Koiné (řeckyἡ κοινὴ διάλεκτος – obecná mluva) je označení prointerdialektstarořečtiny, kterým se běžně hovořilo ve východnímStředomoří v obdobíhelénismu, zhruba od poloviny4. století př. n. l. do3. století n. l., ve východní částiŘímské říše až do7. století. Proto je někdy nazývánhelénistickou řečtinou. Jako jazyk použitý pro sepsáníNového zákona je označována zabiblickou nebonovozákonní řečtinu.
Tento interdialekt se vyvinul v 4. stol. př. n. l. z dominantní (i vMakedonii používané)attičtiny, ovlivněn byl ovšem i jinými nářečími, zejménaiónštinou. Oproti klasické attičtině představoval značné zjednodušení gramatiky a výrazné změny ve výslovnosti. V důsledku vojenských taženíAlexandra Velikého a následné staleté vládydiadochů vevýchodním Středomoří hrál rolilingvy franky, nadnárodního komunikačního jazyka, i v éřestarověkého Říma. Z koiné postupně přesbyzantskou řečtinu vzniklanovořečtina.
Mezi díla sepsaná v koiné patříNový zákon i nejvýznamnější řecký překlad Starého zákona,Septuaginta. V obecné mluvě psal mimo jinéPlútarchos,Strabón a někteří západní i všichni východnícírkevní Otcové. Byl to úřední jazykVýchodořímské říše, zachovalo se v něm velké množství nápisů apapyrů, zejména vEgyptě.
- J. Bartoň,Uvedení do novozákonní řečtiny. Praha: KLP 2009
- J. H. Dobson,Novozákonní řečtina pro každého. České Budějovice:Biblion 2002
- J. B. Souček,Řecko-český slovník k Novému zákonu. Praha: Kalich 2003
- J. Vajs,Kurs obecné mluvy KOINHC. Olomouc: Matice cyrilometodějská 1994
