Celková rozloha Krymu činí 26 860 km2 (o něco více nežMorava). Velká severní částpoloostrova je (dnes zemědělsky kultivovaná)step alesostep s velkým nedostatkem sladké vody, zavodňovaná kanálem z řeky Dněpr. Menší jižní část (1/5 celkové rozlohy) tvoří úzké subtropické pásmo, sevřené mezi pobřežíČerného moře aKrymské hory. Ty se v délce 150 km táhnou podél pobřeží. Krymské hory jsou tvořeny celkem třemi hřebeny, v jižním hřebenu se nachází nejvyšší krymský vrcholRoman-Koš (1545 m).
Vsubtropickém pásu, širokém 8–12 km, se nachází oblíbená přímořská letoviska alázně, souhrnně známá jakoRuská riviéra. Je tvořena romantickýmpobřežím se strmými skalnímiútesy, písečnými či oblázkovýmiplážemi s čistou vodou. V subtropickém pásmu jsou rozlehlévinice a ovocnésady, při pobřeží je důležitý takérybolov. Na východě se nachází významné lokality těžby a zpracováváníželezné rudy.
Hlavním městem Autonomní republiky Krym jeSimferopol. MěstoSevastopol (včetně okolí zahrnujícího několik dalších sídel) tvoří zvláštní samosprávný celek, který je z hlediska většiny mezinárodního společenství podřízený přímo vláděUkrajiny.
Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Krymu.
Nejstaršími známými obyvateli Krymu byli příslušníci divokého kmene Taurů. Subtropický jih byl kolonizován v 7. století př. n. l.Řeky, především pro svou vhodnost k pěstování obilí a vinné révy.[12] Založena tak byla města jakoPantikapaion (přibližně dnešníKerč) neboChersonésos (dnešníSevastopol), později důležitá obchodní střediska severního Černomoří. Spojením řeckých osad na Krymu vznikla v 5. století př. n. l.Bosporská říše, která přetrvala až do 4. století n. l. Vantice bylo území označováno jako Chersonésos Taurský, Chersonésos Skythský, Taurika či Taurida. Od 3. století př. n. l. bylo pustošeno nájezdySkytů.[12] Ti pak obývali stepní část Krymu až do 4. století n. l. Ke konci starověku pak na Krym vtrhl kmenový svazOstrogótů, který byl o něco později vyhnánHuny. Zbytkygótského etnika na poloostrově přežívaly až do18. století.
Ve středověku byl jih Krymu ovládánByzantskou říší,[12] některé obchodní osady zde postupně založiliJanované. Sever byl přechodně pod vlivem turkotatarských kočovníků sídlících přiČerném aKaspickém moři.
Někteří historici odhadují, že při nájezdech obávané krymskotatarské jízdy, tzv. sklízením stepí mezi 15. a 18. stoletím, byly odvlečeny a prodány z Ukrajiny a Ruska do otroctví v Osmanské říši až 3 miliony lidí, především Ukrajinců a Rusů, ale také Bělorusů a Poláků.[13]
V roce 1571Krymští Tataři napadli a vypleniliMoskvu, spálili vše kromě Kremlu. V roce 1663 vpadli Krymští Tataři se svými tureckými spojenci dokonce až naMoravu, tehdy bylo uneseno do otroctví na 12 000 lidí.[14]
V letech1853–1856 poloostrov těžce zasáhlaKrymská válka, porážka Ruska koalicí, tvořenouTureckem,Velkou Británií aFrancií. Roku1875 dorazila z Moskvy do Sevastopolu železnice. Na Krymu měla letní sídlo rodina posledního ruského caraMikuláše II. Roku 1897 obývalo Krym přes 500 tisíc lidí velmi pestrého složení; okolo 35 % tvořili krymští Tataři, 33 % Rusové, 12 % Ukrajinci a necelých 5 % Židé.[16]
Zadruhé světové války, konkrétně v letech1941–1944, byl Krym okupovánnacistickým Německem a Rumunskem.[17] Němci a jejich pomahači zavraždili přiholokaustu většinu krymskýchŽidů. Podle oficiálních údajů bylo během německé okupace Krymu zabito 86 943 civilistů a 47 234 sovětskýchválečných zajatců.[18] V roce 1944 byla Stalinem kvůli jejich údajné kolaboraci s nacistickým Německem z Krymudeportována většina krymskýchNěmců, Krymských Tatarů, krymskýchŘeků,Arménů aBulharů. Celkem bylo odsunuto 220 tisíc osob,[19] během transportu asi 100 tisíc osob zahynulo.[20] Podle jiných odhadů v letech 1944 až 1951 zahynulo nejméně 42 tisíc krymských Tatarů, včetně 8 tisíc během deportace.[21] V roce 1967 byla obvinění Krymských Tatarů zrušena, do svých domovů na Krymu se mohli vrátit až v roce 1988.[19] K 30. červnu1945 pak bylaautonomní republika zrušena a přeměněna voblast; tato územní jednotka se v SSSR používala pro etnicky stejnorodá území.
19. února1954 byl Krym vyňat zRuské SFSR a administrativně přičleněn kUkrajinské SSR při příležitostí třístého výročíPerejaslavské rady – příklonu Kozáckého hejtmanátu k Ruské říši. Důvodem byly „blízké ekonomické a kulturní vztahy Krymské oblasti s Ukrajinskou SSR“. To bylo předzvěstí problémů, jež vyvstaly přirozpadu SSSR, neboť na převážně ruskojazyčném Krymu existovaly a dosud existují separatistické tendence. Během sovětské éry se stal Krym hlavním rekreačním cílem SSSR, byla budována především turistická a dopravní infrastruktura, včetněnejdelší trolejbusové trati světa.
20. ledna 1991 se v Krymské oblasti uskutečniloreferendum. Při hlasování byla položena otázka: „Jste pro založení Krymskéautonomní sovětské socialistické republiky jako součásti Svazu sovětských socialistických republik a účastníka Svazové smlouvy?“. Referenda se zúčastnilo 1 441 019 lidí, což představovalo 81,37 % obyvatel uvedených v seznamech pro referendum. Pro založení Krymské ASSR hlasovalo 93,26 % obyvatel Krymu účastnících se referenda.12. února1991 pak na základě výsledků referendaVrchní sovětUkrajinské SSR přijal zákon o „VytvořeníKrymské autonomní sovětské socialistické republiky“. Jelikož to bylo předtím, než byla vyhlášena „Deklarace nezávislosti Ukrajiny“, staly se tomu odpovídající změny součástí tehdy platné ústavyUkrajinské SSR.
17. března 1991 proběhlo referendum o zachováníSovětského svazu (SSSR). 24. srpna 1991 přijal Vrchní Sovět UkrajinyVyhlášení nezávislosti Ukrajiny, potvrzené později celoukrajinským referendem uskutečněným 1. prosince 1991. Obyvatelé Krymu se tohoto hlasování účastnili a 54 % obyvatel Krymu hlasovalo pro „ano“, čímž vyjádřili přání opustit SSSR.[22] Nicméně byl přitom porušen článek 3 doposud platného sovětského zákona o „Pořádku pro řešení otázek, spojených s vystoupením svazové republiky ze SSSR“, podle kterého se v Krymské ASSR mělo provést oddělené (pouze krymské) referendum o setrvání v SSSR nebo zachování příslušnosti k Ukrajinské SSR, která usilovala o opuštění SSSR.
4. září 1991 přijalo mimořádné zasedání Vrchního Sovětu Autonomní Republiky Krym Deklaraci o suverenitě republiky, ve kterém byla vyjádřena snaha vytvořit právní a demokratickou vládu v rámci Ukrajiny.
5. května 1992 parlament Autonomní Republiky Krym vyhlásilnezávislost Krymu přijetím deklarace s názvem „Akt o vyhlášení vládní nezávislosti Republiky Krym“. To mělo být ještě schválenoreferendem v srpnu téhož roku. Podle pamětí tehdejšího prezidenta UkrajinyLeonida Kravčuka v jednominterview, uvažoval Kyjev tehdy dokonce o možnostiválky s Republikou Krym. Ukrajinský parlament požadoval zrušení vyhlášení nezávislosti Krymu a dal Krymskému parlamentu ultimativně jeden týden na zrušení referenda. Hned 6. května 1992 byla přijata nová Ústava Autonomní Republiky Krym, přičemž krymský parlament přidal k ústavě doložku, že Krym „je součástí Ukrajiny“. Byl také zaveden úřad prezidenta Autonomní Republiky Krym. V červnu 1992 však obě strany, tedy Krym a ukrajinská vláda, dosáhly dohody. Krátce předtím přijatá krymská ústava byla zrušena a Krymu byl potvrzen status autonomní republiky, přičemž Autonomní republika Krym obdržela výsostná práva v oblastech financí, správy a právních záležitostí.
V květnu 1994 se stala situace opět napjatou, když parlament Krymu odhlasoval znovuzavedení ústavy z roku 1992, čímž by získal pro Krym více nezávislosti na Ukrajině. V červnu 1994 podepsal prezident UkrajinyLeonid Kravčuk řadu výnosů, které ohraničovaly pravomoci vládních orgánů Krymu. Současně lídři Ukrajiny a Ruska museli odvracet vznikající násilí. Měsíc poté se uskutečnilyvolby a prezidentem Ukrajiny byl zvolen spíše prorusky orientovanýLeonid Kučma, čímž se zmenšily snahy Krymu o nezávislost na Ukrajině.
4. února 1994 byl prvním prezidentem Republiky Krym zvolenJurij Meškov. V březnu 1995 byla rozhodnutím Vrchní Rady Ukrajiny a prezidenta Ukrajiny opět zrušena ústava republiky Krym z roku 1992 a také zrušena funkce prezidenta Krymu. 21. října 1998 byla na druhém zasedání Vrchní Rady Krymu přijata nová ústava Krymu. Když 23. prosince 1998 prezident Ukrajiny Leonid Kučma podepsal zákon, v jehož prvním bodě bylo obsaženo usnesení Vrchní Rady Ukrajiny „Schválit ústavu Autonomní Republiky Krym“, posílily se na Krymu proruské nálady.
PřístavSevastopol má vlastní správu a tak jakoKyjev je administrativní jednotkou podléhající přímo ukrajinské vládě. Do roku1994 byl Sevastopoluzavřeným městem, do kterého neměli přístup cizinci. Roku1997 bylaSmlouvou o přátelství, spolupráci a partnerství mezi Ruskem a Ukrajinou rozdělena bývalásovětská černomořská flota, kotvící v Sevastopolu, na ruskou a ukrajinskou část přibližně v poměru 4:1 a zároveň byl Krym potvrzen jako součást Ukrajiny.[23] Sevastopolská námořní základna byla současně na 20 let pronajata Rusku za 93 milionůUSD ročně. V dubnu 2010 bylo v Charkově mezi prezidentyViktorem Janukovyčem a Dmitrijem Medveděvem dohodnuto prodloužení pronájmu základny do roku 2042[23] s opcí na prodloužení pronájmu o dalších pět let.
Koncem února 2014 byl po masových protestech na Ukrajině, které jsou známy pod názvemEuromajdan, sesazen proruský prezident Viktor Janukovyč, který usiloval o sblížení Ukrajiny s Ruskem. Ukrajinský parlament, z něhož byli vyhnáni mnozí proruští poslanci, 23. února odhlasoval zrušení jazykového zákona z roku 2012, kterým byly kroměukrajinštiny jako další úřední řeči uznány také menšinové jazyky, a to ve správních celcích, kde jsou mateřskou řečí alespoň desetiny obyvatelstva.[24] V důsledku zrušení toho bylaruština zakázána jako úřední řeč na bezmála polovině území Ukrajiny včetně Krymu.[25] Prozatímní prezident Turčynov sice začátkem března 2014 prohlásil, že v roli zastupujícího prezidenta zákon o statutu ukrajinštiny jako jediného úředního jazyka na celém území Ukrajiny nepodepíše,[26] aledemonstrace proti tomuto zákonu a za připojení poloostrova Krym k Rusku se na Krymu začaly konat už koncem února.[27] V noci na čtvrtek 27. února obsadili krymský parlament proruští ozbrojenci, kteří na jeho střeše vyvěsili ruskou vlajku. Podle svědka se v budovách nacházelo asi 60 těchto ozbrojenců a někteří pak odešli.[28] Ruský parlament 2. března schválil de jure nasazení ruské armády na Krymu,Vladimir Putin ale tehdy řekl, že Rusko zatím na Krym nepovolalo své vojáky (nevysloveně mimo již legálně přítomné jednotky v Sevastopolu) a že tam působily „ozbrojené síly sebeobrany“.[zdroj?] Představitelé NATO a EU postup Ruska kritizovali.[zdroj?] Dne6. března přijala Nejvyšší rada Autonomní republiky Krym rozhodnutí o připojení Krymu k Rusku.[zdroj?]
Krymské referendum se uskutečnilo16. března. Podle zveřejněných oficiálních výsledků se při volební účasti 83,1 % oprávněných voličů vyslovilo 96,8 % pro připojení Krymu k Rusku.[29] Podle oficiální zprávy Rady pro lidská práva ruského prezidenta Vladimira Putina však pro připojení hlasovalo jen 50 až 60 % voličů při volební účasti účasti 30 až 50 %.[30][31] Bývalý ekonomický poradce ruské vlády Andrej Illarionov, nynější pracovník Catonova institutu veWashingtonu, tvrdil, že připojení Krymu k Rusku si přálo jen asi 34 % voličů.[32] GfK, německá společnost provádějící průzkumy veřejného mínění a čtvrtá největší organizace pro výzkum trhu na světě, provedla průzkum v krymském regionu. Podle tohoto průzkumu, provedeného krátce po začátku okupace Krymu ruskou armádou,[kdy?] 82 % lidí na Krymu „plně podporuje“ odtržení Krymu od Ukrajiny a připojení do Ruské federace, 11 % „převážně souhlasí“, zatímco jen 7 % s odtržením „nesouhlasí“.[33] Podle průzkumu amerických univerzit z Colorada a Virginie v roce 2016 si 84 % lidí na Krymu myslelo, že připojení k Rusku bylo „naprosto správné rozhodnutí“.[34]
17. března2014 pak okupovaný krymský parlament vyhlásil nezávislý svrchovaný stát s názvemRepublika Krym, který ale okamžitě požádal o vstup doRuské federace jako její nový subjekt.OBSE aniEvropská unie na referendum pozorovatele nevyslaly.[35] Další pozorovatelé, pozvaní nevládními organizacemi, referendum hodnotili jako poklidné s hladkým průběhem.[36][37] Ukrajina a západní státy výsledky referenda vzhledem k přítomnosti cizích ozbrojenců neuznaly.[38] Navzdory porušení Budapešťského memoranda, mezinárodního práva a odporu větší části světa dnes Rusko nadále okupuje Krym a odmítá se území vzdát.
Vladimir Putin na Krymu s veterány 2. světové války u pomníkuobránců Sevastopolu, 9. května 2014OslavyDne vítězství proti nacistickému Německu vSaki 9. května 2016Ruiny antického řeckého městaChersonésos achrám sv. Vladimíra u dnešního Sevastopolu Pláž v JaltěPláž u města Feodosija
Autonomní republika Krym a město Sevastopol11. března2014 oznámily sjednocení vRepubliku Krym. Stalo se takDeklarací nezávislosti Autonomní republiky Krym a města Sevastopol, která byla přijata Nejvyšší radou Autonomní republiky Krym a radou města Sevastopol v rámci příprav naKrymské referendum. Deklarace výslovně zmiňovala precedentuznání nezávislosti Kosova. 16. března velká většina voličů v referendu připojení k Rusku schválila. Zejména Ukrajinci aKrymští Tataři referendum bojkotovali.[38] Správnost oficiálních výsledků referenda je ovšem zpochybňována, pochybnosti o jejich správnosti v dubnu 2019 uvedla i Rada pro lidská práva při úřadu prezidenta Ruské federace, zpráva však byla později smazána.[39] Legálnost hlasování v situaci, kdy poloostrov obsadily ruské ozbrojené síly, kromě Ukrajiny předem zpochybnily i Spojené státy aEvropská unie. Naopak Moskva dala najevo, že od jeho podpory nehodlá ustoupit. Tyto postoje se projevily i při hlasování v Radě bezpečnosti OSN 15. března 2014. Rezoluci kritizující referendum na Krymu, kterou navrhovala americká diplomacie, Rusko svým právemveta zablokovalo. Z 15 členských zemí Rady bezpečnosti bylo Rusko jediné proti. Čína se hlasování zdržela, 13 států se vyslovilo pro rezoluci.[40]
17. března2014 vyhlásil krymský parlament krátkodobě existující nezávislý svrchovaný stát s názvem Republika Krym, který okamžitě požádal o vstup doRuské federace.[41] Republika Krym a město Sevastopol byly posléze do Ruské federace přijaty, a sice jako její dva nové subjekty –Republika Krym a Federální město Sevastopol. V úterý 18. března pak podepsali Vladimir Putin, krymský premiérSergej Aksjonov, starosta SevastopoluAlexej Čalyj a předseda krymského parlamentuVladimir Konstantinov dohodu o připojení Krymu k Ruské federaci.[42] Dohodu následujícího dne schválil ruský ústavní soud jako legální, hlasování oratifikacistátní dumou proběhlo dne 21. března s pozitivním výsledkem.[43][44]
NaValném shromáždění OSN vedla iniciativa několika států k přijetírezoluce, kterou bylo připojení Krymu k Ruské federaci odsouzeno. Tato rezoluce však není mezinárodně-právně závazná.[45][11]
Z průzkumu ukrajinské pobočky německé společnosti GfK, která se 16. až 22. ledna 2015 telefonicky dotazovala náhodně vybraných obyvatel Krymu, vyplynulo, že 82 % dotazovaných podporuje ruskou anexi Krymu, 11 % anexi částečně podporuje a jen 4 % dotazovaných s anexí nesouhlasí.[46]
Na Krymském poloostrově žije přibližně 2 300 000 obyvatel, z nich je okolo 58 %ruské národnosti, 24 %ukrajinské a 13 %krymskotatarské, převážně užívaným jazykem jeruština.[47] Toto národnostní složení se formovalo podeportaci Krymských Tatarů, Řeků, Arménů a Bulharů Sovětským svazem především doUzbekistánu v roce 1944.[48][49][50] V roce 1939 tvořili Rusové 49,6 % obyvatel Krymu, Ukrajinci 13,7 %, Krymští Tataři 19,4 %, a Židé 5,8 %.[51] Tatarům, kteří byli obviněni ze spolupráce snacistickým Německem, byl umožněn částečný návrat na Krym až po roce 1967.[52]
Mezi největší krymská města patří hlavní městoSimferopol, ležící přibližně ve střední části, aSevastopol v jihozápadní části (obě města mají přibližně 340 000 obyvatel); dále pakKerč na východním okraji poloostrova aJevpatorija na západním pobřeží. Na Krymu dnes žijí převážněRusové, nejpočetnější menšinu tvoříUkrajinci. Na začátku druhé světové války nechalJosif Vissarionovič Stalin z Krymu deportovat asi 60 tisíc etnických Němců.Německá vojska pak na nějakou dobu Krym okupovala a Němci a jejich místní pomocníci vyvraždili celkem na 40 tisíc krymskýchŽidů,[53] včetně asi 6 tisícKrymčaků. V roce 1944 nechal Stalin z Krymu deportovat asi 230 tisíc Krymských Tatarů, 70 tisíc Řeků, 13 tisíc Bulharů a další menšiny.Krymští Tataři se od konce 20. století postupně vraceli, zároveň se ale pod tlakem vlády částečně asimilovali. Poanexi Krymu Ruskou federací poloostrov znovu opustilo asi 8 tisíc Krymských Tatarů.[49]
Následující tabulka podává přehled větších měst na Krymu. Města se statutem republikového významu jsou vyznačena tučně; stejně tak Sevastopol, který administrativně není součástí Krymské republiky.
Turistické letovisko KoktebelAutonomní Krym a Sevastopol
Díky své exotičnosti, příjemnému podnebí, panenské přírodě a množství kulturních památek mnoha epoch byl zejména jižní Krym už od 60. let 19. století hojně vyhledáván vyššímiruskými společenskými vrstvami, včetněcarské rodiny. Zasovětské éry byl Krym vyhlášenou rekreační oblastí pro nejvyšší stranické a státní funkcionáře, stejně jako pro dělnické a pionýrské organizace. Mezi nejznámější turistická centra na pobřeží patřila a patříJevpatorija,Jalta,Alupka,Alušta,Artěk,Gurzuf,Sudak a nejvýchodněji ležícíFeodosija.
Obecně v jižním prostoru je umístěna převážná část krymských přírodních a kulturně-historických památek, jako např. archeologická naleziště z období antiky,byzantské pevnosti, jeskynní kláštery a města,tatarské vesnice, mešity a paláce (vBachčisarajiChánův palác sFontánou slz, opěvovanouPuškinem). V roce 1994 bylo veřejnosti zpřístupněno také městoSevastopol, které bylo po dlouhá léta vyhrazeno pouze sovětským vojákům, důstojníkům a jejich rodinám. U Sevastopolu se nacházejí zbytky antického městaChersonésos a kostel, v němž byl pokřtěnsv. Vladimír.
Jádrem krymského hospodářství jsou zemědělství, turismus a některá odvětví průmyslové výroby. Počet návštěvníků však v roce 2015 poklesl o 35 %. Krym má značné zásoby zemního plynu, zejména při pobřeží, a několik naftových polí. Ve slaných jezerech se tradičně těží sůl, v oblastiKerče také železná ruda. Roční HDP činil v roce 2014 4,3 miliard USD, rozpočtový deficit asi 1 miliardu USD.
Do roku 2013 se z Ukrajiny na Krym dováželo cca 90 % vody, 80 % energie a 60 % surovin. Po anexi Ruskou federací se struktura zásobování těmito komoditami radikálně změnila ve prospěch dodávek z ruského území. Ruská vláda slíbila investovat na Krymu v přepočtu 5 miliard USD do roku 2017/2018.[54] O míře splnění tohoto závazku nejsou informace.
Evropská unie uvalila po ruské anexi na poloostrov Krym včetněSevastopolu sankce, které jsou až do roku 2020 pravidelně každého půl roku jednomyslným rozhodnutím šéfů vlád členských zemí v plném rozsahu prodlužovány. Jedná se o tato omezení: zákaz dovozů a vývozů určitých druhů zboží z těchto destinací, zákaz investic směřujících na Krym, zákaz poskytování služeb v oblasticestovního ruchu ze zemí EU (např. výletnílodě z EU nesmí směřovat do krymskýchpřístavů), zákaz prodeje zboží a technologie prodopravu,telekomunikace,energetiku a průzkumuropy,zemního plynu anerostných surovin. Nesmí také být poskytnuta technická pomoc, zprostředkovatelské, stavební či inženýrské služby související sinfrastrukturou.[55] Sankce byly postupně rozšiřovány a zapojily se do nich i některé státy mimo Evropskou unii, včetně Spojených států, Kanady a Austrálie.[56] S výjimkou Japonska se na sankcích proti Rusku nepodílejí země Asie, Afriky a Latinské Ameriky, včetně např. Číny a Indie.
Před anexí Krymu Ruskou federací přiváděl vodu zDněpru na poloostrov KrymSeverokrymský kanál, který byl vybudován v 60. letech a zajišťoval až 85 % spotřeby vody na poloostrově.[57][58] V dubnu 2014 ukrajinské úřady uzavřely přítok vody do severokrymského kanálu,[59] čímž byl poloostrov připraven až o 90 %pitné vody.[60]
Na Krymu je velmi rozvinutá autobusová doprava. Ve městechSimferopol,Alušta aJalta a také mezi nimi je od roku 1959 v provozuKrymský trolejbus. K této dopravní tepně patří linka dlouhá 96 km, patrně jedna z nejdelších na světě. V Jevpatoriji jezdítramvaje. V Sevastopolu od severní k jižní straně a v opačném směru jezdí čluny, které jsou městskou hromadnou dopravou. Krym protínají dvě evropské silnice, E 105 z Norska přes Rusko a Charkov do Jalty, a E 87 z Chersonu přesDžankoj aKerčskou úžinu do Ruska a Gruzie a odtud doTurecka.
Železniční dopravu zajišťují Krymské železnice (КрымЖД) — federální státní podnik. Ten byl založen v roce 2014 na základě jednotky krymského ředitelství „Přidněprovské železnice Ukrajinských železnic“, nacházející se na území Krymu. Krym protínají dvě železniční trati,Armjansk –Kerč s odbočkou doFeodosie a traťMelitopol – Sevastopol s odbočkou do Jevpatorije, které se kříží v obci Džankoj. Přístavy Černého moře jsou Jevpatorija, Sevastopol, Jalta,Feodosija a Kerč. V Kerči je možno se přeplavittrajektem přes Kerčský průliv, oddělující Krym odKrasnodarského kraje (Port Kavkaz). Přístavní města jsou spojena pravidelnou námořní dopravou.Azovské pobřeží poloostrova nemá velký dopravní význam.
Rusko zahájilo v dubnu 2015 stavbuKrymského mostu, který spojil Krym sKrasnodarským krajem. Projekt zahrnuje jak silniční, tak dvoukolejný železniční most, délka celé stavby je 19 km a práce měly trvat do prosince 2018.[61] Generálním dodavatelem stavby s rozpočtem více než 3 miliard USD (v přepočtu) byl určenoligarchaArkadij Rotenberg. V květnu 2018 byla otevřena silniční část mostu. Je to nejdelší most v Evropě, neboť překonal most Vasco da Gama vLisabonu.
Na území Krymu (nedaleko městaBachčisaraj) byly roku1934 objeveny zkamenělé kosti zadní končetinyornitopodního dinosaura, pojmenovanéhoOrthomerus weberae (dnes takéRiabininohadros weberae). Tento poměrně velký býložravý dinosaurus zde žil v období pozdníkřídy, asi před 72 až 66 miliony let.[62]
Tento článek obsahujereference, které nemají standardní formu. Přidejte prosím doplňující informace a upravte je do podoby standardníchcitací. Pomůžete tím udržetověřitelnost a jednotnývzhled a styl článků.
↑ Rusové na Ukrajině blokují hranice s Krymem. Kyjev armádu nepošle.iDNES.cz [online]. 2014-03-09 [cit. 2022-10-09].Dostupné online.
↑ Rusko bude respektovat výsledky referenda na Krymu, USA ne - Novinky.www.novinky.cz [online]. [cit. 2023-10-24].Dostupné online.
↑PAVLÍČEK, Tomáš; ČTK. Putin přiznal nasazení ruských vojáků na Krymu.Novinky.cz [online]. Borgis, 2014-04-17 [cit. 2014-08-12].Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-07-21.
↑ Parlament na Krymu obsadili ozbrojenci, poslanci vyhlásili referendum.iDNES.cz [online]. 2014-02-27 [cit. 2022-10-09].Dostupné online.
↑ Основание и развитие Севастополя.www.sevastopol.info [online]. [cit. 2020-04-24].Dostupné online.
↑The First General Census of the Russian Empire of 1897 – Taurida Governorate [online]. Демоскоп.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abCOUFALOVÁ, Iveta; ŠORM, Martin. Krym. Poloostrov vzdálených říší.Dějiny a současnost. Březen 2009, roč. IXL, čís. 3, s. 8.ISSN0418-5129.
↑ Krym: Ruská vojenská sláva a tatarská zkáza. Proč Rusové na Krymu tolik lpí?.www.reflex.cz [online]. 25. listopadu 2018.Dostupné online.
↑ab Krym patří Ukrajině už 60 let. Co bylo před tím? | Svět.Lidovky.cz [online]. 2014-03-02 [cit. 2022-10-09].Dostupné online.
↑ Parlament na Krymu obsadili ozbrojenci, poslanci vyhlásili referendum.iDNES.cz [online]. 2014-02-27 [cit. 2022-02-01].Dostupné online.
↑ Krym sečetl hlasy: k Rusku se chce připojit 96,8 % voličů.Lidovky.cz [online].Dostupné online.
↑ Referendum o připojení Krymu k Rusku bylo těžce zfalšované, říká zpráva Rady pro lidská práva ruského prezidenta.Britské listy [online]. 2014-05-06.Dostupné online.
↑Совет при Президенте РФ.Проблемы жителей Крыма [online]. [cit. 2015-04-27].Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-05-06.
↑Český rozhlas.Krymské referendum bylo zfalšované [online]. [cit. 2015-04-27].Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-24.
↑One Year Later, Crimeans Prefer Russia [online]. Bloomberg.Dostupné online.
↑The Crimean conundrum [online]. openDemocracy [cit. 2016-10-15].Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-07-22.
↑MILENKOVIČOVÁ, Ivana. Krym vyhlásil nezávislou republiku a požádal o připojení k Rusku.idnes.cz [online]. 17.3.2014 [cit. 2014-03-17].Dostupné online.
↑BERSHIDSKY, Leonid. One Year Later, Crimeans Prefer Russia.Bloomberg [online]. 6. února 2015 [cit. 2015-05-02].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-10-27. (anglicky)
↑ Regions and territories: Crimea.BBC [online]. 2011-11-22.Dostupné online.
↑ Book Review: Brian Glyn Williams ‘The Crimean Tatars: From Soviet Genocide to Putin’s Conquest’.openDemocracy [online]. [cit. 2022-10-09].Dostupné online. (anglicky)
↑CONQUEST, Robert.The Harvest of Sorrow : Soviet Collectivization and the Terror-Famine. New York: Oxford University Press, 1986.Dostupné online. (anglicky)
↑POLIAN, P.M.Against Their Will: The History and Geography of Forced Migrations in the USSR. [s.l.]: Central European University Press, 2004.Dostupné online.ISBN9789639241688. S. 210–2.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ARAD, Yitzhak.The Holocaust in the Soviet Union. [s.l.]: U of Nebraska Press 720 s.Dostupné online.ISBN978-0-8032-2270-0. (anglicky) Google-Books-ID: DqAb5tY4Ai8C.
↑ Crimea’s economy in numbers and pictures.RT International [online]. [cit. 2022-10-09].Dostupné online. (anglicky)
↑EU sanctions against Russia over Ukraine crisis [online]. The EU Newsroom.Dostupné online.
↑ROMANOVA, Tatiana. Sanctions and the Future of EU–Russian Economic Relations. Europe- Asia Studies. 2016, 4(68), 774–786. ISSN 1465-3427.
↑ Krym od anexe trápí nedostatek vody, v Jaltě je situace kritická. Dodávky z Ruska jsou ale v nedohlednu.Lidovky.cz [online]. 28. února 2021.Dostupné online.
↑ Vodu pro Krym i přes sankce jistí dánská čerpadla.Novinky.cz [online]. Borgis, 9. května 2021.Dostupné online.
↑ Bude na Krymu poušť? Politické dilema pro Ukrajinu a technologická výzva pro Rusko.Česká televize [online]. 30. března 2020.Dostupné online.
↑ Sedm let od ruské anexe má Krym stále málo vody. Řešení je v nedohlednu.E15 [online]. 22. března 2021.Dostupné online.
.jpg)
_in_Khersonez_2013.jpeg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
