečně omezil. Ve svých denících z tohoto období píše:[6]
| „ | Stydím se za svou tvorbu od roku 1948! Která není ničím jiným než jen bezcharakterností, malostí… pro umělce poslouchat něco jiného než sebe nemine se trestem, tj. ztrátou všeho, čím byl.“ (3. 2. 1956) | “ |
Někdy ničil své vlastní dílo před odevzdáním. Svou dráhu „socialistického realisty“ uzavřel 18. října 1961 slovy:[6]
| „ | Všechny plastiky, které jsem dělal ze stranické povinnosti nebo nátlaku a které se mně nikdy nepovedly (zcela pochopitelně), jsem rozbil. | “ |
V roce 1961 se spolu s manželkou Jitkou přestěhoval do Ždírce u Staré Paky. V roce 1966 patřil mezi účastníky prvníhoMezinárodního sochařského sympozia v Hořicích. Vytvořil zde dvě monumentální sochy – Kmen aSrostlici.OdrektoraAkademie výtvarných uměníJiřího Kotalíka dostal nabídku na profesorské místo poVincentu Makovském. Umělec však odmítl, nechtěl se vracet do Prahy.[7]
V sedmdesátých letech přišly vleklé zdravotní problémy, které ovlivnily i jehopsychický stav. V roce 1969 byl jmenován zasloužilým umělcem a v roce 1979čestným občanem města Nová Paka.
Během svého života napsal Ladislav Zívr přes tři desítky osobních deníků, kde popisoval události každého dne a svoje psychické stavy. V denících nechybí recenze výstav, pohlednice a fotografie. Z textu je zřejmé, že autor nebyl „pouze“ sochař, ale zajímal se o umění ve vztahu ke světu. Od roku 1998 vlastníarchivNárodní galerie ilustrované deníkové knihy z let 1924 – 1980, také obsáhloukorespondenci sochaře a více než tisíc fotografií a kolem sto padesáti kreseb.[3][2]
V roce 2011 vydala Národní galerie v Praze část osobních deníků pod názvemLadislav Zívr. Deníky 1925 – 1932 a v roce 2013Ladislav Zívr. Deníky 1943 – 1944 (editor Tomáš Hylmar).
V roce 2013 vyšla knižní monografie, kterou editovalJaromír Typlt. Kniha obsahuje barevné snímky plastik z veřejných i soukromých sbírek. Archivní snímky mapují i četné nedochované práce. Jednotlivá tvůrčí období jsou rozdělena do kapitol, které obsahují množství citací z dosud nezveřejněných deníků. Podstatný je i komentovaný soupis autorova sochařského díla.[8] Dalšími teoretiky, kteří se zabývali jeho dílem, byli napříkladJaromír Zemina,Jan Nízký,Eva Petrová neboJiří Šetlík.
_-_Trunk_(1966)_II.jpg)
Ve své sochařské tvorbě využil podněty evropskéavantgardy, od kubismu přes surrealismus, civilismus až po imaginativní abstrakci šedesátých let s využitím nadčasových hodnotstarověkých egyptských plastik nebopravěkých památek.
V druhé polovině dvacátých let se věnovalportrétní tvorbě. Prioritním materiálem byla hlína a sádra. Modelem mu stály matka se sestrou Věrou, blízká rodina nebo kamarádi Gross s Hákem. Během svého života prošel několika tvůrčími etapami. Při studiu na vysoké škole a po ukončení studia jeho tvorbu ovlivnil kubismus. V roce 1931 vystavil několik plastik na výstavě s Františkem Grossem v budověReálného gymnázia v Nové Pace, například plastikyHlava Františka Hudečka,Kubistická hlava neboSedící. Ve třetím desetiletí dvacátého století byla jeho tvorba ovlivněna civilismem a surrealismem Otty Gutfreunda(Hlava s lasturou nebo Hlava se smutečním závojem).[3] V této době experimentoval s vytvářením objektů. Do plastik přidával další materiály, přírodniny namáčel dosádry. Například plastikaReliéf z roku 1933 obsahovala pozlacenou kovovoukouli alasturu. V českém umění jako jediný v třicátých letech důsledně užíval objekt.[9]
_-_Grown_Together_(1966).jpg)
Surrealistické objekty vytvořené mezi lety 1933 a 1937 se nedochovaly, pouze objektSrdce inkognito jehož vlastníkem jeNárodní galerie Praha. Ostatní tvorba z této doby je dochována pouze na dobových fotografiích.
Objekty, které měly podobu asambláží, vznikaly z předmětů nalezených na smetištích, z přírodnin a sádrových odlitků. Vycházely sice z představ umělce, ale také reagovaly na jeho konkrétníprožitky. Někdy je doplňoval i poetickými komentáři.[10] V roce 1937 se vrátil k sochařské práci (reliéfTři postavy). V tomto díle si ujasnil další přístup k plastickému tvaru. Obrátil také svoji pozornost k technickým novinkám. Inspiroval se předměty z reálného světa a modeloval napříkladmikroskop, elektrický sloup,svářečku,sbíječku nebo fotoaparát.
V roce 1943 se připojil keSkupině 42, která se hlásila k městskému civilismu. Jako člověk s blízkým vztahem k přírodě zprvu neuspěl. Kolem roku 1946 začal tvořit plastiky na základěsymbiózy člověka a stroje. Zajímala jej civilizace na okrajích měst. DílaFotoreportér,Hrnčíř I.,Žena krystal neboMuž se strojem vznikly v letech 1947 a 1948.
V padesátých letech prožíval tvůrčí krizi, tak objevilmikrobiologii. Zkoumalanatomii rostlinných a živočišnýchbuněčných útvarů. Věnoval se takégeologii. Hledal vazby mezi anorganickým a organickým světem.[2]
V šedesátých letech se inspiroval přírodou a geometrií nerostů. V duchuimaginativníabstrakce vytvářel plastiky i kresby, kde se prolínal svět přírody organické i anorganické s figurální tvorbou. Podobně jako v díleHanse Arpa neboHenriho Moora.[11]
Z dlouholetého studia přírody vycházela tvorba, vznikající po roce 1963. V dílně modeloval plastiky. Tvorba mu přinášela vnitřní potřebuseberealizace. O výstavní činnost se příliš nezajímal. Nesnažil se ani opublicitu a zviditelnění. Umělecké prostředí však jeho tvorbu znalo a zájem o jeho práce neupadal. V druhé polovině šedesátých let se tématem jeho tvorby stalo zrození a růst živých forem. Mezi lety 1967– 1970 vytvořil sochy s názvyBios, Hrozen, Rašení, Pupen, Pučení, Pučící amfora, Oplodnění, Plodnost aTlak. Figurální formu používal i pro zobrazování přírodních tvarů. Ve stejném období vznikly také plastiky s názvyPáteřnice, Nahlodanec, Pan, Sezobnuté oko, Pták neboTrnem v oku. Z jeho tvorby zmizelo téma zpracování lidské postavy. V roce 1967 vytvořil sochuSen Eiffelovky, jejíž inspirací byla kostra tvořící oporu rozhledny a dokládala sochařův zájem o studium základní stavební konstrukce organismu. Mezi další figurativněji pojatá díla lze zařaditŽenu s krystaly.
Vedle vlastní tvorby realizoval i díla na zakázku. Vytvořil například medaili proFakultu chemicko-technologickou Univerzity Pardubice. Navrhlreliéf pro „Hudební dům“ v Hradci Králové.[2] RealizovalMasarykův pomník v Nové Pace.
Jeho díla vlastníNárodní galerie v Praze,Galerie hlavního města Prahy,Galerie Středočeského kraje,Galerie moderního umění v Hradci Králové,Gočárova galerie,Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, Moravské galerie v Brně,Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně,Galerie výtvarného umění v Ostravě,Galerie Klatovy / Klenová,Slovenské národní galerie v Bratislavě a další.[5]
Během sochařova života a také po jeho smrti bylo realizováno kolem třiceti autorských výstav.[12] Například ke stému výročí umělcova narození uspořádal výstavu (10. prosince 2009– 28. března 2010) vLiebiegově palácikurátor Jan Červinka.[13] V rámci výstavySurrealism Beyond Borders (2021– 2022) vMetropolitním muzeu umění v New Yorku byl vystaven umělcův jediný dochovaný surrealistický objektSrdce inkognito.[14]
Tvorbu prezentoval také na mnoha kolektivních výstavách v Československu i v zahraničí. Vystavoval v rámci Skupina 42 nebo tvůrčí skupiny Radar.[12]
Obrázky, zvuky či videa k tématuLadislav Zívr na Wikimedia Commons| Skupina 42 (1942–1948) | |
|---|---|
| Básníci | |
| Malíři | |
| Další | Ladislav Zívr (sochař) •Miroslav Hák (fotograf) •Jindřich Chalupecký (teoretik) •Jiří Kotalík (teoretik) |
