Osídlení dnešního Kataru lidmi se datuje do doby před 50 000 lety, kdy zde byla objevena tábořiště a nástroje z doby kamenné.[4] V obdobíneolitu byla v oblasti jakoprvní přítomna civilizaceMezopotámie.[5] Během prvních let osídlení poloostrov spadal pod správu několika různých říší, včetněSeleukovské,Parthské aSasánovské. V 7. století n. l. většina arabských kmenů v regionu konvertovala kislámu; v 8. století se stal centrem obchodu s perlami.[6] Vabbásovské éře vzniklo několik osad.[7] Poté, co Bani Utbah a další arabské kmeny dobyly Bahrajn v roce 1783, dynastieÁl Chalifa nastolila svou moc nad Bahrajnem a pevninským Katarem. V následujících staletích byl Katar místem sváru mezi wahhábity zNadždu a Ál Chalifou. Kataru od roku 1868 vládne dynastieÁl Thání od roku 1868, kdy Mohammed bin Thání podepsal dohodu s Velkou Británií, která uznala jeho samostatný status. V roce 1871 rozšířiliOsmané svou říši do východní Arábie,[8] z oblasti se stáhli v roce 1915 po začátkuprvní světové války. V roce 1916 se Katar stal britskýmprotektorátem a Abdalláh ibn Džasim Al Sání podepsal smlouvu, podle níž může Britům postoupit území pouze výměnou za ochranu před veškerou námořní agresí a podporu v případě pozemního útoku. Smlouva z roku 1934 poskytla rozsáhlejší ochranu. V roce 1940 byla v Dukhanu objevena vysoce kvalitní ropa.[9]
V 50. a 60. letech 20. století přinesly rostoucí příjmy z ropy prosperitu, rychlé přistěhovalectví, značný sociální pokrok a počátky moderní historie země. Poté, co Velká Británie v roce 1968 vyhlásila politiku ukončení smluvních vztahů sšejky Perského zálivu, se Katar připojil k dalším osmi státům, které byly v té době pod britskou ochranou, a plánoval vytvoření federace arabských emirátů. V polovině roku 1971, kdy se blížilo datum ukončení britských smluvních vztahů, se těchto devět států stále nedohodlo na podmínkách unie. Katar proto 3. září 1971 vyhlásil nezávislost.[10] V červnu 1995 se novým emírem stal zástupce emíraHamad bin Chalífa, který v nekrvavém převratu sesadil svého otce Chalífu bin Hamada. Emír povolil liberálnější tisk a komunální volby jako předstupeň voleb parlamentních. V dubnu 2003 byla ve veřejném referendu schválena nová ústava, která vstoupila v platnost v červnu 2004.[11]
Římský spisovatelPlinius Starší zaznamenal nejstarší zprávu o obyvatelích poloostrova v polovině 1. století n. l.; označil je jakoCatharrei, což je označení, které mohlo být odvozeno od názvu významné místní osady.[22][23] O století později vytvořilPtolemaios první známou mapu, na které je poloostrov zobrazen, a označil jej jakoCatara.[24] V roce 1848 se Ptolemaios vrátil k poloostrovu a začal jej nazývat Catara.[23][24] Na mapě je také zmínka o městě jménem „Cadara“ na východě poloostrova.[25] Výraz „Catara“ (obyvatelé,Cataraei)[26] se používal výhradně až do 18. století, poté se jako nejčastěji uznávaný pravopisný tvar objevil „Katara“.[25] Nakonec se po několika variantách – „Katr“, „Kattar“ a „Guttur“ – jako název země ujala moderní odvozeninaKatar.[27]
Ve standardní arabštině se název vyslovuje [ˈqɑtˤɑr], zatímco v místním dialektu, arabštině Perského zálivu, je to [ˈɡɪtˤɑr]. Čeština používá odlišnou přibližnou výslovnost, protože arabská výslovnost používá zvuky, které se v češtině nevyskytují.
Nejstarší známé vyobrazení Kataru na mapěKlaudia Ptolemaia z 2. stoletíPevnost Umm al-Ma'a zummajovské éryHistorická dohoda z roku 1868Pevnost vZubařeLov perel na začátku 20. stoletíStaré město Dauhá v roce 1904ModerníDauhá
Území Kataru bylo osídleno lidmi již před 50 000 lety. Na poloostrově byly objeveny osady a nástroje zdoby kamenné. V opuštěných pobřežních osadách byly objevenymezopotámské artefaktyobeidské kultury (asi 6500–3800 př. n. l.).[28] Na ostrovech Al Chor byl nalezen archeologický materiál připisovanýKassitům, kteří ovládliBabylonii po páduStarobabylonské říše (přibližně v období od 1531–1155 př. n. l.). Usuzuje se z toho, že obyvatelstvo Kataru mělo s Kassity v té době obchodní styky. Mezi nálezy byly i tři miliony rozdrcených šnečích ulit. Existují názory, že jde o důkaz, že Katar je nejstarším známým místem výroby barviv změkkýšů.[29]
V roce 224 získala nad oblastí Perského zálivu kontroluSásánovská říše. Katar hrál roli v obchoduSásánovců a přispíval nejméně dvěma komoditami:perlami a fialovým barvivem.[30] Za vlády Sásánovců se mezi obyvateli východní Arábie rozšířilokřesťanství, díky vlivu a migraci mezopotámských křesťanů.[31] Bylo postaveno několik křesťanských klášterů. V roce 628 poslal zakladatelislámuMohamed vyslance k vládci východní Arábie Munzir ibn Sawa Al-Tamimimu a požadoval, aby on a jeho poddaní přijali islám. Munzir jeho žádosti vyhověl a většina arabských kmenů v regionu konvertovala. Poté se místní kmeny podílely namuslimském dobytí Persie, což mělo za následek pád Sásánovské říše.
Území se takto dostalo pod vláduchálífů. Katar byl znám jako slavné centrum chovu koní a velbloudů běhemumajjovské éry. V 8. století, za vládyAbbásovců, začal těžit ze své strategické pozice v Perském zálivu a stal se centrem obchodu s perlami. V katarském přístavu zastavovaly lodě mířící zIndie aČíny i směrem opačným. Archeology byl v Kataru nalezen čínský porcelán, západoafrické mince i artefakty zThajska z této etapy. V Murwabu bylo v té době postaveno více než 100 kamenných domů, dvě mešity a vojenská pevnost. Když prosperita chalífátu poklesla, pokles zaznamenal také Katar. Po 10. století existuje tudíž poměrně málo zpráv, nicméně Katar je zmíněn v knizeMu'džam al-buldán z pera muslimského učence 13. stoletíJakúta al-Hamawí ar-Rúmího. Ten se zmiňuje o jemně pruhovaných tkaných pláštích Katařanů a jejich dovednostech při ostření kopí.
V roce 1253 kontrolu nad oblastí získali Usfuridé, v roce 1320 se stala součástíOrmuského království. Katarské perly poskytly království jeden z jeho hlavních zdrojů příjmu. V roce 1515Manuel I. Portugalský učinil z Ormusu svéhovazala a v roce 1521 se Portugalsko plně zmocnilo významné části východní Arábie.[32] V roce 1550 se místní obyvatelé dobrovolně podřídili nadvláděOsmanů a dali jim přednost před Portugalci.[33] Osmani však poslali do oblasti jen zanedbatelné množství vojáků, kteří byli v roce 1670 vyhnáni arabskou kmenovou konfederacíBani Chálid.
V roce 1766 se usadila v katarskéZubaře rodinaÁl Chalífa, která přišla zKuvajtu. Konfederace Bani Chálid je nechala bez velkého povšimnutí oblast ovládnout. V roce 1783 rodina získala pod svou kontrolu i Bahrajn, kam také přesunula své sídlo. To vyvolalo odpor místních katarských kmenů. V roce 1867 nespokojenost vyvrcholila povstáním, na nějž Ál Chalífa reagovala vysláním mohutné armády. Výsledkem byla katarsko-bahrajnská válka v letech 1867–1868, v níž bahrajnské aabúzabíjské síly vyrabovaly a vyplenilyDauhá aAl Wakrah. Mír dojednaliBritové, přesněji plukovník Lewis Pelly.[34] Bahrajn uznal odlišnost Kataru a jeho právo na nezávislost, ta však byla podmíněna podrobením se Britům. Již při mírových jednáních si Pelly velmi dobře rozuměl se zástupci vlivné místní rodinyÁl Thání. Ta získala posléze rozhodující slovo a převzala lokální vůdcovství.
V roce 1871 se Tháníovci nicméně podrobili osmanskému tlaku, který vyvíjel zejména lokální osmanský vládce BagdáduMidhat paša. Místní kmeny přijímaly osmanskou hegemonii s nevolí, ale Tháníovci se snažili s Osmany vycházet. Jejich vztahy k mocné říši se však změnily, když v roce 1882 Osmané odmítli pomoci při výpravě do okupovaného Abú Zabí, a když v roce 1888 podpořili Mohammeda bin Abdula Wahába, který se pokusil rodinu Al Thání svrhnout. To nakonec Thániovce dovedlo ke vzpouře proti Osmanům. V srpnu 1892 přestal katarský vládce Jassim bin Mohammed Al Thání platit Turkům daně. Ti reagovali uvězněním jeho bratra a třinácti prominentních katarských kmenových vůdců. Jako výkupné požadovali zaplacení daní. Jassim odmítl, a tak došlo k historické bitvě u Al Wajbahu, v níž Katařané zvítězili. Ačkoli Katar nezískal úplnou nezávislost na Osmanské říši, bitvou si vynutil autonomii. Jassim je dnes národním hrdinou a bitva u Al Wajbahu pevnou součástí národní identity Katařanů.[35]
Britsko-tureckou úmluvou z roku 1913 se Osmané zavázali, že se vzdají svého nároku na Katar a stáhnou svou posádku z Dauhá. Po vypuknutíprvní světové války však dohodu nedodrželi a turecká posádka zůstala v pevnosti v Dauhá, i když se stále zmenšovala. V roce 1915, za přítomnosti britských dělových člunů v přístavu, Abdullah bin Jassim Al Thání, který byl silně probritsky orientován, přesvědčil zbytek tureckých vojáků, aby pevnost opustili. Následujícího rána do ní vstoupili Britové. Dne 3. listopadu 1916 se Katar stal oficiálně britskýmprotektorátem.[36][37] Královská rodina se vzdávala samostatné zahraniční politiky, za což jí Británie poskytovala vojenskou ochranu.
Zásoby ropy byly poprvé objeveny v roce 1939. Těžba však byla oddálenadruhou světovou válkou. Export ropy začal až v roce 1949 a výnosy z něj se staly hlavním zdrojem příjmů v zemi. Naopak tradiční obchod s perlami upadl v důsledku vynálezu výroby syntetických perel a blokády obchodu s perlami ze strany nově nezávislé Indie. Když Británie v roce 1968 oficiálně oznámila, že se za tři roky v rámci procesudekolonizace stáhne z Perského zálivu, Katar se připojil k rozhovorům s Bahrajnem a sedmi dalšími emiráty v oblasti (dříve tzv. Smluvní státy) o vytvoření federace.[38] Regionální spory však přiměly Katar a Bahrajn, aby z jednání ustoupily a staly se nezávislými státy. Zbylých sedm států vytvořiloSpojené arabské emiráty. Katar je nezávislou zemí od1. září1971.
V roce 1991 hrál Katar významnou roli veválce v zálivu, zejména během bitvy u Chafji, kde katarské tanky poskytovaly palebnou podporu jednotkám saúdskoarabské národní gardy, která pacifikovala jednotky irácké armády. V roce 2003 sloužil Katar jako ústředí velení USA a jako jedno z hlavních odpalovacích míst při americkéinvazi do Iráku. V roce 2011 se Katar připojil k operacím NATO vLibyi a údajně vyzbrojil libyjské opoziční skupiny.[39] Katar se též účastnil saúdskoarabské intervence vJemenu protiHútíům a silám loajálním k bývalému prezidentoviAlí Abdalláhu Sálihovi, který byl sesazen běhemArabského jara roku 2011
V roce 1995Hamad bin Chalífa Ál Thání svrhl svého otce, který byl zrovna na státní návštěvě vŽenevě, a ujal se vlády. Přistoupil pak k opatrné liberalizaci režimu, k níž patřilo spuštění televizní stanice Al-Džazíra po vzoruCNN (1996), udělení volebního práva ženám nebo zavedení volebního práva v komunálních volbách (1999). Byla vypracována první písemná ústava v historii země (2005). V roce 2008 bylo povoleno i zřízení prvníhokatolickéhokostela v zemi. Hamad oznámil též záměr vyhlásit na rok 2013 první parlamentní volby, ale ty byly nakonec odloženy.25. června2013 Hamad abdikoval ve prospěch svého synaTamíma bin Hamada Ál Tháního.[40]
Katar reagoval nejprve vzpurně a zesílením hospodářských a vojenských vztahů sTureckem aÍránem. Dne 5. ledna 2021 však uzavřelySaúdská Arábie,Spojené arabské emiráty,Bahrajn aEgypt dohodu o ukončení blokády Kataru. Dohodu pomohl zprostředkovatKuvajt, ale spekuluje se také o vlivu americké diplomacie v čele s prezidentovým poradcemJaredem Kushnerem. Za hlavní důvod obnovení spolupráce se považuje snaha o vytvoření koalice protiÍránu.[43][44]
Katarská vlajka je kaštanově hnědá s bílým svislým pruhem přižerdi, odděleným devíti zuby od hnědého pole. Vlajka má neobvyklý poměr stran 11:28, ale často se užívá i v poměrech 2:3 nebo 3:5.[45]
Katarský státní znak je emblém tvořenýJalbootem (plavidlem používaným pro lov perel), dvěma datlovými palmami, mořskými vlnami a dvěma zkříženými meči (scimitary). Vše v barvě tyrského purpuru. Barva odpovídá odstínu barviva plžebarvířky ostnité.[46] Znak byl přijat v roce 2022.[47]
Katar má rozlohu 11 437 km².[48] Je to poloostrov vPerském zálivu, do něhož vybíhá 160 kilometrů. Leží na severovýchoděArabského poloostrova. Nachází se mezi 24°32' až 26°10' severní zeměpisné šířky a 50°45' a 51°40' východní zeměpisné délky. Pozemní hranice na jihu seSaúdskou Arábií má délku přibližně 60 km. Katar má mořskou hranici se Saúdskou Arábii,Bahrajnem,Spojenými arabskými emiráty aÍránem.
Většinu území pokrývávápencová poušť téměř bez vegetace, zemědělsky je využíváno pouze 28 000 ha půdy, tj. 2,5 procenta rozlohy země. V zemi neexistují celoroční vodní plochy. V zimě někdy déšť způsobí, že poušť lokálně rozkvete. Podzemní sladkovodní voda se nachází pouze v severní polovině, kdežto v jižní části je podzemní voda zasolená (brakická).[49] Na pobřeží se nachází mnoho šotů,slaných jezer. Jsou dočasně naplněná vodou z povodí bez povrchového odtoku, a mají slanou kůru, která brání rychlému odpařování vody. Na několika místech na pobřeží jsou zbytkymangrovových lesů.[50] Na jihovýchodě leží Chor al Adaid („vnitrozemské moře“), velkýmořský záliv v hraniční oblasti se Saúdskou Arábií. Záliv má v nejužším místě pouze 600 metrů širokýprůliv, který dále vytváří ve vnitrozemí asi 10 km dlouhé a 5 km široké jezero. Na severním okraji se nachází plochá, asi 15 km široká a 7 km dlouhá zaplavovaná plocha. Záliv je obklopen až 70 metrů vysokýmidunami, výběžky pouštěRub al-Chálí.
Nejvyšším bodem Kataru jeKurajn Abú al-Baul s nadmořskou výškou 103 metrů.
Jsou zde mírné zimy a velmi horké, vlhké léto.
Biosférická rezervace UNESCO na ostrově ar-Rim na západním pobřeží Kataru má rozlohu 118 888 ha, z toho 46 555 se nachází na pevnině a 36 931 ha v moři. Žijí zde mimo jinégazely aantilopy losí.[51]
Hlavním a nejdůležitějším městem v zemi jeDauhá, kde žije více než polovina obyvatel Kataru. Dalším důležitým městem je přístavUmm Sajd na východním pobřeží. Ve městech žije na 91 procent Katařanů.
Katar je tradiční arabskámonarchie pod vládouemíraTamíma bin Hamada Ál Tháního. RodinaThání vládne od poloviny devatenáctého století. Dědice trůnu jmenuje vládnoucí emír (většinou ze svých synů), na výběr následníka má vliv celá rodina.
V zemi neexistují politické strany ani volený parlament, hlavní moc má emír, který si k ruce jmenuje 35členné Poradní shromáždění (Madžlis aš-šúrá). Katarští občané (muži i ženy) mají sice volební právo od 18 let věku, hlasovat však mohou pouze při výběru místních zastupitelstev (od roku 1999). Návrh nové ústavy, odsouhlasený v referendu roku 2003, vstoupil v platnost v roce 2005. Poradní shromáždění se tak rozšiřuje na 45 členů, přičemž občané budou volit dvě třetiny z nich, zatímco jmenování zbývajících zůstává emírovi. V rodinných a osobních záležitostech převládá islámské právo. Občané Kataru neplatí daň z příjmu. Ve srovnání s ostatními zeměmi v oblasti Perského zálivu mají značnou volnost projevu sdělovací prostředky (Katar je domovskou zemí vlivné televizní staniceAl-Džazíra).
Středisko kombinovaných vzdušných operací (CAOC) na americké základně Al-Udeid
Za odpadlictví od víry a homosexualitu hrozí trest smrti, za nemanželský sex nebo konzumaci alkoholu hrozí bičování, formálně i kamenování. Podle současné praxe hrají ovšem nejtvrdší tresty za tyto činy včetně trestu smrti pouze výstražnou roli a za homosexualitu hrozí spíše vězení.[53] K místním muslimům se obecně přistupuje přísněji než k turistům, kteří mohou být za tyto činy uvězněni a následně deportováni.
Letectvo Spojených států amerických má v Kataru velkou leteckou základnu Al-Udeid, na které slouží kolem 10 tisíc vojáků.[53] Na základně Al-Udeid je také umístěno předsunuté centrální velitelství ozbrojených sil USA (CENTCOM).
Emír Ál Thání a ruský prezidentVladimir Putin v červenci 2024
V roce 2017 vypuklakatarská diplomatická krize, kdy několik států v čele seSaúdskou Arábií přerušilo s Katarem jakékoliv diplomatické vztahy a zavedloblokádu Kataru. Jako důvod tyto země uvedly, že Katar podporuje teroristické organizace jakoMuslimské bratrstvo nebo palestinskýHamás a destabilizuje bezpečnost v regionu.[54] V seznamu požadavků je zastavení vysílání televizeAl-Džazíra, která často kritizuje Saúdskou Arábii a další autoritářské režimy v oblasti, a přerušení kontaktů se šíitskýmÍránem, který je hlavním regionálním rivalem sunnitské Saúdské Arábie.[55]
V letech 2021 až 2024 země pořádala legislativní volby, v roce 2024 však byly zrušeny lidovým hlasováním.[56]
V květnu 2025 navštívil země Perského zálivu americký prezidentDonald Trump, který v Kataru podepsal dohodu o hospodářské výměně v celkové hodnotě 1,2 bilionu dolarů.[59]
Mapa exportu - ropné produkty tvoří naprostou většinu vývozu
Národní příjmy Kataru pochází hlavně z těžby a zpracováníropy azemního plynu, na něž připadá 55 % tvorbyHDP a 85 % vývozu. Na rozdíl od ostatních států v Perském zálivu, např.Bahrajnu aSpojených arabských emirátů, zde neproběhla žádná znatelná diverzifikace ekonomiky a země je zcela závislá na těžbě ropy a zemního plynu. Rezervy ropy se odhadují na 25 miliard barelů (4 km3), což představuje kolem 1,5 % celosvětových zásob a řadí Katar na 13. místo. Ropa a zkapalněný zemní plyn se vyvážejí především doJaponska aJižní Koreje. Dovoz představují především strojírenské výrobky, dopravní prostředky a potraviny; hlavními obchodními partnery v tomto směru jsouFrancie,USA,Saúdská Arábie,SAE,Německo aJaponsko.
Katarští občané musí dle zákona vlastnit minimálně 51 % všech firem v emirátu. Katar od svých občanů a firem nevybírádaň z příjmu. V roce 2017 ale zavedl daně u zboží, které poškozuje zdraví – například rychlé občerstvení, tabákové výrobky a příliš slazené nápoje.[60] Při růstu své ekonomiky se Katar silně spoléhá na zahraniční pracovní sílu, a to do té míry, že migranti tvoří 86% populace a 94% pracovní síly. Pracovní podmínky těchto přistěhovalců jsou pravidelně předmětem kritikyMezinárodní organizace práce neboHuman Rights Watch.[61] Mezinárodní pozornost tento problém vyvolal v souvislosti s přípravamimistrovství světa ve fotbale 2022.[62] Podle britského deníkuThe Guardian na stavbách nových stadionů zemřelo 6500 dělníků.[63]
Bohatství a životní úroveň Katařanů je srovnatelná se západní Evropou, místní občané mají zajištěnu bezplatnou zdravotní péči a školní vzdělání. V posledních letech byly péčí vlády přímo v Kataru zřízeny pobočky řady amerických vysokých škol.
Největším a jediným letištěm v zemi jeMezinárodní letiště Dauhá Hamad. V roce 2014 nahradiloMezinárodní letiště Dauhá, které již svou kapacitou nedostačovalo silnému leteckému provozu. Letiště Hamad využilo v roce 2019 více než 38 milionů pasažérů.[64] Svou základnu sem v květnu 2014 přemístila katarská vlajková letecká společnostQatar Airways. Jde o státní firmu vzniklou roku 1993. Vlastní přes 200 letounů a zaměstnává 43 tisíc lidí. Létá do 150 destinací. Sponzorovala řadu fotbalových klubů, logo aerolinek měly na svém dresuFC Barcelona,AS Řím čiBoca Juniors.
V Dauhá funguje systém metra. Měří 76 km a má 37 stanic. Vlaky jezdí bez řidiče a dosahují až stokilometrové rychlosti.[65]
Počet obyvatel Kataru značně kolísá v závislosti na ročním období, protože země je do značné míry závislá na pracovní síle migrantů. Na začátku roku 2017 činil počet obyvatel 2,6 milionu, přičemž drtivou většinu tvořili cizinci. Pouze 313 000 (12 %) bylo katarskými občany, zatímco zbylých 2,3 milionu tvořili expatrianti.[67]
Obytné budovy v Perle
Jihoasijci (ze zemí indického subkontinentu včetně Srí Lanky) představují dohromady více než 1,5 milionu obyvatel (60 %). Mezi nimi jsou nejpočetnější komunitouIndové, kterých bylo v roce 2017 650 000,[67] dále 350 000Nepálců, 280 000Bangladéšanů, 145 000Srílančanů a 125 000Pákistánců. Kontingent emigrantů, kteří nejsou jihoasijského původu, představuje přibližně 28 % katarské populace, z nichž největší skupinu tvoří 260 000Filipínců a 200 000Egypťanů a mnoho dalších národností (včetně státních příslušníků jiných arabských zemí, Evropanů atd.).[67]
První demografické záznamy o Kataru pocházejí z roku 1892 a vedli je osmanští guvernéři v regionu. Na základě tohoto sčítání, které zahrnovalo pouze obyvatele měst, činil počet obyvatel v roce 1892 9 830.[68] V době prvního sčítání lidu, které se konalo v roce 1970, činil počet obyvatel 111 133.[69] Sčítání lidu v roce 2010 zaznamenalo 1 699 435 obyvatel.[70] Např. k roku 2022 Katarský statistický úřad odhadl počet obyvatel na 2 932 241, z toho bylo 2 121 336 mužů a 810 905 žen,[71] žen tedy v Kataru žilo méně než 28 %. Příliv mužských dělníků narušil genderovou rovnováhu a ženy nyní tvoří pouhou čtvrtinu populace.
Téměř všichni Katařané vyznávajíislám, i když to není jediná víra v zemi.[72] Většina katarských občanů náleží kwahhábistickému hnutíSalafíja[73][74][75] a asi 5–15 % muslimů v Kataru náleží kší'itskému islámu, ostatní muslimské odnože jsou zastoupeny v malém počtu.[76] V Kataru je 67,7 %muslimů, 13,8 %křesťanů, 13,8 %hinduistů a 3,1 %buddhistů; ostatní náboženství a nábožensky nezařazené osoby představovaly zbývající 1,6 %.[77] Právošaría je dle katarské ústavy hlavním zdrojem legislativy.Lidská práva v Kataru jsou porušována.
EtničtíArabové tvoří asi 40 % obyvatel země (z čehož pouze necelá polovina jsou vlastní katarští občané, zbytek pak příchozí z jiných arabských zemí). Většinu obyvatelstva představují přistěhovalci, pracující zejména v ropném průmyslu:Pákistánci 18 %,Indové 18 %,Íránci 10 % a další. Přes mnohé tradiční zvyky je Katar velmi kosmopolitní zemí, jejíž vláda neváhá například získávat štědrým hmotným zabezpečením pro svou reprezentaci sportovce z jiných států (mj.atlety zKeni čiMaroka nebovzpěrače zBulharska). Úředním jazykem jearabština, ale většina obyvatel rozumí iangličtině. Míragramotnosti je přes 93 %.[78]
Katar získal svou první olympijskou medaili, bronzovou, naolympiádě v Barceloně roku 1992, díky běžci na patnáctistovkuMuhammadu Sulajmánovi, který se zároveň toho roku stal mistrem světa. Další bronz zajistil nahrách v Sydney roku 2000 vzpěračSaid Saif Asaad, rovněž mistr světa z roku 2003.Hry v Londýně v roce 2012 přinesly Kataru bronzy dva, první zajistil veskeetu střelecNásir al-Attíja, druhý pak výškařMutaz Essa Baršim. Ten pak na dalšíolympiádě v Riu získal stříbro a stal se tak nejúspěšnějším katarským sportovcem všech dob. Tuto pozici stvrdil i dvěma tituly mistra světa (2017,2019).[82] Baršim je nejúspěšnějším produktem dokonale vybavené Aspire Academy, která má v zemi bez velké sportovní tradice vychovat mezinárodně úspěšné sportovce.[83] Dalším takovým produktem je dvojnásobný mistr světa v běhu na 3000 metrů překážekSajf Saíd Šáhín.
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuQatar na anglické Wikipedii.
↑abPopulation structure [online]. Ministry of Development Planning and Statistics, 31 January 2020 [cit. 2017-02-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 June 2018.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑The Constitution [online]. [cit. 2017-10-29].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 October 2004.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Toth, Anthony. „Qatar: Historical Background.“A Country Study: Qatar (Helen Chapin Metz, editor).Library of Congress Federal Research Division (January 19693).This article incorporates text from this source, which is in thepublic domain.
↑KHALIFA, Haya; RICE, Michael.Bahrain Through the Ages: The Archaeology. [s.l.]: Routledge, 1986.Dostupné online.ISBN978-0710301123. S. 79, 215.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑PAGE, Kogan.Middle East Review 2003-04: The Economic and Business Report. [s.l.]: Kogan Page Ltd, 2004.Dostupné online.ISBN978-0749440664. S. 169.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Qatar Country Study Guide Volume 1 Strategic Information and Developments. [s.l.]: Int'l Business Publications, USA, 2012.Dostupné online.ISBN978-0739762141. S. 34, 58.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abGDP per capita, PPP (current international $) | Data [online]. [cit. 2022-11-20].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 June 2019.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑NATIONS, United.Human Development Report 2021-22 [online]. 8 September 2022 [cit. 2022-11-16].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 January 2023. (anglicky)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Indices & Data | Human Development Reports [online]. United Nations Development Programme, 14 March 2013 [cit. 2013-06-27].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 January 2013.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑RITCHIE, Hannah.Where in the world do people emit the most CO2? [online]. 4 October 2019 [cit. 2021-07-17].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 May 2021.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑COOPER, Andrew F.Middle Powers: Squeezed out or Adaptive? [online]. Public Diplomacy Magazine [cit. 2015-03-12].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 March 2015.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑KAMRAVA, Mehran.Mediation and Qatari Foreign Policy [online]. [cit. 2015-03-12].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 October 2013.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑DAGHER, Sam. Tiny Kingdom's Huge Role in Libya Draws Concern.online.wsj.com. Online.wsj.com, 17 October 2011.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 October 2014.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Qatar: Rise of an Underdog [online]. Politicsandpolicy.org [cit. 2013-12-30].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 June 2017.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Black.Qatar admits sending hundreds of troops to support Libya rebels [online]. 26 October 2011 [cit. 2013-12-30].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 November 2019.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑CASEY, Paula; VINE, Peter.The heritage of Qatar. [s.l.]: Immel Publishing, 1992.Dostupné online.ISBN9780907151500. S. 17.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abHistory of Qatar [online]. Qatar Statistics Authority [cit. 2015-05-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 June 2017.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abMaps [online]. Qatar National Library [cit. 2015-05-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 June 2017.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abAbout us [online]. Katara [cit. 2015-05-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 July 2015.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑HAZLITT, William.The Classical Gazetteer: A Dictionary of Ancient Geography, Sacred and Profane. [s.l.]: Whittaker & co., 1851.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑RAHMAN, Habibur.The Emergence of Qatar: The Turbulent Years 1627–1916. London: Routledge, 2010.ISBN9780710312136. S. 1.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑AL-KHALIFA, Shaikh Abdullah Bin Khalid.Bahrain Through the Ages: The Archaeology. [s.l.]: Routledge 528 s.Dostupné online.ISBN978-0-7103-0112-3. (anglicky) Google-Books-ID: 2hmbc9evgB0C.
↑STERMAN, Baruch.Rarest Blue: The Remarkable Story of an Ancient Color Lost to History and Rediscovered. [s.l.]: Rowman & Littlefield 333 s.Dostupné online.ISBN978-0-7627-9042-5. (anglicky) Google-Books-ID: XGdBBAAAQBAJ.
↑GILMAN, Ian; KLIMKEIT, Hans-Joachim.Christians in Asia before 1500. [s.l.]: Routledge 412 s.Dostupné online.ISBN978-1-136-10978-2. (anglicky) Google-Books-ID: UGpr2KsbS94C.
↑ANSCOMBE, Frederick F.The Ottoman Gulf: The Creation of Kuwait, Saudi Arabia, and Qatar. [s.l.]: Columbia University Press 304 s.Dostupné online.ISBN978-0-231-10838-6. (anglicky) Google-Books-ID: og5vjx2V_xoC.
↑ÖZBARAN, SALIH; DE LYMA, Dom Manuell. THE OTTOMAN TURKS AND THE PORTUGUESE IN THE PERSIAN GULF, 1534 - 1581.Journal of Asian History. 1972, roč. 6, čís. 1, s. 45–87.Dostupné online [cit. 2021-03-04].ISSN0021-910X.
↑STAPLEY, Karen. The Emergence of Qatar: Pelly’s Role in Britain’s 1868 Recognition of the State.www.qdl.qa [online]. 2014-10-16 [cit. 2021-03-04].Dostupné online. (anglicky)
↑ALTHANI, Mohamed.Jassim the Leader: Founder of Qatar. [s.l.]: Profile Books 245 s.Dostupné online.ISBN978-1-84765-912-5. (anglicky) Google-Books-ID: X_J9kiBRdIgC.
↑SEAL, Tom. Roots of Conflict: The First World War and the Political Fragmentation of the Middle East.Naval War College Review. 1992, roč. 45, čís. 2, s. 69–79.Dostupné online [cit. 2021-03-04].ISSN0028-1484.
↑HUREWITZ, J. C. The Persian Gulf: British Withdrawal and Western Security.The Annals of the American Academy of Political and Social Science. 1972, roč. 401, s. 106–115.Dostupné online [cit. 2021-03-04].ISSN0002-7162.
↑ZHDANNIKOV, Dmitry; DOHERTY, Regan E.; ABBAS, Mohammed. Special Report: Qatar's big Libya adventure.Reuters. 2011-06-09.Dostupné online [cit. 2021-03-04]. (anglicky)
↑DOHERTY, Regan. Qatar's emir hands power to son in unusual Gulf abdication.Reuters. 2013-06-25.Dostupné online [cit. 2021-03-04]. (anglicky)
↑WIEGAND, Krista E. Bahrain, Qatar, and the Hawar Islands: Resolution of a Gulf Territorial Dispute.Middle East Journal. 2012, roč. 66, čís. 1, s. 79–96.Dostupné online [cit. 2021-03-04].ISSN0026-3141.
↑ Konec styků s Íránem i Tureckem a konec Al-Džazíry. Katar dostal požadavky od Saúdů.Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2017-06-23].Dostupné online.
↑ Blízký východ: další průlom díky dohodě čtyř států s Katarem. Společně chtějí čelit Íránu | Svět.Lidovky.cz [online]. 2021-01-05 [cit. 2021-01-06].Dostupné online.
↑ Rijád se smiřuje s Katarem, Írán míří do větší izolace.E15.cz [online]. [cit. 2021-01-06].Dostupné online.
↑ AQUASTAT - FAO's Information System on Water and Agriculture.www.fao.org [online]. 2008-02-01 [cit. 2018-12-03].Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
↑ab Křeč Západu: Katar podporuje teroristy, ale USA tam mají základnu a bude tam šampionát ve fotbale.Reflex [online]. 11. června 2017.Dostupné online.
↑ Pět zemí přerušilo vztahy s Katarem, prý podporuje terorismus | ČeskéNoviny.cz.www.ceskenoviny.cz [online]. [cit. 2017-06-17].Dostupné online.
↑ Konec styků s Íránem i vydání teroristů. Blokovaný Katar dostal požadavky.iDnes [online]. 23. června 2017..Dostupné online.
↑ Taxes on junk food, luxury items to be rolled out in Qatar soon - Doha News.web.archive.org [online]. 2017-05-19 [cit. 2021-03-04].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-05-19.
↑ Qatar: Migrant Construction Workers Face Abuse.Human Rights Watch [online]. 2012-06-12 [cit. 2021-03-04].Dostupné online. (anglicky)
↑ World Cup Host Qatar Ranked Among Worst Places to Work by Unions.Bloomberg.com. 2014-05-22.Dostupné online [cit. 2021-03-04]. (anglicky)
↑ Mistrovství světa vykoupené krví: V Kataru zemřelo více než 6500 dělníků!.Blesk Sport [online]. [cit. 2021-03-04].Dostupné online.
↑ Hamad International Airport Marked A Record Number of Passengers in 2019 With 38.78 Million Passengers Served | Hamad International Airport.dohahamadairport.com [online]. [cit. 2021-03-04].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-07-16.
↑ First Doha Metro trains arrive in Qatar.thepeninsulaqatar.com [online]. [cit. 2021-03-04].Dostupné online.
↑ World Population Prospects.population.un.org [online]. [cit. 2025-05-25].Dostupné online.
↑abc World Population Prospects.population.un.org [online]. [cit. 2025-05-25].Dostupné online.
↑KURSUN, Zekeriya.Katar'da Osmanlilar 1871–1916. [s.l.]: Turk Tarih Kurumu, 2004.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑History of Census in Qatar [online]. Qatar Statistics Authority [cit. 2013-06-16].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 April 2010.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Populations [online]. Qsa.gov.qa [cit. 2010-10-02].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 July 2010.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Population Estimates By Gender As of Mid-Year (1986 - 2023).www.data.gov.qa [online]. [cit. 2025-05-25].Dostupné online. (anglicky)
↑Report on International Religious Freedom – Qatar [online]. US Department of State [cit. 2018-06-18].Dostupné v archivu pořízeném dne 21 August 2014.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Tiny Qatar's growing global clout [online]. BBC, 30 April 2011 [cit. 2015-03-12].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Qatar's modern future rubs up against conservative traditions.www.reuters.com. Reuters, 27 September 2012.Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-24.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Rising power Qatar stirs unease among some Mideast neighbors.www.reuters.com. Reuters, 12 February 2013.Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-10-02.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑2011 Report on International Religious Freedom – Qatar [online]. US Department of State.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Religious Composition by Country [online]. Pew Forum [cit. 2013-07-09].Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-03-09.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Literacy - The World Factbook.www.cia.gov [online]. [cit. 2025-05-22].Dostupné online.
↑OUROUSSOFF, Nicolai. In Qatar, an Art Museum of Imposing Simplicity (Published 2008).The New York Times. 2008-11-23.Dostupné online [cit. 2021-02-27].ISSN0362-4331. (anglicky)
↑BELCHER, David. Skip the Vatican Museum. Go to the National Museum of Qatar. (Published 2020).The New York Times. 2020-01-07.Dostupné online [cit. 2021-02-27].ISSN0362-4331. (anglicky)
↑NOVOTNÝ, Milan. Baršim se vrátil jako vítěz. Jediný skočil 237 a stadion zaplněný šejky burácel.Deník.cz. 2019-10-05.Dostupné online [cit. 2021-02-27].
↑NOVOTNÝ, Milan. Oběť a touha. Katar má továrnu na sportovce.Deník.cz. 2019-10-07.Dostupné online [cit. 2021-02-27].
.jpg)
.svg)
