Karel, jenž nosil titulhraběte z Artois, byl na rozdíl od svých starších nerozhodných bratří sebevědomý, energický a aktivní, společenský, bystrý, charismatický a bouřlivého temperamentu; v mládí byl vyhlášeným sukničkářem. Jeho favoritkou bylaLouise de Polastron (rozená d'Esparbès de Lussan) (1764–1804), jež byla švagrovou Yolandy de Polastron, přítelkyně královnyMarie Antoinetty; Luisa byla Karlovou společnicí až do své smrti v době jeho pozdější emigrace. Karel se úzce se přátelil i se samotnou královnou, svou švagrovou, manželkou svého nejstaršího bratra Ludvíka; měli společné zájmy a záliby, hráli spolu např. amatérsky divadlo vMalém Trianonu. Podle dvorských klepů měl být i jejím milencem a dokonce otcem její nejstarší dcerky, to však není pravděpodobné; předpokládá se, že tyto klepy pustili do oběhu jeho političtí protivníci – Karel byl sveřepým odpůrcem republiky a vzrůstu mocitřetího stavu, což ho činilo značně nepopulárním. Počátkem roku1789 natolik ostře kritizoval revolučníÚstavodárné národní shromáždění, že Ludvík XVI. nazval mladšího bratra ironicky„větším royalistou, než sám král (plus royaliste que le roi)“; tato slova se stala známým rčením.
Z manželství Karla a Marie Terezie se narodily čtyři děti – dva synové a dvě dcery, poslední přímí potomci francouzských Bourbonů. Obě dcery zemřely již v dětství, Žofie jako třiapůlletá, Marie Tereza v šesti měsících věku:
Marie Tereza z Artois (6. ledna 1783 – 22. června 1783)
Manželé k sobě nechovali valné náklonnosti. Po narození poslední dcery se Karel se svou ženou, jež patřila k nejneoblíbenějším osobám francouzského dvora, rozešel.
ZaVelké francouzské revoluce, popádu Bastily (14. července roku1789) mu jeho bratr Ludvík XVI. přikázal opustit Francii – jednak se obával o život svého u lidu nepopulárního bratra, a protože počítal s tím, že může zahynout i on sám a jeho rodina (což se skutečně stalo), doufal v zachování dynastie, neboť Karel měl dva syny. V neposlední řadě bylo důležité, aby Karel hledal pomoc u evropských panovnických domů proti revoluční Francii. Karel odešel doNěmecka, kde sbíral vojsko, poté se přesunul doAnglie, kde ho hostilbritský králJiří III. Od počátku francouzské revoluce patřil k hlavním představitelůmemigrace, jež usilovala o návrat starých poměrů.
Po nástupu na trůn vedl Karel X. konzervativní politiku opírající se hlavně oklérus aroajalisty. Za jeho vlády bylovolební právo omezeno na šlechtu a bohaté, zavedena cenzura levicového tisku, dřívější aristokratická emigrace dostala miliardy franků odškodnění na výkup znárodněných pozemků; vzrostl významkatolické církve díky činnostijezuitů, různých bratrstev, misií a poutníků, byl zavedentrest smrti zasvatokrádež, zapovězeny přednášky liberálních profesorů atd.
To vše mělo za následek rychlý nárůst republikánskéopozice. Situace se vyhrotila25. a26. července roku1830, kdy Karel podepsal tzv.Ordonance ze Saint-Cloud (téžČervencové ordonance) – soubor panovnických nařízení, která se týkala čtyř oblastí:
Jejich vyhlášení bylo bezprostřední příčinou tzv.Červencové revoluce:když Karel zrušil nově zvolený kabinet ministrů, zakázal svobodu tisku a policie začala ničit prorepublikánské tiskárny, vybuchla vPařížirevoluce. Opakovaly se prvky první revoluce v roce 1789:barikády, útok naradnici i její dobytí, vzkříšena bylaNárodní garda, v jejímž čele stanul stejně jako v roce 1789 generálLa Fayette. Vojsko přešlo na stranu povstalců, k lidovému hnutí se přidaliburžoazní politici, vznikla nová vláda. Král Karel nakonec byl nucen opustit zemi – prchl v ženském převleku doAnglie, když předtímabdikoval ve prospěch svého vnukaJindřicha, který však již na trůn nenastoupil.
Po Karlověemigraci vznikla ve Franciikonstituční monarchie (nazývaná někdy jakoČervencová monarchie). Byl posledním z hlavní linieBourbonů na francouzském trůně, neboť panovníkem se po něm stalLudvík Filip Orleánský (1830–1848) z mladší větve rodu, ne však jakokrál Francie, ale jakokrál Francouzů.
Karel po emigraci cestoval Evropou za podpory svých věrných. Po pobytu v Anglii se v zimě1832–1833 na pozvání císařeFrantiška I. i s rodinou usadil naPražském hradě, kde pak žili až do roku1835. V září1834 navštívil s doprovodem (jehož členem byl mimochodem takéJoachim Barrande) severočeský zámekSychrov, který patřil původemfrancouzskému roduRohanů. Krátce také pobýval nazámku v Buštěhradu, který patřilHabsburkům. Z pražského hradu nebylo do Buštěhradu daleko a zejména v létě byl pobyt na venkově zřejmě příjemnější, než v Praze. V roce1835 se exilová královská rodina přesunula z Prahy doTeplic a nakonec do tehdyrakouskéGorice (Görz), kde se Karel X. nakazilcholerou a 6. listopadu1836 zemřel. Pochován byl ve františkánském klášteře vNové Gorici v dnešnímSlovinsku.
Vícekrát bylo zvažováno přesunutí jeho ostatků dobaziliky v Saint-Denis, místa posledního odpočinku francouzských králů, ale francouzská vláda se vždy postavila proti.
HARTMANN, Petr Claus, a kol.Francouzští králové a císaři v novověku : od Ludvíka XII. k Napoleonovi III. (1498-1870). Praha: Argo, 2005. 467 s.ISBN80-7203-517-7.
LENDEROVÁ, Milena; HALATA, Martin. Jak strávit exil. Francouzský král Karel X. na Pražském hradě.Český časopis historický. 2022, roč. 120, čís. 1, s. 37–79.Dostupné online.
_-_Ch%25C3%25A2teau_de_Versailles.jpg)
.png)
