| Národní umělecprofesor Karel Plicka | |
|---|---|
 | |
| Narození | 14. října1894 Vídeň Rakousko-Uhersko  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 6. května1987 (ve věku 92 let) Praha Československo  Československo |
| Místo pohřbení | Národný cintorín |
| Povolání | antropolog,fotograf,filmový režisér, muzikolog,hudebník, etnograf,učitel, kameraman, filmař, folklorista,scenárista, výtvarník ahudební kritik |
| Ocenění | národní umělec (1968) Řád Tomáše Garrigua Masaryka _BAR.svg) 3. třídy in memoriam (1991) |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databáziNárodní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Karel Plicka, téžKarol Plicka (14. října1894Vídeň –6. května1987Praha[1]), byl český a slovenskýetnograf,folklorista,sběratel,hudebník,filmovýscenárista,režisér i kameraman,fotograf,pedagog a jeden ze zakladatelůAkademie múzických umění.
Pocházel z rodiny zámečníka zVítova uSlaného, který si veVídni založil prosperující dílnu. V roce 1900 se početná rodina přestěhovala doČeské Třebové. Od roku1904 Karel Plicka začal fotografovat (sotva desetiletý si vlastnoručně vyrobil fotoaparát s formátem 6 × 9), v roce 1906 pořídil první soubor snímků z dvoutýdenní vlastivědné cesty. Po studiu učitelského ústavu vHradci Králové (1909–1913) působil jako učitel vÚpici. V roce 1914 poprvé navštívilSlovensko.Válku prožil vzhledem k hudebnímu nadání u vojenské hudby ve Vídni. Roku 1918 se stal učitelem vNovém Městě nad Metují, kde založil a řídil komorní a recitační souborČeské filharmonie.
Od roku 1923 (do roku 1937) se věnoval sběru lidových písní a dokumentaci lidové kultury ve službáchMatice slovenské. V letech 1924–1928 studoval na univerzitě vBratislavě národopis a hudební vědy. Původní folkloristické a etnografické dokumenty přerostly v osobité doklady vysoké estetické hodnoty ve směru lyrické stylizace a poetizace obrazu. Část snímků vyšla jakoPohľadnice Národopisného odboru Matice slov v návaznosti na starší projektPavola Socháně. Komplexnější typ dokumentace představovalfilm, kterým se Plicka zabýval od jara 1926. Jeho první filmové poetické dokumenty (Za slovenským ľudom – premiéra 1928,Po horách po dolách – 1930) získal domácí i mezinárodní ocenění vBenátkách). Mistrovským dílem se stal filmZem spieva (premiéra1933), během jehož natáčení se připravovala i fotografická vyznání krásám krajiny v kulturně historickém kontextu. Některé filmové a fotografické obrazy z knihySlovensko (1937) jsou tematicky totožné.
V letech 1937–1939 působil na filmovém oboruŠkoly umeleckých remesiel vBratislavě. Mezi lety 1939–1945 pracoval ve Státním fotoměřickém ústavu s náplní fotografické dokumentace Prahy. V knizePraha ve fotografiích K. P. (1940) nachází v nadčasovém monumentalizujícím pohledu harmonii a krásu v architektonických klenotech minulosti; publikace zároveň výrazně posilovala národní povědomí v době okupace. I dva filmové dokumenty z let války (Věčná píseň aBarokní Praha) poukazují na sílící zájem oarchitekturu. V květnu 1945 se Plicka vrátil do Bratislavy. Stal se předsedouSlovenskej filmovej spoločnosti a natočil dva publicistické dokumenty. V návaznosti na své předchozí pedagogické a organizátorské zkušenosti se podílel spolu sAntonínem Martinem Brousilem aJaroslavem Boučkem na založeníFAMU – Filmové fakulty AMU v Praze, otevřené v listopadu 1946. Stal se prvnímděkanem této školy a mimořádným profesorem pro obor kompozice filmového obrazu. Pro zrakové potíže fakultu opustil ve školním roce 1949–1950 a tím zakončil práci v kinematografii.
Roku 1949 vyšloSlovensko ve fotografiích K. P., jež se během řady vydání aktualizovalo i o některé snímky současné architektury. V mnoha obměnách dál fotografoval Prahu a vytvářel paralely mezi Slovenskem a Českými zeměmi až k syntézeČeskoslovensko (1974). Vydal i řadu populárních publikací o folklóru (Čes. rok,Čes. kalendář,U maminky…). Knihou reminiscencí a vzpomínek na filmařskou tvorbu jeZlatá brána (1964), kde se osobitým způsobem prolíná vizuální, verbální a hudební rovina daná prezentovanými úryvky písní. Za uměleckou, folkloristickou a pedagogickou činnost byl jmenovánnárodním umělcem (1968). Byl členem a vedoucím činitelem řady mezinárodních společností.
Karel Plicka fotografoval obvykle se stativem na formáty 6 × 9 až 10 × 15, bez optických a laboratorních triků. Pro pohybové scény později používal německý přístrojPraktisix. Snímky Karla Plicky jsou plně realistické, nestavěné na efektu mimořádnosti, náhodnosti, prchavého dojmu. Jsou zbaveny nepodstatných složek (nap. i projevů současného života), aby tak působily v obecnější, nadčasové symbolické rovině. Plicka hledal trvalé hodnoty života, jeho harmonii, zajímala jej sounáležitost lidí. Programově heroizoval prostého člověka a lidovou kulturu. Se svými znalostmi, zaujetím i osobitým estetickým cítěním vytvořil nezaměnitelný autorský rukopis. Opíral se o klasická kompoziční pravidla, čekal na ideální světelné podmínky. Ústředním tématem jeho díla byl člověk jako nositel lidových tradic. Tuto základní hodnotu obohacovalo témaarchitektury jako dědictví minulosti a přírody jako životodárné síly, obklopující člověka. Plicka osobitým způsobem rozvinul klasické téma národních dějin a lidových tradic v soudobých médiích –fotografii afilmu.[2] Uplatňoval zkušenosti z několika oborů ve vzájemně se obohacujících vztazích. Jeho přínos československé fotografii je zcela mimořádný. Ve slovenskéBlatnici bylo roku 1988 otevřeno jeho muzeum.
U příležitosti světové výstavy známek v Praze byla 12. září 2008 vydána poštovní známka v hodnotě 35 Kč s portrétem Karla Plicky. Jednalo se o společné vydání se Slovenskem.[3][4] Na známce je portrét Karla Plicky s fotoaparátem. Na levém kuponu je kresba jeho fotografie sochy na Karlově mostě, na pravém kuponusvatební kroj z Očové.
Národní filmový archív Praha
Umělecko-průmyslové muzeum Praha
Moravská galerie Brno
Muzeum umění a designu Benešov
Slovenská národná galéria Bratislava
Slovenské národné múzeum Martin
Matica slovenská Martin
Obrázky, zvuky či videa k tématuKarel Plicka na Wikimedia Commons
