Konipas horský (Motacilla cinerea) je malýpěvec zčeledikonipasovitých (Motacillidae) sparalaktickým typem rozšíření odseverozápadní Afriky přesEvropu včetněČeska poJaponsko a východníRusko. Populace z jižních oblastí bývají stálé, ty severnítáhnou na jih až do východníAfriky ajihovýchodní Asie. Konipas horský dosahuje délky těla kolem 17–20 cm. Opeření je zespodu smetanově bílé až sytě žluté, horní část těla je černošedá s občasnou žlutozelenou na křídlech. Ve svatebním šatu lze samce rozlišit podle černého hrdla, které bývá u samice bílé s příměsí šedočerné. Konipas horský má nejdelší ocas a nejkratší nohy ze všech konipasů.
Stanoviště konipasa horského jsou vázána na říční toky vyšších poloh, nezřídka však sestupuje i do nížin. Hnízdí nejčastěji přímo nad vodním tokem, případně v jeho bezprostřední blízkosti.Snůšku tvoří kolem 4–6vajec,inkubují obě pohlaví po dobu 11–14 dní. K výletu zhnízda dochází ve věku kolem dvou týdnů. Živí se hlavně vodnímhmyzem, nepohrdne ani dalšímibezobratlými a občas sežere ipulce nebo rybí potěr. Konipas horský jemálo dotčený druh s početnou populací. V Evropě byly zaznamenány krátkodobé populační výkyvy následkem tuhých zim. V Česku byl vyhlášenptákem roku 2025.
Formálnípopis druhu obstaral anglickýornitologMarmaduke Tunstall, který ve své publikaciOrnithologia Britannica z roku 1771 druh pojmenoval jakoMotacilla cinerea.[2][3] Pod tímto vědeckým jménem je konipas horský znám dodnes.[4]Druhové jménocinerealatinsky znamená „popelavě šedý“ (cinis,cineris = „popel“).[5] Starší český název pro konipasa horského je konipas horní.[6] Rozeznávají se následující třipoddruhy s tímto areálem výskytu:[4]
Konipas horský spadá do roduMotacilla v rámci čeledikonipasovitých. Jeho vnitřní i vnějšífylogenetické vztahy byly předmětem řady taxonomických studií, často s nejednotnými výsledky.[7][8][9] Podle studie čínských vědců z roku 2016 je nejbližším příbuzným konipasa horskéhokonipas bílý (Motacilla alba).[10] Podle výzkumu z roku 2002[11] i 2018[7] konipas horský představujesesterskou skupinukladu tvořenéhokonipasem citronovým (Motacilla citreola) akonipasem lučním (Motacilla flava).[11] Studie z roku 2022 do sesterského kladu konipasa horského spolu s konipasem citronovým a lučním přidává navíc konipasaMotacilla tschutschensis z východní a jihovýchodní Asie.[12]
Tento drobnýpěvec dosahuje délky těla 17–20 cm[13] a rozpětí křídel 25–27 cm.[14] Hmotnost kolísá mezi 14 a 22 g; samec váží v průměru kolem 18 g, samice 17–18 g.[15] Ve střední a západní Evropě byly u samce subsp.cinerea naměřeny následující rozměry: křídlo mělo délku 82–89 mm, ocas 94–104 mm,zobák 15,1–16,9 mm a běhák 19,4–21,8 mm. Rozměry samice byly nepatrně menší. Středoasijská a východoasijská populace subsp.cinerea i subsp.schmitzi apatriciae jsou o něco menší.[16]
Konipas horský je podstatně štíhlejší nežvrabec domácí a velký asi jakokonipas bílý, s nápadně dlouhým černýmocasem, který je vůbec nejdelší ze všech konipasů. Konipas horský svým ocasem neustále pohybuje nahoru a dolů tak silně, až se rozpohybuje celý hřbet. Nohy konipasa horského jsou jen velmi krátké, vůbec nejkratší ze všech konipasů.[13]
Svatební šat dospělého samce má popelavě šedé temeno, šíji a hřbet. Kostřec a svrchní ocasní krovky jsou žlutozelené, při stranách do žluta. Letky jsou černohnědé, ty ruční jsou u kořene bílé a u špičky špinavě bílé. Ocas je velmi dlouhý, jeho vnější pár rýdovacích letek je čistě bílý a směrem ke středu tmavne do černohněda. Nadoční proužek je bílý. Hrdlo a vole mají černá pera, občas s bílými špičkami. Spodina je žlutá s bílým pruhem po stranách. Samice ve svatebním šatu má bělavé hrdlo, typicky s příměsí šedočerné. Prostý šat dospělého samce má světle hnědý nadoční proužek, bělavé hrdlo a nahnědlou horní část hrudi. Spodní hruď a břicho jsou nažloutlé až sytě žluté. Samice v prostém šatu má bílé či černobílé hrdlo, žlutohnědé vole a matně žlutou spodinu. Nedospělí jedinci mají nahnědlé temeno, bílé hrdlo, hnědá prsa, bílé břicho a žluté spodní krovky ocasní.[15]
Mladý pták
Duhovky jsou tmavě hnědé.Zobák je černý, občas s šedou linkou podél ostrých hran nebo při bázi spodní čelisti. Nohy jsou světle růžové až nahnědlé, avšak vždy světlejší než u jiných konipasů, jejichž nohy bývají tmavé. Drápy jsou světle růžové až tmavě šedé, v terénu však působí tmavým dojmem.[16] Rozpoznávacím znakem konipasa horského jsou jeho dlouhý ocas a krátké nohy. Let druhu je nápadně hluboce vlnkovitý. V letu je patrná široká bílá páska na křídlech, která je přítomna zdola i shora.[13] Ve svatebním šatu lze samce od samice rozlišit pomocí černého hrdla a žluté spodiny; samice má bílé hrdlo s příměsí šedočerné, a její spodina není tak sytě žlutá.[17][13] V prostém šatu není snadné od sebe pohlaví odlišit. Kpřepeřování do prostého šatu dochází bezprostředně po vyhnízdění (typicky mezi červencem a zářím), a zpět do svatebního šatu se konipasi horští oblékají ještě na zimovištích těsně před tahem do hnízdišť.[18]
Konipas horský má palearktický typ rozšíření. Vyskytuje se odseverozápadní Afriky přes Evropu a středoasijskou oblast až poKorejský poloostrov,Japonsko a východní Rusko včetněKamčatky.[15] Na asijský jih zasahuje hnízdní rozšíření až do jižní Číny, kHimálaji a naTchaj-wan. V západním Rusku se v zásadě nevyskytuje.[8] Izolované ostrovní populace sídlí naAzorách,Madeiře a naKanárských ostrovech.[15] V Evropě došlo k expanzi konipasa horského až v 19. a 20. století. Krátce po roce 1850 se nejdříve rozšířil ve střední Evropě, načež postupně osídlil evropský sever. VNizozemí poprvé věrohodně zahnízdil v roce 1915, veŠvédsku roku 1916, vNorsku v roce 1919 a vDánsku v roce 1923. Na územíFinska bylo hnízdění konipasa horského zaznamenáno až v roce 1967 a vEstonsku roku 1975. Na evropském území jsou známyzálety zIslandu iFaerských ostrovů.[14] Mimo Evropu konipasi horští zabloudili do různých afrických zemí, kde se běžně nevyskytují, doSeverní Ameriky i severníAustrálie.[16]
Jedná se převážně otažný druh, avšak v oblastech příhodného klimatu se může zdržovat po celý rok nebo podnikat pouze místnívýškové migrace z výše položených hnízdišť do nížinatých zimovišť. K oblastem se stálými populacemi patří jižní Evropa, střední a jižní Japonsko nebo ostrovní populace z Madeiry, Azorů a Kanárů. Zimní oblast výskytu sahá od západní a jižní Evropy po západní, severní a východní Afriku přesBlízký východ aArábii až po jižní Čínu,Indický subkontinent ajihovýchodní Asii včetněNové Guineje. Konipasi horští opouštějí svá hnízdiště v severních oblastech mezi srpnem a listopadem a navracejí se mezi březnem a květnem.[8] Evropská populace konipasů horských zimuje převážně v jižní Evropě a severní Africe. Konipasi horští zBlízkého východu zimují naArabském poloostrově a ve východní Africe.[15] Populace ze střední a východní Asie zimují naIndickém subkontinentu a vjihovýchodní Asii, včetněNové Guineje.[14] Konipasi horští se často vrací na totožná zimoviště. Jsou známi jedinci, kteří každoročně přilétávali zazimovat to stejné zahrady.[19]
Podobně jako do celé střední Evropy, i na české území se konipas horský rozšířil až po roce 1850, a to patrně z jižního Německa nebo ze Švýcarska. Nejdříve se zabydlel ve vyšších polohách a teprve postupně osídlil i nížinatou krajinu.[18] Dnes se konipas horský vyskytuje téměř na celém území Česka. V oblibě má horní a střední tokypotoků a rychle tekoucíchřek. Místy chybí vnížinách, vhorách vystupuje ale velmi vysoko. V Krkonoších byl zaznamenán na svazíchSněžky v 1500 m n. m. Dlouhodobě se v Česku vyskytuje 20–40 tisíc párů a populační trend je stabilní. Hustota hnízdění závisí na charakteru toku, typicky se jedná o 1 pár na 300–900 m toku.[15]
Přílet konipasů horských do Česka nastává od půlky března do poloviny dubna. K podzimnímu odletu do zimovišť dochází od konce srpna do října.[15] Čeští konipasi horští spolu s dalšími středoevropskými populacemi zimují hlavně v západnímStředomoří od Itálie po Portugalsko. Výjimečně se mohou vydat i jihovýchodním směrem do oblasti Řecka.[20] Kolem 500–1000 konipasů horských v Česku zimuje; původ těchto ptáků nicméně není znám.[18]
Konipas horský v přirozeném prostředí rychlého vodního toku (Kosovo)
Život konipasa horského je spjat s vodou.[21] Hnízdí nejčastěji podél rychle proudících toků vyšších poloh, běžně však sestupuje i do nížinatých oblastí k rychle tekoucím potokům, pomalu proudícím řekám i jezerům a vodním nádržím. V antropogenní krajině se typicky objevuje v oblasti menších vodopádů, které utváří jezy, zdymadla, propustky, kamenné mosty, staré mlýny či jen větší balvany. Preferuje toky zastíněné stromy či jinými rostlinami, v hornatějších oblastech se však bez této vegetace obejde.[16] Důležitým prvkem je pro konipasa horského i dostatek hnízdních příležitostí v podobě starých zídek, skalních říms či škvír mezi balvany.[14] Zahnizďuje od hladiny moře do vysokých nadmořských výšek – v Alpách bylo hnízdění zaznamenáno ve 2200 m n. m., v Maroku ve 3000 m, v Pákistánu ve 3600–3900 m n. m. a v Nepálu snad až ve výšce 4100 m n. m.[16] V zimě obývá především nižší polohy. Vedle rychle plynoucích toků se vyskytuje i vestuárech, při mořském pobřeží, na jezerech a rybnících, i čistírnách odpadních vod.[16][14]
Pro všechny konipase včetně konipase horské je typické vehementní kmitání ocasu. Toto chování nebylo jednoznačně objasněno, existuje však hned několik hypotéz účelu tohoto pohybu. Podle jednoho z vysvětlení dělá kmitání ocasu konipasy méně nápadnými na březích rychle tekoucích řek. Kmitání ocasu představuje vizuální signál v době hnízdění a snad i při vyjadřování teritoria. Další hypotézou je to, že vrtící ocas slouží k vyrušení okolního hmyzu, který je pro konipasa snazší spatřit v pohybu, nebo že se jedná o prostředek, jak nalákat pozornost okolních predátorů. Konipas totiž začne kmitat ocasem bezprostředně po přistání na zem, a v případě přilákání pozornosti predátora je pro konipasa výhodnější, pokud se predátor přiblíží v momentě, kdy je konipas ve střehu.[18]Alfred Brehm popsal chování konipasa horského (v jeho textu jako konipas horní) podél vodního toku v roce 1888 takto:[22]
Nemůže téměř býti něžnějšího ptáka nad překrásného a roztomilého konipasa horního. Procházeje se jako vykasán podél vody nebo na místech mělkých také v ní, má bedlivě se na pozoru, aby nepošpinil některé části těla svého a vznáší se při chůzi, jakoby tančil.
Život zvířat, str. 259
Video konipasa horního z Japonska zachycuje typické vrtění ocasem
Postoj konipasa horského na zemi je obvykle vodorovnější než u ostatních konipasů. Konipas horský často postává v předklonu v pozici s ocasem namířeným mírně vzhůru. Běžně posedává na vrcholcích stromů nebo větvích naklánějících se nad vodní tok. Mezi balvany a kameny kolem vodního toku se pohybuje velmi obratně a svižně. Táhne samostatně nebo v páru a i na zimovištích se konipasi horští pohybují samostatně nebo v páru, pouze výjimečně utváří menší skupinky. Při společném krmení byla výjimečně pozorována volně uskupená hejna o 20 až 50 jedincích. Výjimečná jsou pozorování zimních hřadovišť zahrnující stovky konipasů horských.[16] K predátorům patří různé druhysavců, jako jsoukočky nebolasicovité šelmy, dále různé skupiny ptáků, včetněkrkavcovitých[15] nebopoštolek.[23] NaTenerife patří k predátorůmintrodukovanékrysy (Rattus sp.) i místníendemitveleještěrka modroskvrnná (Gallotia galloti).[24] K častýmparazitům dospělců patříklíště obecné (Ixodes ricinus), které může přenášet různé infekční choroby, jako jelymská borelióza neboklíšťová encefalitida.[25] Z dalších parazitů lze zmínitkokcidieIsospora sp.[26] neboroztočeTrouessartia jedliczka.[27]
Hlasový projev konipasa horského je poměrně jednoduchý, avšak hlasitý a dobře slyšitelný, což je typické i pro řadu ostatních ptáků obývajících hlasité prostředí hučících toků.[18] Vábení „ci-ci“ je podobné konipasu bílému, avšak je ostřejší a výše položené. Poplašné, často opakované zvolání připomíná „süiht“. Zpěv zahrnuje mechanické tóny „ciss-ciss-ciss-ciss“, které bývají prokládány vyššími tóny „si si si siü“.[13] Zpívá hlavně z vyvýšených míst, jako je strom nebo balvan. Během zpěvu někdy konipas horský napne tělo a zvedne do výše ocas, hlavu a zobák.[16]
Živí se předevšímhmyzem a jinýmibezobratlými, které vyhledává na březích vod nebo přímo ve vodě. Do jídelníčku konipasa horského patřídvoukřídlí,vážky,pošvatky,jepice,brouci,mšice,chrostíci aj.[15][28] Vedle hmyzu může pozřít ipavouky,blešivce nebo drobnéměkkýše.[18] Výjimečněji uloví ipulce nebo rybí potěr.[14] Podle studie z alžírskéhopohoří Babor (součást pohoříAtlas) tvořil základ jídelníčku tamějších konipasů horských hmyz, který představoval 86 % jejich stravy. Nejčastěji konzumovanou skupinou byli brouci (37 % stravy).[29] Studie zTrusovického potoka zNízkého Jeseníku ukázala, že konipas horský může být ve stravě rychle přizpůsobivý. V období dostatečné potravní nabídky bylo 95 % potravy uloveno přímo z potoka, ve kterém si konipasi vybírali specifické skupiny bezobratlých nebo velikostně větší kořist. S příchodem nepříznivého počasí a následného nedostatku potravy se konipasi zaměřili na jinou potravu na jiných lokalitách, což poukazuje na vysokou flexibilitu ve způsobu a lokalitě získávání potravy i v druhu lovených bezobratlých.[30]
Dospělý konipas horský při krmení nedospělého ptáka
Konipas horský loví potravu na zemi nebo za letu. Při chytání hmyzu na zemi se typicky prochází nebo utíká podél břehů vodních toků a za neutuchajícího kmitání ocasu chytá do zobáku různé bezobratlé. Někdy se konipas horský může procházet i v mělké vodě a lovit pulce nebo dokonce menší rybky. V případě chytání hmyzu za letu se za ním rozletí z bidla nebo ze země; často dokáže vzlétnout takřka ve vertikálním směru až do výše asi 6 m. Kořist může za letu sbírat i z listů nebo ji může pronásledovat svižným, obratným letem.[14]
Konipas horský utvářímonogamní páry trvající po dobu jedné hnízdní sezóny, více let nebo i celý život. Především samci mohou zahnízdit na stejných teritoriích rok co rok. Do hnízdišť dolétávají nejdříve samci, kteří obsadí hnízdní teritorium.[15] Jeho velikost bývá různá, běžně se pohybuje podél 250–450 m vodního toku. Hranice hnízdních okrsků je tvořena výraznou dominantou, jako je jez, náhon, postranní přítok aj. Hnízda nemusí být umisťována ve střední části teritoria; je znám případ hned tří současně obsazených hnízd na stometrovém úseku vodního toku se starým vodním mlýnem. Hnízdní teritoria směřovala do tří různých stran, a samci bránili pouze tyto části teritorií, totiž od hnízda ve směru jejich teritorií.[18]Hnízdo bývá ve většině případů umístěno do několika metrů od vody, nejčastěji přímo nad vodou. Hnízdí na římsách a v puklináchskal,útesů,mostů nebo v kořenech vedle trsu trávy či keře. Na stromech zahnizďuje zřídka. Typicky hnízdí do 2–3 metrů nad zemí. Hnízdo tvoří podklad z rostlinného materiálu a mechu, dále vlastní hnízdo, které bývá jemnějších tvarů, a hnízdní kotlinka vystlaná žíněmi a jemnými rostlinnými vlákny, občas i chlupy, nitěmi nebo peřím. Na stavbě hnízda, která trvá 5–10 dní, se podílí oba partneři, z větší části však přispívá samice.[15]
Mláďata konipasa horského na hnízdě (Srbsko)
Doba kladení vajec závisí na lokalitě. V severozápadní Evropě samice snáší nejčastěji od dubna do května. Ve střední a východní Evropě nastává vrchol kladení vajec ve druhé polovině dubna, v severní Africe samice snáší od března do května a na Kanárech od počátku března do června.[14]Snůšku tvoří nejčastěji 4–6 vajec.[14] VeWalesu byl průměrný počet nakladených vajec 5,07[31] a v Irsku 4,79.[32] Na Tenerife byla průměrná velikost snůšek pouze 3,96 a konipasi horští průměrně hnízdili mnohem dále od vody než konipasi horští z evropského kontinentu. Menší velikost snůšek ostrovních populací ptáků je běžná i u jiných druhů a souvisí s příhodnějším klimatem.[24] Vzácněji může samice snést i více vajec, výjimečně až 11.[15]
Samice klade vejce brzy ráno v denních intervalech.[15] Oválná vejce jsou hladká a lesklá a mívají bělavou, krémovou až našedlou barvu.[14] Vejce mají rozměr kolem 19×14 mm.[15] Partneři vyvádí většinou 2, občas 3 snůšky za jedno hnízdní období.[14] K další snůšce zpravidla dochází 10–20 dní po vyvedení mláďat z první snůšky.[15]Inkubace je dlouhá 11–14 dní[14] a započíná s nakladením posledního vejce. Sedí oba partneři, samice asi o polovinu delší čas než samec. Mláďata jsou krmena kolem 13 dní na hnízdě, a samec mláďata přikrmuje další jeden až dva týdny mimo hnízdo.[15] Ptáčata zůstávají pohromadě v blízkosti místa narození i déle než dva měsíce, zatímco rodiče své hnízdní teritorium opouští do několika dnů po vyhnízdění.[18]
Konipas horský občasně pečuje o mláďatakukaček obecných.[33] Ve Walesu byl pozorován samec konipasa horského, který krmil ptáčataskorce vodního na hnízdě.[34] V Alžírsku byla hnízdní úspěšnost přes 62 % a průměrný počet vyvedených mláďat byl 4,33 na každé ze sledovaných hnízd. Nejčastější příčinou neúspěšného vyvedení mláďat byla predace.[35] Podobně i v Irsku byla nejčastější příčina selhání snůšky predace.[32]
Česká společnost ornitologická vyhlásila konipasa horskéhoptákem roku 2025. Důvodem bylo „představit veřejnosti méně známý, ale stále poměrně běžný ptačí druh a upozornit na význam přirozených vodních toků pro živočichy, lidi i krajinu.“[21] Jedná se o již druhého zástupce z čeledikonipasovitých, který byl vybrán za českého ptáka roku. V roce 1999 byl tento čestný titul udělen v Česku známějšímu a početnějšímu konipasu bílému.[21]
Konipas horský jemálo dotčený druh a jeho globální populace nečelí žádným existenčním hrozbám. Velikost evropské populace konipasů horských se v roce 2015 odhadovala na 689 000–1 980 000 párů, což představuje 1 380 000–3 960 000 dospělých jedinců. Odhaduje se, že evropská populace konipasů horských představuje asi 20 % z globální populace, která se tak orientačně a opatrně odhaduje v rozmezí 6 900 000–19 800 000 dospělých jedinců. Dlouhodobý populační trend je stabilní.[36]
Ilustrace samce konipasa horského stojícího v popředí a samice (Henrik Grönvold, kolem 1940)
V Evropě byly zaznamenány krátkodobé populační výkyvy následkem tuhých zim.[36] Sglobálním oteplováním budou takové zimy přibývat, což patrně způsobí významné, avšak krátkodobé úbytky populace.[37] Výhodou konipasa horského je, že mu vyhovují i lidmi pozměněná říční koryta a vodní plochy, kde dokáže zahnízdit v trubkách, škvírách kamenných a betonových zídek apod. Do budoucna mu však hrozí, že bude docházet ke znečištění vodních toků a v důsledku sucha mohou některé vodní toky úplně vyschnout. Svébytný problém představují invazivní druhy rostlin i živočichů.[18] Na severní Moravě a ve Slezsku bylo zjištěno, že se konipasi horští nevyskytují v částech říčního koryta, kde došlo k zarostení bezprostředního okolí koryta invazivnímikřídlatkami z Asie.[38] Na vině je patrně zánik oblíbených stanovišť konipasů, jako jsou kameny omílané vodou a bahnité plošinky.[39] Z invazivních živočichů na českém území lze zmínitnorka amerického, který představuje vážného predátora nejen konipasů horských, ale i dalším ptákům, plazům aobojživelníkům.[18] Na Kypru může docházet k nelegálnímu odchytu konipasů horských pro výrobu místní kulinářské speciality zvanéambelopoulia.[40] Tato hrozba nicméně konipasovi horskému nezabránila, aby na Kypru v roce 2020 poprvé potvrzeně zahnízdil.[41] K dlouhodobým ochranným prostředkům konipasů horských patří revitalizace říčních toků. K těm krátkodobějším patří zlepšování hnízdních příležitostí s pomocí vhodného umisťování polobudek.[18]
↑The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021.Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
↑SCHODDE, R.; BOCK, W.J. The valid name for the Grey Wagtail.Bulletin of the British Ornithologists' Club. 2008, roč. 128, čís. 2, s. 132–133.Dostupné online. (anglicky)
↑TNSTALL, Marmaduke.Tunstall's Ornithologia britannica. Příprava vydání Alfred Newton. London: J. Akerman, 1880 (1771).Dostupné online. S. 2. (latinsky)
↑ab Waxbills, parrotfinches, munias, whydahs, Olive Warbler, accentors, pipits.www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v15.1 [cit. 2025-04-07].Dostupné online.
↑HUDEC, Karel. Stabilita a změny českých vědeckých jmen ptáků.Zprávy MOS. Roč. 69, s. 30–46.Dostupné online.
↑abHARRIS, Rebecca B.; ALSTRÖM, Per; ÖDEEN, Anders. Discordance between genomic divergence and phenotypic variation in a rapidly evolving avian genus (Motacilla).Molecular Phylogenetics and Evolution. 2018-03-01, roč. 120, s. 183–195.Dostupné online [cit. 2025-04-07].ISSN1055-7903.doi:10.1016/j.ympev.2017.11.020. (anglicky)
↑abcPIETERSEN, Darren W.; MCKECHNIE, Andrew E.; JANSEN, Raymond. Multi-locus phylogeny of African pipits and longclaws (Aves: Motacillidae) highlights taxonomic inconsistencies.Ibis. 2019, roč. 161, čís. 4, s. 781–792.Dostupné online [cit. 2025-04-07].ISSN1474-919X.doi:10.1111/ibi.12683. (anglicky)
↑FLOUSEK, Jiří. Taxonomic study on the Grey Wagtail Motacilla cinerea.Věstník Československé společnosti zoologické. 1986, roč. 50, s. 87–111. (anglicky)
↑abVOELKER, Gary. Systematics and Historical Biogeography of Wagtails: Dispersal Versus Vicariance Revisited.The Condor. 2002-11-01, roč. 104, čís. 4, s. 725–739.Dostupné online [cit. 2025-04-07].ISSN1938-5129.doi:10.1093/condor/104.4.725. (anglicky)
↑YANG, Chao; DU, Xiaojuan; LIU, Yuxin. Comparative mitogenomics of the genus Motacilla (Aves, Passeriformes) and its phylogenetic implications.ZooKeys. 2022-07-01, roč. 1109, s. 49–65.Dostupné online [cit. 2025-04-07].ISSN1313-2970.doi:10.3897/zookeys.1109.81125.PMID36762344. (anglicky)
↑abcdeSVENSSON, L. et al.Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. Praha: Svojtka & Co., 2004.ISBN80-7237-658-6. S. 252.
↑abcdefghijklSNOW, D. W.; PERRINS, C. M.The birds of the Western Palearctic, Volume 2: Passerines. Oxford, New York: Oxford University Press, 1998.Dostupné online.ISBN0198501889. S. 1100–1102. (anglicky)
↑abcdefghALSTRÖM, Per; MILD, Kristen.Pipits and Wagtails of Europe, Asia and North America: Identification and Systematics. London: Christopher Helm, 2003.ISBN978-0-7136-5834-7. S. 329–340. (anglicky)
↑All about the Grey wagtail [online]. GardenBird, 2017-07-03 [cit. 2025-04-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-04-07. (anglicky)
↑abcdefghijkVIKTORA, Lukáš. Tanečník nad proudy.Ptačí svět. 2025, roč. XXXII, čís. 1, s. 3–7.Dostupné online.
↑NICKELL, Walter P. Return of Northern Migrants to Tropical Winter Quarters and Banded Birds Recovered in the United States.Bird-Banding. 1968, roč. 39, čís. 2, s. 107–116.Dostupné online [cit. 2025-04-08].ISSN0006-3630.doi:10.2307/4511469. (anglicky)
↑CEPÁK, Jaroslav. Kam táhne konipas horský.Ptačí svět. 2025, roč. XXXII, čís. 1, s. 12.Dostupné online.
↑abcVALCHÁŘOVÁ, Tereza.Pták roku 2025: konipas horský • Česká společnost ornitologická [online]. 2025-02-11 [cit. 2025-04-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-04-07.
↑BREHM, Dr. A. E.Život zvířat. Díl druhý. Ptáci. Překlad František Nekut.. Svazek 2. Praha: Knihtiskárna: J. Otto v Praze, 1888.Dostupné online. S. 258.
↑COSTANTINI, David; CASAGRANDE, Stefania; LIETO, Giuseppe Di. Consistent Differences in Feeding Habits between Neighbouring Breeding Kestrels.Behaviour. 2005, roč. 142, čís. 9/10, s. 1403–1415.Dostupné online [cit. 2025-04-08].ISSN0005-7959. (anglicky)
↑abRODRÍGUEZ, Beneharo; RODRÍGUEZ, Airam. Breeding Biology of Grey Wagtail Motacilla cinerea canariensis on Tenerife, Canary Islands.Acta Ornithologica. 2007-12, roč. 42, čís. 2, s. 195–199.Dostupné online [cit. 2025-04-08].ISSN0001-6454.doi:10.3161/068.042.0203. (anglicky)
↑DUBSKA, Lenka; LITERAK, Ivan; KOCIANOVA, Elena. Differential Role of Passerine Birds in Distribution of Borrelia Spirochetes, Based on Data from Ticks Collected from Birds during the Postbreeding Migration Period in Central Europe.Applied and Environmental Microbiology. 2009-02, roč. 75, čís. 3, s. 596–602.Dostupné online [cit. 2025-04-08].doi:10.1128/AEM.01674-08.PMID19060160. (anglicky)
↑SVOBODOVÁ, Milena. lsospora, Caryospora and Eimeria (Apicomplexa: Passeriform Birds from Czech Republic.Acta Protozoologica. 1994, roč. 33, s. 101–108.Dostupné online.
↑RODRIGUES, Pedro; MIRONOV, Sergey; SYCHRA, Oldrich. Feather mites (Acari, Astigmata) from Azorean passerines (Aves, Passeriformes): lower species richness compared to European mainland.Parasite (Paris, France). 2015, roč. 22, s. 8. PMID: 25665827PMCID: PMC4322536.Dostupné online [cit. 2025-04-08].ISSN1776-1042.doi:10.1051/parasite/2015009.PMID25665827. (anglicky)
↑BOUGAHAM, Abdelazize Franck; MOULAÏ, Riadh; O’HALLORAN, John. Trophic ecology of the Grey Wagtail Motacilla cinerea before and during the breeding season in the region of Bejaia (Algeria).Comptes Rendus. Biologies. 2014, roč. 337, čís. 7–8, s. 466–473.Dostupné online [cit. 2025-04-08].ISSN1768-3238.doi:10.1016/j.crvi.2014.05.001. (anglicky)
↑BELKACEM, Roza. Food profile of Grey Wagtail Motacilla cinerea during an annual cycle in the Algerian Babors Mountains of North Africa.Ostrich. 2019-01-02, roč. 90, čís. 1, s. 45–52.Dostupné online [cit. 2025-04-08].ISSN0030-6525.doi:10.2989/00306525.2018.1543214. (anglicky)
↑BUREŠ, Stanislav. Responses of Grey Wagtail Motacilla cinerea to Changing Prey Availability during the Nesting Period.Journal of Avian Biology. 1995, roč. 26, čís. 4, s. 325–329.Dostupné online [cit. 2025-04-08].ISSN0908-8857.doi:10.2307/3677048. (anglicky)
↑ORMEROD, S. J.; AND TYLER, Stephanie J. Aspects of the breeding ecology of Welsh Grey Wagtails Motacilla cinerea.Bird Study. 1987-03-01, roč. 34, čís. 1, s. 43–51.Dostupné online [cit. 2025-04-08].ISSN0006-3657.doi:10.1080/00063658709476935. (anglicky)
↑abSMIDDY, P.; AND O'HALLORAN, J. Breeding biology of the Grey Wagtail Motacilla cinerea in southwest Ireland.Bird Study. 1998-11-01, roč. 45, čís. 3, s. 331–336.Dostupné online [cit. 2025-04-08].ISSN0006-3657.doi:10.1080/00063659809461104. (anglicky)
↑ADAMÍK, Peter; HUŠEK, Jan; CEPÁK, Jaroslav. Rapid Decline of Common Cuckoo Cuculus canorus Parasitism in Red-Backed Shrikes Lanius collurio.Ardea. 2009-04, roč. 97, čís. 1, s. 17–22.Dostupné online [cit. 2025-04-08].ISSN0373-2266.doi:10.5253/078.097.0103. (anglicky)
↑YOERG, Sonja I.; O'HALLORAN, John. Dipper Nestlings Fed by a Gray Wagtail.The Auk. 1991, roč. 108, čís. 2, s. 427–429.Dostupné online [cit. 2025-04-08].ISSN0004-8038. (anglicky)
↑BOUGAHAM, Abdelazize Franck; MOULAÏ, Riadh; O'HALLORAN, John. Breeding biology of Grey WagtailsMotacilla cinereaat the southern edge of their breeding range (region of Béjaia, Algeria).Bird Study. 2011-08, roč. 58, čís. 3, s. 357–360.Dostupné online [cit. 2025-04-08].ISSN0006-3657.doi:10.1080/00063657.2011.575928. (anglicky)
ALSTRÖM, Per; MILD, Kristen.Pipits and Wagtails of Europe, Asia and North America: Identification and Systematics. London: Christopher Helm, 2003.ISBN978-0-7136-5834-7. (anglicky)
SVENSSON, L. et al.Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. Praha: Svojtka & Co., 2004.ISBN80-7237-658-6.
ŠŤASTNÝ, Karel.Naši pěvci. Praha: SZN, 1984.
ŠŤASTNÝ, Karel; HUDEC, Karel, a kol.Fauna ČR. Ptáci 3/I. Praha: Academia, 2011.ISBN978-80-200-1834-2.
_(14752227451).jpg)
.jpg)
