Konrad Adenauer Max Adenauer Maria Adenauer Ferdinand Adenauer Paul Adenauer Charlotte Adenauer Libet Werhahn Georg Adenauer
Příbuzní
August Adenauer[1], Johannes Franz Richard Adenauer[1], Emilie Helene Marie Louise Adenauer[1] a Maria Johanna Elisabeth Adenauer[1] (sourozenci) Paul Bauwens-Adenauer, Patrick Adenauer aKonrad Adenauer (vnoučata)
Merit Cross for War Aid (1917) Železný kříž s bílou stuhou (1918) Řád červené orlice 4. třídy (1918) Decoration for Services to the Red Cross (1922) Ehrenzeichen für Verdienste um die Republik Österreich (1927) … více naWikidatech
Pocházel z katolické úřednické rodiny zPorýní. Jeho otec Johann Konrad Adenauer (1833–1906) bojoval v roce 1866 vbitvě u Hradce Králové.[2]
Studoval práva a ekonomii veFreiburgu,Mnichově aBonnu. Zprvu pracoval jako soudní přísedící (1902–1904), pak v advokátní kanceláři vKolíně nad Rýnem. Od r. 1906 městský radní za katolické Centrum v Kolíně, 1917–1933 ve funkci vrchního starosty města. Od 1920 členpruské státní rady, později její prezident. Běhemrúrské krize (1923) podporoval myšlenku správního oddělení Porýní odPruska, avšak distancoval se od separatistických tendencí. V květnu 1926 odmítl nominaci na úřad kancléře. V březnu 1933 bylnacisty zbaven všech úřadů, v roce 1944 byl několik měsíců vězněn.
V květnu 1945 jej Američané znovu dosadili do úřadu vrchního starosty Kolína, v říjnu ho sesadili Britové. Od března 1946 byl předsedouCDU v britské okupační zóně, následně předsedou frakce CDU na sněmuSeverního Porýní-Vestfálska, v roce 1948 se Adenauer stal předsedou parlamentní rady a 15. září 1949 zvolen prvním kancléřemZápadního Německa. Adenauerovým hlavním cílem byla integrace SRN do západoevropského politického a ekonomického systému. V hospodářské sféře se přikláněl k modelu sociálního tržního hospodářstvíLudwiga Erharda a odmítal socializační tendence levého křídla CDU. Za důležitý cíl považoval vybudování nového vztahu kFrancii. Jeho významnými úspěchy byl podpispařížské dohody 23. října 1954, které znamenaly uznání plné suverenity SRN a její přijetí doNATO (ratifikace 1955), ukončení válečného stavu seSSSR, navázání diplomatických styků a návrat válečných zajatců (1955) a začleněníSárska do SRN (1955). Udržoval blízký vztah kCh. de Gaullovi aJ. F. Dullesovi. Na domácí scéně oslabila Adenauerovu pozici aféra vyvolaná zásahem policie proti listuDer Spiegel. V říjnu 1963 odstoupil z úřadu kancléře, ale předsedou CDU zůstal až do roku 1966. Následně připravoval edici svých pamětí.
Je považován za jednoho z nejvýznamnějších německých politiků 20. století. Byl zakladatelem Křesťanskodemokratické unie. V anketěUnsere Besten byl hlasováním televizních diváků zvolen největšímNěmcem všech dob. Adenauer podruhé světové válce pochopil, že nejrychlejší obnova Německa bude možná jen v těsné spolupráci s USA. Vždy prosazoval proamerický kurs a mezi Němci byl výrok:Adenauer, to je největší Američan v Evropě! Mezi jeho největší zásluhy jakožto německého kancléře se počítá dojednání propuštění německýchválečných zajatců zeSovětského svazu v roce 1955, postupné znovuvyzbrojení Německa a jeho začlenění doNATO a znovupřipojeníSárska ke Spolkové republice Německo (1957). JenHelmut Kohl aAngela Merkelová sloužili jako spolkový kancléř Německa déle než Adenauer.
Jedním z hlavních poradců a spolupracovníků kancléře Adenauera byl bývalýnacistaHans Globke, který se vnacistickém Německu jako právník na ministerstvu vnitra podílel na tvorbě protižidovskýchnorimberských zákonů. Ještě v roce 1957 tvořili bývalí nacisté až 77 % vedoucích pracovníků na západoněmeckém ministerstvu spravedlnosti.[3] Globke umožnil mnoha bývalým nacistům práci v západoněmecké zpravodajské služběBND.[4] Ze zveřejněných materiálů CIA vyplývá, že se Adenauer obával zatčení nacistického válečného zločinceAdolfa Eichmanna, protože Eichmann mohl odhalitGlobkeho nacistickou minulost. Západní Německo mělo možnost Eichmanna dopadnout již v roce 1958.[5] Snažil se také ovlivnit proces proti Eichmannovi v Jeruzalémě po jeho dopadení izraelskou tajnou službou aIzraeli pohrozil, že omezí zbrojní dodávky z Německa, pokud by bylo při procesu s Eichmannem zmíněno Globkeho jméno.[6]
Již v roce 1946 požadoval ukončenídenacifikace, která podle něj „způsobila mnoho neštěstí a mnoho škod“. V roce 1951 prohlásil, že „drtivá většina německého národa“ byla odpůrci nacismu.[7]
Adenauer využíval Spolkovou zpravodajskou službu (BND) ke sledování politické opozice i koaličních partnerů, včetně budoucího kancléřeWillyho Brandta.[8] Podle německého týdeníkuDer Spiegel „Špiclováním právník Adenauer porušil elementární základy parlamentní demokracie. Šlo o porušení práva, které by ho pravděpodobně připravilo o úřad, kdyby vyšlo na veřejnost.“[9]
Konrad Adenauer během svého života obdržel řadu státních i nestátních, národních i mezinárodních ocenění a vyznamenání, která odráží jeho funkci německého kancléře, kterou zastával od roku 1949. Byl také držitelem více než dvaceti čestných doktorátů, které obdržel od německých i zahraničních univerzit. Také po něm byla pojmenována řada staveb, ulic i dalších objektů.
Ze soutěžeNaši nejlepší, který vysílala německá veřejnoprávní televizeZDF, vyšel vítězně Konrad Adenauer.
↑ Čtyřicet let od úmrtí Konrada Adenauera.ČT24 [online]. Česká televize, 2007-05-17 [cit. 2022-05-09].Dostupné online.
↑ Vliv nacistů na poválečné německé vlády byl větší, než se myslelo. Úřady to prozkoumají.Reflex [online]. 27. listopadu 2016.Dostupné online.
↑ Spiegel: Jak velkou roli hráli bývalí nacisté při vzniku Západního Německa?.Český rozhlas [online]. 7. března 2012 [cit. 2021-04-13].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-04-01.
↑ Adenauer chtěl ovlivnit proces s Eichmannem, dokazují nové dokumenty.iDNES.cz [online].MAFRA, 11. dubna 2011.Dostupné online.
↑ Mýtus německé denacifikace. Tady jsou fakta.Echo24.cz [online]. Echo Media, 30. června 2017.Dostupné online.
↑BAHOUNKOVÁ, Petra. Podle Spiegelu nechával Adenauer špehovat své politické odpůrce.ČT24 [online].Česká televize, 2017-04-08 [cit. 2022-05-09].Dostupné online.
↑ Kancléř Adenauer nechával špiclovat politické odpůrce, ale i koaliční partnery, vyplývá z dokumentů.Aktuálně.cz [online].Economia, 8. dubna 2017.Dostupné online.
WILLIAMS, Charles.Adenauer: otec nového Německa (Adenauer: the Father of the New Germany). Praha: BB art, 2002. 470 s.ISBN80-7257-931-2.
BECKER, Winfried. De Gasperi und Adenauer.Prague Papers on the History of International Relations. 2004, roč. 8, s. 251–279.ISBN80-7308-093-1.
Berwid-Buquoy, Jan / Paul B. Wink:Konrad Adenauer – Člověk a politik, vydal Konrad-Adenauer-Stiftung (dvojjazyčná publikace – čeština, němčina v jednom svazku),ISBN3-937731-97-0, Berlín 2005.
TAMMANN, Gustav Andreas; HOMMEL, Engelbert.Die Orden und Ehrenzeichen Konrad Adenauers. The orders and decorations awarded to Konrad Adenauer.. Bad Honnef: Stiftung Bundeskanzler-Adenauer-Haus, 1999. 205 s.ISBN3-9806090-1-4.dále jen Tammann.
SCHWARZ, Hans-Peter.Konrad Adenauer: prvý kancelár Spolkovej republiky Nemecko. Bratislava: Hlbiny, 2014. 190 s.ISBN978-80-970986-7-4. (slovensky)
