Nakonec Karel přistoupil naAugšpurský mír a opustil svůj mnohonárodní projekt. V roce 1556 se vzdal vlády a rozdělil své dědičné a císařské državy mezi španělskou větev Habsburků, vedenou jeho synemFilipem II. Španělským, a rakouskou větev Habsburků, vedenou jeho bratremFerdinandem.[8][9][10] V roce 1557 se Karel uchýlil dokláštera Yuste vExtremaduře, kde o rok později zemřel.
Karel V. pocházel z roduHabsburků a byl prvním španělským králem z této dynastie. Byl druhorozeným dítětemFilipa Sličného, synacísařeMaxmiliána I., a španělské infantky, pozdější kastilské královnyJany I. Kastilské. Po předčasné smrti otce, již následovalo propuknutíduševní choroby u matky, se stal dědicem burgundského vévodství, jež zahrnovalo především sedmnáct nizozemských provincií. V hospodářsky i kulturně vyspělém Nizozemí, ve městech Gentu aBruselu, byl také vychován pod dohledem svojí tetyMarkéty Rakouské.
V roce1516 zemřel Karlův dědečekFerdinand Aragonský a mladý Habsburk byl povolán na španělský trůn, přestože si zesnulý král nástup Habsburků nepřál. Skutečnou dědičkouKastilie aAragonu byla sice Karlova matka Jana (Juana), která však byla kvůli svému duševnímu stavu již delší dobu internovaná. O tři roky později, po smrti Maxmiliána I., byl Karel zvolen římským králem. Současně zdědil tzv.dědičné habsburské země.
V době jeho mládí byli jeho vychovateli Vilém z Croy, pán z Chiévres, a Adrian Floriszoon (později papežHadrián VI.). Roku1515 byl Karel prohlášen formálně za plnoletého, ale ve skutečnosti za něho vládl Croy. Karel se začal domáhat na svém dědovi, králiFerdinandovi, kastilské koruny jakožto dědictví své matky, ale než došlo k dohodě, Ferdinand roku1516 zemřel. Karel poté zdědil korunukastilskou iaragonskou se vším příslušenstvím, ale v Kastilii byl dlouho formálně pouze spoluvládcem své choromyslné matky (Jana zemřela roku1555).
Panovníkem se stal jako člověk nehotový. Byl od mládí slabého těla, zvolna dospíval na duchu a jeho povaha se teprve během času ustálila. V roce1517 přijel do Španělska a hned vzbudil proti sobě nevoli tím, že všude dával přednostNizozemcům předŠpaněly. Nespokojenost živená také jinými příčinami stále rostla, a roku1520, právě když Karel odjížděl do Svaté říše římské, vypuklo povstání, které se záhy obrátilo v boj měst proti vyšší šlechtě. Karel se do svaté říše vypravil, protože v lednu 1519 zemřel jeho děd císařMaxmilián I. a kurfiřtové přes všechny snahy francouzského králeFrantiška I. o vlastní volbu zvolili císařem Karla (28. června1519). Ovšem i Karel musel přinést značné oběti; sama kandidatura – též jedna z příčin nespokojenosti Španělů – jej stála velké peníze a uvedla jej do dluhů. Mimo to musel přistoupit na volební kapitulaci toho smyslu, že ve všech důležitějších věcech se bude řídit radou kurfiřtů a že obnoví říšský regiment.
V říjnu 1520 byl vCáchách korunován a tituloval se hned císařem. Veřejné mínění ve svaté říši jej přijalo příznivě, ač v té době ani neuměl německy a mohl být docela dobře považován za cizince. Zejména zástupci nového náboženského hnutí do něho kladli velké naděje, že se chopí reformace církve. Za příznivou okolnost se pokládalo, že papežLev X. nepřál jeho kandidatuře na římský trůn. Ale Karel, na kterého měl v té věci vliv jeho zpovědník, františkán Glapion, byl sice přítelemreformace ve smyslu15. století, byl by souhlasil s omezením papežské moci, ale nelíbilo se mu zpochybňování dogmatu a reforma prováděná za pomoci nižších vrstev, a zaujal nepřátelské postavení vůčiLutherovu reformnímu hnutí. To mělo v důsledku negativní dopad jak pro něho, tak pro říši.
Na svém prvním sněmu veWormsu dal26. května1521 přijmoutedikt, jímž uvalil na Lutheraříšskou klatbu a šíření jeho učení bylo zapovězeno. Na témž sněmu uspořádal Karel také některé věci týkající se správy říše a odevzdal alpské země svému bratruFerdinandovi (čímž došlo k rozdělení rodu našpanělskou arakouskou větev). Pak odjel roku1522 do Španělska, kde bylo zatím potlačeno povstání. Ještě za jeho pobytu v říši vstoupil do konfliktu sfrancouzským králem Františkem I., který se měl stát počátkem dlouholetého nepřátelství mezi Habsburky a Francií.
Karel zlepšil roku1516 vztah s Františkem, ale když se stal pánem tak ohromných říší, cítil se František jeho mocí ohrožen a někdejší přátelství se proměnilo v opak. Z té a jiných příčin došlo mezi oběma roku1521 k první a roku1526 kedruhé italské válce. V první měl Karel za spojence Anglii, papeže a krom Benátek ostatní knížata italská. Na konci této války v roce1525 dosáhla Karlova armáda velkého úspěchuu Pavie, a tak se papežKlement VII., obávaje se císařovy rostoucí moci v Itálii, spojil roku 1526 s Františkem.
Pobitvě u Moháče v srpnu1526, kdy ve válce s Turky zahynul český a uherský králLudvík Jagellonský, byl Karlův bratr Ferdinand, rakouský arcivévoda, zvolen českými stavy a částí uherské šlechty panovníkem vzemích Koruny české a vUhersku. Vojska sultánaSulejmana I. mezitím obsadila velkou část Uherska a Habsburkové se tak dostali do přímého střetu s expandujícíOsmanskou říší. Když se počátkem roku 1529 Ferdinand dozvěděl o turecké invazi, požádal svého bratra o pomoc. Karel vyslal k obraněohrožené Vídně německélancknechty a elitní španělské arkebuzníky pod velením Louise de Avalos, ale většinu jeho německých a španělských jednotek vázaly boje v Itálii.
Po smrti svého dědečka z otcovy strany,Maxmiliána, v roce 1519 zdědil Karelhabsburskou monarchii. Byl také přirozeným kandidátemkurfiřtů na nástupnictví po svém dědečkovi jakocísař Svaté říše římské. Vevolbě císaře roku 1519 porazilFridricha III. Saského,Františka I. Francouzského aJindřicha VIII. Anglického. Podle některých se Karel stal císařem díky tomu, že zaplatil obrovské úplatky kurfiřtům a nabídl jim na oplátku více než ostatní. Korunu získal 28. června 1519. Dne 23. října 1520 byl korunován v Německu a o deset let později,24. února 1530, byl korunován papežemKlementem VII. vBoloni jakocísař Svaté říše římské, čímž se stal posledním císařem, který bylkorunován papežem.[11][12][13] Jiní však tvrdí, že ačkoli kurfiřti byli uplaceni, nebylo to hlavním důvodem výsledku volby, nebo to hrálo jen malou roli.[13] Důležitým faktorem, který ovlivnil konečné rozhodnutí, bylo to, že Fridrich nabídku odmítl a pronesl projev na podporu Karla s argumentem, že říše potřebuje silného vůdce proti Osmanům, že Karel má potřebné zdroje a je německého původu.[14][15][16][17]
Ačkoli byla Karlova pozice již na počátku jeho vlády silnější než u jeho předchůdců, decentralizovaná struktura říše se ukázala jako odolná, a to zejména kvůlireformaci. Právě v tomto klíčovém období byli Karel V. a Ferdinand příliš zaneprázdněni ne-německými záležitostmi na to, aby zabránili tomu, že seříšská města v Horním Německu odcizila císařské moci.[18]
Kvůli Karlovým obtížím s koordinací mezi rakouskou, uherskou a středomořskou frontou v boji proti osmanské hrozbě, stejně jako na německé, burgundské a italské frontě proti německým protestantským knížatům a Francii, byla obrana střední Evropy, stejně jako mnoho dalších povinností spojených se správou říše, svěřena Ferdinandovi. Karel V. abdikoval na titularcivévody rakouského v roce 1522 a o devět let později nechal německá knížatazvolit Ferdinanda římským králem, čímž se stal jeho nástupcem na císařském trůnu, což mělo „hluboké důsledky pro formování států v jihovýchodní Evropě“. Následně Ferdinand získal kontrolu nadČechami,Chorvatskem aUherskem s podporou místní šlechty a svých německých vazalů.[19][20][21]
Karel abdikoval na císařský trůn v roce 1556 ve prospěch svého bratra Ferdinanda; nicméně kvůli dlouhým debatám a byrokratickým procedurám říšský sněm abdikaci neuznal (a tedy neučinil ji právně platnou) až do 24. února 1558. Do té doby Karel nadále používal titul císaře.
FrontispisNových zákonů z roku 1542 vydaných Karlem V., císařem a králem španělským
Od své babičky z matčiny strany,Isabely I. Kastilské, která financovala první cestuKryštofa Kolumba v roce 1492, zdědil Karel kastilská zámořská území v Americe.Španělská kolonizace Ameriky začala v roce 1493, ale tyto trvalé osady v Karibiku a na španělském pobřeží Jižní Ameriky byly okrajové vůči Karlově evropské říši a nebyly středem jeho pozornosti.[22]Tordesillaskou smlouvou (1494) se Španělsko aPortugalsko dohodly na rozdělení zámořských území, takže s výjimkouBrazílie, na kterou si mohlo činit nárok Portugalsko, mohl Karel uplatňovat nárok na zbytekNového světa.
Rozsah jeho známých držav se rozšířil díkyšpanělskému dobytí Aztécké říše (1519–1521) pod vedenímconquistadoraHernána Cortése aMagalhãesově obeplutí Země v roce 1522. Tyto úspěchy Karla přesvědčily o jeho božském poslání stát se vůdcemkřesťanstva, které stále vnímalo značnou hrozbu ze strany islámu.[23] Dobytí středního Mexika, které přivedlo vysoce rozvinutou domorodou civilizaci pod španělskou nadvládu, přimělo Karla k vytvoření institucí pro správu těchto území. Karel začal zakládat rady pro řízení různých aspektů svých držav, nejprve reorganizací stávajícíRady Kastilie, kterou založila katolická Veličenstva. Význam Ameriky dokládá i to, že v roce 1524 založilRadu pro Indii, která měla řešit záležitosti kastilských zámořských území.
Na rozdíl od jeho evropských držav, které nebyly geograficky sjednocené, ale přesto se nacházely poměrně blízko sebe, musela správa Ameriky brát v úvahu Atlantský oceán. Před vytvořením místokrálovství zřídil nejvyšší soudní dvůr, tzv.audiencii, k vykonávání spravedlnosti. Formálně ustanovil konverzi domorodého obyvatelstva ke křesťanství, tzv. „duchovní dobytí“, a to vysílánímfrantiškánských,dominikánských aaugustiniánských mnichů od poloviny 20. let 16. století. S objevem rozsáhlých ložisek stříbra vseverním Mexiku ve 40. letech 16. století a v roce 1545 v peruánskémPotosí Karlovi rádci naléhali na regulaci těžby, aby bylo zajištěno, že drahé kovy poputují do královské pokladny.
Karlovy državy v Evropě: Kastilie, Aragonie, Burgundsko, Svatá říše římská
K smíření mezi císařem a papežemKlementem VII., došlo ještě před dojednánímmíru v Cambrai smlouvou vBarceloně (29. června1529), načež Karel přijel ze Španělska, kde se až dosud zdržoval, do Itálie a učinil s papežem a jinými italskými státy velkou ligu, vlastně jakousi hegemonii.23. února1530 byl papežem vBologni korunován korunou lombardskou i císařskou. To byla poslední císařská korunovace vykonaná papežem. Hned potom se odebral Karel do svaté říše, kam jej důrazně volalo stálé šíření protestantství, a svolal sněm doAugšpurku, kde se hodlal zasadit o odstranění církevní roztržky.
Zprvu pomýšlel na mírné dohodnutí s protestantskými stavy, k čemuž radil i jeho kancléř Gattinara, ale když protestanti nechtěli odaugšpurské konfese ustoupit, potvrdil usnesení sněmovní majority, jímž byl v podstatě obnovenedikt wormský. Protestantští stavové však mezi sebou učinili31. prosince1531šmalkaldský spolek, a jelikož zároveň byla moc Habsburků ohroženaTurky, byl Karel nucen prohlásit vNorimberku náboženský mír, dle něhož zatím měl potrvat stav dosavadní až do rozhodnutí příštího koncilu. O svolání koncilu, jehož se protestanti stále dovolávali, se Karel velmi horlivě zasazoval. Ještě roku1532 podnikl výpravu proti Turkům, které donutil k ústupu z Ferdinandových zemí. Poté odešel do Itálie a na druhém sjezdu s papežem na konci roku 1532 v Bologni vyjednával o svoláníkoncilu. Papež, který se obával ztenčení své moci, neměl k tomu mnoho chuti. Sice slíbil svolání koncilu, ale žádné kroky ke svolání nepodnikl.
Příměří podepsané v roce 1538 v Nice mezi Karlem a Františkem I.
Karel byl potom po delší dobu zaměstnán na jiných stranách a nemohl se tak věnovat církevním záležitostem. Roku1535 podnikl ze Španělska velikou výpravu protiTunisu, kde se vlády zmocnil poturčenecChajruddín Barbarossa a pod ochranou sultána cařihradského provozoval námořní loupežnictví. Karel dobyl Goletty, porazil Chajruddína a dosadil jím zapuzeného panovníka Muley Hasana. Osvobození 20 000 křesťanských otroků korunovalo tuto zdařilou výpravu, jež získala císaři v Evropě velikou úctu jako přednímu obhájci křesťanství protiislámu.
Ale již také vznikalo nové nepřátelství s Františkem I. Spor oMilán, kde roku1535 vymřel rodSforzů, a oSavojsko, na jehož některé části si František činil nároky, vedl roku1536 k třetí válce mezi oběma panovníky, až roku1538 papež zprostředkoval příměří vNizze na 10 let. Císař podržel Milán, Francouzi Savojsko. Nákladné Karlovy války byly spojeny s velikým finančním útiskem jeho zemí a to, jakož i snahy Karlovy o zvýšení moci panovnické a omezení svobod stavovských i zemských budilo nespokojenost nejen ve Španělsku, kde Karel zatím zcela zdomácněl, nýbrž i v Nizozemí. Roku 1539 tu dokonce došlo ke vzbouření městaGentu.
Karel se vypravil osobně do Nizozemí, přemohl vzpouru a město přísně potrestal. Následně přijel po devítileté nepřítomnosti do Němec a vypsal sněm doŘezna, kde se mělo jednat o návratu protestantů do církve. Ale tyto snahy se ukázaly marnými, pročež byl prozatím obnoven náboženskynorimberský mír (1541). Karel byl nucen k povolnosti vůči protestantům, neboť touto dobou Turci ohrožovali Ferdinandovy země a také s Francií nastávalo nové nepřátelství, jež vedlo ke čtvrté válce (1542–44). Aby oslabil tureckou moc, podnikl Karel roku 1541 z Itálie výpravu protiAlžíru, kde se dosud držel Chajruddín pod vrchním tureckým panstvím a neustával v námořním loupežnictví. Ale výprava byla zmařena mořskými bouřemi a Turci činili potom jako spojenci Františka I. nemalé škody na italském pobřeží.
Šťastněji byla vedena válka proti Františkovi samému. V míru z Crespy (1544) se zřekl František nároků naNeapolsko a vrchního práva lenního nadFlandry aArtoiskem a slíbil ústně i pomoc proti protestantům. Milán zůstal císaři nejprve prozatímně, potom nadobro. Nyní se mohl Karel se vším důrazem věnovat uspořádání náboženských poměrů v Německu. Přese všechny nezdařené pokusy nepřestal dosud doufat v příznivý výsledek mírného jednání a stále usiloval o svolání koncilu. Když konečně po dlouhém jednání a po mnohých odkladech papežPavel IV. v září 1544 svolal na rok 1545tridentský koncil a protestanti jej odepřeli obeslat, rozhodl se Karel užít zbraně.
Obraz Karel V. u Mühlberka odTiziana vyobrazuje Karla jako osamoceného vítěze
Maje mír s Francií, s Turky a přátelství s Anglií mohl se s celou mocí obrátit proti německým protestantům. Nadto se mu podařilo rozdělit jejich moc. Tajně přivedl na svou stranusaského vévoduMořice, jemuž slíbil saské kurfiřtství, a některá menší knížata a zároveň pohnul kurfiřty falckého a braniborského k neutralitě, takže šmalkaldský spolek byl osamocen. Když se spolčil s papežem a s Ferdinandem, vyhlásil Karel v červenci 1546acht na náčelníky spolku, kurfiřta saskéhoJana Fridricha a hesenského lankraběteFilipa. Ti však byli připravení, předešli jej a vtrhli na jih svaté říše a jen jejich nerozhodnost byla příčinou, že nedosáhli úspěchů. Tu však vpadl Mořic s Ferdinandem v listopadu 1546 nenadále dokurfiřtství saského a přinutili spojence k ústupu na sever, načež se jihoněmecká protestantská města musela vzdát.
Karel pak sám vtrhl do Saska a vítězstvímu Mülhberka24. dubna1547 boj rozhodl. Jan Fridrich byl zajat a Filip se poddal na milost i nemilost. Jelikož však papež, který se ulekl rychlého vzrůstu císařovy moci a který se obával jeho zasahování do jednání koncilu, přenesl sněm proti vůli císařově do Bologne, uspořádal Karel náboženské poměry ve svaté říši prozatímně v roce 1548 tzv. interimem v Augšpurku, jímž byly protestantům povoleny některé koncese, v podstatě se však měli navrátit ke katolickému vyznání.
Ale interim nejen že nemělo účinku na protestanty, kteří se podrobili jen zdánlivě, ale pobouřilo i katolíky. Nadto se Karel rozešel v této době i s bratrem Ferdinandem, zvoleným již roku 1531 německým králem – tedy nástupcem císaře – tím, že chtěl za jeho nástupce dát zvolit svého synaFilipa. A vůbec veliký vzrůst císařovy moci vzbudil odpor všech jeho nepřátel. TakéMořic Saský, jeho dosavadní spojenec, učinil proti němu tajně spolek s několika protestantskými knížaty a spojil se s novým francouzským králemJindřichem II. Karel se konečně dohodl s papežemJuliem III. na novém svolání koncilu do Tridentu a pozval protestanty na tento koncil, když v tom na počátku roku 1552 Jindřich začal válku, dobylMety,Toul aVerdun a současně Mořic vtrhl doTyrolska. Churavý císař, který neměl tušení o Mořicově zradě, se musel spasit rychlým útěkem zInnsbrucku doVillachu.
Tento neočekávaný obrat působil velmi nepříznivě na jeho mysl. Nezbývalo než s protestanty vyjednávat, přičemž prostředníkem byl Ferdinand. Aby se zbavil alespoň jednoho protivníka, obrátil se Karel s celou mocí proti Francii a oblehl Mety, nepořídil však ničeho a také v Itálii dařilo se Francouzům dobře. S protestanty pak podepsal Ferdinand roku 1555augšpurský mír, jímž byly všechny Karlovy snahy ouniverzalismus zmařeny.
Alegorické vyobrazení abdikace Karla V. a zánik jednotné habsburské říše v roce 1555 v Bruselu
Císařův plán ztroskotal a jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval, proto se rozhodl odejít do ústraní. Ještě roku 1554 zorganizoval sňatek svého syna Filipa sMarií,královnou anglickou, s čímž spojoval velké naděje do budoucnosti, a počal provádět svůj záměr. Dne25. října odstoupil Filipovi vBruselu Nizozemí a15. ledna 1556 iříši Španělskou. V září 1556 zřekl se také vlády ve svaté říši ve prospěch bratraFerdinanda, čímž došlo definitivně k rozdělení habsburského rodu našpanělskou arakouskou větev a uchýlil se do blízkostikláštera sv. Jeronýma zvaného Juste vExtremaduře. Zde žil ještě dvě léta ve vybraně zařízeném venkovském domě a se zájmem sledoval vývoj politické situace, přičemž si užíval světských radostí.
Karel byl slabé tělesné konstituce a měl chorobný zevnějšek. Deformace spodní čelisti mu od dětství působila problémy s řečí; v pozdější době ho sužovaladna a jiné neduhy, zapříčiněné prý zhýralým způsobem života v mladších letech. Pod jeho chladnou fasádou a uzavřeností se skrývala popudlivost a mstivost; nikdy nezapomínal urážky a nechával se strhnout hněvem.
Když v roce 1533 nechal španělský conquistadorFrancisco Pizarro, Karlův poddaný, popravit vládceIncké říšeAtahualpu, Karel mu napsal nesouhlasný dopis, ve kterém vyjádřil svůj odpor k popravě vládnoucího monarchy a k tomu, že se Pizarro zaštiťoval právem. Karel se nechal obměkčit až pokladem z nově dobytého území v Novém světě ve výši 2 milionů zlatých dukátů, který použil na financování tuniského tažení v roce 1535.
Své plány sledoval s velkou vytrvalostí a houževnatostí. Poté, co si umínil a dobře rozvážil své cíle, sledoval je sice zvolna a opatrně, ovšem nedával se od nich odvrátit žádnými překážkami či nezdarem. Do vládní rutiny se vpravoval zvolna, až po několika letech panování, ale následně vždy bedlivě dbal svých povinností. Měl státnické nadání a nebyly mu cizí politické úskoky, ale jeho plány na obnovení císařství ve smyslu středověké svrchovanosti nad celým světem se již nehodily do jeho doby. Sám zase neměl porozumění pro zájmy jednotlivých národů a částí svého rozsáhlého panství. Určit jeho národnost je nesnadné: první řeč, kterou mluvil, bylafrancouzština a vedlešpanělštiny, které později se přiučil, mu sloužila do konce života jako řeč nejoblíbenější; německy se zato nikdy pořádně nenaučil. Karel sám prohlásil: „Španělsky mluvím k Bohu, italsky k ženám, francouzsky k mužům a německy ke svému koni.“
Karel V. tradičně přitahoval značnou pozornost historiků. Panují mezi nimi rozdíly v názorech na jeho charakter, vládu a úspěchy (nebo neúspěchy) v zemích jeho osobní říše, stejně jako na různé společenské hnutí a širší problémy spojené s jeho vládou. Historicky byl některými vnímán jako velký vládce, jinými jako tragický neúspěšný politik. Moderní historici jej obecně považují za schopného politika, odvážného a efektivního vojevůdce, i když jeho politická vize a finanční hospodaření bývají zpochybňovány.[25][26][27][28] Odkazy na Karla v populární kultuře zahrnují velké množství legend a lidových příběhů; literární zpracování historických událostí spojených s jeho životem a romantickými dobrodružstvími, jeho vztah k Flandrům a jeho abdikaci; a produkty prodávané pod jeho jménem.[29]
Karel V. jako panovník byl připomínán v průběhu času na mnoha místech Evropy. Císařským usnesenímFrantiška Josefa I.Rakouského ze dne 28. února 1863 byl Karel V. zařazen na seznam „nejvýznamnějších rakouských vládců a generálů hodných věčného následování“ a byl poctěn sochou v životní velikosti, kterou vytvořil český sochařEmanuel Max a která je umístěna veVojenském historickém muzeu ve Vídni. Čtyřsté výročí jeho smrti, oslavované v roce 1958 vefrankistickém Španělsku, spojilomístní katolickou inteligenci a řadu evropských (katolických) konzervativních osobností, čímž podpořilo imperiální nostalgii po Evropě Karla V. aUniversitas Christiana a zároveň propagovalo zvláštní druhevropské identity.[30] V roce 2000 se v Belgii konaly oslavy k 500. výročí Karlova narození.[31]
V díleDe heerelycke ende vrolycke daeden van Keyser Carel den V., vydaném Joanem de Grieckem v roce 1674, jsou krátké příběhy, anekdoty, citace přisuzované císaři a legendy o jeho setkáních se slavnými i obyčejnými lidmi. Ty ho vykreslují jako ušlechtilého křesťanského panovníka s dokonalou kosmopolitní osobností a silným smyslem pro humor.
Naopak v mistrovském díleCharlese De CosteraThyl Ulenspiegel (1867) je Karel V. po své smrti odsouzen do pekla jako trest za činyinkvizice pod jeho vládou. Jeho trestem je, že cítí bolest každého, koho inkvizice mučila.
De Costerova kniha také zmiňuje příběh o brýlích v erbuOudenaarde. Ten je rovněž obsažen v příběhu o sedlákovi zBerchemu vHet geuzenboek (1979) odLouise Paula Boona, zatímcoAbraham Hans (1882–1939) zařadil oba příběhy doDe liefdesavonturen van keizer Karel in Vlaanderen.
Karel V. se objevuje jako postava ve hřeDoktor Faustus od alžbětinského dramatikaChristophera Marlowa. Ve čtvrtém dějství první scény A Textu Faustus na císařovo přání navštíví dvůr a s pomocíMefistofela vyvolá duchy představujícíAlexandra Velikého a jeho milenku jako ukázku svých magických schopností.
OperaErnsta KřenkaKarl V. (opus 73, 1930) zkoumá kariéru titulní postavy prostřednictvím retrospektiv.
Ve třetím dějství operyGiuseppe VerdihoErnani je prezentována volba Karla za císaře Svaté říše římské.
V další Verdiho opeřeDon Carlos naznačuje závěrečná scéna, že Karel V., nyní žijící poslední léta svého života jako poustevník, zachraňuje svého vnuka Dona Carla před jeho otcemFilipem II. a inkvizicí tím, že Carla vezme s sebou do svého poustevnického obydlí v klášteře Yuste.
↑PAGDEN, Anthony.Peoples and Empires: A Short History of European Migration, Exploration, and Conquest from Greece to the Present. New York: Random House, 2007.ISBN978-0307431592. S. 76. (anglicky)
↑Charles Quint, prince des Pays-Bas. [s.l.]: La Renaissance du Livre, 1943.Dostupné online. (francouzsky)
↑LEITCH, S.Mapping Ethnography in Early Modern Germany: New Worlds in Print Culture. [s.l.]: Springer, 2010.Dostupné online.ISBN978-0230112988. (anglicky)
↑FERER, Mary Tiffany.Music and Ceremony at the Court of Charles V: The Capilla Flamenca and the Art of Political Promotion. [s.l.]: Boydell Press, 2012.Dostupné online.ISBN978-1843836995. (anglicky)
↑MACCULLOCH, D.Reformation: Europe's House Divided 1490–1700. [s.l.]: [s.n.], 2004.ISBN978-0141926605. S. 216. (anglicky)
↑ARMITAGE, David.The Ideological Origins of the British Empire. [s.l.]: Cambridge University Press, 2000.ISBN978-0521789783. S. 32. En.
↑KANSKI, Jack J.History of the German speaking nations. [s.l.]: Troubador Publishing, 2019.Dostupné online.ISBN978-1789017182. (anglicky)
↑PAVLAC, Brian A.; LOTT, Elizabeth S.The Holy Roman Empire: A Historical Encyclopedia [2 volumes]. [s.l.]: ABC-CLIO, 2019.Dostupné online.ISBN978-1440848568.
↑ Carlos V, la gran coronación del emperador.Historia National Geographic [online]. 2023-02-24 [cit. 2025-02-23].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-07-25. (španělsky)
↑BRINCKMEIER, Eduard.Praktisches Handbuch der historischen Chronologie aller Zeiten und Völker, besonders des Mittelalters: mit Erläuterungen, ausführlichen Tabellen, Berechnungen und diplomatischen Hinweisungen zur Prüfung, Bestimmung und Reduction der Daten historischer Ereignisse, Urkunden, Diplome, Chroniken, Schriftsteller und von den frühesten Zeiten der beglaubigten Geschichte an. [s.l.]: Verlag nicht ermittelbar, 1882. 554 s.Dostupné online. S. 311. (německy) Google-Books-ID: w4wBAAAAMAAJ.
↑abCOHN, H.J. Did Bribes Induce the German Electors to Choose Charles V as Emperor in 1519?.German History. 2001-01-01, roč. 19, čís. 1, s. 1–27. Tvrzení, že císařskou korunu získal úplatkem, byla zpochybněna.doi:10.1191/026635501672200203. (anglicky)
↑HOLBORN, Hajo.A History of Modern Germany: The Reformation. [s.l.]: Princeton University Press, 1982.Dostupné online.ISBN978-0691007953. S. 47. (anglicky)
↑JUSTI, Ferdinand; STEVENSON, Sara Yorke; JASTROW, Morris.A History of All Nations. [s.l.]: Lea Brothers, 1905.Dostupné online. S. 56. (anglicky)
↑BEARD, Joseph.The Administration of Spain Under Charles V, Spain's New Charlemagne. [s.l.]: LAP Lambert Acad. Publ., 2010.Dostupné online.ISBN978-3838339641. S. 20–40. (anglicky)
↑WHALEY, Joachim.Germany and the Holy Roman Empire: Volume I: Maximilian I to the Peace of Westphalia, 1493–1648. [s.l.]: Oxford University Press, 2011.Dostupné online.ISBN978-0191617218. S. 239, 284. (anglicky)
↑SIMMS, Brendan.Europe: The Struggle for Supremacy, from 1453 to the Present. [s.l.]: Basic Books, 2013.Dostupné online.ISBN978-0465065950. S. 1737. (anglicky)
↑HENDRIX, Scott H.Recultivating the Vineyard: The Reformation Agendas of Christianization. [s.l.]: Westminster John Knox Press, 2004.Dostupné online.ISBN978-0664227135. S. 165. (anglicky)
↑POTTER, Philip J.Monarchs of the Renaissance: The Lives and Reigns of 42 European Kings and Queens. [s.l.]: McFarland, 2014.Dostupné online.ISBN978-0786491032. S. 334. (anglicky)
↑SIMMS, Brendan.Europe, the Struggle for Supremacy, 1453 to the Present. [s.l.]: [s.n.] S. 87. (anglicky)
↑PRESCOTT, William Hickling.History of the Conquest of Mexico, with a Preliminary View of Ancient Mexican Civilization, and the Life of the Conqueror, Hernando Cortes. 3. vyd. [s.l.]: Electronic Text Center, University of Virginia Library, 1873.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-08-29.ISBN1152295705.
↑GRÖSSINGOVÁ, Sigrid-Maria.Lásky trůnu habsburského. 1. vyd. [s.l.]: MelantrichISBN80-7023-136-X. Kapitola Milenka císaře a matka hrdiny BARBARA BLOMBERGOVÁ, s. 74–98.
↑DIXON, C. Scott.The Histories of Emperor Charles V: Nationale Perspektiven Von Persönlichkeit und Herrschaft. [s.l.]: Aschendorff, 2005.Dostupné online.ISBN978-3402065747. S. 10. (anglicky)
↑BOONE, Rebecca Ard.Charles V, Emperor [online]. Oxford Bibliographies Online (obo, 2021 [cit. 2022-02-08].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-02-09. (anglicky)
↑FERDINANDY, Michael de.Charles V: Holy Roman emperor. [s.l.]: [s.n.], 2021.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-05-09. (anglicky)
↑KOHLER, Alfred.Kohler on Tracy, 'Emperor Charles V, Impresario of War: Campaign Strategy, International Finance, and Domestic Politics' [online]. Habsburg – H-Net reviews [cit. 2022-02-10].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-02-10.
↑HEYMANS, Frans.Keizer Karel in de literatuur [online]. Literair Gent, an initiative by the Municipal Public Library of Ghent and 'Gent Cultuurstad', 2017-06-04 [cit. 2007-07-20].Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-09-27. (nizozemsky)
↑GUSTAVO, Alares. Nostalgias de Europa. La conmemoración del IV Centenario de la muerte de Carlos V en 1958.Mélanges de la Casa de Velázquez. Madrid: Casa de Velázquez, 2020, roč. 50, čís. 2, s. 117–140.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-17.
↑DIXON, C. Scott. Charles V and the Historians: Some Recent German Works on the Emperor and his Reign.German History. 2003-01-01, roč. 21, čís. 1, s. 104–124.Dostupné online [cit. 2025-01-17].ISSN0266-3554.doi:10.1191/0266355403gh277xx.
↑Prinsenhof: Medieval gem in the city centre [online]. VisitGent [cit. 2019-12-30].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-12-30.
S: také španělský infant T: také toskánský princ M: také modenský princ P: také portugalský infant B: také belgický princ kurzívou jsourakouští panovníci
_-_Retrato_de_Carlos_V_armado_-_10034482_-_Royal_Monastery_of_San_Lorenzo_de_El_Escorial.jpg)
.jpg)
.jpg)
.svg)
.svg)
.png)
