Klaipėda (česky někdy uváděno jakoKlajpeda,německyMemel neboMemelburg,polskyKłajpeda) je jedinýlitevský námořnípřístav v Baltském moři a nejstarší město na území dnešníLitvy, dnes třetí největší město. Žije v němpřibližně 158 tisíc[1] obyvatel. Jako důležitýtrajektový přístav spojuje Litvu seŠvédskem,Dánskem aNěmeckem. Nachází se u ústí řekyDanė doKurského zálivu a jeho vyústění do Baltského moře. Kurský záliv považovaliNěmci ve 13. století (a i později) za ústí řekyNěmen (litevsky „Nemunas“, v němčině „Memel“ – odtud německý název města).
Město je důležitým administrativním, politickým a kulturním centrem. Je centremKlaipėdského kraje, v jehož rámci tvoří městský okres, jenž je obklopenokresem Klaipėda. (Správním centrem okresu Klaipėda jeGargždai, nikoliv Klaipėda). Ve městě se nacházejí ředitelství Národního parkuKurská kosa a Přímořského regionálního parku, sedmnácti poštovních úřadů (PSČ Ústřední pošty je LT-91001). Vzdálenost od hlavního města LitvyVilniusu je 311 km na severozápad. Městem protéká řeka Danė a říčkaSmeltalė.
Město se rozkládá na ploše 98 km². Je velmi protáhlé severojižním směrem: severní část na břehu Baltského moře, jižní část na břehu Kurského zálivu. Z celkové plochy města připadá 38 % na zastavěnou plochu a 14,08 % na vodní plochy. V Klaipėdě se nacházejí vlakové a autobusové nádraží, dva přívozy, námořnípřístav, čtyřikatolickékostely, dvaevangelické a dvapravoslavné kostely,synagoga, desetmuzeí, čtyři divadla a patnáct sportovních středisek. Klaipėdu charakterizují malebné rysy architektury podobné těm vNěmecku,Anglii aDánsku.[chybí zdroj] Populární litevská letoviska lze najít poblíž Klaipėdy v Nerinze a Palanze.
Území budoucího města osídlily ve 12. století baltské kmeny. Klaipėdský hrad a vzápětí také město pod názvemCastrum Memel bylo založeno v polovině 13. stoletíLivonským řádem, který přišel do Pobaltí zabrat nová území a obrátit baltské kmeny na křesťanskou víru. Livonský řád byl větvíŘádu německých rytířů. Ve smlouvě ze dne 29. července 1252 mezi Livonským řádem akuronským biskupem Jindřichem stojí, že „tam, kde se stýkajíMemel aDanė“, postaví řád hrad a město, do kterého měla být přenesena biskupova rezidence. Zděný hrad na začátku roku 1253 postavil „kmotr města“, vicemistr Livonského řáduEberhardt von Seyn.
V roce 1254 obdržel Memel (Klaipėda)lübecká městská práva. Činností německých rytířů byla celá oblast záhy konvertována kekřesťanství. Jméno Klaipėda (v její latinizované podoběCaloypede) bylo poprvé zmíněno v dopise litevského velkoknížeteVitolda Velikého v roce 1413.Mírem u jezera Melno z roku 1422 byla utvrzena hranice meziPruskou provincií řádového státu aVelikým knížectvím litevským. Memel spolu s celou tzv.Malou Litvou byl začleněn doPruska; Litvě zůstal jako přístup k moři jen úzký proužek pobřeží okoloPalangy. Tato hranice zůstala nezměněna po celé následující téměř půl tisíciletí, až do roku 1919.
Od roku 1474 bylo v Memelu zavedenokulmské právo, tak jako v jiných pruských městech. Roku 1525 sekularizoval velmistrŘádu německých rytířůAlbrecht Braniborsko-Ansbašský monastický pruský stát nadědičné vévodství. Tím začalo dlouhé období prosperity města i přístavu,[chybí zdroj] neboť pruský vévoda byl tehdy leníkemPolsko-litevské unie. Hraniční město Memel sloužilo jako přístav sousední Litvě a těžilo ze svého umístění blízko ústí řeky Němen. Období prosperity bylo ukončeno v letech 1629 a 1635, kdy Memel poničili a obsadiliŠvédové. Byl pak ještě několikrát obnovován. O 75 let později velká část obyvatel zahynula přimorové epidemii.
Po sjednocení Německa v roce 1871 se Memel stal nejseverovýchodněji položeným městem nově vznikléhoNěmeckého císařství, na což bylo upomínáno již v první sloce tehdejšíněmecké hymny („...Von der Maas bis an die Memel...“).[2]
V roce 1919 se město ocitlo pod okupační správou státůDohody. PoVersailleské smlouvě bylo východopruské území za Němenem až k Memelu odděleno od Německa a bylo spravovánofrancouzskými vojsky, přičemž se vítězné mocnosti dohadovaly, co s ním dál. Nakonec se prosadila myšlenka celou memelskou oblast přepustit samostatné Litvě, jež si nárokovala alespoň severní část historické Malé Litvy. Když 10.–15. ledna 1923 zaútočily litevské síly pod vedením plukovníka Budryse, aby podpořily místní zinscenované prolitevské povstání, francouzské jednotky se stáhly a město i s přilehlým územím až k řece Němenu bylo anektováno nově založenou Litevskou republikou, což nakonec uznaly jak Dohodové mocnosti, tak i později (1928)výmarské Německo. Litevský stát byl nucen Klaipedskou konvencí celému nově připojenému území 8. května 1924 poskytnout autonomii; samosprávný sněmík sídlil pak právě v Klaipėdě a byl podřízen vládou jmenovanému guvernérovi. Ziskem Memelu/Klaipėdy dostala Litva konečně plnohodnotný přístup k moři, významnou průmyslovou základnu a strategický tranzitní uzel, jímž proudilo až 80 % všeho litevského zahraničního obchodu.[3]
Centrum dnešní Klaipėdy
Místníbaltští Němci se však s litevskou nadvládou nikdy nesmířili. Po vznikuTřetí říše Německo opět obnovilo své nároky na Memelsko, v čemž bylo podporováno tamější německouiredentou. Dne 22. března 1939 bylo Memelsko obsazenoWehrmachtem, když Litva, opuštěná západními velmocemi (podobně jako předtímČeskoslovensko) ustoupila tvrdému německému nátlaku a vzdala se tohoto území.
Související informace naleznete také v článku Dějiny Klaipėdy.
Historicky se složení obyvatelstva velmi měnilo. Na současné složení obyvatelstva měl rozhodující vliv zlom v lednu roku 1945, kdy vojáciRudé armády, když obsadili 28. ledna Klaipėdu (v 8 hodin ráno, při −30 °C), ve městě našli jen 6 lidí: dvě 80-90leté stařenkyLietuvininky, dva válečné zajatceBělorusy (mladí) a dvěpolské architektky, přivezené sem na práci. V první následující registraci občanů města zanedlouho poté bylo zaregistrováno jen 28 občanů města. Kolem 40 000 Klaipėďanů se přestěhovalo doNěmecka ještě koncem roku 1944 a několik desítek civilistů ustoupilo spolu s německou armádou přesKurskou kosu. Další, nesrovnatelně mírnější zlom nastal v desetiletí po roce 1990, tedy po vyhlášení obnovení nezávislostiLitevské republiky. Tehdy po změně politického klimatu z vlastního rozhodnutí z Klaipėdy odešlo doRuska mnoho pracovníků administrativy nebo jiných specialistů, většinourusky mluvících, a jejich rodin.
Po válce do roku 1953 bylo město znovu od základu zabydlováno. Většina dosídlenců byliRusové a lidé původem z republik tehdejšíhoSSSR, kteří byli náborem vysláni pracovat v podnicích obnovovaného i nově tvořeného průmyslu. Do konce sedmdesátých let dvacátého století většinu obyvatelstva Klaipėdy tvořili rusky mluvící lidé, od začátku osmdesátých let začali postupně převažovatLitevci, kteří se hojněji začali do Klaipėdy stěhovat.
Městský znak na fasádě domu Tiltų 1; symbol Klaipėdy (a též deníku "Klaipėda")Náměstí Teatro (Městského divadla) s hrázděným domem
Staré město (lit.Senamiestis) je na levém břehu (u jejího ústí) řekyDanė. Nejdůležitější ulice jsou „Tiltų“ (nověji pod názvem „Tilto“ – Mostní, je to tepna městské dopravy; jde od mostu „Biržos“ ke starému trhu), „Turgaus“ a dopravní tepna „Pilies“ (Hradu) gatvė. Ve Starém městě je několikhrázděných domů. Je zde Městské divadlo, dvě lékárny: (Juodojo erelio, „Černého orla“ založena roku 1683 a Žalioji vaistinė „Zelená lékárna“ založena roku 1677, obě podle privilegia braniborského markraběteFridricha Viléma, obě v ulici Tilto), několik muzeí (jedno z nich je v podzemí Klaipėdského hradu, ze kterého se víc nedochovalo) a galerií, dům v ulici Tilto – naproti Zelené lékárně, na jehož fasádě je krásný reliéf městského znaku.
Byla k městu připojena roku 1722. Nyní je součástí Starého města. Tato část byla v době připojení na levém břehu řeky Danė, zatímco původní Staré město na pravé straně jejího tehdejšího řečiště (na jehož místě je nyní ulice Didžioji vandens). Zajímavosti:Barottiho galerie, kovářské museum apod.
Park soch byl zřízen v letech 1970–1977. Aby mohli postavit část parku,Sověti zlikvidovali do té doby zde používaný hřbitov (z větší částí židovský), proto je jižní část parku postavena na hrobech. Mnozí lidé, jejichž příbuzní jsou pochováni na tomto bývalém hřbitově obnovili památníčky a náhrobky na hrobech v době po obnovení nezávislosti Litvy. Západní část parku vznikla obnovením parku, který tam donedávna byl. V této části jsou tenisové kurty a basketbalové hřiště, do požáru zde působil Klubšachistů. V parku jsou dva důležité memoriály: v severní části Památník padlým vedruhé světové válce protinacistickému Německu a Památník padlým vKlaipėdském povstání 15. ledna 1923. Většina soch byla instalována mezi lety 1979–1989.
_2.jpg)
_1.jpg)
Klp.JPG)
