Kultura (lat.cultura, vzdělávání, zdokonalování, v užším smyslupokrok člověka[1]) je označení pro veškeré jednání člověka oceňující možnosti života. V tradičním smyslu jsou to tvůrčí lidské činnosti, jako je například literatura, malířství, divadlo, náboženství, případně i vzdělávání. Vespolečenských vědách je to systém všech významů, činností a vzorců chování, které si člověk osvojuje až jako člen společnosti, kde se tato kultura pěstuje a předává. Studiem kultury se zabývá hlavněkulturologie, ale isociologie,kulturní antropologie a další vědy.
Význam pojmu kultura může osvětlit původ slova.Latinskécultura, budoucí příčestí slovesacolere (pěstovat, vzdělávat a také uctívat), znamenalo původněpěstování užitkových plodin (např. „kultura chmele“). Na rozdíl od plevele, který roste sám, o plodiny se lidé musí starat. Jakometaforu je použilMarcus Tullius Cicero pro překladPlatónova pojmu „péče o duši“ (cultura animi) a teprve od16. století se používá v užším smyslu pro označení vybraných lidských činností, zejména uměleckých.
Sem patří napříkladhudba,literatura,umění, případně ináboženství afilosofie, které mají člověka rozvíjet a zušlechťovat. V tomto smyslu se chápe například „kulturní rubrika“ v novinách, „kulturní časopis“ nebo "ministerstvo kultury". Proti této vybrané, "vysoké" kultuře, vyžadující vzdělání a péči, stála potom od 18. století „nízká“ či lidová kultura, pozdějšípopkultura, kterou se člověk spíše baví. Tento rozdíl se v současné době stírá, přesto se kulturou rozumí jen ta část specificky lidských činností, která je tvůrčí a neslouží bezprostředně k uhájení života.
Proti tomuto úzkému významu pojmu kultury se ohradil užJohann Wolfgang von Goethe. V jeho pojmu kultury prý nesmí chybět „ani oblečení a jídelní zvyky, dějiny ani filosofie, umění ani věda, dětské hry ani přísloví, hospodářství ani literatura, politika ani soukromí, ba ani poukaz na škody vznikající odlesněním hor“.[2] Britský antropologE. B. Tylor chápal kulturu jako systém všeho toho, co si člověk osvojuje jako člen určité společnosti, například jazyk, vědění, náboženství, umění, právo, morálku nebo zvyky. Právě v tomto širokém významu dnes pojemkultury užíváantropologie isociologie.[3]
Slavnost v Cové (Benin)
Kultura tedy zahrnuje všechno to, s čím se člověk nerodí, ale
co se musí naučit, aby se stal platným členem své společnosti;
co sám většinou nevytváří, nýbrž přejímá od starších;
co je spíše kolektivním a často anonymním, nastřádaným dílem mnoha generací;
co se udržuje tím, že se o to lidé starají a pečují;
co dané společenství spojuje a zároveň odlišuje od jiných.
Podstatnou složku lidské kultury v tomto širokém smyslu tvoří jazyk, a tak jako je jazyků mnoho, lze hovořit i o mnoha různých kulturách. V tomto širokém významu je kultura nezbytnou podmínkou lidského života ve společnosti a nelze ji tedy pokládat za pouhou „nadstavbu“ hmotné „základny“, jak to činilimarxisté. Hmotná i kulturní či duchovní stránka člověka se jistě vzájemně podmiňují; příběhy tzv. „vlčích dětí“, vyrostlých mimo lidskou společnost, však ukazují, že bez příslušnéenkulturace, tj. osvojení určité kultury, není člověk schopen navázat ani sexuální vztah. Jistý náznak kultury lze ostatně nalézt například i uprimátů a dalších živočichů. Mladímakakové se od matky učí umývat brambory než je snědí, mladí ptáci napodobují zpěv dospělých.[4] Takového učení je schopný ičmelák.[5] Lidská kultura ani není jediná, kde dochází k akumulaci, ale je patrně unikátní v neomzenosti.[6]
AntropologClifford Geertz charakterizuje kulturu jako „síť významů“, v nichž a s jejichž pomocí člověk žije, které přijímá od své společnosti a které naopak předává svým dětem. PodleGerta Hofstede je to „kolektivnísoftware“ společnosti. Z jiného hlediska je to způsob, jak lidé žijí v souladu svých přesvědčení, jazyka, dějin i třeba způsobu oblékání. Sdílené hodnoty, symboly, způsoby chování a gesta vytvářejí společný rámec lidských jednání, budí vzájemnou důvěru a pomáhají dobré komunikaci. Vedle hmotné a duševní kultury můžeme odlišit také kulturu duchovní, která zahrnuje lidské jednání, které uspokojuje duchovní potřeby člověka. Jejich kvality vnímáme na svislé ose od prožitků hlubšího charakteru až po jevy, které přesahují běžné lidské vnímání.
Kultura se vyznačuje jistou stálostí v čase, zároveň je však pružná a přizpůsobivá (adaptivní) k novým okolnostem. Její pokračování či reprodukce se zajišťuje jednak spontánně, nápodobou vrodině a později v prostředí vrstevníků, jednak cílevědomě ve školách. Na generačním předávání kultury, tj. zejménajazyka, vyprávění, zvyků, oblékání,morálky nebonáboženství se tradičně podílely dvě generace, zejménamatka ababička (tzv.grandmother hypothesis). Předávání kulturních zvyků je prostřednictvím teorie memů inspirativně srovnáváno s mechanismem genů v genetice.[7] V současné době se na enkulturaci dětí silně podílítelevize a tzv. influenceři z prostředí internetu, což společnost homogenizuje: všichni poslouchají stejné mluvčí a stejné příběhy, mají před očima stejné vzory chování atd.
Protože se kultura vyjadřuje a předává zejména řečí, často se chápe jako vázaná na určité jazykové prostředí (česká, francouzská, německá kultura). Pro ještě větší a méně homogenní nadnárodní celky se používá pojemcivilizace, odkazující k městskému prostředí (latinskécivis,civilis) a tedy i k jistémukosmopolitismu. Naopak pro menší společenství, například místní, profesní nebo pro věkové skupiny se užívá blízký pojemsubkultura (například subkultura řidičů kamionů nebo teenagerů). V podobném smyslu se hovoří ofiremní kultuře, tj. zavedeném způsobu jednání mezi zaměstnanci, řešení konfliktů a podobně.
Podobně jako v historii docházelo k neporozumění a střetu kultur, děje se to snadněji i v současném pohyblivém aglobalizovaném světě, kdy si různé kultury navzájem dobře nerozumějí, vznikají vážná společenská napětí i konflikty. Příchozí imigranti z jiných kultur se musíakulturovat, tj. osvojit si nezbytné minimum hostitelské kultury, často však vytvářejí poměrně uzavřené skupiny, které pak žijí na okraji většinové společnosti. Proto nabývají na významu pokusy omultikulturní výchovu, tj. výchovu k pochopení kulturních rozdílů. Že by však různé kultury mohly úplně splynout a vytvořit jedinou světovou kulturu není pravděpodobné a zřejmě ani žádoucí. I pověstnýmelting pot ve Spojených státech, který stíral kulturní rozdíly mezi imigranty, naráží dnes na své meze. Spíš se vytváří jakási poměrně povrchní „globální“ civilizace, kde se lidé dokážou dohodnout o velmi jednoduchých věcech, ale v bližším styku žijí dále ve svých vlastních rozmanitých kulturách. Proto na multikulturní výchově je důležitější hledání schopnosti soužití s odlišnými skupinami, než snaha o splynutí s nimi. Obecně platí, že různorodé celky jsou při snaze o vnitřní harmonii stabilnější a odolnější, než celky homogenní.
↑Ottův slovník naučný 15.. Praha: J. Otto, 1900.Dostupné online. Kapitola Kulturní historie, s. 350.
↑ROŽŇÁK, Petr.Politologie v kostce. Brno: Václav Klemm, 2010.ISBN978-80-904083-2-6. S. 134. Dostupné online z počítačů s plným přístupem k Digitální knihovně Kramerius.
↑M. Petrusek a kol.,Velký sociologický slovník I., str. 547n.
↑Srv. D. Lestel:Les origines animales de la culture, Paris 2003
↑ Evolutionary anthropologist presents hypothesis about why humans are dominating the world over other animals.phys.org [online]. [cit. 2024-11-07].Dostupné online.
↑BLACKMOREOVÁ, Susan.Teorie memů. Kultura a její evoluce.. 1.. vyd. Praha: [s.n.], 2001.
