| Dějiny Československa |
|---|
 |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Dějiny Česka |
|---|
 |
|
|
| Dějiny Slovenska |
|---|
 |
|
|
|
|
Komunistický režim,komunistická diktatura nebo takékomunistická totalita je označení pro období, po které vČeskoslovensku vládlaKomunistická strana Československa (KSČ). Zahájil jeÚnorový převrat (tzv.Vítězný únor nebo jenÚnor) roku1948 a ukončilasametová revoluce vlistopadu1989 (téžListopad). V této době byloČeskoslovensko součástívýchodního bloku („socialistického tábora“) a členským státemVaršavské smlouvy aRVHP. Během tohoto režimu, zvláště během prvních deseti let, byly statisíce lidí z politických důvodů uvězněny[zdroj?], internovány nebo umístěny do pracovních či koncentračních táborů čiPTP a tisíce dalších se staly obětíjustičních vražd nebo zemřely vevězení či při pokusu o překonáníželezné opony.
Komunistický režim se v Československu vyznačoval absencí svobodných voleb (volby sice existovaly, měly však ryze formální charakter) a kolísající úrovníteroru. Nejtvrdší bylo období po převratu a první polovina 50. let, které bylo charakteristické používáním nejbrutálnějších metodstalinismu, včetnějustičních vražd a vytvářeníkoncentračních a pracovních táborů pro politické odpůrce a režimem označené „nespolehlivé občany“. Lidé, kteří s režimem nesouhlasili, měli v zásadě tři možnosti: být aktivní vdisentu,emigrovat (což byl ovšem podle tehdejších zákonů trestný čin nedovoleného opuštění republiky, z komunistického Československa, ale přesto emigrovaly statisíce lidí)[1] nebo tzv.vnitřní emigraci (německyinnere Emigration), tzn. strategie „navenek spolupracovat, nebo alespoň nedělat problémy, a uvnitř si myslet svoje.“
Typické pro toto období bylo uplatňovánímodelu centrálně plánovaného hospodářství, nikolivtržního hospodářství, tedy o tom, co se má vyrobit a v jakém množství, v podstatě rozhodovala strana a vláda, přesněji řečeno k tomu určené státní instituce (typicky plánovací komise, cenový úřad, odvětvová ministerstva) prostřednictvím plánů (tzv. pětiletky), nikoliv trh. Uvedené období pak bylo charakteristické nadprodukcí v určitých odvětvích, zejménatěžkého průmyslu (např.oceli) a chronickým nedostatkem běžnéhospotřebního zboží (např.vložek), rovněž tak nízkou mírou zavádění inovací a celkovým zaostáváním,[2] a to v podstatě obecně kvůli obavám z nedodržení plánu při větších změnách. Ještě v roce1950 byloHDP na hlavu vČeskoslovensku vyšší než v sousednímRakousku – v roce1989 pak dosahoval tento ukazatel už jen 58 % Rakouska; přitom se uvádí, že těsně podruhé světové válce Rakousko zaostávalo za Československem o 28 let.[2]
V roce 1993 přijalčeský parlamentzákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, ve kterém byla Komunistická strana Československa označena za zločineckou a zavrženíhodnou organizaci.[3] Obdobný zákon o nemorálnosti a protiprávnosti komunistického systému přijalslovenský parlament v roce 1996. V něm byl komunistický režim z let 1948–1989 označen za odsouzeníhodný a Komunistická strana Československa společně sKomunistickou stranou Slovenska označena za organizaci, která nezabránila svým členům a jejich pomocníkům páchat zločiny, a to i na lidských právech a svobodách.[4]
Československo bylo roku1945 osvobozeno převážněsovětskými vojsky. Tato skutečnost nahrálakomunistům, kteří vprvních poválečných parlamentních volbách v květnu1946 získali 38 % hlasů. V červenci 1946 byla jmenovánavláda Klementa Gottwalda a komunisté začali postupně obsazovat nejdůležitější posty ve státě. Přesto až do února 1948 v parlamentu i ve vládě měly většinu demokratické strany.
V únoru1948 vrcholila vládní krize v Hradeckém programuKSČ. Program požadoval dalšíznárodňování a rozparcelování statků nad 50 ha. Komunisté také dále pronikali na významná místa v silových složkách (8 členů vedeníSNB nahrazeno komunisty). Na protest proti tomu podala20. února většina nekomunistických ministrů demisi, ale někteří, napříkladJan Masaryk aLudvík Svoboda, zůstali ve vládě. Odstoupivší předpokládali, že prezident Beneš demisi nepřijme, nebo jmenuje novouúřednickou vládu. To se ale nestalo a prezident25. února demisi přijal. V těchto pěti dnech komunisté vyvíjeli na prezidenta silný nátlak organizovánímdemonstrací,stávek a nezákonným vyzbrojovánímLidových milicí. Studenti, kteří demonstrovali na podporu prezidenta Edvarda Beneše, byli surově zbiti v Nerudově ulici. Byla sestavena nová vláda Národní fronty v čele sKlementem Gottwaldem. Jediný nekomunistický ministrJan Masaryk zemřel za nevyjasněných okolností 10. března 1948 na následky pádu z okna. Podle dobového vyšetřování se jednalo o sebevraždu, polistopadové vyšetřování ukazuje spíše na vraždu.[5]
.jpg)
Už v březnu1948 komunisté znárodnili podniky nad 50 zaměstnanců; poté socialistický sektor tvořil 66 % národního důchodu a 95 % průmyslové výroby.[6] Rozdělili také statky nad 50 ha, vydali zákon ovšeobecném zdravotním pojištění a provedli reformuškolství. Probíhal masový nábor do KSČ. Sociální demokracie byla pohlcena a sloučena s KSČ. Počet lidí, kteří po únoru 1948 odešli do exilu, se odhaduje na 150 až 200 tisíc občanů.[7]
V květnu 1948 se prezident Beneš ještě pokusil komunistům vzepřít, když odmítl podepsat novoučeskoslovenskou ústavu, která rušila demokratické státní zřízení.[8] Měsíc poté, 7. června 1948, abdikoval Beneš na úřad prezidenta a jeho nástupcem se stalKlement Gottwald.
V září 1948 byl schválen Zákon o táborech nucené práce.Tábory nucené práce byly zřízeny při uranových dolech (Vojna u Příbrami,Rovnost,Svornost,Bratrství uJáchymova).10. října byl vyhlášenZákon na ochranu lidově demokratické republiky. Byly též zřízenypomocné technické prapory pro politicky nespolehlivé jedince jakokulaky, kněze, západní letce atd. Odhaduje se, že jimi prošlo asi 22 tisíc lidí.
Sérií zákonů (zákony č. 114, 115, 118–126 a 311 Sb.) vydaných v roce 1948 byla provedena druhá vlna znárodňování podniků v době mezi 27. říjnem a 1. listopadem 1948.[9] Komunistický režim nadále důsledně označoval 28. říjen nikoli za den vzniku Československa, ale za Den znárodnění.
V roce 1949 propukl konflikt s církvemi: 10. května 1949 ztroskotalo jednáníJosefa Berana sAlexejem Čepičkou o církevních školách, v srpnu 1949 byl vydán církevní dekret o exkomunikaci komunistů.[6]
Režim plánovitě likvidoval své politické odpůrce, náboženské představitele a nekomunistickou inteligenci, omezoval vyšší vzdělání na politicky spolehlivé jedince. Původní společenské organizace, jakoJunák,Sokol neboOrel, byly označeny zaburžoazní a zakázány.[10]
Zejména v prvních letech po převratu docházelo kvykonstruovaným procesům, které byly zaměřeny proti potenciální opozici (Heliodor Píka,Milada Horáková), ale i proti členům strany (Rudolf Slánský). Velmi tvrdé byly i zásahy proti nestraníkům a dalším odbojovým skupinám.
Dne 5. listopadu 1949 byly vykonány tresty smrti nad představiteli skupin nestraníků Vratislavem Polesným,Vratislavem Jandou,Josefem Charvátem, Emanuelem Čančíkem, Květoslavem Prokešem a Jaroslavem Borkovcem odsouzenými v souvislosti s přípravou údajného květnového protikomunistického povstání v roce1949.
Represe a militarizace zesílily v roce 1950.[11] V dubnu 1950 nastoupil Alexej Čepička na ministerstvo národní obrany. Podle sovětských vzorů vzniklo samostatné ministerstvo národní bezpečnosti. Za první velký důsledně inscenovaný proces lze považovatproces se skupinou Milady Horákové v květnu a červnu 1950. Represe dosáhly vrcholu v listopadu 1952, kdy byl inscenovánproces se Slánským. V politických procesech bylo asi 83 tisíc odsouzených. Trest smrti v období 1949–1953 dostalo 233 osob, z toho 178 bylo popraveno. Jak vyšetřila později Pillerova komise, o všech rozsudcích smrti v politických procesech rozhodovaly stranické orgány.[12]
K velkým změnám došlo v hospodářství, které bylo budovánocentrálně podle sovětského vzoru. Důraz byl kladen natěžký průmysl, a to hlavně zbrojní.
Začala industrializaceSlovenska. V roce1949 byla vyhlášenaprvní pětiletka (1949–1953), ve které byl rozvíjen těžký průmysl na úkor spotřebního, také byl vydán zákon oJZD a začala být prosazovánakolektivizace zemědělství, mnohdy pod nejrůznějším nátlakem.[13] Jako rezervoár nucené práce sloužily Pomocné technické prapory a vězeňské tábory.
Koncem 40. let došlo kjugoslávsko-sovětské roztržce a v roce 1950 propuklakorejská válka. Stalin chtěl posílit válečnou výrobu a předejít ve východním bloku jugoslávskému scénáři.[14] V únoru 1951 KSČ tedy zásadně změnila plán s cílem posílit těžký průmysl a zrychlit tempo růstu na úkor lehkého a spotřebního průmyslu a mechanizace zemědělství. To se ale nakonec ukázalo nad možnosti ekonomiky. Velké investiční celky lákaly dělníky vysokými mzdami, které ale nebylo za co utratit; to vedlo k inflaci.[15]
V březnu 1953 zemřeli krátce po soběStalin iKlement Gottwald; novým československým prezidentem byl zvolenAntonín Zápotocký. Ke zmírnění napětí mezi supervelmocemi přispělo příměří v korejské válce (27. července 1953).[16]
V důsledku preference těžkého a vojenského průmyslu se v ČSR začaly stále více projevovat ekonomické problémy. Citelný byl nedostatek potravin a spotřebního zboží, doléhala bytová krize. Rolníci byli poškozováni nízkými výkupními cenami a tím, že dosavadní kolektivizace probíhala bez investiční pomoci státu.[17] Od jara 1953 se rozpadala družstva (zcela se jich rozpadlo 177),[18] do června 1954 se 29 % družstevníků vrátilo k soukromému hospodaření.[19]
1. června 1953 proběhlaměnová reforma, kterou režim směnil staré koruny za nové v poměrech 1:5 pro menší obnosy a 1:50 pro větší obnosy. Současně byl zrušenpřídělový systém.[20] Toto znehodnocení měny postihlo široké vrstvy pracujících. Životní náklady vzrostly po reformě o 29 %, ale mzdy jen o 4,5 %. Následovala silná vlna protestů, do nichž se zapojilo 32 000 dělníků ve 129 podnicích; největší z nich byloPlzeňské povstání.[21]
V září 1953 došlo v pětiletém plánu k zásadnímu obratu od těžkého průmyslu ke spotřebnímu zboží a zemědělské technice. Byly také zmírněny postihy účastníků demonstrací po měnové reformě. Vykonstruované procesy ale pokračovaly i v letech 1953 a 1954:Osvald Závodský (popraven), B. Kopold (armáda),Marie Švermová (proces s krajskými tajemníky),Gustáv Husák (proces s buržoazními nacionalisty), J. Goldmann (ekonomové).[19]
V září 1953 se stal prvním tajemníkem ÚV KSČAntonín Novotný, který se 19. listopadu 1957 stal i prezidentem Československa. Zhruba od roku 1954 se dařilo dosáhnout ekonomické stabilizace. 2. pětiletka probíhala v letech 1956–1960 poměrně úspěšně, ale nerealisticky naplánovaná 3. pětiletka (1961–1965) musela být v roce 1962 zrušena.[22] Orientace na Sovětský svaz se projevila také v založení zvláštníVysoké školy ruského jazyka (VŠRJ, později VŠRJL), která měla za cíl rozšiřovat řady znalců „jazyka Lenina a Stalina“[23] (zrušena v akademickém roce 1959/60).[24][25]
V roce 1956 nové vedení KSSS v SSSR naXX. sjezdu KSSS odsoudilokult Stalinovy osobnosti (monumentálníStalinův pomník v Praze na Letné byl v té době hotový teprve necelý rok; odstřelen byl v roce 1962). Krize centralistických metod řízení vedla v letech 1956 a 1957 k diskusi o ekonomické reformě (Dolanský, Goldmann, Rozsypal), ta ale přinesla jen dílčí změny.[26] Ke zlepšení situace došlo v zemědělství: koncem 2. pětiletky obhospodařovala 88 % půdy JZD. Od roku 1959 platil nový výkupní systém a vyšší výkupní ceny; rovněž pokrok v mechanizaci přinesl růst zemědělské výroby a stabilizaci JZD.[27]
Ústava Československé socialistické republiky z roku 1960 zavedla nový název státu (Československá socialistická republika), nové státní symboly, zakotvila jako státní zřízenísocialismus avedoucí úlohu KSČ. Zesílila centralizaci a prakticky zrušila existující (i tak velmi omezenou) autonomii Slovenska.
Po období stalinismu (a odsouzeníkultu osobnosti) tuhého režimu v letech padesátých nastala jistá změna; krátké obdobíchruščovovského tání po Stalinově smrti vedlo i k uvolnění v tehdejší ČSSR. Došlo k uvolnění mnohých tehdejších regulí, na základě prezidentské amnestie bylo propuštěno mnoho politických vězňů. Na druhé straně i v této době byly nové rozsudky vynášeny a např.arcibiskupu Beranovi byl znemožněn návrat do republiky (1965).
Hospodářsky se zemi také dařilo, 60. léta vůbec jako celá lze charakterizovat obdobím ekonomického růstu v celéEvropě,východní blok nevyjímaje. Nutno však přiznat, že v roce 1963, po naprostém nedostatku některého zboží a „neplnění plánu“, musela být zrušena III. pětiletka.
Předzvěstí pražského jara bylsjezd spisovatelů v roce 1967 a násilně potlačená demonstrace „Chceme světlo!“ vysokoškolských studentů na podzim 1967. Postupné uvolňování poměrů vedlo k tomu, že v lednu 1968 vystřídal ve funkci prvního tajemníka KSČ Antonína Novotného Alexandr Dubček. A. Novotný v březnu podal demisi i na funkci prezidenta; v tomto úřadu jej po krátké pauze nahradilLudvík Svoboda.
Reformypražského jara byly pokusem uvolnit režim a urychlit proces demokratizace. Tato politika však vzbudila odpor některých členů KSČ, vedla k sepsánízvacího dopisu zaslaného komunistickým kruhům vMoskvě, na základě nějž byla nařízenainvaze států Varšavské smlouvy do Československa od noci 20. srpna 1968, oficiálně nazvaná „bratrská internacionální pomoc“. Tím od 21. srpna 1968 skončily v Československu naděje na „socialismus s lidskou tváří“. Tehdejší reformní komunističtí českoslovenští politici (Alexander Dubček a další), po odvlečení do Moskvy, nátlaku ustoupili.
Okupace vedla zpočátku k velkému odporu veřejnosti, ten však časem polevil a nevyústil v žádné ústupky režimu; Československo se muselo smířit s „dočasnou“ přítomnostívojsk SSSR, méně početná vojska ostatních „spřátelených“ lidově-demokratických zemí byla stažena krátce po invazi, nejrychleji již během postupu vojskaNDR, aby nevyvolávala asociace s obsazením ČR roku 1939. Srpnová okupace změnila zcela pohled československé veřejnosti na Sovětský svaz; nyní byli Sověti vnímáni jako okupanti; ne již osvoboditelé z roku 1945.Československo-sovětské přátelství, tolik oficiálně proklamované, se pro většinu stalo prázdnou frází charakterizující tehdejší dobu.
Po srpnu 1968 začaly stranické čistky, do října 1970 bylo prověřeno 1 508 326 členů KSČ, 67 147 bylo vyloučeno, 259 670 bylo členství zrušeno. Počet členů KSČ klesl o 28 %, na 1 217 246.[28]
V podnicích, na školách, v divadlech i v jiných institucích byly organizovány podpisové akce, které měly vyjádřit souhlas s pobytem vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. Lidi, kteří nepodepsali, byli různěperzekvováni – byl jim znemožněn kariérní postup, neudělena vědecká hodnost, odebrány odměny a podobně.[zdroj?]
1. ledna1969 seČeskoslovensko stalo formálně federací dvou formálně svrchovaných států,České socialistické republiky aSlovenské socialistické republiky. Přesto přetrvaly jisté paradoxy – např. slovenský komunista se členstvím vKSS (Komunistické straně Slovenska) automaticky stal členemKSČ, ovšem vČSR adekvátní republikový stupeň strany vůbec neexistoval.
Termín normalizace pochází zMoskevského protokolu, prohlašujícího faktickou kapitulaciČSSR, zakládajícího okupační režim a podepsaného27. srpna1968. První výročí okupace připomenuté veřejným sebeupálenímJana Palacha a následovníků přineslo nakrátko opět zvýšení odporu obyvatelstva. S nástupemGustáva Husáka do čelaKSČ však nastalo dlouhé období tzv.normalizace započaté anulováním mimořádného sjezdu KSČ z roku 1968 a přijetím takzvanéhoPoučení z krizového vývoje. Byla zavedena tuhá cenzura. Z komunistické strany bylo vyloučeno 327 000 lidí. O práci přišlo asi 350 000 lidí, z vedoucích míst museli odejít lidé s liberálními názory, mnoha mladým lidem nebylo zkádrových důvodů umožněno studium. Útlak byl však uplatňován mírnějšími nebo skrytějšími metodami než v 50. letech.
Po okupaci vojskyVaršavské smlouvy v roce 1968 odešla třetí vlna Čechů a Slováků do emigrace. Až do podzimu roku 1969 byly hranice poměrně otevřené, což emigraci usnadnilo. Odhadem odešlo zČSSR v letech 1968–1969 více než 80 000 lidí.[29]
V roce1975 byl zbaven moci prezidentLudvík Svoboda a na jeho místo nastoupilGustáv Husák, jenž si podržel i funkci generálního tajemníka ÚV KSČ. Pomalu rostl vlivdisentu a nevládních organizací, mezi které patřila napříkladCharta 77. Ta poukazovala na porušovánílidských práv v zemi, k nimž se vláda ČSSR zavázala na mezinárodních konferencích. Persekuce odpůrců režimu sice nenabývala tak drastických podob, jako tomu bylo v 50. letech, přesto znamenalanormalizace 70. let výrazné utužení totalitní moci v porovnání s 60. léty.
Režim proti těmto organizacím bojoval, například zorganizováním tzv.Anticharty,[30] prohlášením umělců, kteří svým podpisem oficiálně vyjádřili podporu tehdejšímu režimu, a také vězněním. Několik lidí za své názory zaplatilo životem – například českobudějovickýbiskupJosef Hlouch zemřel dne 10. června 1972 poté, co byl předchozí den ztýrán příslušníky StB za aktivní účasti krajského církevního tajemníka;[31] podobně dopadl v roce 1974kardinálŠtěpán Trochta, ztýraný krajským církevním tajemníkem přímo v budově Litoměřického biskupství.[32] Dalšími známými oběťmi byli filozofJan Patočka, který zemřel v březnu 1977 po několikahodinovém hrubém výslechu.
Naprostá většina společnosti zůstávala politicky v pasivitě a navenek vystupovala plně v souladu s režimem (aktivní účast na prorežimních prvomájových demonstracích, prakticky 100 % účast při volbách kandidátů Národní fronty, zapojení mládeže v socialistických organizacích, organizace Spartakiád atd.).
Hospodářství zaznamenalo v první polovině 70. let poměrně vysokou dynamiku růstu, která se však v závěru této dekády postupně snižovala. Tyto počáteční hospodářské úspěchy umožnily vedení státu prosadit řadu pozitivních opatření v sociální oblasti, především v politice podpory rodiny, které nastartovaly vysokou míru porodnosti (kulminace v roce 1974). Československo však dosáhlo i dalších úspěchů. Začala se budovatdálniční síť,metro, přehrady, velká panelovásídliště a v roce1978 letěl první československý kosmonautVladimír Remek na palubě sovětské kosmické lodi do vesmíru. V zemědělství byla dokončena kompletní mechanizace a ve výrobě základních potravin se země stala plně soběstačnou. Další důležitou otázkou se stalo dokončeníindustrializace Slovenska – na východě republiky se budovaly rozsáhlé průmyslové komplexy. Ve výrobě hrál stále velkou rolitěžký průmysl, připravený na možnou válečnou výrobu. Vzhledem k tomu, že v rámciRVHP se nepodařilo v dostatečné míře realizovat specializaci výroby mezi jednotlivými socialistickými státy, byla ekonomika ČSSR nucena vyrábět velmi široký sortiment zejména strojírenské produkce, aby nemusela tyto výrobky dovážet za devizy z kapitalistických zemí. To nutně vedlo k tomu, že nebylo možno udržovat vysoký technický standard výroby u tolika položek a přispělo to, mimo jiných vlivů, k dalšímu zaostávání technických parametrů výroby za světovou konkurencí.
V osmdesátých letech se začala projevovat hospodářská stagnace, ale i společenský a kulturní úpadek z let sedmdesátých. Zprůmyslnění bylo sice vysoké azaměstnanost oficiálně absolutní, efektivita výroby však stále více zaostávala za vyspělými tržními ekonomikami a technická úroveň produkce se relativně snižovala. Vláda se sice na počátku 80. let pokoušela vylepšit systém plánovaného hospodářství, šlo však pouze o kosmetické změny, které ve svém důsledku neměly zásadní dopad na zvyšování efektivity národního hospodářství. V některých oblastech docházelo k devastaci krajiny a životního prostředí, například vseverních Čechách, na severníMoravě a veSlezsku. Rozsáhlé plochy, které byly zdevastované jižvysídlením Němců a následnou výměnou obyvatel v období po druhé světové válce, zcela ustoupily těžbě. Surovinově a energeticky byla země závislá na dodávkách zeSovětského svazu, který byl jedním z jejich největších obchodních partnerů.
Brutalita tajné policie kulminovala na počátku 80. let.[33] Státní bezpečnosti je připisována záhadná smrt křesťanského aktivisty a mladého disidentaPavla Švandy, který byl v říjnu 1981 po srpnové návštěvě svého strýce kardinálaTomáše Špidlíka v Římě nalezen mrtvý v propasti Macocha.[34]
Po uvolnění poměrů uvnitř Sovětského svazu a prosazeníperestrojky v druhé polovině osmdesátých let začalo i vedení Komunistické strany Československa hledat způsob, jak zlepšit situaci doma. V hospodářské oblasti bylo potřeba zejména zvýšit tempo hospodářského růstu, který na počátku 80. let zaznamenal stagnaci, a upevnit obchod se zeměmi západní Evropy. Růst ekonomiky se sice po zbytek 80. let podařilo obnovit, ale v tempech, která neodpovídala očekávání.
S uvolňováním poměrů v Sovětském svazu v 80. letech a nástupemperestrojky aglasnosti se i v ČSSR začalo mluvit o nutnosti přestavby a demokratizace. Z funkcí byli odvolánigenerální tajemník ÚV KSČGustáv Husák apředseda vládyLubomír Štrougal (nahradili jeMiloš Jakeš aLadislav Adamec), ale skutečných změn bylo málo.[35] Koncem 80. let o něco ubylo policejních represí a lidé se přestávali bát dát najevo svůj nesouhlasný názor.[35] Za poslední lidskou oběť komunistického režimu v ČSSR je považovánPavel Wonka, který zemřel v roce 1988 ve vězení na následky špatného zacházení a zanedbání péče.[36]
Vlistopadu 1989 proběhla i v ČSSR demokratická revoluce, čímž se socialistické Československo přidalo, jako poslední stát střední Evropy, k demokratizačnímu procesu a otevřelo se okolnímu světu (sametová revoluce začala až17. listopadu a hranice se otevřely4. prosince, tedy jako poslední – vMaďarsku padl komunistický režim již23. října a hranice se dokonce otevřely o dva měsíce dříve, vPolsku začaly změny již prvními svobodnými volbami4. června1989 a vNDR padly hranice (a s nimi i samotný režim) pádemberlínské zdi9. listopadu) a země se vydala na cestu kdemokracii a tržnímu hospodářství. Dne 29. prosince 1989 byl Federálním shromážděním jednomyslně ve Vladislavském sále Pražského hradu zvolen prezidentemVáclav Havel.Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu z roku 1993 posléze komunistický režim, panující v Československu od25. února1948 do17. listopadu1989, prohlásil za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný.
.jpg)
PodleÚDV bylo v průběhu komunistického režimu vČeskoslovensku popraveno propolitické trestné činy 248 osob (247 mužů aMilada Horáková), asi 8000 osob zemřelo vevězení a 450 při pokusu uprchnout přesželeznou oponu.[37] Na hranicích umírali při výkonu služby také členovéPohraniční stráže – celkem jich v letech 1948–1989 bylo 654,[37] z toho většina nehodou, sebevraždou či zastřelením kolegou. Pouze deset jich zemřelo při přestřelkách s uprchlíky.[37]
Do vězení bylo z politických důvodů odsouzeno přes 205 000 lidí,[38] dotáborů nucených prací bylo bez soudu zařazeno asi 20 000 lidí[39] a doPomocných technických praporů z politických důvodů asi 22 000 osob[40]. Do zahraničí uprchlo v letech1948–1987 170 938 občanů.[zdroj?] ÚDV zdůrazňuje, že čísla nejsou konečná, mnoho materiálů se dosud nepodařilo zpracovat nebo prostě zmizelo, navíc statistiky nezahrnují některé nezákonné internace, utajené vraždy a lidi zemřelé na následky věznění po propuštění – lze předpokládat, že skutečné počty obětí jsou vyšší a že dosud uveřejněná čísla mohou být ještě upravena směrem nahoru.[41] Dále bylo podleÚstavu pro studium totalitních režimů jen v letech 1948–1953 uvězněno asi 200 mladistvých.[42]
Mnoho lidí z politických nebo náboženských důvodů nemohlo studovat, bylo vyhozeno ze školy nebo ze zaměstnání (tytočistky probíhaly zejména v období stalinismu v 50. letech a poté v období normalizace v 70. letech).
Za přerušení nebo nenastoupenízákladní vojenské služby z náboženských důvodů režim uděloval tresty odnětí svobody a po jejich výkonu je nutil základní vojenskou službu dokončit. Na případné sebepoškozování frustrovaných vězňů ve věznicích pohlížel režim jako na maření úředního výkonu, které trestal dalším odnětím svobody, což vedlo k další frustraci, u některých až k sebevraždě.[43]
Mezi osoby perzekvované komunistickým režimem patřili například filosofJan Patočka[44],Ivo Tretera[45], katolický aktivista a soukromý zemědělecAugustin Navrátil, Dr.Gustáv Husák[46],Tomáš Halík[47][48],Petr Placák,Anastáz Opasek a mnoho dalších. Příběhy obyčejných lidí zachycuje projektPaměť národa zajišťovaný především organizacíPost Bellum. Obětí komunistického režimu se stali i někteří jeho bývalí prominenti – jedním z těch, kteří byli dokonce popraveni, bylRudolf Slánský.
Když se v Československu v roce 1948 chopili moci komunisté, snažili se svojí ideologií indoktrinovat všechny vrstvy a veškerá prostředí společnosti, nevyjímaje ani vysoké školy. Tomu odpovídal i Zákon č. 58/1950 Sb. o vysokých školách, přijatýNárodním shromážděním dne 18. května roku 1950. Text zákona měl být projevem „úsilí o rozvoj vědy a umění pro budování socialismu“, přičemž úkolem vysokých škol mělo být „vychovávat odborně i politicky vysoce kvalifikované pracovníky, věrnélidově demokratické republice a oddané myšlence socialismu“.[49]:s.148 Na příslušných školeních bylo pedagogům vštěpováno „vychovávat mladou vysokoškolskou generaci v duchumarxistických idejí!“ Proto se měl na vysokých školách výkladmarxismu‑leninismu zaměřit „přímo proti náboženským názorům“, aby „odhaloval nevědeckost a lživost náboženství“.[49]:s.149
Komunisté převzali sovětský vzor jednotného, stupňovitého a centrálního řízení kultury, který zajišťoval společenskou kontrolu i masovou produkci požadovaného socialisticko-realistického umění.[50] Pojemsocialistický realismus zazněl poprvé na sjezdu moskevských spisovatelů roku 1932 a o dva roky později ho jako směrodatný ideologický program formulovalAndrej Ždanov. Pro české umělce byla metodasocialistického realismu vyhlášenaVáclavem Kopeckým na sjezdu KSČ roku 1949. Ždanovovy zásady přitom nebyly jasně vymezeny a československý komunistický režim je zneužíval podle potřeby k šikanování umělců a zasahování do estetické podoby uměleckých děl.[51]
Odborné výtvarné časopisy byly na přelomu let 1948–1949 většinou zrušeny a výtvarnické spolky byly počátkem 50. let zakázány a jejich majetek konfiskován. Výtvarné umění organizovala krajská střediska Svazu československých výtvarných umělců, kde byli umělci sdruženi podle bydliště. Podle instrukcí z centra středisko vybíralo autory k účasti na tematické úkolové akci, soutěži, stipendiu nebo výstavě a autor musel předkládat svůj plán práce. Ten byl předán centru k posouzení a schválen k realizaci. Během realizace díla probíhala politická školení umělců a při významných zakázkách se konaly průběžné diskuse svazových funkcionářů a politických činitelů, kteří měli moc ovlivnit výslednou podobu díla. Při opakovaném neúspěchu ve schvalovacím řízení hrozilo umělci vyloučení z organizace a ztráta možnosti obživy tvůrčí činností, což v tehdejším právním systému znamenalo zapojení do výroby. Výhradní právo k prodeji a nákupu uměleckých děl mělo družstvo Tvar. Svaz, který po založení patrně vedl sochařKarel Pokorný, vydával od července 1949 pouze Výtvarnický věstník. Nakladatelství Orbis bylo podřízeno Svazu a časopis Výtvarné umění se orientoval na propagaci sovětského pojetí socialistického realismu. Svaz organizoval program "Kultura výrobě", ve kterém vysílal umělce do továren a na vesnice, aby zde probudili masový zájem o kulturu a zajistili "plánování kultury".[50]
Podmínky se v různých obdobích značně lišily. Po období stalinského teroru (1949–1957) následovala postupnáliberalizace (1958–1968). Po sovětské okupaci následovala "normalizace", kdy se občanské svobody opět silně omezily. Po nástupu Gorbačova opět docházelo k mírnému uvolnění.
Běžný život postihovala mnohá omezení, na druhou stranu byly zaručeny některé sociální jistoty, jako jistota práce a peněz, získání firemního bytu, bezúročných půjček atd. Vzhledem k hrozícím restrikcím byla omezena některá základnílidská práva, například svoboda politického nebo náboženského přesvědčení, svoboda slova nebo právo se shromažďovat či právo na vzdělání. Ve sdělovacích prostředcích a veřejném životě obecně byla uplatňovánacenzura.[52] Dále byla omezena možnost cestovat. V osmdesátých letech stagnovalaživotní úroveň, zvětšoval se rozdíl mezi životní úrovní v Československu a životní úrovni nazápadě (západních zemích). V hospodářství byl v 50. letech důraz natěžký průmysl a kvalitaslužeb stála v pozadí. Byl velký problém sehnat kvalitního řemeslníka a přitom povolení soukromých řemeslníků často nepřicházelo v úvahu, zákony to často neumožňovaly. Mezi lidmi se z nouze rozmohlokutilství všeho druhu. Nedostatkoví řemeslníci si přivydělávali nelegální prací (označovanou jakomelouch nebofuška), což se částečně tolerovalo, protože stát sám nedokázal služby zajistit. Lidé také utíkali na svéchaty achalupy, proto je v Česku velmi rozvinutéchataření nebolichalupářství atramping[53] (srov.vnitřní emigrace). S tím je spojeno i v zahraničí zpravidla ne tak rozšířenéhoubaření či vodáctví.
Byli vyzdvihováni horníci a hutníci.[54] Plat horníka byl například výrazně vyšší než plat lékaře.[54] Režim prosazoval politiku ekonomickéhorovnostářství – nebyly velké rozdíly v platech,[zdroj?] což snižovaloefektivitu práce. Mnohé zboží bylo nedostatkové a stály se na něj dlouhé fronty (typicky banány, maso, ale i např. fotografické zboží[55]), zboží ze západního bloku se často vůbec neprodávalo. Jeho část byla k dostání vTuzexu, kde se nakupovalo výhradně za speciální poukázky –bony, které se z velké části daly získat jen na černém trhu. Udržovala seumělá zaměstnanost, jelikož nezaměstnanost byla nezákonná (trestný činpříživnictví, postižitelný odnětím svobody). Vyžadovala sepolitická angažovanost širokých mas (prvomájové průvody,Svazarm,spartakiády, příp. přímo členství vKSČ, kterým se často podmiňoval kariérní postup). Volný trh byl značně omezen[chybí zdroj], ceny byly určeny v celé republice stejné na základě centrálněplánovaného hospodářství, jež se plánovalo nejdříve ve dvouletém (dvouletý hospodářský plán, 1947–1948) a později v pětiletých cyklech (pětiletkách, 1949–1990). Sovětský svaz, ač v mnoha aspektech výrazně zaostalejší, byl představován jako politický a kulturní vzor. Po sovětském vzoru byla reorganizovánaakademie věd, byla zavedena řada titulů za zásluhy (nejrůznější řády a medaile), v akademické oblasti titulkandidát věd.Ruština se stala prvním (a v důsledku toho nejrozšířenějším) cizím jazykem. Proměnil se jazyk obecně užívaného diskurzu; v jazyce začínala být častější slova jakosoudruh (od padesátých let povinně nařízené oslovení i ve školách[zdroj?]),závazek,imperialistický,buržoazní,marx-leninský, tajemník.[56][57]
Život, který nemohl být projevován veřejně, byl odbýván tajně, často v soukromých bytech – vzdělávání vedené perzekvovanými bývalými vyučujícími vyhozenými z vysokých škol a jinými vzdělanci se říkalobytové semináře,[58] v bytech se hrálo i tzv.bytové divadlo nebo byly slouženy tajné bytové mše,[59] zejména členy tajné, tzv.podzemní církve. Významným centrem disentu byl například byt rodiny Němcových v Praze (Ječná 7) nebo Havlova chalupa naHrádečku. Pojemunderground se pojí zejména s hudbou (dále také vizčeský underground). Neoficiální literatura vycházela buď potají (samizdatová literatura), nebo v zahraničí (exilová literatura).
Zpravodajství bylo prostředkempropagandy a nezřídka přehlídkouklišé. Například, když v 50. letech JZD splnilo a překročilo dodávkubrambor, „zasadilo tím další ránu válečným paličům a štváčům“.[60] Honorifikačníkřestní jména jakoVladlen (Vladimir Lenin),Marlen (ze slovMar(x)+Len(in)[61] (vedle toho existuje i jméno Marlena, které vzniklo pravděpodobně ze jménaMagdaléna[62]) se vyskytovala spíše ojediněle; v Sovětském svazu byl tento fenomén mnohem výraznější (např. jména Энгелен (Engelen) nebo Сталина (Stalina))[63] (Stalina je doložena i zNDR[64]). Jazyku československé komunistické totality se věnuje článek nejazykovědce chemikaOtto Exnera v časopiseNaše řeč (1992),[65] knihaPetra FideliaŘeč komunistické moci (1998, 2002, 2016)[66][pozn. 1] neboSlovník komunistické totality.[67] Totalitní češtině je věnováno také heslo vNovém encyklopedickém slovníku češtiny.[68]
Obrázky, zvuky či videa k tématukomunistický režim v Československu na Wikimedia Commons| Komunismus | ||||||||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Varianty | ||||||||||||||||||
| Základní témata | ||||||||||||||||||
| Internacionály | ||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||
