Vyvýšené kazatelny se ve větších svatostáncích stavěly od pozdního středověku, a to na severní straně, v místě s výbornou akustikou, aby bylokněze co nejlépe slyšet po celém prostoru kostela. V době husitské, když se kostelů zmocnila reformovaná církev, začali katolíci stavět kamenné kazatelny na vnější straně kostela, například dosud zachovaná kazatelna Jana Kapistrána v Brně.Hojně byly využívány od 16. století. V doběreformace se římskokatolická církev snažila o posílení katolického povědomí lidí a protestantská naopak o získání co nejvíce původněkatolických věřících do svého středu. Nejhonosnější kazatelny pocházejí ze 17.–18. století a jsou provedeny v barokním slohu, bývají mramorové, štukové nebo řezané ze dřeva, štafírované a zlacené, obložené sochami.
Politurgické reforměDruhého vatikánského koncilu (1962–65) se vyvýšená kazatelna v katolických kostelích již obvykle přestala používat, někde byla úplně odstraněna. Někteří kněží si reformy vysvětlovaly chybně a začali mnohdy velmi vzácné kazatelny, ale i další vybavení kostelů ničit, nebo dokonce pálit, což mělo za následek nenávratně ztracených mnohdy architektonických pokladů.
Kazatelny byly budovány vyvýšeně zejména pro svou akustickou výhodu. Dnešní kazatelny většinou již ani ve velkých svatostáncích nejsou vyvýšené a nejčastěji mají podobuambonu, což bylo umožněno pokrokem ozvučovací techniky.
Základem je otevřená skříň či ohrádka ve tvaru čtyřboké, pětiboké nebo válcové architektury. Její vnější stěny (předprseň) bývají zdobeny biblickými emblémy (např. znamení čtyř evangelistů nebo tří křesťanských ctností)