NázevRus je odvozen od pozdějiasimilovaných vikinskýchRusů (normanská teorie), tzv. Kyjevské Rusi vládla dynastieRurikovců, zakladatelem knížectví byl dle nejstarší kronikyPovesť vremennych let knížeOleg († 912, regent nezletilého Rurikova syna, knížete Igora).Svjatoslav (962–972) upevnil moc a zemi rozšířil,Vladimír Veliký (980–1015) Ruschristianizoval. První psané právo na Rusi vzniklo pod názvemRuská pravda, starší část sepsal velikýknížeJaroslav Moudrý (1019–1054).[2] Stát začal upadat na konci11. století a během12. století se postupně rozpadal na různé soupeřící regionální mocnosti. Dále byl oslaben vnějšími faktory, jako byl úpadekByzantské říše, jeho hlavního hospodářského partnera, a s tím spojené omezení obchodních tras procházejících jeho územím.[3] Nakonec padl přimongolském vpádu v polovině 13. století, ačkoli dynastie Rurikovců pokračovala ve vládě až do smrtiFjodora I. v roce 1598.[4]
Největším problémem studia samotných počátků nejstaršího východoslovanského státu je nedostatek písemných pramenů. Dochované prameny domácí provenience pocházejí až z mnohem pozdějšího období. Nejstarší letopis, tzv.Povesť vremennych let, vznikl na počátku12. století, proto jsou jeho informace o počátcích Kyjevské Rusi skoupé a obtížně interpretovatelné. Podobně je tomu sNovgorodským prvním letopisem, přestože tato písemná památka může obsahovat texty staršího původu.
Cenné, byť často jen úryvkovité informace k počátkům Kyjevské Rusi se nacházejí v pramenech cizího původu. Mezi nejvýznamnější patříbyzantské prameny, především práce císařeKonstantina VII. PorfyrogennétaK synu Rómanovi (známá pod názvemDe administrando imperio), která obsahuje zprávy o sousedních zemích a národech a zachycuje aktuální etnicko-politickou situaci východního Slovanstva v polovině10. století. Další důležitou skupinu představují prameny východní provenience, sepsané především v arabském jazyce, ale také v perském, syrském a výjimečně ihebrejštině. Jde nejen o práce historické, ale také o zeměpisná pojednání. Jedním z nejoriginálnějších arabských svědectvích o geografických a etnických poměrech východní Evropy v10. století jsouRisála (Zápisky) arabského diplomataAhmada Ibn Fadlána, který navštívil roku922Volžské Bulharsko.
Specifický charakter vykazuje středověkáseverská literatura, v níž se uchovaly archaické žánry raně germánsképoezie, především nevídané množstvíság. Mnohé z nich líčí osudy severských hrdinů v cizích zemích, mimo jiné na Rusi, a svědčí tak o intenzivních kontaktech Seveřanů s východní Evropou v raném středověku i o tom, že povědomí o nich se ve Skandinávii zachovalo ještě dlouhou dobu. Interpretace textu ság je velmi složitá.
Svědectví všech těchto pramenů se však váže až k10. století. O tom, co se dělo ve východní Evropě v9. století a dříve, víme jen málo. Nejstarší autentické zprávy se nacházejí v pramenech západoevropské provenience, předevšímfranské nebo německé. Například ve franskýchBertinských análech bylo k roku839 zaznamenáno, že nacísařský dvůrLudvíka I. Zbožného doIngelheimu přijelo poselstvobyzantského císařeTheofila, ve kterém bylo "několik lidí, kteří tvrdili, že oni, to znamená jejich národ, se jmenuje Rhos; jejich král, který se nazývá kagan, je k němu [k Theofilovi]poslal, jak ujišťovali, kvůli přátelským vztahům."[6] Tato nejstarší historická zpráva o Rusech, pocházející navíc z pera současníků, byla analyzována mnoha historiky, kteří z ní vyvodili často velmi rozporuplné závěry, především pokud šlo o tzv.normanisty a jejich odpůrce.
Nejasné výpovědi písemných pramenů byly konfrontovány s poznatky, získanýmiarcheologickými výzkumy aetymologickým rozborem pojmu Rus. Intenzívní archeologický výzkum, prováděný v 60. letech20. století, přinesl závažné poznatky o rozsáhlém osídlení severní části Východoevropské roviny nejenskandinávskými, ale takébaltskými augrofinskými etniky. Do té doby se tady předpokládala pouze sídla Slovanů, kteří se sem dostali až v11. století. To znamená, že původním obyvatelstvem tu byliBaltové aFinové, zatímcoSlované sem stejně jakoŠvédové migrovali později. Na základě studia stále bohatšího archeologického materiálu sesovětští badatelé i vědci z dalších zemí východního bloku soustředili na to, aby dokázali, že sociálně ekonomický vývoj východních Slovanů probíhal rychleji, než se dosud soudilo, a že vlastní kořeny státnosti byly vybudovány již před příchodemVarjagů.[7]
AutorPověsti vremennych letNestor vyjmenovává 12slovanských kmenů, které se rozsídlily po východní Evropě, a to nejpozději v polovině9. století. Byli to: Poljané, kteří se usadili na střednímDněpru, Drevljané v lesích, Dregoviči mezi řekamiPripjatí aZápadní Dvinou (Daugavou), Poločané na říčce Poloti, přítoku horní Dviny,Slověné osídlili okolíIlmeňského jezera a vystavěli si zde hražené městoNovgorod, Severjané získali nová sídla na řekáchDesně,Sejmu aSule,Kriviči mezi horním tokem Dviny,Volhy a Dněpru, Dudlebové na řeceBugu, kde za života Nestorova sídlili Volyňané-Bužané, Radimiči naSoži, Vjatiči na (horní)Oce a konečně Uliči aTiverci mezi řekamiDněstrem aDunajem, a to až k samému moři.
Vzhledem k rozsahu osídlení nemohlo jít o pouhérody nebokmeny, ale o velké celky, snad kmenové svazy, spojené buď ještě rodovými svazky, nebo již teritoriální společenství, organizovaná kolem utvářejícího se politického centra. Protože nemáme k dispozici informace o životním způsobu starých Slovanů a jejich sociálním rozvrstvení, nelze to stanovit přesněji.
Nejpozději v polovině8. století se na severu východní Evropy objeviliNormané. Jednalo se o dvě různá sociální uskupení:
švédštíkolonisté – přicházející s úmyslem osídlit zdejší nepříliš hustě osídlené kraje a usazující se jižně odFinského zálivu, například v podhradí opevněných měst jako řemeslníci
Vítání Varjagů: Rurik s bratry Sinesiem a Truvorem dorazili do zeměIlmeňských Slovanů. Viktor VasnetsovRusové pod hradbamiKonstantinopole (860)
V polovině9. století se ustálila druhá, známější obchodní cesta, vedoucí „od Varjagů k Řekům“ (puť iz Varjag v Greki), to znamená zeŠvédska přesBaltské moře a po řekáchNěvě aVolchovu nebo Západní Dvině aLovati na Dněpr a dále doČerného moře aByzantské říše. Stalo se tak v době, kdy tradiční obchodní cesta vedoucíStředomořím byla narušena expanzí a především pirátskými akcemi Arabů. Od těchto elitních oddílů ozbrojených dálkových kupců je třeba odlišit severské obyvatelstvo, které přicházelo do východní Evropy s úmyslem kolonizovat a bylo zdejšími usedlýmiUgrofiny nazývánoRuotsi, což do slovanského jazyka proniklo jakoRus. Na rozdíl od varjagů byliskandinávštíRusové, kteří se usadili jižně od Finského zálivu, brzy asimilováni slovanským a zčásti i ugrofinským etnikem. EtnonymumRus se však zachovalo a později se stalo pojmenováním pro území slovanského obyvatelstva, nad nímž vládliRurikovci.[8]
PodlePověsti vremennych let, vládl v Novgorodu od roku862 varjagRurik (†878/879), legendární zakladatelpůvodní ruské dynastie, který se původně usídlil veStaré Ladoze. Po jeho smrti ovládl severoruská centra další varjažský bojovníkOleg, snad Rurikův příbuzný, který měl vykonávat regentskou vládu za jeho údajného synaIgora. Rozšiřovaltributární závislost na další východoslovanské, baltské a finské obyvatelstvo v okolí Novgorodu a roku880 podnikl velkou výpravu proti významnému obchodnímu středisku slovanských KrivičůSmolensku. Po jeho dobytí táhl dále naKyjev. V tomto starobylém městě, jehož význam určovala především výhodná poloha na obchodní cestě do Byzance, vládli rovněž varjagové.Askold a Dir přišli do východní Evropy jako členové Rurikovy družiny, brzy se však osamostatnili a vydali se po Dněpru k jihu. Cestou se zmocnili Kyjeva a ovládli zdejšíPoljany. V létě roku860 se velký počet jejichmonoxylů objevil nečekaně na moři předKonstantinopolí. Město samo se Askoldu a Dirovi sice dobýt nepodařilo, jejich bojovníci však několik týdnů pustošili pobřeží, dokud se císařMichael III. nevrátil z výpravy proti Arabům a neučinil jejich řádění konec. Jde o první v pramenech doloženou vojenskou výpravu Rusů proti Byzanci. Roku882 se Askold a Dir střetli před Kyjevem s varjažsko-slovanským vojskem, které přitáhlo z Novgorodu. Z této bitvy vyšel jako vítěz Oleg. Zmocnil se Kyjeva, přenesl sem své sídlo, neboť toto město mu nabízelo příznivější podmínky pro rozvoj přepravy zboží, aNovgorod učinil závislým na Kyjevu. Okamžik spojení dvou nejvýznamnějších slovanských středisek pod jedinou vládou bývá tradičně označován jako založení starého ruského státu, Kyjevské Rusi.[9] Jednalo se o volné spojení několika východoslovanských celků, která do Kyjeva odváděla „exarchický tribut“,[10] zatím bez jakékoliv snahy o zavedení byť té nejjednodušší formy správy. Kromě toho, že sjednotil východoslovanské oblasti Slovanů a Krivičů a ugrofinského kmene Merjů na severu, kde vybírali daně varjagové, se zemí Poljanů, tributárně závislých na Kyjevu, rozšířil poplatnost ještě na další slovanské celky na jihu – Drevljany, Severjany a Radimiče.
Po třicetiletém Olegově panování se ujal vlády jeho nástupceIgor (912–945), údajně synRurikův, možná však skutečný zakladatel nejstarší ruské panovnické dynastie, jemuž bylrurikovský původ připsán teprve dodatečně.[11] Letopisec se mu věnuje mnohem méně než jeho předchůdci Olegovi. Na druhé straně o něm najdeme zmínky i v jiných pramenech než vPovesti vremennych let, napříkladbyzantské provenience, což nelze říci ani oOlegovi, ani oRurikovi.
Letopisec vypráví především o třech událostech Igorovy vlády: vleklých konfliktech sDrevljany, příchoduPečeněhů do stepí v severozápadnímČernomoří roku920 a taženích protiByzanci v letech941–942, jejichž výsledkem bylo uzavření další rusko-byzantské smlouvy. To znamená, že Igor navázal na politické směřování svého předchůdce. Na jedné straně vybíral daně od podmaněných kmenů a snažil se rozšiřovat moc kyjevských knížat na další východoslovanská území a přimět zdejší obyvatelstvo k poplatné závislosti, na straně druhé se snažil vést aktivní politiku ve vztahu k byzantské říši. Ve smlouvě z roku944 vystupuje kyjevský vládce Igor jako veliký kníže, to znamená první mezi dalšími knížaty východníchSlovanů. Igorova vláda skončila roku945, kdy byl kníže zabit při vybírání daní uDrevljanů. Regentské vlády za jeho nezletilého synaSvjatoslava se ujala kněžna vdovaOlga.
Povest vremennych let líčí, jak začala Olga energicky vládnout a krutě potrestala Drevljany za zabití svého muže. Přestože letopiscovo vyprávění připomíná báji, odráží nepochybně realitu. Olga se jako první vládce pokusila připoutat ke Kyjevu jednotlivé slovanské celky pevnějšími vazbami, než byla dosavadní volnátributární závislost, a vnesla do dosud nahodilého vybíránítributu u domácího obyvatelstva určitý systém. Tak vznikla velmi jednoduchá organizace knížecí správy, vykonávanédružinou. V polovině10. století se tak začaly formovat počátky ruské státnosti.[12] To bylo velmi důležité pro další vývoj raného ruského státu. Nejznámějším panovnickým činem kněžny Olgy bylo ovšem přijetíkřtu a úmyslchristianizovat Rus.
Pravděpodobně roku962 se ujal vládySvjatoslav I. Igorevič. Mladý kníže si stanovil zcela jiné cíle než jeho matka. Nepřijal křesťanství, ani se nesnažil pokračovat v jejím úsilí stabilizovat poměry uvnitř formujícího se ruského státu, lépe zorganizovat vybírání daní, pevněji ovládnout podmaněné obyvatelstvo a posílit postavení kyjevského vládce. Cele se orientoval na expanzi za hranice své země, a nakonec se dokonce rozhodl přenést svoji rezidenci až Balkán. Prakticky celou vládu strávil na válečných taženích.
Svjatoslavovy výboje byly vojensky značně úspěšné. Během jejich první fáze zpoplatnil Kyjevu slovanskéVjatiče, porazilvolžské Bulhary, dobyl významná obchodní střediska, ležící na důležitých obchodních cestách vPovolží, naDonu, uAzovského a dokonce iKaspického moře. Podmanil si kmeny, sídlící až na úpatí dalekéhoKavkazu a vyvrátilChazarskou říši. Ve druhé fázi se vypravil naBalkán, aby zde pomohlbyzantskému císaři protiBulharům, ale nakonec se ujal osobně vlády vbulharském carství, a dokonce zaútočil na území byzantské říše. Císař však proti němu uspořádal úspěšnou vojenskou výpravu, porazil ho a donutil Balkán opustit. Při návratu na Rus byl Svjatoslav se svojí družinou přepaden roku972 kočovnýmiPečeněhy u Dněperských prahů a zabit.[13]
Svjatoslavův velkolepý plán vybudovat mohutnou slovanskou říši, která by zahrnula území východních i balkánských Slovanů se nezdařil. Jeho rozsáhlé výboje měly především kořistnický ráz a nepřinesly Kyjevské Rusi s výjimkou zpoplatnění Vjatičů žádné územní zisky. Svjatoslavovo panování představovalo v tomto směru vyvrcholení politického směřování prvních generací ruských vládců a zcela jistě bylo zdrojem značného obohacení ruské vládnoucí elity. Přestože teritoriální zisky byly ve srovnání s rozsahem výprav a jejich výsledky nepatrné, stala se Kyjevská Rus koncem10. století ve východní Evropě významným mocenským faktorem. V tomto ohledu představuje vláda knížete Svjatoslava nepochybně dovršení předcházející epochy.
Kyjevská říše však nebyla ještě v době Svjatoslavova panovánístátem v pravém slova smyslu. Neměla pevně vymezené hranice ani vnitřně uspořádanou politickou strukturu, závislou na ústřední panovnické moci. Knížecí administrativa, již se snažila zavést Svjatoslavova matka Olga, se upevnila především v okolí důležitých městských center. Vzdálenější oblasti byly připojeny jen volně a občas se dokázaly z kyjevské nadvlády vymanit. Novgorod, ležící mnoho týdnů cesty od sídelního města, si žil vlastním politickým životem.[14]
Ještě předtím, než se Svjatoslav odebral roku969 podruhé na Balkán, svěřil správu v té době již značně rozlehlé ruské říše svým třem synům. NejstaršíhoJaropolka pověřil vládou vKyjevě, Olega u Drevljanů a levobočkaVladimíra v Novgorodě. Tyto země kopírovaly svým rozsahem stará kmenová území a patřily bezprostředně k državám kyjevského knížete. Časem došlo mezi bratry k roztržkám, z nichž vyšel vítězně Vladimír, jenž sjednotil celé území obývané východními Slovany (závaznější zpoplatnění Vjatičů aRadimičů, připojení Červoňských hradů) pod vládou kyjevského knížete. Kromě toho si podmanil baltskéJatvěgy a pravděpodobně rozšířil svůj vliv až na území, obývané ugrofinskýmiEsty. Tak bylo dovršeno územní budování kyjevského státu, přestože politická konsolidace ruského státu rozhodně nebyla na přelomu 10. a11. století ještě dokončena.
Správu rozlehlého státu vykonával Vladimír stejně jako jeho otec Svjatoslav s pomocí svých početných synů. AutorPovesti vremenych let uvádí:
„
"Byloť dvanácte synů jeho ... I posadil Vyšeslava v Novgorodě, Izjaslava v Polocku, Svjatopolka v Turově a Jaroslava v Rostově. Když pak starší Vyšeslav v Novgorodě zemřel, dosadil do Novgorodu Jaroslava, Borise do Rostova, Gleba v Muromi, Svjatoslava u Drevljanů, Vsevoloda ve Vladimiru [Volyňském] a Mstislava v Tmutarakani."[15]
“
Takto spravované celky byly spojeny jen volně, prostřednictvím dynastických vazeb, dokonalejší správní systém tu zatím neexistoval. Kromě toho tu působily některé faktory, přispívající spíše k decentralizaci ruského státu. V první řadě to byla rozlehlost státního území, v jejímž důsledku bylo za daných podmínek nesmírně obtížné spravovat ho z jednoho centra nebo efektivně kontrolovat místní administrativu.[16] Přesto lze konstatovat, že formování státu dospělo do fáze, která směřovala k oficiální christianizaci země, k níž došlo v letech v letech988–990.
Po celou svoji vládu musel Vladimír I. bránit hranice země proti nájezdůmPečeněhů, kteří v10. století kočovali v jihoruských stepích a dosáhli vrcholu své moci. Území kyjevského státu napadali již od roku920, ale největší nebezpečí pro něj představovali právě koncem10. století. Proto začal Vladimír budovat na obranu jižní, ničím proti stepi nechráněné hranice a hlavního města Kyjeva záseky a "města hražená", do nichž dosazoval vojenské posádky, pro něž vybíral "nejlepší muže" mezi Slovany i ugrofinskými Esty. Proti kočovníkům podnikl několik úspěšných tažení, například v letech993,996 nebo997, což jistě upevnilo jeho autoritu v zemi.
Podle křesťanské tradice vykonal první misii na pozdějším ruském územíapoštolOndřej.[17] První historicky doložené pokusy o christianizaci Rusi jsou ovšem přičítány konstantinopolskému patriarchoviFótiovi. Po porážce před Konstantinopolí roku860 byli Rusové na dolnímDněpru vystaveni tlaku ze strany byzantské říše a také jejího spojenceChazarů. Dali proto přednost navázání přátelských vztahů s Byzancí, kterých využil patriarcha Fótios k vyslání misionářů. Těm se podařilo získat část Rusů, zřejmě včetně kyjevských vládců Askolda a Dira, pro křesťanství, a tak bylo snad již v roce864 založeno v Kyjevě biskupství a později vystavěn chrám zasvěcenýprorokuElijášovi. Po ovládnutí Kyjeva Olegem bylo šíření křesťanství zastaveno, ale nebylo potlačeno úplně. Při obchodních i válečných výpravách do Byzance se Rusové setkávali s křesťanskou vírou stále znovu. Už v roce911, když byla uzavírána rusko-byzantská smlouva, věnoval císařLeón VI. Olegovým vyslancůmrelikvie a přikázal, aby byli obeznámeni s křesťanským vyznáním. Někteří z varjažských kupců, ohromení nádherou Konstantinopole a výstavností zdejších chrámů, zde nepochybně křest přijali, jiní mohli být pokřtěni už veŠvédsku.
Samotná kyjevská knížata křtu dlouho vzdorovala. Pokřtít se nechala teprve kněžnaOlga (945–962) v době své regentské vlády. Podle ruské tradice se tak stalo v roce955 během její návštěvyKonstantinopole.[18] Ve skutečnosti k tomu došlo spíše vKyjevě, aniž by křest kněžny vedl k christianizaci země, jak bylo v té době obvyklé. Olga sice pomýšlela na to učinit křesťanství na Rusi státním náboženstvím, jejím cílem však bylo zajistit zemi nezávislou církevní organizaci, neboť se zřejmě obávala, aby podřízení mocné Byzanci po církevní stránce s sebou nepřineslo také politickou závislost. To byl zřejmě hlavní účel její cesty do Konstantinopole. Když tu Olga neuspěla, obrátila se k Frankům. Východofranský králOto I., který chtěl prostřednictvím křesťanství šířit svůj vliv dále na východ, nechal vysvětit mnichatrevírského klášterasv. MaximinaAdalberta na biskupa Rusů a vyslal ho s několika kněžími do Kyjeva. Misie dorazila v podstatě pozdě, neboť mezitím vystřídal Olgu na trůně její syn Svjatoslav, a toho se získat pro křesťanství nepodařilo. Kníže striktně odmítal přijmout křest, jeho sympatie patřilyislámu, se kterým se seznámil během svých tažení doVolžského Bulharska. Kromě toho se ukázalo, že římskýcísař anipapež nejsou ochotni poskytnout budoucí ruské církvi o nic více církevní samostatnosti než Byzanc.
Velkokníže Vladimír dává přednost pravoslavnému duchovenstvu před papežským vyslancem, obraz Ivan EgginkKřest svatého Vladimíra, Viktor Vasnetsov, freska vchrámu svatého Vladimíra vKyjevěSvěcení Rusi, obraz Klavdy Lebedev
Letopisec líčí, jak se knížeVladimír I., dobře si vědom toho, že dosud uctívané pohanské kulty již zastaraly a nové poměry vyžadují změnu náboženských zvyklostí, nejprve bez úspěchu pokusil o reformupohanského náboženství. DlePověsti dávných let nechal v sakrálním hradišti v Kyjevě postavit dřevěné modly hlavních božstev – hromovládnéhoPeruna, slunečníhoChorse-Dažboga, vzdušnéhoStriboga,Simargla (nejasná funkce) a bohyně zeměMokoši. Toto uspořádání bývá označováno jakoVladimírův panteon a chápáno jako pokus ideologicky konsolidovat ruský stát. Přesto po letech vyslal Vladimír poselstva do okolních říší, aby se seznámila s různýmimonoteistickými systémy. Židy a muslimy měl odbýt s tím, že jedni jsou rozdrobeni mezi národy a tentýž osud si nepřeje pro svůj lid, a druhé pak, že jejich náboženství zapovídá požívání alkoholu, tolik mezi Rusy oblíbeného. Toto vyprávění se nepochybně opírá o historický základ. Vždyť ruský stát se formoval v sousedstvíbulharskýchmuslimů, Chazarů vyznávajícíchjudaismus, v neustálém kontaktu sortodoxně křesťanskouByzancí, ale i se severskými zeměmiŠvédskem aNorskem, které byly dosud pohanské (avšakvarjagové na Rusi už většinou vyznávali křesťanství), a prostřednictvím misií zŘíše byli Rusové seznamováni také s křesťanstvím západního ritu. Rozhodujícím impulsem pro přijetí křesťanství východního ritu se nakonec staly její politické vztahy sKonstantinopolí.
Roku987 se na Vladimíra obrátil byzantský císařBasileios II. s žádostí, aby mu kníže poskytl na základě smluv z roku944 a971 vojenskou pomoc, která by mu umožnila potlačit vzpouru ve vojsku. Vladimír mu poslal šest tisícvarjažských bojovníků ze své družiny, kteří již zůstali v císařových službách a vytvořili základ pro proslulou osobní panovníkovu gardu. Kníže se velmi rád zbavil bojovných družiníků, kteří mu pomohli zvítězit v boji s bratry o kyjevský trůn, ale pak se pro něj stali nepohodlnými. Za poskytnutou pomoc mu Basileios přislíbil ruku svojí sestryAnny Porfyrogennéty. Sňatek s princeznou „zrozenou v purpuru“ představoval pro barbarského pohanského vládce vysoce prestižní záležitost. Jako podmínku si císař ovšem vymínil, že Vladimír přijme křest, a to osobně i pro svoji zemi, a zřekne se všech svých manželek a souložnic, o kterých vypráví Nestor.
Varjagové významně přispěli ke zdecimování povstalců a Vladimír osobně obsadil na jaře989 byzantskou državuChersonnésos, která podporovala povstalce. Ještě předtím se však nechal počátkem roku988 vKyjevě urychleně pokřtít a oženil se s byzantskou princeznou Annou, která přijela na Rus v doprovodu početného řeckého duchovenstva. Poté přikázal pokřtít veškeré obyvatelstvo Kyjeva vDněpru. Podle tzv. korsuňské legendy, která se stala součástíPovesti vremennych let byl prý Vladimír pokřtěn až v dobytém Chersonésu a následně zde oslavil také svoji svatbu,[19] což je méně pravděpodobné, neboť město bylo značně zničené.
Přestože nelze podcenit vliv okázalosti východních bohoslužeb a nádhery byzantských chrámů, které nepochybně imponovaly ruské vládnoucí elitě, rozhodující pro přijetí křesťanství na Rusi z Byzance byly mezinárodně politické okolnosti, za nichž již ruskému státu nehrozil podřízený vztah k říši. Naopak křtem se Vladimír zařadil mezi evropské křesťanské panovníky, sňatkem postoupil v jejich hierarchii z hlediska byzantského protokolu dokonce před samotného západního císaře, neboťTheofano, s níž se oženil budoucí císařOto II., neměla tak vysoce urozený původ jako Anna.
Přijetím křesťanství z Byzance a začleněním pod správu konstantinopolského patriarchátu se ruský stát stal součástí řecko-ortodoxního Východu a také byzantského politického universa. Stalo se tak v době, kdy výrazné prohlubování rozdílů i rozporů mezi latinským Západem a řeckým Východem neodvratně spělo k propuknutí církevníhoschizmatu. To výrazně ovlivnilo celé další ruské dějiny.
Ruská církev se otevřela kulturně duchovnímu vlivuByzance. V první fázi přicházeli na Rus početní řečtí duchovní a přinášeli s sebou literaturu, která ovlivnila jak formování vlastní slovanské literatury, a to nejen církevní, ale také například právo nebo historii. Úzké styky s byzantskou kulturní sférou pěstovaly později předevšímkláštery, zvláště sAthosem, kde existoval rozsáhlý komplex řeckých a později i čtyř slovanských klášterů. Zřejmě již koncem10. století vznikla na Rusi řadabiskupství a v Kyjevě byl založenmetropolitní úřad. První metropolita je sice v ruských pramenech doložen až k roku1039, byzantské prameny však znajíTheofylakta ze Sebasteie, který přijel na Rus poprvé v čele Basileiova poselstva a po Vladimírově pokřtění se měl stát kyjevským metropolitou. Duchovní byli zpočátku především řeckého původu, z 23 metropolitů, kteří úřad zastávali do doby tatarského vpádu, jich bylo 17 Řeků.
Vladimír nechtěl omezovat kontakty s křesťany pouze na východní říši. Zprávu o pokřtění své země zaslal do papežského Říma i východním patriarchům vJeruzalémě aAlexandrii. Na Rusi se brzy objevilibulharští misionáři, kteří sem přinesli slovanskou liturgii a písemnictví. Po vyvrácení balkánské bulharské říše Basileiem II. v roce 1018 se příliv bulharského i srbského kléru na Rus ještě zvýšil. Ruská církev navázala kontakty také se slovanským duchovenstvem v Čechách, o čemž svědčí především uctívání kultu ruských mučedníkůBorise a Gleba vsázavském klášteře. Zavedení obyvatelstvu srozumitelného jazyka do církve jednak zvyšovalo zájem o nové vyznání, jednak přispělo ke konečnému poslovanštění původně varjažské vládnoucí vrstvy.
Po Vladimírově smrti nastaly opět boje o moc, do kterých zasáhl ipolský knížeBoleslav Chrabrý ve prospěchSvjatopolka I. (1015–1019), nakonec se však podařilo zvítězitJaroslavu I. Moudrému, za jehož vlády dosáhla Kyjevská Rus vrcholného kulturního i hospodářského rozkvětu.
Za symbolický konec kyjevského státu bývá považován rok1169, kdy bylKyjev vypálen a vydrancován vojskem vnukaVladimíra II.Andreje Bogoljubského (1157–1174), který byl vládcemvladimirsko-suzdalského knížectví. Andrej si přisvojil titul kyjevského knížete, ale možnosti vládnout z Kyjeva se zřekl a dosadil sem jako místodržícího svého bratra Gleba. Sám zůstal na severovýchodu země, kde si nechal vybudovat výstavnou rezidenci v Bogoljubovu u Vladimiru nadKljazmou. Tak bylo roku1169 fakticky i symbolicky přeneseno politické centrum ruské země z Kyjeva do Vladimiru a zpečetěn zánik jednotné kyjevské říše.[20]
Vznik řady samostatných knížectví sám o sobě nebyl problémem, který by bránil dalšímu rozvoji ruských zemí. Negativním jevem byla řevnivost mezi knížaty, která nedokázala překonat své partikulární zájmy ani v době poloveckých nájezdů, ani později, když stanula tváří v tvář takovému nebezpečí, jaké představovala ničivá expanzeMongolů.
Východní Slované se v doběstěhování národů rozsídlili po obrovské plošeVýchodoevropské roviny, která se rozkládá od pobřežíSeverního ledového oceánu až k Černému aKaspickému moři a kavkazskému pohoří a od karpatského oblouku na západě až poUral na východě. Její střední výška činí 170 m nad mořem a tu a tam se vyskytující pahorkatiny jen zřídka přesahují 300 m nadmořské výšky. Rovina prochází různými podnebnými pásmy odtundry přes jehličnaté a lesnaté lesy až po stepi v severním Černomoří. Vyznačuje se typickým kontinentálním podnebím, zimy jsou tu dlouhé a velmi chladné s množstvím sněhu (chlad stoupá směrem na východ), léta sice horká, ale velmi krátká. Srážky jsou nerovnoměrné, nejvíce prší v červenci a srpnu. Malý posun v ročním cyklu může přinést velmi suché jaro, kdy se seje a je potřeba vláha, a lijáky v čase sklizně. V průměru byla v minulosti každá třetí úroda špatná.
Východoevropská rovina má sice dost zemědělské půdy, ale kvůli chladu ji nelze využívat tak dobře jako například ve stejném podnebném pásmu v Anglii, jejíž podnebí je ovlivňováno teplýmGolfským proudem. Kvůli dlouhým a tuhým zimám, kdy se zmrzlá půda nachází pod příkrovem sněhu, ji nebylo možné obdělávat po větší část roku. Na severu kolemNovgorodu trvala tato nečinnost celých 8 měsíců v roce, vestepích, kde se nacházejí úrodnéčernozemě, půl roku. Dobytek, který se nechával přezimovat, aby mohl na jaře založit nový chov, musel být dlouhou dobu ustájen a přicházel o svěží jarní pastvu. Po zimě byly zachovalé kusy velmi vyhublé a chov byl celkově velmi nekvalitní včetně tažných zvířat.
Z plodin se pěstovalo nejvícežito, které se dovede nejlépe přizpůsobit chladnějšímu podnebí. Zároveň je však obilovinou, která má nejnižší výnosy. Z těchto důvodů poskytovalo zemědělství obyvatelstvu staré Rusi jen holé živobytí. Přírodní podmínky jim přitom nedovolily žádný další rozvoj obdělávání půdy.
Také pokusy usídlit se na lepšíčernozemní půdě vestepích, které se nacházely za jižní a východní hranicí kyjevského státu nebyly úspěšné. V době stěhování národů se východoslovanské kmeny sice usadily v severním Černomoří, ale nebylo to natrvalo. Stepi byly doménoukočovníků, kteří zde honili a pásli dobytek. Zpočátku před nimi byli Slované chráněni z východu sousední chazarskou říši, které platili tribut. Když ji však roku965 neprozíravě vyvrátil kyjevský vládce Svjatoslav, otevřely se stepi v severním Černomoří přívalu kočovníků, předevšímPečeněhů. Nomádi zde začali pást dobytek a zničili existující zemědělské osady.Východním Slovanům se tak naskýtala jediná možnost kolonizace, a to do severních oblastí. Ty však nebyly příliš vhodné pro zemědělskou výrobu a nemohly pojmout větší množství příchozích.
Životní úroveň obyvatelstva, kterou zajišťovalo zemědělství jen v nezbytné míře, zvyšovalo velké přírodní bohatství. Lesy oplývaly zvěří, která dávala maso i kvalitní kožešiny, vodní toky velkým množstvím ryb. Důležité bylo také kvalitní včelstvo, pro které ani nebylo nutné stavět úly –med včely ukládaly do vykotlaných starých stromů.
Dalším specifikem Východoevropské roviny byla existence velkého množství vodních cest. Hlavní řeky zde protékají ze severu na jih, jejich přítoky jsou orientovány ve směru západ – východ. Vzhledem k tomu, že vodní toky pramení v močálech nebo močálovitých jezerech a výškové rozvrstvení terénu je jen velmi malé, mají řeky jen mírný spád. Tvoří tak jedinečnou síť splavných toků, které jsou spojeny suchozemskými cestami. Již v dobách raného středověku bylo možné plavit se s celkem jednoduchým vybavením z Baltu až doKaspického neboČerného moře. Toho právě využiliVarjagové – vojensky organizované družinyšvédských kupců, které se objevily ve Východní Evropě v 8. století.
Lodní pohřeb ruského náčelníka, jak jej popsal arabský cestovatelIbn Fadlán, Henryk Siemiradzki
Pro vytváření státní moci kyjevské říše měl z ekonomického hlediska zásadní významtranzit – dálkový obchod. Není pochyby o tom, že varjagové přicházeli do východní Evropy za obchodem a k tomuto účelu si budovali podél dlouhých obchodních cest opevněné základny. Mezi nejstarší a nejznámější patří Aldeigiuborg –Stará Ladoga. Kromě toho využívali zdejších již existujících opevněných měst. Později se v některých starých slovanských centrech (Novgorod,Bělozersk,Polock,Kyjev) zmocnili vlády a začali vybírat od místních obyvateltribut vnaturáliích, které byly následně využívány v dálkovém obchodu jako zboží. To bylo typické také pro první vládce Kyjevské Rusi.Konstantin VII. Porfyrogennétos líčí v polovině 10. století, jak kyjevský kníže vytáhl se svojí družinou každý podzim na sever, aby tu vybral tzv. poluďje v kožešinách, medu, vosku, otrocích a zčásti také v penězích. V dubnu se vracel do Kyjeva, kde již bylo připraveno loďstvo, které mělo odvést získané zboží do obchodních center byzantské říše. Důležitou zastávkou na této cestě bylaMesembria a předevšímKonstantinopol, kde Rusové obchodovali na základě smluv uzavřených v roce911 a944. Volná tributární závislost východoslovanského obyvatelstva na Kyjevu byla v polovině10. století vystřídána pevnějšími vazbami. Říše se začala dělit na pogosty, správní okrsky, které z knížecího centra spravoval místodržící, který také vybíral daně.
Družina
Oporou moci knížete byla jehodružina, zpočátku většinou složená z bojovníků skandinávského původu, později v ní převážilo místní obyvatelstvo,Slované,Baltové aFinové. Následně došlo k rozdělení na starší družinu, již tvořilibojaři (původně tento pojem označoval vznešené, bohaté muže), kteří zastávali důležité knížecí úřady a vojenské funkce a tvořili také poradní orgán knížete dumu. Vlastní vojenskou složku představovala mladší družina, jejíž příslušníci se nazývaliděti bojarskije.
Ve 2. polovině11. století ztratil obchod pro život na Kyjevské Rusi svůj původní význam a začal se vytvářet velký soukromý pozemkový majetek. Vládnoucí vrstva se rustikalizovala, bojaři se stali vysokoušlechtou a dary od knížete nebo přímým záborem postupně získali rozlehlé plochy půdy, na níž se usadili. Šlo o vlastnictvíalodiálního typu, votčinu, jejíž držba nebyla podmíněna žádnými povinnostmi ani vojenskou službou. S prosazující se politickou rozdrobeností získali bojaři velkou ekonomickou moc a začali usilovat o větší politický vliv, případně emancipaci z knížecí nadvlády. To se podařilo vNovgorodě, kde uchopili vládu do svých rukou a sami rozhodovali o všech zásadních záležitostech, zatímco volený kníže se stal pouze reprezentativní osobou.
Většina rolníků na Kyjevské Rusi byla až do vpádu Tatarů svobodná. Šlo o tzv. smerdy, kteří obdělávali vlastní půdu a měli povinnosti pouze vůči knížeti, jemuž platilidaně a podléhali jehosoudu. Tito státní rolníci byli označováni jako "černí". Kromě nich existovali cholopi, nesvobodnáčeleď, jejíž postavení se blížilootrokům, která musela vykonávat pro svého pána, knížete nebo šlechtice, různé práce v zemědělství i řemeslné výrobě. S růstem soukromého pozemkového majetku ve14. a15. století "černé" rolnictvo postupně ubývalo, neboť sedláci se dostávali do závislosti na majitelích pozemků.
Nejvýznamnější sbírkou zákonů staré Rusi bylaRuská pravda, která byla sestavena počátkem12. století za vlády Vladimíra II. Monomacha a jeho syna Mstislava na základě přepracování a doplnění souboru starších zákonů.[21]
Ostromirovo evangelium, nejstarší datovaný dochovaný ruský rukopis z let1056 až1057 – opis bulharské předlohy
Počátky ruského písemnictví jsou spojeny s přijetím křesťanství. Na Rus začali brzy přicházetbulharští duchovní, jejichžcírkevněslovanskému jazyku zdejší obyvatelé dobře rozuměli. Tak mohli titomisionáři seznámit zdejší prostředí nejen s vlastní církevněslovanskou literaturou, ale v důsledku rozvinuté překladatelské činnosti také sbyzantskou literární tvorbou. S literaturou pronikla na Ruspísma, určená pro záznam slovanského jazyka,hlaholice akyrilice. Zpočátku byla používána obě slovanská písma, později převážila jednodušší kyrilice. V Kyjevě se postupně zformovala vlastní ruská překladatelská škola, jejímž centrem se stalPečerský klášter. Opisovány a překládány byly v první řaděbiblické abohoslužebné texty, dálekázání, životopisysvatých neboteologickétraktáty. Z literatury světského charakteru byly nejvíce oblíbené práce ze světových dějin, tzv. světové kroniky, případně byzantské romány.[22] Překládání a opisování prací, které byly na Rus přineseny a které zde pravděpodobně dosáhlo velkého rozsahu, inspirovalo k vlastní literární tvorbě, a to především historického zaměření. Byly to zejména světové kroniky, které přímo nabízely, aby do nich bylo doplňováno to, co se událo na Rusi, nebo v nich bylo pokračováno. Brzy, ještě před polovinou11. století, se objevily první samostatné historické práce –letopisy, které představovaly osobitý ruský literárnížánr a dosáhly vysoké úrovně.[23]
Ve 2. polovině 11. a na počátku12. století vznikly nejstaršílegendy o životě prvních ruskýchsvětců, kteří začali být uctíváni kolem poloviny11. století. Šlo především oBorise a Gleba, jejichžmučednická smrt si vyžadovala sepsánížitije – legendy, k čemuž většinou docházelo ještě před oficiálníkanonizací. Jedna z nejznámějších legend,Čtenije o žitiji i o pogubljenii Borisa i Gleba, pochází z peramnichaNestora, údajného autora původní verze nejstaršího dochovaného letopisuPovesti vremennych let. Druhou legenduŽitije Feodosija Pečerskogo Nestor věnoval život a dílu zakladatele ruského mnišství,ctihodnémuFeodosiji Pečerskému, jenž byl představeným Pečerského kláštera, kde autor sám působil. Obě legendy byly sestaveny podle pravidel byzantskéhagiografie.
Dalším hojně pěstovaným žánrem duchovní literatury byla církevníkázání. Výjimečným literárním dílkem tohoto druhu jeSlovo o zakoně i blagodatimetropolityHilariona, které vzniklo ještě před jeho nastoupením do metropolitního úřadu roku1051. Slavnostní kázání, zpracované ve stylu byzantské slavnostnírétoriky, má nejen duchovní,ale také politický obsah. Autor se v něm snaží vyložit, jaké místo zaujímá Rus v procesu šíření křesťanství a velebísv. Vladimíra za pokřtění Rusi i jeho synaJaroslava Moudrého, který dokončil otcovo dílo.
Koncem11. století sepsal neznámý autor, snad jakýsi mnich Pečerského kláštera jménem JakubPamjať i pochvala kňjazju russkomu Vladimiru která kromě Pochvaly Vladimírovi aŽitije obsahuje ještěPochvalu Olge, která byla napsána jiným autorem. Jde opanegyrik, jehož cílem bylo upozornit na Vladimírovy zásluhy o christianizaci Rusi a oslavit ho jako prvního křesťanského knížete.
V knížecí rodině se velmi dbalo na vzdělání potomků, a to i dcer. Kyjevský knížeVsevolod I. Jaroslavič prý znal pět jazyků, připomíná to i jeho synVladimír II. Monomach, který se sám stal spisovatelem. Z jeho pera pochází tři drobná literární díla, politická a duchovní závěťPoučenije Vladimira Monomacha, jehož součástí je autorova autobiografie, a list politickému protivníkovi, bratranciOlegovi Svjatoslaviči, v němž ho nabádá, aby zanechali nesvárů a nezahubili ruskou zemi.
Z architektonických památek Kyjevské Rusi se v původní podobě nedochovalo mnoho. Dřevěné stavby zanikly, kamenné objekty byly často mnohokrát přestavovány, mnoho bylo zničeno v doběmongolské expanze.
Model původní podoby kyjevského katedrálního chrámu sv. Sofie
Již v10. století stál vKyjevě dřevěný křesťanský chrám zasvěcený sv. Eliášovi. Po svém křtu nechalVladimír I. postavit v Kyjevě na Andrejevské hoře výstavný kamennýZesnutí sv. Bohodorodičky (Uspenskij sobor) který byl součástí knížecí rezidence. Letopisec o tom vypráví k roku 991:
„
„A potom byl Vladimír živ podle zákona křesťanského. Umínil si vystavět chrám přesvaté Boží rodičky a poslal pro mistry z Řecka.“ O pět let později byla stavba dokončena: „Vladimír, vida chrám dokonaný, vešel do něho a pomodlil se k Bohu … A když se pomodlil, řekl takto: ´Aj, daruji chrámu tomuto svaté Boží Rodičky ze jmění mého i z měst mých desátou část.´A napsav přísahu, položilo ji v tom chrámě řka: ´Jestliže to někdo poruší, ať je proklet.´"[24]
“
Odtud pochází běžně známé pojmenování chrámu Desátkový. Řečtí stavitelé se podíleli na nejen na výstavbě tohoto svatostánku, ale také kamenného knížecího paláce, který stál rovněž na Andrejevské hoře. V Desátkovém chrámu hledali po dobytí Kyjeva Mongoly roku 1240 azyl obyvatelé města. Pod nečekaným náporem příchozích se již dříve narušená část stavby zhroutila a poté byla zapálena pohanskými dobyvateli. Tak došlo k jejímu úplnému zničení.
Již počátkem10. století stál v Kyjevě pravděpodobně takémetropolitníchrám sv. Sofie, i když zatím pouze dřevěný, jak dosvědčuje východofranský kronikářDětmar Merseburský. Jeho kamennou verzi nechal postavit, a to rovněž řeckými staviteli po roce1037 kyjevský knížeJaroslav I. Moudrý. Původní podoba sv. Sofie v Kyjevě byla typická pro chrámy, které se v byzantské říši začaly stavět ve 2. polovině9. století, po překonáníikonoklastických sporů a představovala jistý protějšek k chrámuHagia Sofia vKonstantinopoli. Šlo o stavbu na centrálním půdorysu s vepsaným křížem. Chrám byl však později několikrát přebudován a jeho exteriér se proměnil. Originální však zůstalafresková amozaiková výzdoba interiéru, jíž vévodí KristusPantokrator v kopuli a sv. Bohorodička jakoOranta vapsidě.
Za vlády Jaroslava Moudrého bylo hlavní město obklopeno mohutnými hliněnými valy v délce 3,5 km. Dovnitř se vcházelo třemi vstupy, z nichž nejproslulejší bylaZlatá brána, kterou nechal kníže vystavět zřejmě roku1037. Stavba, jejímž předobrazem byla stejnojmenná brána v rezidenčním městěbyzantské říšeKonstantinopoli, představovala kombinaci mohutné obranné věže a chrámu Zvěstování (Blagoveščenskij sobor). Vzbuzovala obdiv domácích obyvatel i úžas dobyvatelů. Také tento div obranné architektury byl poškozen roku1240 během vpáduBátúových Mongolů. Brána se začala rozpadat, přesto sloužila dále jako hlavní, slavnostní vjezd do Kyjeva. Když zde v roce1648 vítaliBohdana Chmelnického, bojujícího za osvobozeníUkrajiny z polské nadvlády, byla již napolo ruinou. Proto byly o století později její pozůstatky zasypány zemí, na níž byla vystavěna nová Zlatá brána. Roku 1832 byly zahájeny archeologické vykopávky, které vynesly zbytky brány znovu na světlo. Roku1982 byla provedena replika stavby (nedochovaly se ani zobrazení ani plány původního objektu).
Kyjevský chrám sv. Sofie se stal předobrazem k výstavbě a výzdobě mnoha dalších ruských kostelů. Inspiraci zde našli staviteléchrámu sv. Sofie vNovgorodě, která byla zachována v relativně původní podobě z poloviny11. století. Stavební rozmach zažil v 1. polovině11. století také starobylýČernigov, dočasné sídlo jednoho z ruských knížat, Jaroslavova bratraMstislava Tmutarakaňského, který zde nechal postavitbiskupskoukatedrálu, zasvěcenou proměněSpasitele (Spasso-Preobraženskij sobor).
Umění stavět kamenné kostely, které na Rus přinesli stavitelé z byzantské říše, se v domácím ruském prostředí propojilo s tradiční dřevěnou architekturou. Vznikající stavby byly často jednodušší, menší a především méně nákladné, a to především v době územního tříštění Kyjevské Rusi, když se začala rodit nová politická centra, která chtěli jejich vládci povznést reprezentativní výstavbou.
↑TÉRA, Michal.Svatí a hříšníci: Staroruská literatura 11. - 12. století. Červený Kostelec: Nakladatelství Pavel Mervart, 2015.ISBN978-80-7465-164-9, str. 225
↑Civilization in Eastern Europe Byzantium and Orthodox Europe [online]. occawlonline.pearsoned.com, 2000.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 January 2010.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Picková, Dana, O počátcích státu Rusů, in: Historický obzor 18, 2007, č.11/12, s. 253–261
↑Annales Bertini, in: Monumenta Germaniae historica, Annales et chronica aevi Carolini, Hannover 1826, s.434
↑Picková, D.,O počátcích státu Rusů, in: Historický obzor 18, 2007, č.11/12, s. 253-254
↑ Schorkowitz, D.,Die Herkunft der Ostslaven und die Anfänge des Kiewer Reiches in der postsowjetischen Revision, in: Jahrbücher für Geschichte Osteuropas 48 (2000), č.1, s.581.
↑Havlík, L.E.,Slovanské státní útvary raného novověku Praha 1987, s.12-13
↑Více o Igorově původu viz Rüss, H.,Das Reich von Kiev, in: Handbuch der Geschichte Russlands, 1 Bis 1613 von der Kiever Reichsbildung bis zum Moskauer Zartum I, ed. Hellmann, M. - Schramm, G. - Zernack, K., Stuttgart 1981, s.289.
↑Podle byzantských pramenů musela kněžna Olga navštívit Konstantinopol roku946 nebo957. Mohla se tam vypravit dvakrát. Byzantští autoři však nevědí nic o tom, že by se zde nechala pokřtít.
↑Dvorník, F.,Byzantské misie u Slovanů, Praha 1970
↑Nitsche, P.,Die Mongolenzeit und der Aufstieg Moskaus (1240–1538), in: Handbuch der Geschichte Russlands 1, ed. Hellmann, M., Stuttgart 1981, s.343-344; viz též Gorskij, A.A.,Rus. Ot slavjanskogo Rasselenija do Moskovskogo carstva, Moskva 2004, s.149
↑Sverdlov, M.B.,Ot Zakona Russkogo k Russkoj Pravdě, Moskva 1988
RÜSS, H.,Das Reich von Kiev, in: Handbuch der Geschichte Russlands, 1 Bis 1613 von der Kiever Reichsbildung bis zum Moskauer Zartum I, ed. Hellmann, M. – Schramm, G. – Zernack, K., Stuttgart 1981
RYBAKOV, B. A.,Kijevskaja Rus´ i russkije kňažestva XII-XIII vv., Moskva 1982
RYCHLÍK, Jan, a kol.Dějiny Ukrajiny. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1954. 394 s.ISBN978-80-7106-409-1. Kapitola Ukrajina do konce období Kyjevské Rusi, s. 13–50.
SCHRAMM, G.,Altrusslands Anfang: Historische Schlüsse aus Namen, Wörtern und Texten zum 9. und 10. Jahrhundert, Freiburg 2002
TÉRA, M.,KYJEVSKÁ RUS: DĚJINY – KULTURA – SPOLEČNOST, Pavel Mervart – Červený Kostelec 2020.
.svg)
.svg)
.svg)
.png)
.jpg)
.jpg)
