Klerofašismus jefašismus řízenýklérem (duchovenstvem)[1] nebo ideologický konstrukt kombinující prvky fašistické skatolickou náboženskou tradicí.
Vznik pojmu klerofašismus (clerico-fascismo) je zřejmě spojen s počátkem dvacátých let 20. století vItálii a frakcí katolické strany PPI (Partito Popolare Italiano, Italská strana lidová), která se rozhodla podpořitBenita Mussoliniho a jeho režim. HistorikWalter Laquer vidí kořeny pojmu klerikální fašismus ještě starší, dokonce předcházející MussolinihoPochod na Řím (říjen 1922), u „skupiny katolických věřících v Severní Itálii, která obhajovala syntézu katolicismu a fašismu“.[2]
PolitologRoger Griffin varuje před „hyperinflací klerofašismu“. Užití pojmu by podle něj mělo být striktně omezeno pro „specifické formy politiky, které vznikají, když klerikové a profesionální teologové jsou buďto vtaženi do spolupráce se sekulární ideologií fašismu (dělo se tak zvlášť v meziválečné Evropě), nebo řidčeji, sami vytvářejí teologicky nekorektní koktejl hluboce náboženských přesvědčení s fašistickým předsevzetím spasit národ nebo rasu před dekadencí a úpadkem“.[3]
Prolínání katolické a fašistické ideologie bylo poměrně rozšířené i vČeskoslovensku třicátých let 20. století, přinejmenším na rovině publicistické. Je spojeno se jményJaroslava Durycha,Jana Scheinosta,Bohdana Chudoby čiRudolfa Iny Malého. V části případů šlo o vnímání fašismu jako „spásné“ třetí cesty meziliberální demokracií akomunismem, která má zachránit katolickou civilizaci.[4]
Označování konkrétních režimů za klerofašistické je problematické a je předmětem častých sporů. Jako příklady klerofašistických režimů se uvádějíSlovenský státJozefa Tisa,ustašovské ChorvatskoAnte Paveliće, vládaEngelberta Dollfusse vRakousku, ale takéŠpanělsko pod vládouFrancisca Franca. Franco učinil tzv. národní katolicismus (nacionalcatolicismo) jedním z pilířů své ideologie, ale fašisté tvořili jen jednu část z jeho podporovatelů.
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuClerical fascism na anglické Wikipedii.
