Kulturkampf (německá výslovnost:IPA: [kʊlˈtuːɐ̯ˌkamp͡f],
poslech),česky „kulturní boj“, jeněmecký pojem používaný pro označenípolitického anáboženského konfliktu mezipruským aněmeckým státem akatolickou církví v letech1871 až1887. Hlavními protagonisty tohoto souboje bylikancléřOtto von Bismarck apapežPius IX. Podobné konflikty probíhaly i v dalších, především německy mluvících zemích, například vRakousku pod heslemLos von Rom („Pryč od Říma“).
Od poloviny19. století seřímskokatolická církev a papežové ocitli pod tlakemliberálních společností a vlád a snažili se jim stavět na odpor. Roku1864 vydal papežSyllabus errorum modernorum, mimo jiné proti liberálnímu, světskému státu. VItálii probíhal boj opolitické sjednocení také protipapežskému státu, kde se roku1869 sešel v ŘíměPrvní vatikánský koncil. KdyžFrancie téhož roku odvolala své vojsko, které papežský stát bránilo, italští revolucionáři obsadili Řím. Povítězství Pruska nad Francií a vznikuNěmeckého císařství chtěl kancléř Bismarck tuto říši pevněji sjednotit a omezit veřejný vliv katolické církve.[1]
V následujících letech vydal Bismarck řadu zákonů, které zakazovaly politické zneužití kazatelen (1871) a činnostjezuitského řádu (1872), zavedly státní dozor nad školami včetně církevních a povinné přezkušování kněží (1873), zrušily v Prusku všechnykláštery (1872) a zavedly povinnýcivilní sňatek (1875). Řadabiskupů a kněží, kteří se tomu bránili, byla sesazena a dokonce uvězněna. Roku 1875 zastavil Bismarck všechnu státní podporu katolické církvi.
Proti tomuto tlaku vytvořili němečtí katolíci roku 1871 svoji stranuDeutsche Zentrumspartei (Zentrum), která v následujících letech rychle rostla, takže po smrti papeže Pia IX. hledal Bismarck s jeho nástupcemLvem XIII. jistý kompromis, který v letech1880 a1887 oba skutečně nalezli. Ze zákonodárství Kulturkampfu pak zůstal státní dozor nad školami, civilní sňatky a finanční dohled nad hospodařením církví.[2]
| Sjednocení Německa | |
|---|---|
| Válečné konflikty | |
| Evropské státy | |
| Politika | |
