Rod se objevuje v listinách před rokem 1300 v osoběBudislawa de generePercal (Perklye, Porichane), jímž začíná hlavní linie rodu.[1] Je doložen roku 1260 se svými syny Petrem a Jakubem.[1] Synové Petra I. Percala, Kegel (Cegla) a Martinus žili kolem roku 1338. Starší Kegel, coby předek, dal jméno rodu,Keglewyth de genere Percal, Porichane, Porichanski.[1]Uherský králLadislav II. dne 19. května 1494 darovalJohannesi Keglewythovi de Porichane bužimské panství s hradem.[1]
Petr II. Keglević (1478–1554) prokázal velkou statečnost při obléháníJajce v roce 1525. Podle tamních kronikářů, a tím i osvobození Chorvatska odosmanské nadvlády, byl hlavně jeho zásluhou a stal se takéchorvatským bánem (1530).
Jeho syn Matyáš Keglević, pokračovatel rodu, rozdrtil v roce 1573 mocné selské povstání v Chorvatsku a zajal vůdce povstáníMatyáše Gubce.[3] I on se však musel až do listopadu 1566 zodpovídat u soudu, neboť se bužimská pevnost jeho nedbalostí dostala do rukou Turků. Přestože král poskytl dostatek peněz na dostatečnou posádku, povolal pouze tři muže.[4]
Karel hrabě Keglević z Bužimi
Bratři Jiří, Petr, Jan a František Keglevićové z Bužimi obdrželi v roce 1602 titulsvobodných pánů vSedmihradsku.[1] Matyášovými syny se rod rozdělen do dvou linií: Jan založil liniichorvatskou, Jiří liniiuherskou. Další posloupnost rodu je poté často nepřehledná.
V roce 1646 získal Mikuláš I. titul svobodného pána v Uhrách. Jeho syn, c.k.komorník Mikuláš II. (1636-1701) z mladší uherská linie rodu a jeho synovec Petr, rovněž c.k. komorník ze starší uherské linie, byli 4. srpna 1687 ve Vídni povýšenicísařem Leopoldem I. dohraběcího stavu.[1][3]
Petr VI. († 1754), z chorvatské linie,generál-polní vachmistr (od 20. května 1708),[5] se stal roku 1704 zástupcem zemského bána a roku 1708 dědičným hlavním prefektemPožegy. Do hraběcího stavu byl povýšen roku 1708císařem Josefem I. Během této doby a poté patřili mezi vážené rody v Uhrách i Chorvatsku a z jeho řad vzešlo několik hodnostářů.[2][6]
Vojtěch (Béla)hrabě Keglević z Bužimi (10. března 1833 - ?), syn hraběte Gabriela, byl maďarský státník, poslanec Uherského říšského sněmu, od 15. srpna 1860 ženatý s hraběnkou HelenouBatthyányovou.
Gabriel hrabě Keglević z Bužimi (31. ledna 1710,Torňa - 2. dubna 1769,Pétervására) byl císařskýmpolním vachmistrem (28. dubna 1754), ženatý s Marií Josefou von Königsacker (12. května 1724, Vídeň - 2. prosince 1789,Pešť).[10]
Gabriel (Gábor)hrabě Keglević z Bužimi (9. září 1784,Pešť - 16. června 1854, Egreskata u Pešti), syn hraběte Adama, byl c.k. Pokladník, tajný rada, hlavní guvernér neograderského komitátu, prezident královské uherské dvorní komory, zemský pokladník astrážce koruny. 10. ledna 1817 se oženil s hraběnkou MatyldouSándorovou zeSlavnice (21. března 1798, Vídeň - 11. listopadu 1843, Pešť).
Jiří (György)hrabě Keglević z Bužimi (1751 - 20. března 1810, Vídeň), syn generála Gabriela, v roce 1807 byl jmenován c.k.generálmajorem.
Julius (Gyula)hrabě Keglević z Bužimi (* 20. prosince 1824), syn hraběte Gabriela, byl maďarský státník, členmaďarského sněmu, 8. listopadu 1845 se oženil s Georginou baronkouz Orczy.
Štěpán (István)hrabě Keglević z Bužimi (1740,Bratislava - 1. prosince 1793 zabit u Bettenhofenu), syn hraběte Josefa, byl c.k.generálmajor (od 17. prosince 1789).
Jan (János)Nepomuk hrabě Keglević z Bužimi (13. května 1786,Pešť - 15. října 1856,Topolčanky uNitry), syn hraběte Karla, majitele panstvíSajó-Vámos,Enese,Visolaje,Stropkov,Kis-Tapolcsány aNagy-Ugrócz, byl humanista, c.k. pokladník, tajný rada, hlavní správce Uherského království, konzervátor pro oblast Bratislavy. Jeho sbírka obrazů, založená v roce 1813, ač nepříliš početná, obsahovala některé cenné obrazy slavných mistrů.[11] Poprvé se oženil 12. listopadu 1805 s hraběnkou AdélouZichyovou z Vaszonykeö († 17. ledna 1839), podruhé 3. února 1840 s hraběnkou Viktorií EvženiíFolliotovou z Crenneville (1816–1900).
Štěpán Bernard hrabě Keglević z Bužimi (1743,Bratislava - 1. prosince 1793,Uttenhofen), v roce 1789 v 46 letech se stalgenerálmajorem. Byl synem Josefa Buziniho, hraběte Kegleviće (1700-1763) a Terezy svobodné paní Thavonatové z Thavonu (* 19. února 1706). Byl zabit v boji u Uttenhofenu vAlsasku běhemprvní koaliční války.
Hlavníerb (do roku 1494) zobrazuje dva stříbrné pruhy v červené barvě. Na přilbě s červenými a stříbrnými přikrývkami sedící zlatý lev držící v pravé ruce zlaté slunce na holi.[13][2]
Ernst Heinrich Kneschke:Deutsche Grafenhäuser der Gegenwart: in heraldischer, historischer und genealogischer Beziehung, 3. Band, A–Z, Verlag T. O. Weigel, Leipzig 1854
Antonio Schmidt-Brentano:Kaiserliche und k. k.Generale (1618–1815), Österreichisches Staatsarchiv/A. Schmidt-Brentano 2006
↑abcdefgGHdA,Adelslexikon Band VI, Band 91 der Gesamtreihe, Limburg an der Lahn 1987, S. 158
↑abcProf. Dr. Ernst Heinrich Kneschke: „Deutsche Grafenhäuser der Gegenwart: in heraldischer, historischer und genealogischer Beziehung“, 3. Band, A-Z, Verlag T. O. Weigel, Leipzig 1854, S. 194 ff.
↑abConstant von Wurzbach: „ Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich“, 11. Teil, K. K. Hof- und Staatsdruckerei, Wien 1864, S. 123 ff.
↑Jakob Amstadt: „Die k. k. Militärgrenze 1522–1881 (mit einer Gesamtbibliographie)“, Band 2, Würzburg 1969, S. 272
↑abAntonio Schmidt-Brentano: Kaiserliche und k. k. Generale (1618–1815), Österreichisches Staatsarchiv/A. Schmidt-Brentano 2006, S. 48
↑Gesellschaft für Musikforschung (1946- ): „Bericht über den Internationalen Musikwissenschaftlichen Kongress“, Bärenreiter-Verlag, Augsburg 1971, S. 256
↑Bibliothek der deutschen Literatur, Gustav Nottebohm: „Zweite Beethoveniana: Nachgelassene Aufsätze“, Verlag Peters, 1887, Seite 512
↑Alexander Wheelock Thayer, Hermann Deiters, Hugo Riemann: „Ludwig van Beethovens Leben“, Verlag W. Weber, Berlin 1901-11
↑Repertorium für kunstwissenschaft, Band 14, W. de Gruyter and Company, 1891, S. 57
↑Eduard Maria Oettinger, Hugo Schramm-Macdonald: „Moniteur des dates: Contenant un million de renseignements biographiques, généalogiques et historiques“, Band 3, Verlag und Herausgeber E. M. Oettinger, Dresden 1867, S. 49, für alle o. a.
↑Hunc iste, postquam Dalmatae pacto hoc a Hungaria separati se non tulissent, revocatum contra Emericum armis vindicavit, ac Chelmensi Ducatu, ad mare sito, parteque Macedoniae auxit. AD 1199. Luc. lib. IV. cap. III. Diplomata Belae IV. AD 1269.
Království chorvatsko-slavonské
Habsburská monarchie
multimediální obsah na Commons.JPG)
