Kosatka dravá (Orcinus orca), známá také jakokosatka pravá čikosatka velká,[2] je největším zástupcem čeledidelfínovití. Je všestrannýmpredátorem stojícím na vrcholu mořskéhopotravního řetězce. Požíráryby,želvy,ptáky,ploutvonožce,žraloky a také jinékytovce. Kosatka dravá je pravděpodobně souborem více než deseti samostatných kryptických druhů označovaných v současné době jako ekotypy.[3][4]
Ve světových jazycích občas používaný název „velryba zabiják“ odráží její pověst velkolepého a obávanéhomořského savce, jak byla popsána již v Historii naturalis římského filozofaPlinia staršího. Člověka kosatky zpravidla nenapadají, byť bylo zaznamenáno několik málo případů, kdy kosatky napadly člověka či malou loď poté, co si je spletly se svojí oblíbenoukořistí. Po rozpoznání omylu svůj útok vždy okamžitě ukončily.[5] Pouze u kosatek chovaných v zajetí se vyskytlo několik málo případů, kdy kosatky napadly personálmořského akvária.[6] V roce 2020 však bylo zaznamenáno několik evidentně cílených útoků kosatek na lodě v oblasti okoloGibraltarského průlivu.[7]
Jméno „Orca“ dali tomuto savci již staří Římané, kteří ho odvodili od řeckého slova ὄρυξ (oryx), které se všeobecně přisuzuje velrybám, velkým rybám nebo mořským příšerám. Přídavné jméno Orcino zase znamená démon pocházející z pekla: Orco byl pro Římany bůh podzemí.
České pojmenováníkosatka bylo přejato do vědeckého názvosloví z ruštiny a je obecně přijímáno. Složitější je problematika pojmenování kosatky dravé v angličtině.
Od 60. let 20. století se v anglicky mluvících zemích za výrazné podpory vědců prosazuje označení druhu vědeckým jménemorca, které je již populárnější než tradiční jménokiller whale („velryba zabiják“), i když ten je veřejností stále široce používán.
Existuje několik důvodů, proč je (v mnoha ohledech cíleně) prosazována změna názvu. Především je slovovelryba v názvu delfínovitého druhu matoucí. Za druhé je názevorca obvyklý v řadě evropských jazyků a mezinárodní spolupráce při výzkumu druhů vytváří významný tlak na sjednocení jmen. Navíc slovozabiják často vyvolává mylný dojem, že tvor zabíjí lidi. Tuto reputaci je možno napravit jen prosazením odlišného jména, což má usnadnit prosazování ochrany tohoto druhu.
Všeobecně se má za to, že „velryba zabiják“ (killer whale) je špatným překladem jména z 18. století, které zvířeti dališpanělští námořníci a který měl být správněji přeložen jako „zabiják velryb“ (whale-killer [ˈweilˌkilə]). Skutečnost, že původní jméno bylo jen špatným překladem, také podpořila snahu o změnu jména.[8]
Naproti tomu velké množství lidí, kteří dávají přednost původnímu názvu, poukazuje na fakt, že kosatky nepochybně zabíjejí mnoho zvířat, včetně jiných kytovců.[9] Zastánci původního názvu argumentují tím, že zabíjení v názvu se nevyskytuje pouze u španělských námořníků. KmenyHaida v Britské Kolumbii nazývají zvířeskana (zabíjející démon). Japonci je nazývajíšači (鯱), jehožkandži znak kombinujeradikály pro rybu (魚) a tygra (虎).
Jiný anglický název pro kosatku jeGrampus. Koliduje však s názvem jiného kytovce (Grampus griseus –plískavice šedá) a nyní se používá jen zřídka.
V češtině se rodové jménokosatka používá i prokosatku černou (Pseudorca crassidens), která však ve skutečnosti nepatří do stejného rodu. V současnosti rod kosatka (Orcinus) čítá pouze jeden druh, a to kosatku dravou (Orcinus orca), je však možné, že jednotlivé ekotypy (vizníže) budou v budoucnu povýšeny na samostatné poddruhy či druhy.[10]
Stejně jako uvorvaňova roduPhyseter, jeOrcinus z kladistického pohledu rodem s jedním rozšířeným druhem bez přímých příbuzných, takžepaleontologové věří, že kosatka je hlavním kandidátem majícímanagenetickou evoluční historii (tj. že vývoj druhu od předka k potomkovi proběhl bez rozdělení linie). Pokud by měli pravdu, činilo by to z kosatky dravé jeden z nejstarších druhů delfínovitých, i když ne tak starý jako čeleď samotnou, starou přinejmenším 5 miliónů let.[zdroj?] Některé objevy dokládají, že evoluce kosatek patrně nesouvisela s evolucí plejtvákovitých kytovců a jejich extrémními rozměry (které byly podle některých badatelů evoluční odpovědí na predaci ze strany kosatek).[11]
Kosatka dravá se vyskytuje v asi deseti různých ekotypech, které se rozdělují do tří základních skupin podle geografického výskytu.[12]Ekotypy jsou pravděpodobně různými kryptickými druhy, jejich popisu se však dosud žádnátaxonomická revize nevěnovala.[13]
Mezi ekotypy žijící v Severním Pacifiku patří ekotyp residentní, transientní a ekotyp žijící v šelfových mořích (tzv. offshore).
Residentní typ
Residentní ekotyp je převážně rybožravý, přednostně se živí lososovitými rybami (losos čavyča), loví však i jiné ryby (halibut, hřebeník ad.). Utváří matrilineární stáda, jejichž členové mezi sebou komunikují unikátními dialekty, obecně hodně vokalizuje.
Mezi populace residentního ekotypu patří:jižní residenti (J , K, L stáda), severní residenti (A1, A4, A5, B1, C1, D1, G1, G12, H1, I1, I2, I11, I18, I31, R1, W1 stáda) a aljašští residenti (AB, AB25, AD5, AD8, AD11, AD16, AE, AF5, AF22, AG, AI, AJ, AJ8, AK2, AK6, AN10, AX, AY stáda[14])
Transientní typ
Transientní (též Biggsův) ekotyp loví mořské savce (tuleně, lachtany, jiné kytovce), tvoří menší stáda, méně vokalizuje (aby na sebe neupoutal pozornost kořisti). Tvoří menší matrilineární stáda do cca 10 jedinců, na rozdíl od residentů někteří v dospělosti opouští mateřské stádo.
Typ "offshore"
Ekotyp žijící v šelfových mořích (offshore) je nejméně prozkoumaný. Nejspíše se živí především lovem ryb a paryb (žraloci, halibut), bohatě vokalizují, vyskytují se ve větších stádech (20–70 jedinců, občas je možné vidět i skupinu čítající okolo 200).
V Severním Atlantiku se vyskytují 2 ekotypy, typ 1 a typ 2. Někdy jsou populace kosatek odGibraltaru aKanárských ostrovů označovány jako samostatný ekotyp 3.
Typ 1
Typ 1 loví nejspíše ryby i mořské savce, vykazuje značné opotřebování chrupu, patří sem skupiny žijící u pobřeží Norska, Skotska a Islandu.
Typ 2
Typ 2 je větší než typ 1, nejspíše se živí výhradně mořskými savci.
Ve vodách Jižního oceánu byly pozorovány 4 (případně 5) ekotypy, typ A, B, C a D. Subtypy typu B jsou pravděpodobně svébytnými ekotypy.
Typ A
Typ A nejspíše loví především plejtváka malého, vyskytuje se více na otevřeném moři mimo pole ledových ker, podobný transientnímu ekotypu.7
Typ B (velký)
Typ B se vyskytuje ve 2 subekotypech, velkém a malém. Velký typ B je menšího vzrůstu než typ A, spíše šedé barvy, usazování rozsivek na kůži zabarvuje bílá místa na těle do hnědožluta, loví především tuleně v ledových polích.
Typ B (malý)
Malý typ B bývá nazýván typem Gerlacheovým, vyskytuje se nejvíce v oblasti Gerlacheovy úžiny, podle pozorování se živí hlavně tučňáky.
Typ C
Typ C, též typ Rossova moře, je šedé barvy, s kůží často pokrytou rozsivkami, nejmenší známý typ kosatky (okolo 6 m). Žije ve východních antarktických vodách v poli ledových ker, byl pozorován při lovu ryby druhuDissostichus mawsoni.
Typ D
Typ D je snadno odlišitelný podle kulatějšího tvaru hlavy a velmi malého bílého pruhu za okem. Žije v subantarktických vodách, spatřen při lovu ledovky patagonské. Spekuluje se, zdali nejde o samostatný druh.
Některé populace kosatek dosud nebyly zařazeny do žádného z uvedených ekotypů, buď kvůli své odlišnosti od popsaných populací nebo kvůli nedostatku dat. Pravděpodobně se jedná o samostatné linie. Jmenovitě se jedná o kostatky z těchto regionů:
Zvířata jsou charakteristicky kontrastně zbarvena, s černým hřbetem, bílou hrudí a boky kombinujícími obě barvy (převažuje černá). Bílou skvrnou mají nad očima. Mají těžké a podsadité tělo s velkouhřbetní ploutví. Samci dosahují obvykle délky 6 až 8 metrů, rekordní jedinec měřil 9,8 m.[15][16][17][18] Samice jsou menší, dosahují délky 5 až 7 metrů, maximálně 8,5 m.[16][17][18] Mláďata při narození váží cca 200 kg a jsou 1,8 až 2,5 m dlouhá.[17][18] Hřbetní ploutev je vysoká 60 až 210 cm, u samců je vyšší a vzpřímenější než u samic.[15][17] Hmotnost dospělých jedinců se běžně pohybuje od 1,5 do 6 tun,[19] velcí samci mohou být ještě hmotnější, výjimečně mohou vážit snad až 10 tun.
Plavou rychlostí až 55 km/h, průměrně se pohybují rychlostí 10 až 13 km/h.[20][21]
Dospělí samci kosatky jsou velmi impozantní a jen těžko si je lze splést s nějakým jiným mořským tvorem. Samice a mláďata lze v teplejších vodách na větší vzdálenost zaměnit s jinými podobnými druhy čeledi delfínovití, jako jsoukosatka černá (Pseudorca crassidens) neboplískavice šedá (Grampus griseus).
Většina historických údajů o kosatkách byla získána z dlouholetých zkušeností obyvatel pobřežíBritské Kolumbie aWashingtonu a pozorováním zajatých velryb. Úplnost studia a zaznamenaná složitá sociální strukturastád v této populaci nasvědčuje tomu, že informace jsou detailní a přesné, nicméně proměnlivé skupiny a skupiny v jiných oceánech mohou mít dost odlišné sociální charakteristiky.
Samice poprvé otěhotní ve věku 15 let. Od té doby procházejí periodamipolyestrických cyklů s necyklickými obdobími tří a šesti měsíců. Délkatěhotenství kolísá mezi 15 a 18 měsíci. Matky rodí jedno mládě přibližně každých pět let. V analyzovaných stabilních stádech nastáváporod v jakoukoliv roční dobu, k nejoblíbenějším měsícům však patří zimní.[zdroj?] Úmrtnost nově narozených mláďat je velmi vysoká – podle jednoho průzkumu téměř polovina mláďat nedosáhne věku šesti měsíců.[22] Mláďata vyžadují péči po dva roky, pevnou potravu však přijímají už po roce. Matky je krmí až do věku cca 40 měsíců, což znamená, že v průměru za život vychovají asi 5 mláďat. Samice se obvykle dožívají 50 let, ve výjimečných případech však mohou dosáhnout 80 až 90 let. Samci zahajují sexuální aktivitu ve věku 15 let a průměrně se dožívají 30, výjimečně až 50 let.[22]
Kosatka upřednostňuje nižší teploty apolární regiony. Ačkoliv se kosatky občas potápí do velkých hloubek, obecně dávají přednost pobřežním oblastem předpelagiálním prostředím.[zdroj?]
Kosatky jsou relativně velmi početné v oblasti severovýchodního Pacifiku, kdeKanada přechází v Aljašku, při pobřežíIslandu a při pobřeží severníhoNorska. Pravidelně jsou pozorovány ve vodáchAntarktidy u polárního ledovce a má se za to, že se vydávají pod ledový příkrov a přežívají dýchajíce ve vzduchových kapsách podobně jakoběluha.[zdroj?] Naproti tomu v Arktidě jsou kosatky v zimě pozorovány jen zřídka. Tyto vody probouzejí jejich zájem jen v létě.[zdroj?]
Informace z oblastí vzdálených od pobřeží a z tropických vod jsou více kusé, ale dlouhodobá, i když ne častá, pozorování naznačují, že kosatky mohou přežít v téměř všech teplotních pásmech.[zdroj?] Neexistuje žádný odhad celkové světové populace.
Lokální odhady udávají 70–80 000 v Antarktidě, 8 000 v tropických vodách Tichého oceánu (kosatky se v tropech vyskytují jen řídce, ovšem rozloha této oblasti je 19 miliónů km², takže tropickou populaci nelze zanedbat), až 2 000 u Japonska, 1 500 v chladnějším severovýchodním Pacifiku a 1 500 u Norska. Pokud přidáme velmi hrubé odhady nesledovaných území, může činit celková populace asi 100 000 jedinců.[zdroj?]
Kosatky často zvedají své tělo nad vodu. Toto chování nazývámepozorovací skoky. V tomto postavení vydrží až 30 s.
Kosatky mají složitý systém sociálních skupin. Základní skupinou jemateřská linie, skládající se z jedné samice (matky rodu) a jejích potomků. Synové a dcery matky rodu vytvářejí část této linie stejně jako synové a dcery jejích dcer (synové a dcery jejích synů se připojují k mateřské linii svých matek) a vytvářejí tak rodinný strom. Jelikož samice mohou žít až 90 let, není neobvyklý život čtyř nebo dokonce pětigenerací v jedné linii. Skupiny založené na mateřských liniích jsou velmi stabilní po mnoho let. Jednotlivci se oddělují od těchto svých skupin jen na několik hodin za účelem spáření se nebo shánění potravy. Nebylo zaznamenáno žádné trvalé oddělení jedince z jeho mateřské linie. Průměrná velikost mateřské linie, zaznamenaná v severovýchodním Pacifiku, činila 9 zvířat.[zdroj?]
Mateřské linie mají tendenci sdružovat se s několika málo jinými mateřskými liniemi, se kterými vytvářejístádo skládající se v průměru z 18 zvířat. Členové stáda sdílejí tentýž dialekt (viz sekceZpěv) a skládají se z blízce příbuzných částí mateřských linií. Na rozdíl od mateřských linií se stáda utvořená za účelem shánění potravy v průběhu dnů nebo týdnů rozpadají a zase spojují. Největší zaznamenané stádo mělo 49 zvířat.[zdroj?]
Další úrovní skupiny jeklan. Klan se skládá ze stád, která mají podobný dialekt. Příbuzenství mezi stády se opět jeví jako genealogické, většinou obsahují části rodin se společným předkem na mateřské straně. Různé klany mohou zabírat totéž geografické území a proto bylo často zaznamenáno, že stáda z různých klanů cestují společně. Ve chvíli, kdy se místní stáda sdružují do klanu, se před promísením jednotlivci uvítají zformováním dvou paralelních pokrevních linií tváří v tvář.
Konečné stadium sdružování, i když na rozdíl od předchozích přirozených skupin spíše náhodné a lidmi zavedené, se nazývákomunita a je velmi nejasně definováno jako skupina klanů, u kterých bylo pozorováno pravidelné míchání se. Komunity se nevytvářejí na základě zřetelných rodinných nebo vokálních vazeb.
V severovýchodnímPacifiku byly identifikovány tyto tři komunity:[zdroj?]
jižní komunita (1 klan, 3 stáda, 92 kosatek v roce 2005),
severní komunita (3 klany, 16 stád, 214 kosatek z 2000),
jihoaljašská komunita (2 klany, 11 stád, 211 kosatek z 2000).
Je třeba podotknout, že tato hierarchie je platná jen pro místní skupiny. Dočasné, savce lovící skupiny jsou obvykle menší, protože ačkoliv jsou také založeny na mateřských liniích, samci jsou mnohem více ochotni se rozdělit a žít samostatným životem. Dočasné skupiny jsou přesto spojeny volnější vazbou založenou na jejich dialektu.
Denní aktivita kosatek je obvykle rozdělena do čtyř aktivit – lov, cestování, odpočinek a společenský život. Ve vzájemném kontaktu projevují kosatky značnou míru entuziasmu, předvádějí širokou škálu zvedání se a výskoků nad vodu, pozorovacích skoků, úderů ocasu do vody a stání na hlavě. Ve všech samčích skupinách se jednotliví členové často dotýkají ztopořenýmipenisy. Není známo, jestli jsou tyto doteky částí hry nebo vyjádřením dominance.
Samec kosatky s typicky vztyčenou velkou hřbetní ploutví poblíž Tysfjordu v Norsku
Seznam druhů, jimiž se kosatky živí, je extrémně široký. Jednotlivé populace projevují tendence ke specializaci na určitý typ potravy a ignorují ostatní možné druhy kořisti. Například určité části populace v Norsku aGrónsku se specializují nasledě a sledují každý rok jejich podzimnímigrační trasu k norskému pobřeží. Jiné skupiny v oblasti loví tuleně. Kosatky jsou jedinýmisavci s takovou potravní různorodostí mezi jednotlivci žijícími na stejném území.
Kosatka je jediným kytovcem pravidelně se živícím jinými kytovci. Pozorování bylo napočítáno 22 druhů, které kosatky loví – zkoumáním obsahu žaludku, pozorováním zranění na tělech jiných kytovců či přímým pozorováním jejich lovu.[zdroj?]Celkem oblíbenou kořistí je relativně maláběluha mořská, ale stáda kosatek dokážou ulovit i velryby podstatně větší, než jsou sami, jako jsouplejtvák myšok,plejtvák malý,plejtvák sejval,plejtvákovec šedý, nebo dokonce dospěléplejtváky obrovské.[23]
Skupina kosatek může zdolat plejtváka obrovského tím, že jej spolu s jeho matkou štve mořem až se unaví. Nebo se kosatky rozhodnou oddělit pár a obklopit mladou velrybu, popřípadě zabránit jí vrátit se na povrch moře k nadechnutí. Jakmile se velryba utopí, kosatkám už nic nebrání nasytit se jejím masem.
Byl také zaznamenán jeden případ pravděpodobnéhokanibalismu kosatek.[zdroj?] Ve studii V. I. Shevenka v teplých oblastech jižního Pacifiku v roce 1975 je zaznamenán případ dvou samců kosatky, jejichžžaludek obsahoval zbytky jiné kosatky. Z 30 zajatých a prozkoumaných kosatek mělo při tomto pozorování 11 prázdné žaludky – neobvykle velké procento, které naznačuje, že kosatky byly přinuceny ke kanibalismu nedostatkem potravy.[zdroj?]
Polární populace loví také jiné mořské savce, včetně většiny druhůtuleňů alvounů. Méně často se stávají obětí takémroži amořské vydry. Kořistí se též může stát sedm druhů ptáků, včetně všech druhůtučňáků a mořských ptáků, jako jsou např.kormoráni. Kosatky nepohrdnou anihlavonožci, jako jsouchobotnice aolihně.
Při zabíjení jsou kosatky velmi vynalézavé a hravé. Občas si mezi sebou pohazují s tuleni, čímž je omráčí a zabijí. Zatímco lososi jsou obvykle loveni jednotlivcem nebo malou skupinkou, sledi jsou často chytáni technikoukolotočového krmení. To znamená, že kosatka nažene sledě do těsné koule vypouštěním výbuchů bublin nebo šlehy svých bočních ploutví. Potom zasáhne kouli plným úderem svého ocasu, čímž omráčí nebo usmrtí 10–15 sleďů a okamžitě je zkonzumuje. Technika kolotočového krmení byla doložena pouze v norské kosatčí populaci a u některých oceánských druhů delfínů. Lvouni jsou zabíjeni údery hlavou nebo tím, že jsou zasaženi a omráčeni úderem ocasu.
V různých populacích lze najít různé specializované techniky lovu. V Patagonii se kosatky živí mláďatylachtana hřívnatého arypouše, která nahánějí na pláže, často i za cenu vlastního dočasného uváznutí. Jinde kosatky provádějí pozorovací skoky a lokalizují tak tuleně odpočívající na ledovýchkrách. Poté vytvoří vlnu, která se převalí přes kru a přiměje tuleně skočit do vody, kde na ně čeká druhá kosatka.
V průměru kosatka sní 60 kg jídla denně. Díky ohromné rozmanitosti potravy a absenci přirozených nepřátel lze říci, že kosatka stojí na vrcholupotravního řetězce. Dokáže pravidelně lovit i relativně velké ploutvonožce a žraloky.[24]
Podobně jako jiní delfíni jsou kosatky velmi zpěvná zvířata. Vydávají různé druhy cvakání a hvízdání, které slouží ke komunikaci aecholokaci. Typ vytvářených zvuků se velmi liší v závislosti na aktuální aktivitě. Během odpočinku jsou kosatky mnohem tišší, vydávají jen nahodilá volání, která se silně liší od volání vydávaných při aktivní skupinové činnosti.
Stálá stáda kosatek mají větší sklony ke zpěvu než nestálé skupiny. Vědci se domnívají, že pro to existují dva hlavní důvody. Za prvé – usedlé kosatky zůstávají ve stejných sociálních skupinách mnohem déle, takže vytvoří mnohem komplikovanější sociální vztahy, které se odrážejí v častější komunikaci. Nezávislé kosatky spolu zůstávají jen po prchavé zlomky času (obvyklá perioda jsou hodiny nebo dny) a proto komunikují méně.
Za druhé – nezávislé kosatky se mnohem raději živí mořskými savci než stálá stáda upřednostňující ryby. Kosatky lovící savce musí být mnohem tišší, aby zmenšily pravděpodobnost odhalení. Z tohoto důvodu většinou používá lovící kosatka pro echolokaci jenom jednoduché cvaknutí (zvané šifrované cvaknutí) oproti dlouhému řetězci cvaknutí pozorovanému u jiných druhů.
Stálá stáda užívají místnídialekty. Každé má své písně, nebo série jednotlivých hvizdů a cvaknutí, které stále opakuje. Zdá se, že každý člen stáda zná všechny jeho písně, takže je nemožné po hlase identifikovat jediné zvíře, jenom dialektovou skupinu. Jedna píseň může být známa jen jedné skupině nebo může být sdílena několika skupinami. Stupeň podobnosti písní mezi dvěma skupinami se obecně jeví být funkcí jejich genealogické blízkosti spíše než blízkosti geografické. Dvě skupiny sdílející stejné předky, ale rozrůstající se ve velké vzdálenosti, mají velmi podobné písně. Předpokládá se, že písně přecházejí z matky na dítě během období kojení.
Ačkoliv byly vědecky popsány jako druh až v roce1758, jsou kosatky lidem známy již od pravěku. Pouštní kulturaNazca vytvořila na planině Nazcakresbu představující kosatku někdy mezi roky 200 př. n. l. a 600 n. l.[25]
První dochovaný popis kosatky je v PřírodopisuPlinia Staršího (publikován77), který navozuje dojem nepřemožitelnosti vše konzumujícího dravce. Když Plinius na vlastní oči viděl zmasakrování velryby uvízlé v přístavu poblíž Říma, napsal: „Jsou to nepřátelé [ostatních velryb], … na které najíždějí a prorážejí je jako beranidla válečných lodí.“ O jejich vzhledu nezanechal žádný bližší popis, viděl jen obrovskou masu krutých těl se zuby.
Původní obyvatelé Ameriky při pobřeží severovýchodníhoPacifiku, jako například kmenyTlingit,Haida, aTsimshian, připisují kosatce význačné místo v jejich náboženství a umění.
Poté, co byly počty větších druhů velryb příliš zredukovány, se i kosatky staly v polovině 20. století předmětem komerčníholovu. Ten byl náhle přerušen v roce1981, když vstoupilo v platnost moratorium na veškerý lov velryb. Přestože z taxonomického hlediska je kosatka delfín, je dost velká na to, aby se ocitla pod dohledemMezinárodní velrybářské komise (International Whaling Commission).
Největším lovcem kosatek byloNorsko, které lovilo v rozmezí let1938 až1981 průměrně 56 zvířat ročně. Japonsko spotřebovalo od roku1946 do roku1981 průměrně 43 zvířat. (Údaje z válečného období nejsou k dispozici nebo jsou mnohem menší).Sovětský svaz každoročně ulovil v Antarktidě několik málo zvířat s extrémní výjimkou sezóny v roce1980, kdy jich bylo 916.
Dnes nevykazuje žádná země významný lov. Japonci obvykle uloví každoročně několik jedinců jako součást jejich kontroverzního programu vědeckého výzkumu. Podobně nízká úroveň lovu je udržovánaIndonésií aGrónskem.
Krom lovu promaso, jsou kosatky zabíjeny i jako konkurenti rybářů. V padesátých letech 20. století letectvoSpojených států na žádostislandské vlády použilo bomby a ostřelovače na vybíjení kosatek v islandských vodách, protože konkurovaly lidem při lovu ryb. Operace byla chápána jako velký úspěch rybářů a islandské vlády. Nicméně mnoho lidí nebylo přesvědčeno, že kosatky jsou odpovědny za pokles rybích stavů – vinu připisovali nadměrnému lovu provozovanému lidmi. Tato debata vedla k obnovení výzkumu rybích stavů v Severním Atlantiku, který dosud nedal za pravdu žádné straně tohoto sporu.
Kosatka je občas také zabíjena čistě jen ze strachu z její pověsti. Dosud nebyl žádný člověk v přírodě úmyslně napaden kosatkou (vyskytlo se sice jedno napadení surfaře, kterého si kosatka asi spletla s tuleněm, ale po poznání svého omylu postiženého bez vážnějšího zranění pustila). Námořníci u břehů Aljašky přesto příležitostně střílejí po zvířatech z obavy o své životy. Strach se v posledních letech podařilo dost rozptýlit díky lepšímu informování o tomto druhu, včetně předvádění kosatek v mořských akváriích a jiných atrakcích.
Jisté riziko mohou kosatky představovat pro maléjachty, které by si mohly splést s některým z velkých kytovců, kterými se živí (zejména v noci a je-li jachta natřena stejnou barvou, jakou má kůže běluhy mořské), byť se jedná o řídký jev. U lehkých dřevěných jachet ovšem může mít katastrofální následky, neboť mohou být vážně poškozeny hned prvním útokem, ještě než kosatky zjistí svůj omyl.
Nejznámějším případem útoku kosatky na loď je napadení jachtyLucette (19 tun, délka 13 metrů) rodinyDougala Robertsona brzy ráno15. června1972, 200 námořních mil západně odGalapág. Na loď zaútočilo asi dvacetičlenné stádo. I když okamžitě poté, co zjistilo svůj omyl, útok ukončilo, bylo již pozdě. Jeden z celkem tří útoků prvního (a posledního) nájezdu byl veden proti olověnémukýlu lodi, který samozřejmě vydržel (jeden člen posádky zahlédl kosatku s těžkým poraněním hlavy, což byl asi následek tohoto útoku), ovšem dřevěná obšívka lodi tvořená ze čtyři centimetry tlustých planěk sosnoviny neobstála (kosatka při lovu velkých velryb vráží do kořisti rychlostí 20–25 uzlů, obvykle přitom útočí zdola). Loď se během 3–5 minut potopila, nicméně posádka ji ještě stihla opustit v záchranných člunech a po 38 dnech byla zachráněna japonskou rybářskou lodíToka Maru II asi 400 mil severoseverovýchodně od místa ztroskotání.[26]
V roce 2020 bylo zaznamenáno několik evidentně cílených útoků kosatek na lodě v oblasti okoloGibraltarského průlivu a poblíž španělského pobřeží.[27][28]
Inteligence, schopnost tréninku, dobrá pověst, hravost v zajetí a majestátní velikost kosatek učinila představení s nimi velmi populární. První zajetí kosatky a její předvádění se uskutečnilo veVancouveru v roce1964. Během 15 let bylo za tímto účelem odchyceno v Tichém oceánu asi šedesát nebo sedmdesát jedinců. Na konci 70. let 20. století a v první polovině let 80. se kosatky obvykle odebíraly z islandských vod (50 za 5 let do roku1985), poté začaly být úspěšně odchovávány v zajetí a odchyt v přírodě se stal výrazně vzácnějším. U kosatek chovaných v zajetí se mohou vyvinout některé patologické změny, z nichž nejčastější je zborceníhřbetní ploutve, které postihuje asi 60–90 % chovaných samců.
V zajetí byly zaznamenány případy kosatek napadající lidi. V roce1991 byla ve vodním parkuSealand of Victoria (kde nebylo zaměstnancům dovoleno vstupovat do vody ke kosatkám) skupinou kosatek zabita trenérka Keltie Byrne. Zvířata patrně nevěděla, že člověk nevydrží dlouho pod vodou. V roce1999 jedna z těchto kosatek údajně zabila turistu, který se v noci vplížil do bazénu (uvažuje se však také, že turista mohl být obětí hypotermie). Na konci července2004 kosatka během produkce parku SeaWorld v Texasu strčila svého trenéra, který se o ni již 10 let staral, pod vodu a tlačila ho proti okraji nádrže; trenéra se podařilo dostat z dosahu zuřícího zvířete až po několika minutách.[zdroj?]
Jeden z nejznámějších dokumentovaných případů vnitrodruhové agrese kosatky se stal v srpnu1989, kdy během představení jedna samice, Kandu V (která se do té doby pokládala za dominantní samici) praštila samici Corky II, která byla dovezena z Marineworldu v Kalifornii asi měsíc před incidentem.[zdroj?] Podle svědectví slyšelo celé publikum hlasité mlaskavé plácnutí. Trenéři se nejprve snažili pokračovat v představení, ukázalo se však, že Kandu V utrpěla zranění tepny poblíž svých čelistí, z něhož začala chrlit krev. Představení bylo ukončeno a Kandu po 45 minutách krvácení zemřela. Odpůrci těchto představení chápali takovéto incidenty jako potvrzení své kritiky.
SeaWorld pokračoval v praxi držení kosatek odchycených z přírody a stal se terčem kritiky nadace na ochranu zvířat v jejich přirozeném prostředíBorn Free Foundation především kvůli pokračující zajetí kosatky Corky, kterou nadace usiluje vrátit k její rodině do stáda A5 – velkého hejna kosatek vyskytujícího se u pobřežíBritské Kolumbie[1].
Na konci 70. let 20. století hrály kosatky ve fiktivních příbězích roli hltavých predátorů, jejichž chování podněcuje hrdiny k úsilí pomoci jejich kořisti utéci. Nejextrémnějším příkladem je nepříliš úspěšnýfilmOrca zabiják, který vypráví příběh samce kosatky, vydávajícího se na cestu zuřivé pomsty poté, co byla jeho březí samice zabita lidmi (zjevná je inspirace filmemČelisti).
Pokračující výzkum zvířete a jeho popularita v akváriích přinesly dramatické vylepšení jeho obrazu na veřejnosti. Nyní je kosatka chápána především jako respektovaný predátor, který pro lidi představuje jen velmi malou hrozbu, což připomíná změnu náhledu na severoamerickéhovlka.
FilmZachraňte Willyho (1993) se zaměřil na otázku osvobození kosatek v zajetí. Kosatka hrající ve filmu,Keiko, byla původně odchycena ve vodáchIslandu. Po přípravě na návrat do volné přírody v akváriu v oregonském Newportu u (Oregon Coast Aquarium), byla přemístěna do severních vod, svého původního životního prostoru, přesto nepřestala být závislá na lidech až do své smrti v prosinci2003.
Olejová skvrna z tankeruExxon Valdez měla určitý nepříznivý efekt na aljašskou populaci. Jedno stádo bylo zachyceno skvrnou a ačkoliv jeho členové ihned plavali skrz olej do čistých vod, jedenáct z nich (asi polovina) zemřelo v následujících dnech a týdnech. Skvrna dlouhodobě snížila množství dostupné potravy jako jsou lososi, což vedlo k dalšímu snížení lokální populace. V prosinci 2004 vědci z North Gulf Oceanic Society publikovali zprávu, že stádo zvané AT1 se nyní zmenšilo na sedm členů, protože se v něm kvůli skvrně úplně zastavila jeho reprodukce. Předpokládá se, že vymře.[zdroj?]
Podobně jako jiná zvířata na vysokých úrovníchpotravního řetězce jsou kosatky postiženy hromaděnímpolychlorovaných bifenylů ve svých tělech. Vyšetření zvířat u washingtonského pobřeží vedlo ke zjištění, že úroveň PCB v tělech tamních kosatek je vyšší než u tuleně obecného v Evropě, u kterého však již byly zaznamenány známky onemocnění zapříčiněného touto chemikálií. U kosatek naproti tomu žádné takové příznaky zaznamenány nebyly. Pokud to u nich vede k nějakým následkům, je nejpravděpodobnější snížená schopnostrozmnožování.
Mezi ostatní tlaky prostředí, jimž musí kosatky čelit, patří rozsáhlé pozorování velryb, které již některé průzkumy označují za příčinu změn jejich chování. Silný hluk lodí způsobuje u některých stád kosatek změnufrekvencí jejich písní a volání.
↑ Kosatky začaly útočit na lodě. Biologové jsou překvapení, nic takového se ještě nestalo.ČT24 [online].Česká televize [cit. 2022-01-30].Dostupné online.
↑SEDLAŘÍK, Šimon. Tajemství Peru ožívá. Archeologové v Nazca objevili další tajuplné obrazce.Deník.cz. 2018-05-29.Dostupné online [cit. 2022-03-31].
↑Celou plavbu, potopení lodi i následné přežívání posádky na záchranném člunu až do setkání se zachránci popsal kapitán lodiDougal Robertson ve své knizeSurvive the Savage Sea, která se stala světovým bestsellerem. Česky vyšla pod jménemPřežili jsme v Pacifiku (Dekon, Praha 1993,ISBN80-901282-6-2)
