Kolonizace světa1492–2008Světové říše a jejich kolonie v roce 1914Mapa světa znázorňující evropský kolonialismus a sovětský a americký imperialismus v období koncedruhé světové války (anglicky)
Kolonialismus je na rozdíl od antické nebo středověkékolonizace považován za moderní, téměř výhradně západoevropský jev, a to i přesto, že politika expanze s různou formou nadvlády a udržováníhegemonie nebyla v minulosti výhradně západním jevem. V tomto ohledu má kolonialismus vztah kříši (impériu). Moderní kolonialismus se datuje od16. století do poloviny20. století. Kolonialismus jako systém nadvlády a kontroly neměl jenom ekonomickou dimenzi, ale i dimenzi politickou a kulturní.[1]
Osidlovací kolonialismus, který spočíval v přesunu skupin obyvatel z mateřské země na nová kolonizovaná území. Jako příklad je možné uvést situace vJižní Americe (španělské a portugalskékolonie),Severní Americe (britské a francouzské kolonie) nebo příkladyAustrálie,Nového Zélandu aJižní Afriky (britské kolonie, částečně nizozemské). Za formu osídlovací kolonizace se často považuje také případ ruskéSibiře. Domorodé nebo místní politické instituce akultura byly podrobeny intenzivnímu tlaku ze strany kolonizátora. Neznamenalo to nicméně, že by místní společenské a politickéinstituce nebotradice zcela vymizely.
Exploatační (vykořisťující) kolonialismus, který se zaměřoval na vojenskou a politickou kontrolu kolonizovaných území, jež zaručovala kolonizátorovi kontrolu nad hospodářstvím, přírodními zdroji amezinárodním obchodem. V tomto případě mohla být zachována většina místních politických a společenských institucí, ale jejich funkce byly přeorientovány na zprostředkovatele k udržení nadvládykolonizátora. Jako příklady je možné uvést britskou koloniální politiku vIndii, belgickou vKongu, nizozemskou vIndonésii nebo francouzskou ve většině zemíSahelu.
Hybridní kolonialismus je vykazuje rysy obou předchozích typů. Ukazuje na vývojovou změnu z exploatačního typu k osídlovacímu. Nejvýznamnějším případem je francouzskéAlžírsko.
zahrnuje případy, kdy bývalé kolonie jsou dnesde iure nezávislými státy, ale tehdejší koloniální mocnost má v zemi stále výraznou kontrolu. Příkladem byla francouzská přítomnost vMali,Burkině Faso neboNigeru. Ještě v roce 2022 byl v Mali prezident loajálníFrancii a francouzská společnostAreva v Mali těžilauran pro svéjaderné elektrárny, přičemž v zemi zůstávalo jen 5% zisku. Francie navíc byla v Mali přítomna i vojensky.[2][3]
Kolonialismus je proces ustavení a udržování nadvlády mocnosti nad podřízenou společností, která je odloučena od vládnoucí moci a koloniální velmoc provádí často přesuny obyvatel do kolonie.Imperialismus je proces budování velké říše (impéria) přičleněním a dosazenímvládnoucí elity. To se může obejít i bez samotné kolonizace, bez budování kolonií transferem obyvatel.[4] Kombinací obou jekoloniální imperialismus, to znamená budování impéria prostřednictvím získáváním kolonií. Koloniální imperialismus může být proveden:
dobýváním území obsazenéhodomorodým obyvatelstvem se snahou o jeho podmanění a dílčí integraci. Typické proŠpanělsko (kolonie vJižní Americe),Portugalsko (Brazílie) neboFrancie (Francouzská západní Afrika). Dobývání je doplněno dílčím přesunem obyvatel, kterým se vytváří nová vládnoucí vrstva.
budování obchodních center. Příkladem je Francie vIndii, Portugalsko v Indii nebo Nizozemí v Jihovýchodní Asii. V tomto případě může ale nemusí jít o kolonie v pravém smyslu.[4]
Objevení Ameriky bylo významné i z hlediska kulturního a biologického. Během relativně krátké doby došlo k revoluční výměně mezi Starým a Novým kontinentem, který se týkal zemědělských produktů, rostlin, zvířat, ale i nemocí. Tato kulturně-biologická výměna je odborně nazývánaKolumbovskou výměnou. V tomto smyslu změnilo objevení Ameriky evropskou, ale i americkou a následně i asijskou, africkou či australskou krajinu, jídelníček i kulturní zvyky.
Nizozemští osadníci vBatávii, dnešní Jakartě, na ostrověJáva
Zatímco první polovinu 16. století dominovali evropskému kolonialismu jako novému jevu v evropských dějinách Španělé a Portugalci, po polovině16. století nastoupily dvě nové velmociAnglie aFrancie. Španělsko a Portugalsko si své kolonie nicméně udržely do začátku19. století a v některých případech až do poloviny20. století. Od počátku 17. století se k Anglii a Francii připojiloNizozemsko. Anglie a Francie se nejprve zaměřily na osídlovací kolonialismus vSeverní Americe (tzn. na sever odŠpaněly kontrolovanéhoNového Španělska). V Severní Americe se odehrály během17. století pokusy o kolonizaci ze stranyŠvédů (státDelaware) aNizozemců (Nový Amsterdam, dnesNew York). Tyto pokusy ale neuspěly. Naopak Nizozemci byli úspěšní v oblastech předevšímjihovýchodní Asie, ale na rozdíl od Španělů nebo Angličanů dávali přednost spíše kontrole obchodní výměny a dovozu do Evropy než budování rozsáhlých centralizovaných koloniálních administrativ. V18. století vedl konkurenční boj o kolonie v Severní Americe a v Indii k několika krvavým konfliktům mezi Velkou Británií a Francii se spojenci. K nejvýznamnějším patřísedmiletá válka. Výsledky sedmileté války předznamenaly nástupVelké Británie jako největšíkoloniální říše v moderních dějinách, ke kterému došlo v 19. století.
Ruská osadaPřístav sv. Pavla. OstrovKodiak naAljašce, 1814
Je nepochybné, že některé expanzivní prvky politikyRuské říše je možné považovat za koloniální politiku. Šlo například odobývání a osídlování Sibiře v 16. století aOsídlení a kontrolu severoamerickéAljašky mezi roky 1741–1867. Ruská politika19. století veStřední Asii i naKavkaze vykazovala také řadu prvků kolonialismu exploatačního typu doplněnéhoideologií civilizační mise. Stejné prvky vykazovala politika Ruska vůčiČíně (Mandžusko) aKoreji ke konci 19. a na začátku20. století. Je ale nutné zmínit poněkud odlišný charakterRuské říše, který byl ovlivněn geografií. Ruská expanze neměla námořní nebo zámořský charakter a často měla spíše geostrategické než obchodní motivy.[chybí zdroj] Například charakter a sílaRuského carského námořnictva byla v 18. a 19. století regionální. Ruská expanze postrádala globální či transkontinentální charakter.Prodej Aljašky v roce1867 ukázal, že Rusko na zámořský charakter expanze rezignovalo. Kromě toho mělo v oblasti mezinárodního obchodu spíše okrajové postavení. I přes koloniální expanzi bylo ještě v 19. století závislé na vývozu obilí na západ Evropy a obecně tvořilo relativně uzavřený trh. V Rusku byla také absence silnýchstředních vrstev, které byly základem pro moderníkapitalismus. V západních zemích byly tyto vrstvy navázány na kolonialismus. Je sporné, zda byla ruská expanze do oblastiPobaltí,Polska aFinska, ale nakonec iGruzie kolonialismem. V tomto ohledu je vhodnější hovořit spíše oimperialismu. Rusko bylo v době své imperiální existence vnitrozemsky orientovanou mnohonárodníříší podobně jakoRakousko-Uhersko.
Portugalský princPedro vyhlašuje roku 1822 nezávislost Brazílie na Portugalsku
Druhá polovina18. století a počátek19. století znamenaly krizi moderního kolonialismu, a to právě v oblastech, kde koloniální velmoci užívaly politik osídlovacího kolonialismu. Příchozí kolonizátoři se během několika generací již necítili vázáni k mateřské zemi a přijali vlastníidentitu. Mateřská země zaváděla často politiku, která místní osídlení politicky nebo ekonomicky diskriminovala, vedla postupně ke vznikuopozice. V Severní Americe se politice Velké Británie postavilo 13 severoamerických kolonií na východním pobřeží a zformovalo nový nezávislý stát –Spojené státy americké. Tato situace se netýkala Kanady a jihu dnešních Spojených států (Louisiana a Florida, Texas a Nové Mexiko, Kalifornie). Jestliže byly motivyamerické revoluce ekonomicko-politické, motivy latinskoamerického osvobozeneckého hnutí na počátku 19. století byly spíše politicko-ekonomické. Během prvních dvaceti let 19. století se vLatinské Americe zformovalo několik, formálně nezávislých států. NapříkladBrazílie získala nezávislost v roce 1822. Problémem ale zůstávala pokračující ekonomická a kulturní závislost na Evropě (neokolonialismus).
V 19. století se zájem zaměřoval zejména naAsii aAfriku a objevily se nové koloniální velmociBelgie,Německo,Itálie,Japonsko iSpojené státy americké. Nicméně nikomu z nich se nepodařilo zpochybnit poziciVelké Británie, která v 19. století upevnila svoji nadvládu ve své nejvýznamnější kolonii – vIndii. Skutečností také bylo, že území, která nebyla ještě kontrolována (a tedy mohla být kolonizována) byla v 19. století malá. V podstatě se jednalo o oblast Afriky, kde mezi sebou soupeřily Velká Británie, Francie, Německo, Belgie a Itálie. V Asii se do hry přidalo ve druhé polovině 19. století takéJaponsko, jehož koloniální expanze se zaměřovala naKorejský poloostrov a doČíny, což vedlo ke konfliktu sRuskem. Spojené státy americké se zařadily ke koloniálním velmocem na konci 19. století v souvislosti sešpanělsko-americkou válkou a ziskemFilipín aKuby a dále s americkou politikou vPanamě čiPortoriku. Soupeření o koloniální nadvládu bylo jednou z hlavních příčinprvní světové války. Výsledkem porážkyNěmecka bylo i odejmutí jeho kolonií vestřední Africe.
Podrobnější informace naleznete v článku Dekolonizace.
Meziválečné období je doba největšího rozkvětu britsko-francouzského kolonialismu. Kolonialismus ale směřoval ke své další, tentokrát konečné krizi, která se plně projevila podruhé světové válce. Symbolickým počátkem dekolonizace bylo dosažení samostatnosti nejvýznamnější britské kolonieIndie v roce1947. Během 50. let 20. století zasáhla vlna dekolonizace oblasti jižní Asie, a to především francouzskéIndočíny. Na začátku 60. let 20. století se dekolonizační hnutí rozšířilo do Afriky, kde během této doby vzniklo několik desítek nových států. Rok 1960 je nazýván mimo jinéRokem Afriky. Kdekolonizaci docházelo v kontextuStudené války a jejího bipolarismu. Dekolonizace byla vnímána jako vytvoření mocenského vakua a obě soupeřící strany se snažily nově vzniklé státy a režimy dostat na svou stranu. Pokusy o tzv.hnutí nezúčastněných zemí (Jugoslávie,Indie,Egypt,Kuba a další) stát mimo bipolární dělení světa nebyly úspěšné. V celé řadě případůUSA iSSSR nepřímo i přímo zasahovaly do politiky v nově osamostatněných zemích (Kongo,Angola apod.) a často negativně narušovaly jejich vývoj. Dekolonizace a bipolarismus stály také za zrozením konceptu zemi tzv.Třetího světa.
O významu kolonialismu svědčí i fakt, že statisticky bylo kolem roku1930 celkem 84,6% povrchu planetyZemě kolonizováno jednou z moderních koloniálních velmocí. Pouze částiArábie,Persie,Afghánistánu,Mongolska,Tibetu,Číny,Siamu aJaponsko nebyly zahrnuty pod formální koloniální nadvládu.[5]
V 19. století byl kolonialismus pokládán za zcela legitimní formu civilizačního procesu. Evropané se snažili ospravedlnit svou koloniální nadvládu a často zamlčovali její ekonomickou a exploatační roli, zdůrazňujíce misijní nebo charitativní politiky (zakládání škol a nemocnic atp.). Civilizační mise sloužila jako hlavní argument v pozitivním vnímání kolonialismu. Tento argument není možné plně pochopit bez odkazu na dva další jevy, kterými jsoueurocentrismus arasismus.
Evropané si díky koloniální expanzi vykonstruovali představu o nadřazenosti všeho evropského. Ve střetávání se s jinými kulturami acivilizacemi tak stavěli tu evropskou nejvýše a evropskou zkušenost pokládali za univerzální zkušenost.[1] Kromě toho se od16. století v Evropě začal objevovat konceptrasy, který hierarchizoval lidské jedince do několika skupin podle barvy pleti a dalších fyziognomických a kulturních kritérií. Během 18. století byl koncept rasy vědecky rozpracován a sloužil jako nástroj k ovládání a vykořisťování po celé 19. století a částečně také ještě ve 20. století.Rasismus akolonialismus jsou jevy, které není možné od sebe oddělit.[zdroj?] Významnou roli v kolonialismu hraje i moderníotroctví.
Diskuze o významu kolonialismu je také významně ovlivněna rozdílnými zkušenostmi s kolonialismem vmetropoli a vkolonii. Zatímco metropole má tendenci vidět v kolonialismu slavné období pro dějiny daného národa, v koloniích převažuje spíše negativní hodnocení kolonialismu jako exploatace, zvůle a příčin řady současných problémů. Největší koloniální mocnosti jsou konfrontovány s důsledky kolonialismu například v podobě příchoduimigrantů ze svých bývalých kolonií, který vede k závažným celospolečenských a kulturním změnám v zemích jako je Velká Británie, Francie nebo Belgie. Tato konfrontace s koloniálním dědictvím vede v některých případech k revizi jeho chápání.
V globálním měřítku je význam kolonialismu naprosto zásadní. Teprve objevení a kolonizování Ameriky bylo příčinou vzestupuzápadní Evropy, která byla do té doby spíšeperiferií.[6] Kolonizování Ameriky a vybudovánítransatlantického obchodu vedlo k možnosti prvotní akumulace kapitálu v Evropě a k její následné globální expanzi. Nebyla to tedy Evropa sama o sobě, co zaručilo její globální nadvládu. Setkání s neevropskou kulturou v měřítku, které umožnil kolonialismus vedlo k definování některých prvků evropské (západní) identity.[7]
Britský koloniální guvernér naSeychelách v roce 1972
Ve všech případech kolonialismus měl konkrétní politické, hospodářské a kulturní důsledky, které se značně liší podle zemí a kontinentů. Obecně vysvětluje kolonialismus tzv.teorie závislosti.[8] V rámci této teorie se zdůrazňuje nerovné postavení kolonií ve vztahu k metropoli, které se promítalo a nadále promítá v postavení a možnostech bývalých kolonií v rámci světové ekonomiky. Vztah mezi (bývalou) kolonii a metropolí je charakterizován pomocí kategoriisatelitu ametropole.[9] Ekonomicky se závislost projevuje vdělbě práce, ve které se kolonie zaměřuje na produkci primárních zdrojů (ropa,plyn,uran) pro metropoli. Metropole potom produkuje zboží s přidanou hodnotou, které je relativně draze prodáváno zpět do kolonií. Vedle závislosti ekonomické je závislost kulturní a politická.
V Latinské Americe došlo k tomu, že se ziskem politické nezávislosti byla moc přesunuta z koloniálních pánů na místníelity, které vytvořily politickéoligarchie. Tyto elity byly často zainteresovány na pokračování koloniální obchodní výměny, jelikož z ní jako majitelé velkých statků, dolů atp.profitovali.[1] Závislost politických elit byla ještě doplněna kulturními vazbami na Evropu, které byly také důsledkem evropského kulturníhoimperialismu aeurocentrismu. Kromě toho latinskoamerické oligarchie představovaly častokreolskou menšinu v těchto zemích, čímž docházelo k další reprodukci rasově založeného systému nadvlády. Důsledky kolonialismu se v globálním měřítku popisují pojmy nerovnoměrná výměna či nerovný rozvoje. K hlavním zastáncům této interpretace patří egytský ekonomSamir Amin.[10]
Obhájci kolonialismu argumentují přínosem pro kolonizované země plynoucím z rozvojeekonomiky a politickéinfrastruktury nutné pro modernizaci ademokracii. Poukazují na bývalékolonie jakoSpojené státy americké,Kanada,Austrálie,Nový Zéland,Hongkong aSingapur jako příklady úspěšného postkoloniálníhorozvoje. Tyto národy však nereprezentují většinový trend postkoloniálního vývoje, protože jsou to ve skutečnosti národy původně evropských osadníků.
Vlajka anglo-francouzskéhokondominia Nové Hebridy, od roku 1980 nezávislý státVanuatu
Teorie modernizace jako jedna z teorií rozvoje v 50. a 60. letech 20. století problém kolonialismu téměř ignorovala a navrhovala úzce západní recepty na dosažení rozvojepostkoloniálních ekonomik jako byly investice do průmyslu nebosekularizace ademokratizace. Mnozí její kritici tak poukazují na její koloniální zakotvení, a to v tom smyslu, že užívalapaternalistický a úzce eurocentrický pohled, který byl mocensky zabarven a napomáhal k udržení západní nadvlády i bez kolonialismu (neokolonialismus). Konečně se kritiky dočkala i samotná myšlenkarozvoje, založená opět na úzce západním, lineárním vidění času (směřování od-k) a skryté nadřazenosti všeho západního. V rámci této kritiky se hovoří také o problematizováníchudoby, která se stala pro Západ problémem až během 40. let 20. století v souvislosti sinaugurační řečí prezidentaH. S. Trumana.[11]
V neposlední řadě je významná kulturní kritika důsledků kolonialismu po dekolonizaci –postkolonialismus. Kritikové kolonialismu poukazují napolitické,psychologické amorální škody, které kolonialismus páchá.[12] Problém je kulturní hybridita nebo problematika podřízeného. Hovoří se orasistické podstatěglobální dělby práce, kterou kolonialismus vybudoval, a na které je postavena současná globální ekonomika.[13]Edward Said připomenul, do jaké míry kolonialismus ovlivnil evropské vidění jiných kultur a civilizací i to, do jaké míry se na tomto v podstatě ideologickém zkreslení podílela evropská věda. Said tento jev interpretuje jakoorientalismus.[14] Neokoloniální a postkoloniální kritika dále poukazuje na přetrvání mechanismů západní nadvlády v bývalých koloniích a na odlišné prostředky této nadvlády než v koloniální minulosti.
Klimatický kolonialismus, je jeden z doprovodných stránek kolonialismu ve spojitosti s klimatickou změnou. Pojem klimatický nebo environmentální kolonialismus označuje různé způsoby, jimiž koloniální praktiky ovlivnily přírodní prostředí původních obyvatel.[15] Podle historika Alfreda Crosbyho evropští kolonizátoři byli tak úspěšní zčásti díky rozmanitým způsobům, jakými ovlivňovali původní ekosystémy na kolonizovaných územích.[16] Crosbyho teorie Environmentálního imperialismu byla jednou z prvních studií v oblasti "ekologické historie",interdisciplinární vědy, která sleduje environmentální příčiny a důsledky, podpořena historickými záznamy. Kolonizátoři měli přinést tlak zahraničních trhů a politické moci spolu s exotickými invazivními druhy a nemocemi. Tento dvojí útok podkopal schopnost původních obyvatel bránit se koloniálním mocnostem. Výsledné poškození původníchekosystémů ztížilo jejich obnovu.[15] Takto profitovaly zejménaZemě globálního severu (např. Velká Británie, Španělsko, USA, Francie, Portugalsko) na úkorZemí globálního jihu (např. Brazílie, Čína, Indie). Španělsko těžilozlato astříbro vAndách, Portugalskocukr vBrazílii, Franciefosilní paliva,nerosty a zemědělské produkty v západní Africe, Belgiekaučuk vKongu a Britániebavlnu,opium,obilí,dřevo,čaj a další komodity ve svých koloniích po celém světě.[17] Klimatický kolonialismus pokládá otázku, zda kolonialismus skutečně skončil odchodem vojsk, vlajek a byrokratů koloniálních mocností, nebo zda světová ekonomika založená na dřívějších zásluhách a bohatství, jen prohlubujechudobu a zneužívání Zemí globálního jihu. Výsledkem je, že za každou jednotku výrobních zdrojů a práce, kterou Jih doveze ze Severu, musí vyvézt mnohem více jednotek, aby za ni zaplatil. To Severu umožňuje dosáhnout čistého přivlastnění prostřednictvímmezinárodního obchodu. Tuto dynamiku popsali Emmanuel (1972) a Amin (1978)[17] jako proces "nerovné směny".[17] Tyto zdroje často pocházejí z přírodního bohatství Jihu a tím dochází k dalšímu poškozování původních ekosystémů a prohlubováníklimatické změny (např. káceníAmazonského pralesa pro těžbu dřeva a ornou půdu).
Průzkum britské agenturyYouGov v roce 2014 ukázal, že 59 % Britů považujeBritské impérium za „něco, na co mohou být hrdí“ a jen 19 % „cítí hanbu“ za koloniální impérium a jeho zločiny. 34 % Britů by si přálo, aby impérium stále existovalo, zatímco 45 % Britů by si existenci impéria nepřálo.[18][19]
↑abcSUŠOVÁ-SALMINEN, Veronika. Eurocentrismus a jeho současné postkoloniální kritiky.iTvar [online]. [cit. 2025-05-04].Dostupné online.
↑ Hořký konec francouzského působení v Mali. Stažení vojsk vyvolává obavy z posílení islámských radikálů.iROZHLAS [online].Český rozhlas, 2022-02-20 [cit. 2025-05-04].Dostupné online.
↑ Francouzi po devíti letech opouštějí Mali.natoaktual.cz [online]. 2022-08-17 [cit. 2025-05-04].Dostupné online.
↑abKolonialismus a imperialismus [PDF online]. Brno: Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita, 2000 [cit. 2025-05-04].Dostupné online.
↑Loomba, A.:Colonialism/Postcolonialism. Routlegde London 1998 s.xiii
↑Například: Blaut,J.:The Coloniser's Model of the World. New York 1993, Frank Gunder, A.:ReOrient. Global Economy in Asian Age. Un.California Press 1998, Abu-Lughod, J.:Before European Hegemony. World System A.D. 1250-1350. Oxford 1989
↑Například: Dussel, E.:Invention of Americas. Eclipse of the Other and the Myth of Modernity. Michigan 1995
↑Například: Cardoso, F.H.- Faletto, E.:Závislost a rozvoj v Latinské Americe. Praha 2007
↑Gunder Frank, A.:Capitalism and Underdevelopment in Latin America: Historical Studies of Chile and Brazil. New York 1967 a Wallerstein, I.:The World System Analysis. An Introduction. Duke Un. Press 2004
↑Amin, S.:Unequal Development: an Essay on the Social Formations of Peripheral Capitalism. New York 1976
↑Escobar, A.: Encountering Development: The Making and Unmaking of the Third World. Princeton Un. Press 1995
↑Například: Fanon, F.The Wretched of the Earth. New York 1963
↑Qiujáno, A.:„Colonialidad del poder, eurocentrismo y America Latina“, In:La colonialidad del saber: eurocentrismo y ciencias sociales. Perspectivas latinoamericanas. Buenos Aires 1993, s. 201-246.
↑Said, E.:Orientalismus. Západní koncepce Orientu. Praha-Litomyšl 2008
↑ Alfred W. Crosby. <italic>Ecological Imperialism: The Biological Expansion of Europe, 900–1900</italic>. New York: Cambridge University Press. 1986. Pp. xiv, 368.The American Historical Review. 1988-10.Dostupné online [cit. 2022-10-17].ISSN1937-5239.doi:10.1086/ahr/93.4.1021-a.
↑abcHICKEL, Jason; DORNINGER, Christian; WIELAND, Hanspeter. Imperialist appropriation in the world economy: Drain from the global South through unequal exchange, 1990–2015.Global Environmental Change. 2022-03, roč. 73, s. 102467.Dostupné online [cit. 2022-10-17].doi:10.1016/j.gloenvcha.2022.102467. (anglicky)
↑The British Empire is 'something to be proud of' [online]. YouGov, 26. července 2014.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Colonial nostalgia is back in fashion, blinding us to the horrors of empire.The Guardian. 24. srpna 2016.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
FERRO, Marc:Dějiny kolonizací. Od dobývání až po nezávislost 13. – 20. století. Lidové Noviny. Praha 2007.ISBN978-80-7106-021-5.
BLAUT, James M.:The Colonizer's Model of the World. Geographical Diffusionism and Eurocentric History. New York 1993.
HART, Jonathan:Comparing Empires: European colonialism from the Portuguese expansion to the Spanish-American war. Palgrave Macmillan. New York 2003.ISBN1-4039-6188-3.
LOOMBA, Ania:Colonialism/Postcolonialism. Routledge. London 1998.ISBN0-415-12809-9.
Prekolonialismus, kolonialismus, postkolonialismus. Impéria a ti ostatní ve východní a jihovýchodní Evropě. Stanislav Tumis, Hanuš Nykl (eds.). Praha : Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2015. 243 s. ISBN978-80-7308-582-7 (print), ISBN978-80-7308-591-9 (online: pdf).
_-_The_Voortrekkers.jpg)
