Kněz dnes znamená osobu, která je v daném náboženském společenství oprávněna a povolána konat náboženské obřady, zejména přinášetoběti, v některýchkřesťanských církvích sloužitsvátostmi. Kněžský úřad nebo funkce se označuje jakokněžství.
Kněžství je v některých společenstvích celoživotní povolání, které vyžaduje nějakou přípravu, zvláštní pověření asvěcení a případně i odlišný způsob života. Kněžská funkce se vyskytovala už v dávných civilizacích, bývala vázána k určitému chrámu a byla často rodová, čímž se liší odcharismatické funkce napříkladproroka,věštce nebošamana.
V některých zemích dlouhodobě ubývá nových zájemců, tím dochází knedostatku kněží a k jejich přetěžování (např. počet věřících připadajících v poměru na každého kněze se zvyšuje).
V křesťanství jesvátost svěcení od prvních staletí rozdělena na 3 (hlavní) stupně a jako kněží se označují ti, kteří přijali jeho druhý stupeň, tedy kněží abiskupové, ovšem často se lze setkat s tím, že pod výrazem „kněz“ se rozumí pouze ti, kteří přijali kněžské svěcení, ale nikoli biskupské (3. stupeň svátosti svěcení), jindy se lze setkat s použitím výrazu „presbyter“ pro zdůraznění, že dotyčný přijal kněžské svěcení, ale nikoli biskupské. (V církvích, které toto rozdělení uchovaly, mnohé protestantské církve mají na kněžství odlišný pohled.)
České slovo kněz pochází zpraslovanského*kъnędzь, jež se odvozuje odstaroněmeckéhokuning kníže (srov. současnéder König, král). PodleVáclava Machka znamenal kněz i v češtině až do 15. století vladaře, knížete, ale už od 13. století se vyskytuje i v současném významu křesťanského kněze.[1] O dávné souvislosti mezi funkcí vladaře a kněze svědčí i jiné doklady, například české slovo „kostel“ z latinskéhocastellum, hrad. Páter je lidové označení římskokatolického kněze (z latinskéhopater, otec);[2] takto se však správně označují jenřádoví kněží (zkratkaP.), zatímco udiecézních kněží se používá označeníreverendus dominus (zkratkaR. D.= důstojný pán),[3] v českém prostředí se používají spíše česká označení (důstojný pán, u vikáře veledůstojný pán) a případně jejich české zkratky (Dp. Vdp., Vldp. apod.).[zdroj?]
Podle francouzského filologaGeorgese Dumézila se dávné indoevropské společnosti dělily do tří vrstev, kněží, bojovníků a zemědělců. Podobné rozdělení zavádí ještěPlatón vÚstavě, kde místo kněží vystupují filosofové. PodleJean-Pierra Vernanta vykonávali „králové“ (sg.basileus) nejstarších řeckých společností trojí funkci kněze, vojevůdce a soudce; v pozdějším vývoji jim zůstala jen funkce kněžská (slavení a obětování).[4]
VEgyptě vznikla už velmi brzy oddělená, jednotně organizovaná a dědičná kněžská vrstva, která byla nositelkou vzdělanosti a vykonávala i administrativní funkce, zejména soudní a správu majetku a daní. V některých obdobích vznikalo dokonce i jistě napětí mezi kněžstvem a panovníkem. Velmi výrazná a ostře oddělená kněžská vrstvabráhmanů vznikla vIndii. Udržovala rozsáhlé, později i písemné tradice, z bráhmanů bývali poradci panovníků a pro lid vykonávali za odměnu oběti. Nevytvořila však nikdy jednotnou hierarchii. Naproti tomu vČíně se až do moderní doby udrželo rodové náboženství, takže bohoslužby konali otcové rodů a oddělená kněžská vrstva tam nevznikla. Její kulturní a vzdělávací roli plnily jednakkláštery, jednak panovnická administrativa. V Řecku sice byly kněžské sbory kolem jednotlivých chrámů, nevytvořily však organizovanou vrstvu, jaká vznikla v Římě.
V nejstarší době vykonávali funkci obětníka vIzraeli otcové rodů jako napříkladAbrahám (Gn 12, 7 (Kral,ČEP) a další místa). PodleTóry pověřil později Bůh kněžskou funkcíÁróna a jeho syny a byla pak vyhrazena jejich potomkům. Áron pocházel zpokoleníLévi, které při dělení země nedostalo půdu a žilo z desátků odváděných jim ostatními Izraelity. Áronovi potomci, označovaní jakokoheni, obdrželi ještě zvláštní dávky a práva na podíl z přinášených obětí. Jejich hlavním úkolem byla služba v chrámu, přinášení obětí a rozhodování o čistém a nečistém. Význam kněžské vrstvy vzrostl už když králŠalomoun vybudovaljeruzalémský chrám a pokusil se kolem něho soustředit celýIzrael. Od té doby mezi kněžími dominuje rodSádokův (2Sam 8, 17 (Kral,ČEP)). Další vzestup významu kněžské vrstvy nastal po reformách králeJóšijáše a po obnovení chrámu po návratu zbabylonského zajetí (Ezdráš,Nehemjáš), kdy se právě kněží zřejmě zasloužili o sestavení a redakciBible.[zdroj?] Poexilní židovství se tak blížiloteokratickému zřízení.[zdroj?] Výkon kněžské funkce skončil zničením jeruzalémského chrámu roku70. Pozdější židovství tak nemá kněze v pravém slova smyslu (rabín je učitel, nikoli kněz), příslušnost k pokolení kohenů se však mezi židy dodnes respektuje a potomci kněží dodržují přísnější pravidlarituální čistoty, povolených a zakázanýchsňatků, mají výsadní postavení v některých částech židovské liturgie apod.
Nový zákon užívá odborné označení kněze (řeckéhiereus a latinskésacerdos) jen pro kněze židovské a pohanské.List Židům mluví oKristu jako o pravémveleknězi (Žd 8, 1 (Kral,ČEP)) aPrvní list Petrův píše, že Ježíšovým vzkříšením se všichni křesťané stali „lidem Božím“ a „královským kněžstvem“ (1Pt 2, 9 (Kral,ČEP). Pro představené křesťanských obcí užívá Nový zákon označení „starší“ (presbyteros), které se pak stalo i odborným označením křesťanských kněží. Už svatýPavel z Tarsu ale zmiňuje, že by se představení křesťanské obce mohli domáhat toho, aby jim obec zajistila živobytí (2Te 3, 9 (Kral,ČEP)), přesto nabádá k tomu, aby se každý živil vlastní prací, a sám v tom sebe dává za příklad; Pavel nechtěl nikoho „vyjídat“, aby nebyl na obtíž (2Te 3, 8 (Kral,ČEP)). Důležitým novozákonním označením je také „pastýř“ (latinskypastor), které se odvozuje zejména z Janova evangelia (J 21, 15 (Kral,ČEP)). Pomocníky starších v praktických záležitostech bylijáhnové (diakonos,Sk 6, 1 (Kral,ČEP)). Někdy kolem roku 200 se začínají objevovat i označeníhiereus asacerdos pro křesťanské kněze a již v 1. desetiletí 2. století v Katolické církvi i vPravoslaví dosud platné rozdělení nabiskupy (episkopos), kněze a jáhny (diakonos).
Podobně, jako novosvěcený biskup, i nověsvěcený pryšt (usvěcenec, neomysta), a sice skrze nějaký čas, obzvláště pak na den svých prvotin kněžských (své primicie, své prvomše, m. prvotinné, prvotní mše), totiž ten den, kdy po svém na kněžství vysvěcení nejprve přináší Bohu nejsvětější oběť mešní, uděluje požehnání své, čímž zajisté krásně započíná působiti v stavu svém nejvýš důstojném a ku blahu časnému i věčnému věřících prospěšném. (1855)[5]
S početním i organizačním rozvojem křesťanských církví rostl i význam jejich představených a představitelů, kteří pozvolna vytvářeli opět více či méně oddělenou vrstvu,klérus. Už ve starověku se vyžadovalo, aby biskup byl pouze jednou ženatý –1Tim 3, 2 (Kral,ČEP), kněží nesměli nosit zbraně a požívali větší právní ochrany. Velké utužení církevní disciplíny znamenalypapežské reformy 11. století, kdy byl v západní církvi zaveden i povinnýcelibát. Tím se klérus oddělil od okolní laické společnosti, omezily se jeho příbuzenské vazby a klerici také přišli o sociální zabezpečení, kterým v té době byl pouze majetek nebo vlastní rodina.
Reformy papežeŘehoře VII. potvrdily oddělení západní a východní církve, která je nepřijala a zachovala předchozí stav s povinným celibátem biskupů, nikoli pouhých kněží, ale s poměrně výrazným sociologickým oddělením duchovenstva. Proti tomuto oddělení se postavilMartin Luther areformace, kdežtořímskokatolická církev naTridentském koncilu dále utužila disciplínu kléru, předepsala jeho povinné vzdělávání a přesně stanovila postup svěcení.Druhý vatikánský koncil naproti tomu zdůraznil novozákonní učení o Božím lidu avšeobecném kněžství a v návaznosti na tento koncil byla roku1973 v součinnosti s liturgickou reformou zrušena starodávná tzv.nižší svěcení (která ovšem nadále existují a jsou udělována vtradičně-katolických společenstvích a některýchvýchodních katolických církvích). Tři stupněsvátosti svěcení jsou (vzestupně) jáhenství, kněžství a biskupství.
Kněz může být vPravoslaví ženatý nebo mnich. Mnich se může stát biskupem. Manželka kněze se nazývápresbytera, manželka diakona (jáhna) je nazývánadiakonissa.
Reformační církve odmítly nebo oslabily chápání křesťanskéliturgie jakooběti a s tím i označení „kněz“. Ostatně slovo pro „kněze“ v západních jazycích (francouzsképrêtre, anglicképriest, německéPriester atd.) je odvozeno od řeckého a latinskéhopresbyter („starší“), nikoli od obětního kněžství. Přesto však i ve většině protestantských církví tvoří pastoři a kazatelé sociologicky více méně odlišenou vrstvu se zvláštním vzděláním a pověřením (ordinací). Luterští (luteránští) duchovní bývají označováni v češtině jakokněží nebopastoři. V jiných církvích se setkáváme s pojmemfarář čikazatel. Někdy jsou tyto různé pojmy zaměnitelné.
Katoličtí kněží a ministranti při modlitbě(Velký pátek vklášteře Heiligenkreuz)Znak římskokatolického faráře
Specifické dobové termíny pro kněžství (hiereus, sacerdos) používáNový zákon jen pro židovské a pohanské kněze. Jediným knězem (ἱερεύς) vkřesťanství, tj. prostředníkem mezi Bohem a lidmi, jeJežíš Kristus (1Tm 2, 5 (Kral,ČEP),Žd 8, 1 (Kral,ČEP)). Na tomto Kristově kněžství pak mají účast všichni věřící jako celek a „Boží lid“ (1Pt 2, 9 (Kral,ČEP)). Tomuto kněžství věřících se říká téžkněžství královské.
Specifickým označením kněze podle chápáníkatolických,anglikánských apravoslavných církví je presbyter (πρεσβύτεροςpresbyteros), doslova starší. Tito kněží pak zpřítomňují jedinou oběť, kterou přinesl knězJežíš Kristus, když slavíeucharistii. Již ve 2. století však nalezneme svědectví o tom, že řecky mluvící křesťané označují novozákonní „starší“ slovem ἰερεύς. Stejně tak latinsky mluvící část církve označuje již na přelomu 2. a 3. století (Tertullianus) své služebníky (biskupy a „kněze“) pojmemsacerdos (obětník).
Ve zmíněných církvích se toto kněžství nazývá téžslužebné kněžství či svátostné. Kněz je, stejně jako ostatní tzv. hierarchické služby, ustanoven vkládáním rukou biskupa a takto je spojen s první generací Ježíšových učedníků a prvními dvanáctiapoštoly, vizApoštolská posloupnost).Svátost kněžství je potom nezrušitelná – dle nauky isuspendovaný kněz bude mít navždy otisk ve své duši, že je knězem.
Před vysvěcením musí uplynout zkušební doba, kdy sám uchazeč o kněžskou službu zjišťuje, zda jeho odhodlání je trvalé a neměnné. Jiní (rektor semináře,biskupové vedoucí diecéze) zas rozlišují povolání – zda je uchazeč o kněžství skutečně povolán, jako tomu bylo u apoštolů. Ten pak nastupuje do semináře, kde studujeteologii a musí se podřizovat vnitřnímu řádu.
V římskokatolické církvi ke kněžství patří také závazek celibátu. Čerstvěvysvěcený kněz se označuje jakonovokněz, řidčejinovosvěcenec nebolineomysta[6] a jeho prvnímše, která se zpravidla koná v místě, odkud pochází, se nazýváprimice. V pravoslavné církvi se adept kněžství může oženit, stihne-li to do přijetí svěcení. V případě, že ženatý kněz ovdoví, oženit se podruhé již nesmí.
Duchovní je širší pojem, který v Katolické a pravoslavné církvi zahrnuje i tzv.nižší svěcení, a jehož používají i reformační církve, někdy i pro ženy. Analogicky jej lze použít i pro židovské rabíny („učitele“).
Farář (přes staroněm.pfarrer < střlat.parochus <lat.parochia ařec. παροικιά farnost) je kněz, který je správcem místnífarnosti (každý kněz tedy není farář).
Z hlediska územní správy může katolický kněz zastávat také funkce lidově označovanou jakokaplan (asistent faráře, z lat.capella,kaple, správně kooperátor) neboděkana (používá se na Moravě, v Čechách se ve stejném významu používá termínuvikář), což je farář představený několika farnostem, které tvoří vikariát či (na Moravě)děkanát.
Kanovník je člen kněžského sboru (kapituly), často, ale ne jen při biskupském kostele.
Prelát je kněz odměněný v římskokatolické církvi titulem za zásluhy a přísluší mu titul Monsignore.
Někdy se rozlišujířádoví kněží (členovéřádů) a kněžídiecézní čili světští, podřízení místnímu biskupovi.
Kazatel je označení duchovního v některých protestantských církvích.
Pastor (latinskypastýř) je označení pro faráře a duchovní v převážně protestantských zemích, kde se ale užívá i pro katolické kněze. Dále se toto označení užívá pro duchovníevangelikálních aletničních církví.
Presbyter(ka) je na rozdíl od funkce v protestantských církvích titul kněze-ženy ve starokatolické církvi.
Otec (latinskypater, zkratka P. před jménem) je uctivé oslovení katolických kněží, dříve užívané jen pro řeholní kněze.
Důstojný pán (latinskyreverendus dominus, zkratka R.D., u benediktinů někdyreverendus pater dominus, zkratka R.P.D.), také velebný pán nebo důstojnost, se v současné češtině užívá méně, osloveníreverend je dodnes běžné v anglicky mluvících zemích i ve Francii (révérend Père).
Bratr (latinskyfrater) je v Římskokatolické církvi označení řeholníka, který není knězem.
.jpg)
