| Karl Maria Kertbeny | |
|---|---|
.jpg) | |
| Narození | 28. února1824 Vídeň |
| Úmrtí | 23. ledna1882 (ve věku 57 let) Budapešť |
| Místo pohřbení | Hřbitov Kerepesi |
| Pseudonym | Benkö |
| Povolání | spisovatel, bibliograf,novinář apřekladatel |
 multimediální obsah na Commons | |
| galerie na Commons | |
 Seznam děl:SKČR |Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Karl Maria Kertbeny čiKároly Mária Kertbeny, předmaďarským povstánímKarl Maria Benkert (28. února1824Vídeň –23. ledna1882Budapešť), byl spisovatel cestopisů, pamětí a literatury faktu, publicista, překladatel, tulák a aktivista,Maďar s německými kořeny, který žil zejména vMaďarsku,Rakousku,Německu aŠvýcarsku. Světově proslulý je především tím, že je považován za původce dnešních výrazů proheterosexuály ahomosexuály a je v moderní době jedním z prvních, kdo prosazoval pojetí sexuální orientace jako vrozené a neměnné vlastnosti (později nazývané tzv. medicínským pojetím).
Narodil se jakoKarl Maria Benkert roku 1824 veVídni. Jeho otcem byl spisovatel a malíř Anton Benkert (*1795Budín, † 1846Pešť), matkou rovněž umělecky založená Charlotte Benkertová, rozená Grafová, žačka malířeLeybolda. Měl o rok mladšího bratra, který se jmenoval Imre (Emrich) Karl Benkert (* 27. března 1825, † 21. ledna 1855).
Rodina Benkertů pocházela zBavorska, příbuzenské větve měla i v italskéPadově a veSpojených státech. Zakladatelem maďarské větve rodiny byl Karl-Mariův dědeček Sebastian Benkert, syn starostyBamberku, který se vydal do světa jako řeznický tovaryš a roku 1770 se usadil v Pešti, kde si se svou ženou Annou von Szalayovou otevřel hostinec U Uherského krále. Jejich syn Anton, Karl-Mariův otec, obchodoval ve Vídni skorály, ale roku 1827 se vrátil se ženou a dvěma dětmi (Karl-Mariovi byly 3 roky, Imrichovi 2 roky) do rodičovského domu v Pešti.
Karl-Maria absolvoval základní a latinskou školu a poté nastoupil nacisterciáckou školu vEgeru. Roku 1838 nastoupil vGyőru do učení ke knihkupci Andreasi Schwaigerovi. V tomto období se seznámil s knížecím rodemPückler-Muskau. V tomto období měl také blízkého přítele, který byl homosexuál a byl vyděračem dohnán k sebevraždě – jak Karl-Maria po letech napsal, tato událost jej přivedla k zájmu o téma homosexuality a instinktivnímu úsilí zabývat se každou nespravedlností.
Poté, co se nepohodl se svým otcem, se dal na bezcílný potulný život. Cestoval bez prostředků přes Vídeň aPrahu doDrážďan. Tam se opět setkal s Pücklerem, a ten mu poradil, aby vstoupil do vojenské služby. Karl-Maria se tedy stal kadetem v uherském 5. dělostřeleckém pluku. Roku 1843 vojenskou dráhu opustil a rozhodl se stát spisovatelem. Kontakty jeho matky mu umožnily obracet se na umělecké kruhy od Vídně až po Pešť. Jako žurnalista a cestopisec napsal přes 25 knih na různá témata. Především se věnoval německo-uherskému literárnímu zprostředkování, počínaje vydáváním „Ročenky německého elementu v Uhrách“ (1846), kam přispívali mimo jinéJános László Pyrker aFerenc Pulszky.
Poté, co jeho otec ztratil většinu jmění ve spekulativních obchodech a 12. října 1846 zemřel, opustil Karl-Maria opět Uhry a vrátil se bez prostředků a bez pasu opět k potulnému životu. V lednu 1847 jej vAarau přijalHeinrich Zschokke, v únoru se zdržel vPaříži a navštívilHeinricha Heineho.Jacob Venedey ho seznámil s básníkemBérangerem, okruh jeho známých rozšířili iGeorge Sandová,Alfred de Musset a další francouzsky píšící autoři. PřesHamburk vycestoval doLondýna a tam setkal sFerdinandem Freiligrathem, jehož reakce ovšem byla velmi skeptická, a sThomasem Carlylem, který mu napsal doporučující dopis proKarla Augusta Varnhagena von Ense doBerlína. Tomu pak Karl Maria Benkert poreferoval o svých cestách a setkáních a o překladu textů jeho ženyRahel Varnhagen von Ense do maďarštiny básnířkouNinou Pongruezovou.
Podle Varnhagenovy rady Benkert ještě téhož roku 1847 změnil své jméno úředně z Benkert na Kertbeny, aristokraticky znějící uherské jméno.Maďarské osvobozovací hnutí roku 1848, související srevolucí v Německu adalších zemích, pro něž se nadchlo mnoho liberálně smýšlejících intelektuálů, probudilo o uherskou literaturu a kulturu velký zájem, který souzněl z Kertbenyho překladatelskými snahami. Na Nový rok 1848 navštívil Kertbenyho Varnhagen a zastihl ho, jak se po silvestrovských oslavách chystá vyspat sMaxem Stirnerem aFriedrichem Saßem.
Březnová revoluce roku 1848 ukončila Kertbenyho pobyt v Berlíně. Cestoval dále doHalle aVýmaru, kde se setkal sFerencem Listem. VeFrankfurtu nad Mohanem se sešel s poslanciFrankfurtského národního shromáždění, prvního německého parlamentu, mezi nimiž byli napříkladJacob Grimm,Ludwig Uhland,Johann Hermann Detmold čiAlfred Meißner, kterého již znal zPaříže. Mezitím Kertbeny přispíval do německých časopisů (Nürnberger Courier,Frankfurter Conversationsblatt,Weser-Zeitung,Bremer Beobachter,Magazin für die Literatur des Auslandes) skicami z oborů historie, politiky i dějin umění.
Během svého pobytu vLipsku v létě 1851 připravoval německé vydání knihyUngarische Volkslieder.[1] a publikoval Petöfiho pohádkuHeld János[2] Po potlačení maďarského povstání se Kertbeny přihlásil rakouským úřadům a roku 1852 se znovu usadil v Pešti.
Roku 1854 hoHoffmann von Fallersleben přizval ke spolupráci na Výmarských ročenkách (Weimarische Jahrbücher).
Roku 1860 se vŽenevě setkal sHansem Christianem Andersenem. Je známo, že toto setkání způsobilo, že Andersen propadl obrovské beznaději a zoufalství, ale zůstává tajemstvím, co se při něm událo. Henning Bech se dohaduje, že v tom mohla hrát roli Andersenova sexuální orientace a strach z jejího pojmenování.[3]
Koncem 60. let začal Kertbeny psát ohomosexualitě, což zdůvodňovalantropologickými zájmy, smyslem prospravedlnost a starostí olidská práva. Roku 1869 anonymně zveřejnil leták na téma „Paragraf 143 pruského trestního zákoníku ze 14. dubna 1851 a jeho znovupotvrzení jako paragrafu 152 v navrhovaném trestním zákoníku proSeveroněmecký spolek. Otevřená a pracovní korespondence s Jeho Excelencí Dr.Leonhardtem, královským pruským ministrem spravedlnosti.“
Druhý leták k témuž tématu následoval záhy poté. V něm tvrdil, že pruský § 143 o trestnosti sodomie narušuje lidská práva, neboť soukromé dobrovolné sexuální chování by nemělo být předmětem trestního práva. S poukazem na svého přítele z dob, kdy se učil knihkupcem, tvrdil, že homosexuálové jsou vinou pruského zákona vystaveni vydíráni a doháněni k sebevraždě. Kertbeny napsal, že homosexualita je vrozená a nezměnitelná. Oponoval tak převládajícímu názoru té doby, že mužská sodomie pochází z čiré zlomyslnosti. Píše, že homosexuální muži nejsou od přírody změkčilí, a poukázal na to, že mnozí velcí hrdinové dějin byli homosexuální.
Ve svých dopisech vytvořil Kertbeny slovo „homosexual“ jako součást svého systému klasifikace sexuálních typů. Muže, kteří jstou přitahování ženami, nazýval „heterosexual“,masturbátory „monosexual“ a stoupenceanálního styku nazýval „Pygisten“, tedy pygisté (řeckypygê =zadnice).[4] Řecko-latinské adjektivní označení homosexuality a heterosexuality se u vědců časem uchytilo.[5]
Muži jakoKarl Heinrich Ulrichs, kteří se veřejně deklarovali jako homosexuálové, bojovali dál za práva homosexuálů. Kertbeny se však držel zpátky. Roku 1880 přispěl zoologoviGustavu Jägerovi kapitolou o homosexualitě do jeho knihyEntdeckung der Seele (Objev/odhalení duše), avšak Jägerův vydavatel se rozhodl tuto část odstranit, protože ji považoval za příliš kontroverzní. Proto Jäger použil Kertbenyho terminologii na jiném místě knihy. Rakouský psychiatrRichard von Krafft-Ebing pak převzal Kertbenyho výrazyhomosexuell aheterosexuell z Jägerovy knihy a použil je ve své monografiiPsychopathia sexualis (1886), která se dočkala mnoha vydání a stala se tak významnou, že v ní použité termíny se staly standardními označeními pro sexuální orientace a vytlačily Ulrichsovy termíny Urning a Dioning i mnohá další označení, která se původně objevovala v diskuzích.[5] Kertbeny se tohoto rozšíření svých termínů již nedožil.
Koncem 50. let se Kertbeny zdržoval ve Vídni a vMnichově a psal své dvousvazkové paměti, sestavené převážně jako sbírka dopisů. Osobní vzpomínky vyšly v letech 1861 a 1863 vPraze pod názvemSilhouetten und Reliquien. Persönliche Erinnerungen, vydal je J. F. Kober. Další memoáry se věnovaly známým osobnostem, které Kertbeny poznal. Roku 1860 vŽenevě vydalErinnerungen an GrafStefan Szechenyi, roku 1861 v PrazeErinnerungen an GrafLadislaus Teleki a roku 1864 vBruselu aLipskuErinnerungen anCharles Sealsfield.
Koncem roku 1860 odešel doŽenevy, kde se chystal napsat obsáhlé dějiny tohoto města, ze zamýšleného díla však vyšel jen sešit s rozvrhem. K jeho dílu patří také obsáhlá německo-maďarská Bibliographie (Budapest, 1860) a početné politické spisky.
Nikdy se neoženil, ale ve svých pamětech se přiznal, že má "normálně" orientovanou sexualitu, a badatelé nenašli nic, čím by bylo toto tvrzení zpochybněno.
Zemřel v Budapešti roku 1882 ve věku 58 let. Je pohřben na hřbitověKerepesi v Budapešti, kde jsou pochovány mnohé významné maďarské osobnosti 19. a 20. století. Jeho hrob znovu objevila v roce 2001 socioložka Judit Takácsová, která se intenzivně zabývala Kertbenyho dílem.Homosexuální hnutí zřídilo na jeho hrobě nový náhrobní kámen a od roku 2002 sem při homosexuálních festivalech pravidelně pokládá věnce.
Maďarský spisovatel a literární historikLajos Hatvany napsal, že tento náladový, vrtkavý, nedokonalý spisovatel je jedním z nejlepších a neprávem zapomenutých maďarských pisatelů pamětí.
V tomto článku byly použitypřeklady textů z článkůKarl Maria Kertbeny na německé Wikipedii aKarl-Maria Kertbeny na anglické Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématuKarl Maria Kertbeny na Wikimedia Commons