Král Artuš - miniatura z dílaFlores HistoriarumKráli Artušovi a rytířům Kulatého stolu se přiletnicích zjevujeSvatý grál, z francouzského iluminovaného rukopisu, 15. stoletíKrál Artuš; ilustrace z rukopisuHistorie králů Británie, 15. století
Postava legendárního Artuše se dostala do mezinárodního povědomí především díky populárnímu díluGeoffreyho z MonmouthuHistoria Regum Britanniae (Historie králů Británie)[3] z12. století. Objevuje se ovšem i v některých dřívějšíchvelšských abretaňských příbězích a básních; v těchto dílech je obvykle líčen jako mocný válečník bránící Británii před lidskými i nadpřirozenými nepřáteli, nebo jako kouzelná postava, někdy spojovaná s velšským zásvětímAnnwn.[4] Nakolik byly MonmouthovyDějiny (dokončené přibližně roku 1135) směsicí starších pramenů a nakolik plodem jeho představivosti, není známo.
Ačkoliv se náměty, události a postavy zachycené v jednotlivých zpracováníchartušovské legendy často zásadně liší a neexistuje její kanonická verze, Monmouthův král Artuš často sloužil jako vzor pro pozdější příběhy. V jeho díle je Artuš vyobrazen jako král, který porazil Sasy a vytvořil impérium ovládající Británii,Irsko,Island,Norsko aGalii. Mnoho prvků a událostí považovaných dnes za základní součásti artušovského příběhu se objevuje právě v jehoDějinách, a to včetně Artušova otceUthera Pendragona, čarodějeMerlina, Artušovy manželkyGuinevery, mečeExcaliburu, Artušova početí naTintagelu, závěrečného boje sMordredem uCamlannu a Artušova posledního odpočinku naAvalonu. Ve 12. století přidal francouzský básníkChrétien de Troyes k legendě postavuLancelota a motiv putování zaSvatým grálem. Jeho dílo položilo základy žánru artušovské romance, který tvořil významný proud vestředověké literatuře. V těchto příbězích pocházejících často z Francie se vyprávění soustřeďuje nejen na postavu Artuše samotného, nýbrž i na jiné postavy, napříkladrytířekulatého stolu. Artušovská literatura hrála důležitou roli ve středověkém umění, její význam však v následujících stoletích klesal; znovuobnovení zájmu se dočkala až v 19. století. Ve 21. století legenda nadále přežívá nejen v adaptacích literárních, ale i divadelních, filmových, televizních či komiksových.
Artuš jako jeden z devíti ctnostných, tapisérie, cca 1385
První dochovaná zmínka o králi Artušovi pochází zlatinského textuHistoria Brittonumz9. století, připisovaného v pozdějších rukopisech velšskému klerikuNenniovi. Tento text je soupisem dvanácti bitev vybojovaných Artušem a vrcholícíchbitvou o Mons Badonicus, nebo též horu Badon, při níž měl Artuš údajně vlastnoručně pobít 960 mužů. Nedávné studie nicméně zpochybňují důvěryhodnost dílaHistoria Brittonum.[5] Historické základy artušovské legendy tak i po dlouhé době zůstávají tématem odborné diskuze. Někteří vědci považují Artuše za skutečnou historickou osobnost: římsko-britského vůdce, bojujícího proti invaziAnglů a Sasů na přelomu 5. a 6. století. Svá tvrzení opírají právě oHistorii Brittonum a oAnnales Cambriae (Velšské letopisy). Tyto letopisy z10. století také spojují Artuše s bitvou u hory Badon, kterou datují mezi léta 516 a 518. Kromě toho zmiňují i bitvu u Camlannu, v níž měl padnout jak Artuš, tak i Mordred, a která se měla odehrát mezi léty 537 a 539. Tento zápis byl často odborníky interpretován jako potvrzeníHistorie Brittonum a jako důkaz Artušovy účasti v bitvě u hory Badon. Nicméně pozdější výzkum zpochybnil tyto závěry. Bylo zjištěno, žeAnnales Cambriae vychází z kroniky, psané veWalesu teprve od konce8. století. Navíc kvůli složité historiiLetopisů není možné dokázat, že již v té době byly jejich součástí zápisy o Artušovi. Předpokládá se spíše, že k nim byly připojeny v průběhu 10. století a že dřívější verzeAnnales Cambriae tyto zápisy vůbec neobsahovaly. Samotný zápis o hoře Badon byl pak pravděpodobně převzat z dílaHistoria Brittonum.[6] Právě nedostatek přesvědčivých důkazů pocházejících z raného středověku je důvodem, proč mnozí současní historici nezmiňují Artuše ve svých pracích o pořímské Británii. Z pohledu současného anglického historikaThomase Charles-Edwardse, „můžeme s ohledem na současný stav výzkumu říci, že docela dobře mohla existovat jistá historická osobnost jménem Artuš, [ale…] nemůžeme o ní říct nic podstatného“.[7] Takovéto přiznání nedostatku informací se však objevilo teprve v nedávné době. Dřívější generace historiků nebyly tak skeptické: například anglický historikJohn Morris (1913–1977) uspořádal svou knihuThe Age of Arthur (Doba Artušova) zabývající se post-římskou Británii a Irskem právě vzhledem k domnělému období vlády Artuše. I přesto se o historickém Artušovi zmiňuje pouze okrajově.[8]
Jiní historici však tvrdí, že král Artuš ve skutečnosti nikdy neexistoval. Na MorrisovuDobu Artušovu reagoval anglický archeologNowell Myres (1902–1989) poznámkou, že „žádná postava na pomezí historie a mytologie nezpůsobila větší plýtvání časem historiků“. Gildovo polemické díloDe Excidio et Conquestu Britanniae (O zničení a dobytí Británie) ze 6. století, tedy napsané ještě za života pamětníků bitvy u hory Badon, tuto bitvu skutečně zmiňuje, nezmiňuje se ovšem o nikom jménem Artuš.[10] Stejně tak se o něm nezmiňuje aniAnglosaská kronika, ani žádný jiný dochovaný rukopis vytvořený mezi léty 400 a 820.[11] Král Artuš chybí také vCírkevní historii národa AnglůBedy Ctihodného z raného 8. století, ačkoliv i on zmiňuje bitvu u hory Badon.[12] Současný anglický historikDavid Dumville napsal: „Domnívám se, že se ho [Artuše] můžeme snadno zbavit. Své místo v našich knihách o historii dluží historikům pracujícím metodou 'Není kouře bez ohně' ... věc se má ovšem tak, že neexistují historické důkazy o Artušovi; musíme jej vykázat z naší historie a – především – z titulů našich knih.“[13]
Další skupina odborníků se domnívá, že Artuš byl původně fiktivním hrdinou lidové slovesnosti – nebo snad napůl zapomenutýmkeltským bohem – kterému byly připsány skutečné činy z dávné minulosti. Jako potvrzení své teorie zmiňují paralelu s postavamikentských totemových koní-bohůHengesta a Horsy, kteří se později dostali do kronik, když jim Beda Ctihodný přisoudil historickou úlohu v dobytí východní BritánieAnglosasy v 5. století.[14]
Předmětem diskuze je i Artušův královský titul. AniHistoria aniAnnales jej nenazývajírex: místo toho jej titulujídux bellorum (válečný vůdce) amiles (voják).[15] Jako jejich protiváha pak stojístředověkévelšské texty (napříkladGeraint, syn Erbina), které jej nazývajíameraudur (to odpovídá dnešnímu velšskému výrazuymerawdwr, překládanému jako „císař“).[16]
Historické prameny z post-římského období jsou vzácné, proto nelze očekávat konečnou odpověď ohledně Artušovy existence. Již od 12. století jsou některá místa a sídla označována jako „artušovská“. Archeologové však považují za věrohodná pouze jména nalezená na nápisech obklopených odpovídajícím okolím. TakzvanýArtušův kámen, objevený roku 1998 v ruinách hraduTintagel vCornwallu byl obklopen takovýmto okolím, datovaným s jistotou do 6. století, a proto na krátko vyvolal vzrušení ve vědecké obci, později se však ukázal jako neprůkazný.[17] Jiné nápisy zmiňující Artuše, včetněkříže z Glastonbury, jsou zpochybněny jako možné padělky.[18] Ačkoliv několik historických postav bylo považováno za možný předobraz Artuše,[19] nebyl dosud nalezen žádný přesvědčivý důkaz pro tyto teorie.
Artuš, král britský,Howarda Pylea zPříběhu krále Artuše a jeho rytířů. (1903)
Původ Artušova jména zůstává předmětem debaty. Někteří historici předpokládají, že se jedná o odvozeninu z římskéhonomen gentile (příjmení)Artōrius (v některých nářečích lidové latiny změněného na Arturius), jehož původ ovšem není znám[20] (ač se někdy usuzuje namessapský[21][22][23] čietruský původ).[24][25][26] Oponenti však poukazují na skutečnost, že v raných latinsky psaných artušovských textech se jméno objevuje pouze ve formáchArthur čiArturus, nikdy jakoArtōrius. Tento fakt ovšem nijak neodporuje teorii o latinském původu jména, neboťArtōrius by byl při převzetí Velšany (tedy autory těchto raných textů) nejspíše změněn naArt(h)ur.[27]
Původ jména bývá také vysvětlován jako derivát z keltobritskéhopatronyma*Arto-rīg-ios (jehož kořen*arto-rīg- "medvěd-král" můžeme nalézt ve staroirském vlastním jménuArt-ri) přes jeho latinizovanou formu Artōrius.[28] Méně pravděpodobná je obecně rozšířená hypotéza o odvození zvelšskéhoarth „medvěd“ +(g)wr „člověk“ (v britonštině*Arto-uiros). Ta ovšem naráží nafonologické nesrovnalosti, neboť britonská složenina*Arto-uiros by byla s nejvyšší pravděpodobností převzata do starovelštiny jako*Artgur, což by pro střední a moderní velštinu odpovídalo tvaru*Arthwr a nikolivArthur, jak je Artušovo jméno zapisováno ve velšské poezii. Navíc je zásadně rýmováno se slovy končícími-ur a nikdy se slovy končícími-wr, což dokazuje, že druhá složka nemůže být[g]wr „člověk“.[29][30]
Jedna z méně rozšířených hypotéz pak[28][31][32][33][34][35] tvrdí, že jméno Arthur je odvozeno zArcturus, jména nejjasnější hvězdy vsouhvězdí Pastýře, poblížsouhvězdí Velké medvědice (tvarArcturus by totiž byl z klasické latiny převzat do velštiny pravděpodobně jakoArt(h)ur). Jasnost a pozice této hvězdy měly údajně vést lidi k víře, že se jedná o jakéhosi „strážce medvědice“, což je význam jména Artuš vklasické řečtině, či „vůdce“ ostatních hvězd souhvězdí Pastýře.[36][37]
Podobně jako anglické Arthur zní takéstaroirské jménoArtúr, které bylo pravděpodobně odvozeno přímo ze starovelšského čicumbrijskéhoArtur.[38] Prvním historicky doloženým nositelem tohoto jména je syn či vnukÁedána mac Gabráina (? – 609 n. l.).[39]
Za tvůrce postavy Artuše jak ji známe dnes bývá považován Geoffrey z Monmouthu a jeho pseudohistorické díloHistoria Regum Britanniae, sepsané ve 30. letech 12. století. Středověké artušovské texty jsou proto rozdělovány do dvou skupin:
Rané texty („předgeoffreyovské“) – vzniknuvší před MonmouthovouHistorií (anglickypre-Galfridian podle latinské verze jména Geoffrey,Galfridius)
Pozdější texty („postgeoffreyovské“) – vytvořené po MonmouthověHistorii (anglickyGalfridian čipost-Galfridian). Tyto texty byly obvykle tímto dílem ovlivněny.
Opis strany zY Gododdin, jednoho z nejznámějších raných velšských textů, pojednávajících o Artušovi, cca 1275
Nejstarší zmínky o Artušovi nalézáme ve velšských a bretonských spisech. Někteří odborníci chápou Artuše v těchto dílech jako jednotnou literární postavu spíše než mozaiku postav zachycených v různých textech a příbězích. Jedním z nich jeThomas Green, který ve svém pojednání rozlišuje tři základní proudy v zobrazení Artuše v těchto textech.[40] První proud jej zobrazuje jako neporazitelného válečníka a lovce příšer, chránícího Británii před hrozbami zvenčí i zevnitř. Některé tyto hrozby představují lidé (napříkladSasové vHistorii Brittonum), většinou se však jedná o nadpřirozené bytosti, včetně obříchkočičích příšer, pustošivýchbožských divočáků,draků, psohlavců,obrů ačarodějnic.[41] Druhý proud se opírá o předgeoffreyovská folklorní ztvárnění Artuše jako vůdce družiny nadlidských hrdinů, obývajících odlehlé části kraje (tato folklorní ztvárnění se často pojila s konkrétní oblastí).[42] Třetí proud pak úzce spojuje Artuše s velšským zásvětímAnnwn. Na jednu stranu se Artuš v těchto příbězích vydává do zásvětí, aby dobýval tamní tvrze, získal poklady a osvobodil vězně; na druhou stranu jsou však v nejstarších příbězích mnozí členové jeho družiny staří pohanští bohové a jak jeho žena, tak i majetek jasně z Annwnu pocházejí.[43]
K nejznámějším velšským básním pojednávajícím o Artušovi patří část sbírky básníY Gododdin. Tyto básně oslavují hrdinskou smrt mytických válečníků a jsou připisovány básníkuAneirinovi, žijícímu v 6. století. V jedné ze slok je chváleno hrdinství bojovníka, který měl pobít na 300 nepřátel; přesto je zmíněno, že "nebyl žádný Artuš", tedy, že se Artušovi nemohl vyrovnat.[44]Y Gododdin se dochoval pouze v opisu ze13. století, takže dnes nelze dokázat, jedná-li se o původní pasáž, či pozdější vsuvku. Tvrzení Johna Kocha, že pasáž pochází nejpozději ze7. století však bývá považováno za neprokázané; obvykle se hovoří až o 9. nebo 10. století.[45] O Artušovi se zmiňuje také několik básní dříve připisovanýchTaliesinovi, básníkovi žijícímu nejspíše v 6. století. V souvislosti s těmito díly se však dnes hovoří spíše o 8. až 12. století.[46] Patří k nimKadeir Teyrnon (Princův stolec),[47] v němž se mluví o „Artušovi Požehnaném", a dálePreiddeu Annwn (Kořist Annwnu)[48] o Artušově výpravě do zásvětí. Další z básníMarwnat vthyr pen[dragon] (Žalozpěv Uthera Pen(dragona)[49] pojednává o Artušově udatnosti a naznačuje vztah otec-syn mezi Artušem a Utherem Pendragonem.
Annales Cambriae z 10. století, přepis v manuskriptu z cca 1100
K dalším raným velšským artušovským textům patří báseň zČerné knihy z Carmarthenu, nazvanáPa gur yv y porthaur? (Kdo je strážný u brány?).[50] Ta má formu rozhovoru mezi Artušem a strážným u brány tvrze, do níž chce vstoupit. Při tomto rozhovoru Artuš vyjmenovává své činy a jména a zásluhy svých mužů, mimo jinéCeie (sira Kaye) aBedwyra (Bedivera). Velšský prozaický příběhCulhwch ac Olwen (Culhwch a Olwen; kolem roku 1100) obsahuje podstatně delší seznam Artušových mužů: jeho družina čítá přes 200 bojovníků, Cei a Bedwyr však opět zaujímají význačná místa. Příběh jako takový vypráví, jak Artuš pomohl svému příbuznémuCulhwchovi získat rukuOlwen, dceryYsbaddadena, náčelníka obrů, splněním několika zdánlivě nemožných úkolů, například ulovení polobožského kance, nazývanéhoTwrch Trwyth. Tuto epizodu zmiňuje takéHistoria Brittonum o více než 200 let dříve, kanec se zde však jmenuje Troy(n)t.[51] Kromě toho je Artuš mnohokrát zmíněn veVelšských triádách, sbírce stručných shrnutí velšských tradic a legend, které jsou utříděny do skupin se třemi vzájemně propojenými postavami či epizodami pro snadnější zapamatování. Pozdější rukopisyTriád jsou částečně ovlivněny dílem Geoffreyho z Monmouthu a kontinentální tradicí, dřívější však nevykazují žádné známky takového vlivu, proto jsou obvykle považovány za odkaz na původní velšské tradice. Nicméně i v těchto již začíná Artušův dvůr zahrnovat celou legendární Británii – pojem „Artušův dvůr“ tak je někdy nahrazen spojením „ostrov Británie“ v triáděTři XXX z ostrova Británie.[52] Ačkoliv aniHistoria Brittonum, aniAnnales Cambriae nepřisuzují Artušovi královský titul, v době napsáníTriád aCulhwcha a Olwen byl již nazýván „Penteyrnedd yr Ynys hon“ (Přední z vládců tohoto ostrova), panovník Walesu, Cornwallu a britského Severu.[53]
Kromě těchto předgeoffreyovských velšských textů se postava Artuše objevuje také v některých raně středověkých latinských textech. Zmiňuje jej především několikvitae („životů“) britských post-římskýchsvětců, žádný z těchto příběhů však dnes není považován za spolehlivý historický pramen (nejstarší z nich pravděpodobně pochází z11. století).[54] PodleŽivota sv. Gildy, napsaného v raném 12. stoletíCaradokem z Llancarfanu, usmrtil Artuš Gildova bratra Hueila a vysvobodil svou ženuGwenhwyfar (Guineveru) zGlastonbury.[55] V příběhuŽivot svatého Cadoka, napsaném okolo roku 1100 Lifrisem z Llancarfanu, poskytuje světec svou ochranu muži, který zabil tři Artušovy vojáky, za což Artuš požaduje jako „krevní mzdu“ (wergeld) stádo dobytka.Cadoc je Artušovi předává, zvířata se však posléze změní ve svazek kapradí.[56] Podobné příhody jsou popsány ve středověkých životopisech Carannoga, Padarna a Eufflama, pocházejících nejspíše ze 12. století. Za více pravděpodobné považují historici pak vyprávění o Artušovi vLegenda Sancti Goeznovii, která bývá datována do počátku 11. století (ačkoliv její nejstarší opis pochází z15. století).[57] Důležité jsou i zmínky o Artušovi v díle Williama z MalmesburyDe Gestis Regum Anglorum a HermanověDe Miraculis Sanctae Mariae Laudensis, které jako první zmiňují domněnku, že Artuš ve skutečnosti nezemřel, nýbrž že se jednou vrátí („hypotéza o mesiášském návratu krále Artuše“), téma často zpracovávané v pozdním středověkém artušovském folkloru.[58]
Mordred, podle Geoffreyho z Monmouthu Arturův poslední protivník, ilustraceH. J. Forda pro knihuAndrewa LangaKrál Artuš: Příběhy kulatého stolu, 1902
První ucelené vyprávění o Artušově životě nalézáme v latinském díleHistoria Regum Britanniae (Historie britských králů) Geoffreyho z Monmouthu.[59] Toto dílo, dokončené pravděpodobně v roce1138, je fiktivním popisem života králů Británie od legendárního uprchlíka zTróje,Bruta Trojského, až po velšského králeCadwaladra, vládnoucího v 7. století. Podle Monmoutha žil Artuš ve stejném období post-římského vývoje Británie, jako tvrdíHistoria Brittonum aAnnales Cambriae. V příběhu se objevuje Artušův otec, Uther Pendragon, jeho kouzelnický rádce Merlin a příběh Artušova početí, v němž Uther, Merlinovýmkouzlem proměněný do podoby svého nepříteleGorloise, stráví noc s jeho ženouIgraine na hraduTintagel, přičemž Igraine počne Artuše. Po Utherově smrti nastupuje patnáctiletý Artuš na otcův trůn krále Británie a vybojovává řadu bitev, podobnou výčtu bitev vHistoria Brittonum, vrcholící bitvou u Bathu. Následně porážíPikty aSkoty a po dobytí Irska, Islandu aOrknejí vytváří artušovské impérium. Po dvanácti letech míru rozšiřuje impérium oNorsko,Dánsko a Gálii. V době dobytí je Gálie stále ještě ovládánařímským impériem, takže jeho vítězství vede k dalším bojům proti Římu. Artuš a jeho válečníci, včetně Kaia (Kaye), Beduera (Bedivera) a Gualguana (Gawaina) poráží římského císařeLucia Tiberia. Během příprav k tažení na Řím se však Artuš dozvídá, že jeho synovec Modredus (Mordred) se v Británii oženil s jeho manželkou Guenhuuarou (Guineverou) a uzurpoval trůn. Artuš se vrací do Británie, kde v bitvě u řeky Camblam v Cornwallu poráží a zabíjí Modreda. Sám je však smrtelně raněn. Předává korunu svému příbuznému Konstantinovi a je převezen na ostrov Avalon, aby byl vyléčen. Z Avalonu se však Artuš již nikdy nevrátí.[60]
Jak velká část tohoto příběhu je Monmouthovým vlastním dílem zůstává dodnes předmětem debaty. S jistotou víme, že se inspiroval seznamem dvanácti Artušových bitev proti Sasům vHistoria Brittonum, bitvou u Camlannu zAnnales Cambriae a myšlenkou, že Artuš stále žije snad zDe Miraculis Sanctae Mariae Laudensis.[62] Také Artušova role krále se zdá být vypůjčena z některého z dřívějších děl (např.Culhwch a Olwen,Velšské triády či středověkávitae).[63] Kromě toho je mnoho prvků obsažených v Monmouthově vyprávění o králi Artušovi velmi blízkých příběhuCulhwch a Olwen. Náměty a témata věrnosti, cti, obrů, darů, kouzelných bytostí či únosu manželky hrají v obou příbězích významnou roli. Kromě toho si Monmouth vypůjčil některá jména postav zCulhwch a Olwen. Sir Kay pochází z „Kai“, sir Bedivere je odvozen z „Bedwyr“ a sir Gawain je ve velšském textu nazýván „Gwalchmei“. Také jména obou hlavních hrdinek nezapřou jistou podobnost – zatímco jméno Guinevere lze vyložit jako „Bílá víla“, Olwen znamená „Bílostopá“.[64] Stejně tak jsou propojena jména označující Artušův majetek, členy rodiny a družiny. Dokonce i jméno meče Excalibru, Geoffreym z Monmouthu nazývaného Caliburnus, snad pochází z velšskéhoCaledfwlch.[65] Nicméně, ačkoliv jména, události a názvy snad byly vypůjčeny, současný velšský historikBrynley Roberts tvrdí, že „artušovská část [Historie] je Monmouthovým literárním výtvorem a z dřívějších textů neopisuje“.[66] Například velšské jméno Medraut jím bylo přejato jako Modredus, obdobná negativní postava se však ve velšských textech objevuje teprve v16. století.[67] Ve 20. a na počátku 21. století převládal názor, žeHistoria Regum Britanniae je především Monmouthovým vlastním dílem. Odborníci se často s nadsázkou přiklánějí k poznámce vyslovenéWilliamem z Newburghu na konci 12. století, totiž že Geoffrey z Monmouthu vytvořil své historické dílo nejspíše jako následek své „nadměrné lásky k lhaní“.[68] Jedním z odpůrců této hypotézy je současný anglický historikGeoffrey Ashe, který tvrdí, žeHistoria vychází ze ztraceného historického pramenu popisujícího skutky britského králeRiothama, žijícího v 5. století. Tato postava byla podle Ashe původním Artušem. Historici a keltologové jsou však ohledně tohoto tvrzení spíše zdrženliví.[69]
Ať už byly jeho zdroje jakékoliv, nelze popřít velkou popularitu MonmouthovyHistorie Regum Britanniae. Dodnes se dochovalo více než 200 opisů díla v latině, o překladech do jiných jazyků nemluvě.[70] Jen ve velštině se dochovalo dalších zhruba 60 rukopisů, přičemž nejstarší z nich pocházejí ze 13. století. Právě tyto překlady byly dříve považovány za původní zdroj Geoffreyho z Monmouthu. Tento názor, prosazovaný některými sběrateli starožitností (například Lewisem Morrisem v 18. století) je nicméně v akademické oblasti na počátku 21. století považován za bezpečně vyvrácený.[71] Důsledkem této obliby byl velký vliv, který mělaHistoria Regum Britanniae na pozdější středověký vývoj artušovské legendy. Ačkoliv Geoffrey z Monmouthu nemůže být považován za jediného autora postavy krále Artuše, mnoho jím poprvé použitých prvků bylo vypůjčeno a dále rozváděno (například postava Merlina, či konečný Artušův osud).Historia také vytvořila historický rámec, do nějž byly později vkládány romantické příběhy o kouzelných a pozoruhodných příhodách Artuše a jeho družiny.[72]
Během 12. století byla postava Artuše marginalizována díly soustřeďujícími se na artušovské "vedlejší příběhy", napříkladTristana a Isoldy. Ilustrace:John William Waterhouse, 1916
Popularita MonmouthovyHistorie a dalších z ní vycházejících děl (například WaceovaRoman de Brut) významně podpořila vznik množství artušovských děl v kontinentální Evropě 12. a 13. století, především ve Francii.[73] Samotná artušovská legenda však byla na evropském kontinentu známa již dříve (jak dokazuje například severní portálkatedrály v Modeně,[74] nebo používání "keltských" jmen a příběhů, neobsažených vHistorii v artušovskýchromancích).[75] Tato obliba vedla především k proměně role krále Artuše: artušovská díla 12. století – stejně jako pozdější středověké texty – se totiž nezaměřují ani tak na postavu Artuše, jako spíše na příběhy spojené s osudyLancelota aGuinevery,Percivala,Galahada,Gawaina aTristana a Isoldy. Zatímco v raných textech aHistorii je Artuš centrem dění, v pozdějších romancích byl upozaděn.[76] Charakter jeho postavy se také do značné míry mění. Zatímco v dřívějších textech býval zobrazován jako nelítostný válečník, smějící se, zatímco vlastnoručně vraždí čarodějnice a obry, a mající vůdčí roli ve všech vojenských podnicích,[77] v kontinentálních romancích je zobrazován jakoroi fainéant, "král-lenoch", jehož "nečinnost a povolnost představovaly zásadní nedostatek jeho jinak dokonalé společnosti".[78] Artuš hraje v těchto textech často roli moudrého, důstojného, rozvážného, poněkud dobromyslného a občas chabého panovníka. To vede k tomu, že například vMort Artu pouze zbledne a oněmí, když se dozví o poměru Lancelota a Guinevery; v díleChrétiena de TroyesYvain ou le Chevalier au lion nedokáže po hostině zůstat vzhůru a musí si jít zdřímnout.[79] Nicméně – jak pozorovalNorris J. Lacy – navzdory jeho chybám a slabostem, vyobrazeným v těchto romancích, "jeho prestiž není nikdy – nebo téměř nikdy – jeho osobními slabostmi zpochybněna; [...] jeho autorita a sláva zůstávají nedotčeny."[80]
Artuš (nahoře uprostřed) v ilustraci k středověké anglické básniSir Gawain a Zelený rytíř, pozdní 14. století
Artuš a jeho doprovod se objevují také v některýchlaisMarie de France,[81] ale rozhodující vliv na výše popsaný vývoj postavy Artuše a artušovské legendy jako celku měla práce jiného francouzského básníka,Chrétiena de Troyes.[82] De Troyes napsal mezi lety 1170 a 1190 pět artušovských romancí.Erec a Enide aCligès jsou příběhy dvorské lásky s Artušovým dvorem tvořícím pozadí, ztělesňující posun od hrdinského světa, znázorněného ve velšských verzích legendy či díleGeoffreyho z Monmouthu.Yvain ou le Chevalier au lion popisuje nadpřirozené dobrodružství Yvaina a Gawaina, sám Artuš hraje pouze vedlejší roli. Za nejdůležitější pro vývoj artušovské legendy však bývá považováno díloLancelot, rytíř z Káry, poprvé vyprávějící o Lancelotovi a jeho poměru s Guineverou (navazujíce tak na již dříve použitý motiv podváděného Artuše), aPerceval a příběh Grálu, uvádějící do legendy motivSvatého grálu a odsouvající krále Artuše do pozadí.[83] De Troyes tak "zároveň napomohl rozvinutí detailů Artušovské legendy a zakotvení ideální formy pro rozmělnění téže";[84] mnoho textů vzniknuvších po jeho dílech bylo, co se zobrazení Artuše a jeho světa týče – vystavěno na základech položených právě jím.Perceval, se dočkal zvláštní obliby, a to i přesto, že nebyl dokončen. Během půlstoletí po něm vznikly čtyři různé texty (například Joseph d’ArimatheRoberta de Borona), které na něj navazovaly a dále rozvíjely příběh Svatého grálu a putování za ním.[85] Podobně bylo navazováno i na příběh o Lancelotovi a Guinevere, který se stal jedním z klasických motivů artušovské legendy; postava Lancelota v prozaickém díleLancelot (cca 1225) a pozdějších textech byla spojetím de Troyovy postavy aLanzeletaUlricha von Zatzikhoven.[86] Zdá se dokonce, že dílo de Troyes zpětně ovlivnilo velšskou artušovskou literaturu – i v ní začal romantický Artuš nahrazovat původního hrdinského a jednajícího Artuše.[87] Obzvláště významnou roli v tomto vývoji sehrály tři velšské artušovské romance, nápadně podobné dílům Chrétiena de Troyes (ač s několika podstatnými rozdíly):Iarlles y Ffynnon je propojenosYvainem;Geraint ac Enid sErec and Enide, aPeredur fab Efrawg sPercevalem.[88]
Rytířům kulatého stolu se zjevujeSvatý grál. Francouzský rukopis, 15. století.
Až do roku cca 1210, byla kontinentální artušovská romance psána výhradně v poetické formě. V první polovině 13. století však začala vznikat také díla prozaická. K nejdůležitějším prozaickým romancím 13. století patří cyklus Vulgáta, série pěti francouzských textů.[89] Byly to textyEstoire del Saint Grail,Estoire de Merlin,Lancelot propre (prozaickýLancelot tvořil svým rozsahem více než polovinu celého cyklu),Queste del Saint Graal aMort Artu, dohromady tvořící první ucelenou verzi artušovské legendy rozšířené o prvky uvedené Chrétienem de Troyes. Cyklus pokračoval v trendu odsunování Artuše do pozadí, částečně skrze uvedení postavyGalahada a rozšíření roleMerlina. Cyklus také ustavuje roliKamelotu (poprvé letmo zmíněného jako Artušovo hlavní sídlo v de Troyesově díleLancelot, rytíř z Káry) a poprvé prezentujeMordred jako plod Artušova incestního poměru s polorodou sestrou.[90] Tato série byla brzy následována cyklem Post-Vulgáta (cca 1230–40), značně redukující význam poměru Lancelota a Guinevery. I zde byla nicméně nadále zmenšována roli krále Artuše, nyní ve prospěch putování za Grálem.[89] V důsledku toho se Artuš stává v těchto francouzských prozaických romancích spíše vedlejší postavou; v samotném cyklu Vulgáta hraje významnější roli pouze v příbězíchEstoire de Merlin aMort Artu.
Vývoj středověkého artušovského cyklu a romantické postavy krále Artuše vyvrcholil v díleLe Morte d'ArthurThomase Maloryho. V tomto díle z 15. století Malory shrnul celou artušovskou legendu. Svou knihu – původně nazvanouÚplná kniha o králi Artušovi a jeho vznešených rytířích Kruhového stolu – vytvořil na základě předchozích romantických verzí (především podle cyklu Vulgáta); zdá se, že cílem bylo vytvořit kompletní a směrodatnou sbírku artušovských příběhů.[91] Následkem toho – a faktu, žeLe Morte D'Arthur byla jedna z prvníchtištěných knih v Anglii (vytištěnaWilliamem Caxtonem roku 1485) – většina pozdějších textů o králi Artušovi vychází právě z Maloryho díla.[92]
Artušovské legendy se staly inspirací pro dlouhou řadu uměleckých děl. Aranžované portréty připomínající dobu krále Artuše snímala také britská fotografkaJulia Margaret Cameronová.
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuKing Arthur na anglické Wikipedii.
↑Higham 2002, s. 11–37 shrnuje debatu na toto téma.
↑Charles-Edwards 1991, s. 15;Sims-Williams 1991.Y Gododdin nelze přesně datovat: popisuje události 6. století pomocí pravopisu 9.-10. století v knize ze 13. století.
↑Marcella Chelotti, Vincenza Morizio, Marina Silvestrini,Le epigrafi romane di Canosa, díl 1, Edipuglia srl, 1990, pp. 261, 264.
↑Ciro Santoro, "Per la nuova iscrizione messapica di Oria",La Zagaglia, A. VII, n. 27, 1965, pp. 271-293.
↑Ciro Santoro, "La Nuova Epigrafe Messapica «IM 4. 16, I-III» di Ostuni ed nomi" inArt-, Ricerche e Studi, díl 12, 1979, pp. 45-60
↑Wilhelm Schulze, "Zur Geschichte lateinischer Eigennamen" (Díl 5, Výtisk 2,Abhandlungen der Gesellschaft der Wissenschaften zu Göttingen, Philologisch-Historische Klasse, Gesellschaft der Wissenschaften Göttingen Philologisch-Historische Klasse), 2. vydání, Weidmann, 1966, p. 72, pp. 333-338
↑Olli Salomies:Die römischen Vornamen. Studien zur römischen Namengebung. Helsinki 1987, p. 68
↑Herbig, Gust., "Falisca",Glotta, Svazek II, Göttingen, 1910, p. 98
↑abZimmer, Stefan, "The Name of Arthur – A New Etymology ",Journal of Celtic Linguistics, Vol. 13, No. 1, March 2009, University of Wales Press, pp. 131-136.
↑Bromwich, Rachel,Trioedd ynys Prydein: the Welsh triads, University of Wales Press, 1978, p. 544
↑Zimmer, Stefan, "Die keltischen Wurzeln der Artussage: mit einer vollständigen Übersetzung der ältesten Artuserzählung Culhwch und Olwen", Winter, 2006, p. 37
↑Johnson, Flint,The British Sources of the Abduction and Grail Romances, University Press of America, 2002, pp. 38-39
↑Walter, Philippe; Faccia, M. (trans.),Artù. L'orso e il re, Edizioni Arkeios, 2005, p. 74. (Original French ed.:Arthur: l'ours et le roi; Paris: Imago, 2002ISBN2-911416-64-3
↑Chambers, Edmund Kerchever,Arthur of Britain, Speculum Historiale, 1964, p. 170
↑Jaski, Bart, "Early Irish examples of the name Arthur", in:Zeitschrift für celtische Philologie; Bd. 56, 2004.
↑Adomnán, I, 8–9 a pozn. překladatela 81; Bannerman, pp. 82–83. Bannerman, pp. 90–91, zmiňuje, že Artúr je jméno syna Conainga, syna Áedánova vSenchus fer n-Alban.
↑Existují online překlady těchto básní do angličtiny jsou nicméně nepřesné. VizHaycock 2007, s. 293–311, pro kompletní anglickou verzi aGreen 2007b, s. 197 pro diskuzi artušovských prvků.
↑Pro anglické překlady vizJones & Jones 1949. Vztah mezi těmito velšskými romancemi a díly Chrétiena de Troyes však není jistý, pro přehled hypotéz vizKoch 1996, s. 280–88
↑ Michal Lázňovský: Rytíři kulatého stolu (1/3) - Merlin.Dvojka [online]. 2016-07-02 [cit. 2019-08-25].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-08-25.
↑ Michal Lázňovský: Rytíři kulatého stolu (2/3) - Artuš.Dvojka [online]. 2013-01-19 [cit. 2019-08-25].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-08-25.
↑ Michal Lázňovský: Rytíři kulatého stolu (3/3) - Kulatý stůl.Dvojka [online]. 2016-07-16 [cit. 2019-08-25].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-08-25.
↑ Michal Lázňovský: Merlinův odkaz (1/2).Dvojka [online]. 2016-07-23 [cit. 2019-08-25].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-08-25.
↑ Michal Lázňovský: Rytíř Perceval a svatý grál (1/2).Dvojka [online]. 2016-08-06 [cit. 2019-08-25].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-08-25.
↑ Michal Lázňovský: Rytíř Galahad a svatý grál (1/2).Dvojka [online]. 2016-08-20 [cit. 2019-08-25].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-08-25.
Vladimír Láník, Libor Martinek, Mýtus o králi Artuši a jeho proměna v literatuře. Zpravodaj Bratrstva Keltů, č. 14, 1998, s. 12–23; č. 15, 1998, s. 17–23
_King_Arthur.jpg)
.jpg)
