Kim Ir-sen (zruské transkripce Ким Ир Сен;korejsky김일성Kim Il-sung,[pozn. 1] původním jménemKim Song-džu,15. dubna1912 –8. července1994), byl korejský politik a zakladatelSeverní Koreje, které vládl od založení země v roce 1948 až do své smrti v roce 1994. V letech 1948 až 1972 zastával post premiéra a v letech 1972 až 1994 prezidenta. V letech 1949 až 1994 byl předsedouKorejské strany práce (v letech 1949 až 1966 byl jejím předsedou a po roce 1966 generálním tajemníkem). K moci se dostal po skončeníjaponské nadvlády v roce 1945 a v roce 1950 schválil invazi do Jižní Koreje, což vyvolalo intervenci na obranuJižní KorejeSpojenými státy. Po vojenském patu vkorejské válce bylo 27. července1953 podepsáno příměří. Byl třetí nejdéle sloužící nekrálovskou hlavou státu / vlády ve 20. století, v úřadu působil více než 45 let.
Pod jeho vedením byla Severní Korea založena jakosocialistický stát scentrálně plánovanou ekonomikou. Měla úzké politické a hospodářské vztahy seSovětským svazem. Koncem padesátých a během 60. a 70. let se Severní Korea těšila vyššíživotní úrovni než jih, který trpěl politickým chaosem a ekonomickými krizemi. Situace se obrátila v roce 1980, kdy se nově stabilní Jižní Korea stala ekonomickou velmocí, která byla poháněna japonskými a americkými investicemi, vojenskou pomocí a vnitřním ekonomickým rozvojem, zatímco Severní Korea stagnovala a pak ve stejném období klesala. Mezi Severní Koreou a Sovětským svazem se objevily rozdíly; Hlavním z nich byla Kim Ir-senova filozofiečučche, která se zaměřovala na korejskýnacionalismus, soběstačnost asocialismus. Navzdory tomu země obdržela finanční prostředky, dotace a pomoc od SSSR avýchodního bloku až dorozpadu SSSR v roce 1991. Výsledná ztráta ekonomické pomoci nepříznivě ovlivnila ekonomiku Severu a přispěla k rozsáhlémuhladomoru v roce 1994. Během tohoto období Severní Korea také zůstala kritická k přítomnosti obranných sil Spojených států v regionu, které považovala zaimperialistické, když se v roce 1968 zmocnila americké lodiUSS Pueblo, která byla součástí infiltrační a podvratné kampaně s cílem znovu sjednotit poloostrov pod vládou Severní Koreje. Kim přežil své spojenceJosifa Stalina o čtyři desetiletí aMao Ce-tunga o téměř dvě desetiletí a zůstal u moci během funkčního období šesti jihokorejských prezidentů a deseti amerických prezidentů. Známý jakoVelký vůdce (Suryong), založil kult osobnosti, který dominuje domácí politice v Severní Koreji.
Na 6. sjezduKSP v roce 1980 byl jeho nejstarší synKim Čong-il zvolen členem prezidia a zvolen jeho nástupcem. Kim Ir-senovy narozeniny jsou v Severní Koreji státním svátkem nazývaným "Den slunce". V roce 1998, čtyři roky po své smrti, byl Kim Ir-sen prohlášen za "věčného prezidenta republiky".
Narodil se15. dubna1912 ve vesnici Mangjŏngde poblížPchjongjangu (od roku 1959 část pchjongjangského obvoduMangjŏngdägujŏk), ačkoli ve svých pamětech napsal, že se narodil v nedaleké čtvrti Chilgol. Od roku1924 pobýval vMandžusku, kde se poprvé seznámil s myšlenkamimarxismu akomunismu. Od roku 1931 byl členemKomunistické strany Číny a v rámci její armády podporovanéKominternou se od poloviny 30. let účastnil protijaponského boje. V roce1935 se stal politickým komisařem (politrukem) skupiny čítající 100 až 200 mužů. Ve stejném roce přijal jméno Kim Ir-sen (tj. Kim „dosáhnout slunce“). Během druhé světové války působil jako velitel korejských partyzánů bojujících proti japonské nadvládě. V roce 1940 po střetech s Japonci prchá se zbylými partyzány do Sovětského svazu. Zde je poslán do tábora Vjatskoje nedalekoChabarovska, kde jsou korejští komunističtí partyzáni vyškoleni Sověty. Jeho první ženaKim Čŏng-suk mu vChabarovském kraji porodila nejstaršího synaKim Čong-ila (*16. února1941, podle severokorejských zdrojů 16. února 1942 – 17. prosince 2011).
Rodný dům Kim Ir-sena v městské čtvrti Mangjŏngde.
Kim Ir-sen stál v čele Severní Koreje od roku 1946 až do své smrti. Po vznikuStrany práce Severní Koreje (Čosŏn) v roce1946 se stal jejím místopředsedou. V únoru1946 byl vybrán za předsedu Prozatímního lidového výboru, fakticky fungujícího jako severokorejská vláda, a roku1949 se stal také předsedouKorejské strany práce, která vznikla sloučením s jihokorejským protějškem – Dělnickou stranou Jižní Koreje.
V roce1947 Valné shromáždění OSN zřídilo Dočasnou komisiOSN pro Koreu (UNTCOK) a pověřilo ji dohledem nad průběhem svobodných, demokratických voleb. Sovětský svaz však komisi označil za ilegální a sovětská okupační správa odmítla její členy vpustit na severokorejské území. Demokratické volby pod dohledem mezinárodního společenství se tedy 10. května1948 uskutečnily pouze na jihu poloostrova, kde žily dvě třetiny populace. Zvolení poslanci přijali ústavuKorejské republiky, zvolili prezidentaLi Syn-mana (I Sung-mana) a u příležitosti třetího výročí osvobození Koreje15. srpna oficiálně Korejskou republiku vyhlásili. V prosinci 1948 uznalo Valné shromáždění OSN její vládu za jedinou legitimní vládu v Koreji. Mezitím sovětské a severokorejské orgány oznámily, že se v zemi25. srpna uskutečnily volby, v nichž 99 % obyvatel hlasovalo pro jednotnou kandidátku tzv. demokratické fronty, a9. září1948 byla vyhlášenaKorejská lidově demokratická republika v čele s Kim Ir-senem jako předsedou vlády. Hlavním cílem Severní Koreje bylo sjednocení celéKoreje pod komunistickou vládu.
V průběhukorejské války a v dekádě po jejím skončení Kim Ir-sen a jeho skupina zlikvidovali všechny oponenty, zakázali náboženství a kampaníčchŏllima od roku 1958 začali decimovat hodnotový systém severokorejského obyvatelstva. V období let1945–1958 nechal zavraždit, popravit nebo uvěznit všechny významné osobnosti, včetně představitelů náboženských obcí v zemi a proti všem věřícím zavedl tvrdé represe. Došlo k nejhoršímu tažení protikřesťanům ve20. století. Do té doby tvořili křesťané 13 % z celkového počtu obyvatel aPchjongjang byl kdysi nazýván „Jeruzalém Východu“. V duchovním vakuu, které nastalo, zavedl monolitický myšlenkový systémČučche.
V roce 1956 odmítl při jednání sNikitou Chruščovem v Moskvě přijmout program destalinizace. Během tohoto pobytu umírnění komunisté v KLDR plánovali svržení Kim Ir-sena, které skončilo neúspěšně. Kim Ir-sen byl o této události informován a při návratu z Moskvy nechal všechny své odpůrce odstranit, čímž si posílil svou pozici ve vedení strany. Zbylí umírnění komunisté uprchli doSovětského svazu.
Kult osobnosti nejvyšších vůdců je součástí každého obyvatele KLDR.
Roku1972 byla vydána nová ústava, a Kim Ir-sen usedl do nově zřízené funkce prezidenta. Jeho mandát měl pětileté cykly − každých 5 let byl opětovně volen. Po jeho smrti mu byl přiznán titulvěčný prezident a funkce "pozemského" prezidenta byla z ústavy vypuštěna.
Svá poslední léta dožíval Kim Ir-sen v atomovém krytu[chybí zdroj], protože se v době rozpadu komunistického bloku ve střední a východní Evropě obával o své postavení. Dnes je jeho tělo uloženo v mauzoleu.
Na jeho počest byla roku 1946 složena národní pochodová píseň "Píseň generála Kim Ir-sena" (korejsky: 김일성장군의 노래;anglicky: Song of General Kim Il Sung), kterou každodenně začíná vysílání severokorejské státní televize. Kromě toho bývá užívána při významných událostech.
Byl vychováván v duchu křesťanství a učil se hrát na varhany presbyteriánského kostela.
Kim Ir-sen byl autorem mnoha děl. Podle severokorejských zdrojů se jedná o přibližně 10 800 projevů, zpráv, knih, pojednání a dalších.[3] Některé, jako například 100svazkováKompletní sbírka děl Kim Ir-sena (김일성전집), vydává nakladatelství Korejské strany pracujících. Krátce před svou smrtí vydal osmidílnou autobiografiiVzpomínky: Se stoletím.
Podle oficiálních severokorejských zdrojů byl Kim Ir-sen původním autorem mnoha her a oper. Jedna z nich, revoluční divadelní opera s názvemKvětinová dívka, byla v roce 1972 adaptována do podoby celovečerního filmu z místní produkce.
KIM, Ir-sen. Velká osvobozenecká válka korejského lidu za svobodu a nezávislost. Přeložila Květa MILCOVÁ. Praha: Naše vojsko, 1952. Marxismus-leninismus o válce a vojenství.
KIM, Ir-sen. Stručné dějiny revoluční činnosti soudruha Kim Ir Sena. Praha: Vydavatelství cizojazyčné literatury, 1970.
↑V českém prostředí je tato správná transkripce málo zažitá, převládá varianta „Ir-sen“ vycházející z ruského přepisu. Ta byla do češtiny zavedena v 50. letech 20. století, neodpovídá však původní výslovnosti či mezinárodní transkripci.[2]
.jpg)
