Karakal (Caracal caracal, dříveFelis caracal čiLynx caracal) je kočkovitášelma střední velikosti patřící do podčeledimalé kočky. Žije vAfrice a vAsii. Jeho jméno pochází ztureckéhoqarah qūlāk, což znamená „černé ucho“. Je podobný severněji žijícímrysům, proto někdy bývá nazývánpouštní rys neboafrický rys, ale není s nimi úzce spřízněn. Má štíhlé tělo s dlouhými končetinami a krátkým ocasem. Na konci uší, jež mají černou barvu, vyrůstají tmavé štětiny. Zbarven je béžově, pískově, hnědě, zlatavě či načervenale; na hlavě má černou kresbu. Dosahuje hmotnosti 5 až 22 kg, přičemž samci jsou větší než samice.
Jeho biotopem jsou řídké lesní porosty, savany, kopcovité stepi, křovinaté oblasti a suché horské oblasti. Je to spíše samotářské zvíře, páry se sdružují jen v době rozmnožování. Páří se celoročně. Samice po asi dvou a půl měsících březosti rodí obvykle dvě koťata. Ta se osamostatňují přibližně po deseti měsících. Šelma se ve volné přírodě dožívá maximálně dvanácti let, v zajetí to může být i výrazně déle. Živí se lovem zvířat malé a střední velikosti, předevšímhlodavců,damanů, menšíchgazel a různýchptáků. Když může, zabíjí i domácí zvířata až do velikostikozy.
Lidé v minulosti využívali karakaly k lovu ptáků či zajíců. Ačkoliv dochází k fragmentaci areálu a místně může být šelma ohrožena vymizením (například v důsledku lovu jako tzv. škodné), celkově jde o početné zvíře hodnocené podle noremIUCN jakomálo dotčené.
Karakal byl vědecky popsánJohannem Schreberem v roce 1776 pod binomickým jménemFelis caracal. Koncem 19. století mu bylo přiděleno v současnosti platné vědecké jménoCaracal caracal Matschie, 1892. Patří tedy do roduCaracal (podčeleďmalé kočky) a spolu s ním do tohoto rodu náleží ještě africkákočka zlatá (Caracal aurata).[2] Taxonomicky má poměrně blízko i kservalovi (Leptailurus serval), přestože ten náleží do jiného rodu.[pozn. 1][3]
Karakal má svůj původ v jižní či východní Africe. Jako samostatný taxon, přesněji jako rodová linie se zde objevuje asi před 4 miliony lety.[2]K oddělení karakala a kočky zlaté došlo před 1 až 3 miliony lety.[4] Příbuzenské vztahy a fylogenezi ukazuje následující kladogram.
Pardofelis
P. marmorata
Catopuma
C. badia
C. temminckii
linie
Leptailurus
L. serval
Caracal
C. caracal
C. aurata
Caracal
Leopardus
Lynx
Acinonyx
Puma
Otocolobus
Prionailurus
Felis
Rozličné autority uznávají různý počet poddruhů, obvykle se uvádí nejméně tři[5] a nejvýše devět.[2] Jedná se o:
C. c. algira (Wagner, 1841), severní Afrika
C. c. caracal (Schreber, 1776), východní a jižní Afrika
C. c. damarensis (Roberts, 1926), Namibie
C. c. limpopoensis (Roberts, 1926), sever provincie Transvaal
C. c. lucani (Rochebrune, 1885), jihovýchodní Gabon
C. c. nubica (J. B. Fischer, 1829), pás od východního Kamerunu po Núbijskou poušť
C. c. poecilotis (Thomas and Hinton, 1921), západní Afrika
C. c. schmitzi (Matschie, 1912), jihozápadní Asie, Pákistán, Indie
C. c. michaelis Heptner, 1945 je devátým, mnohými autory neuznávaným poddruhem s tím, že jde o synonymum proC. c. schmitzi. Vyskytuje se ve středozápadní Asii a okolí Kaspického moře
Název karakal pochází zturečtiny (qarah qūlāk), v níž znamená „černé ucho“.[6] V Africe se mu říká „rudá kočka“ (rooicat), „rudý rys“, nebo „africký rys“. VNigeru získal přezdívku „gazelí kočka“ (ngam ouide-nanga), protože je znám pro svou schopnost chytatgazely dorkas. VLadaku je nazývánEch, vhindštině aperštiněsijeh guš.[7] V arabštině se mu říkáanaq al ardh nebowasheq.[3] V zoologické nomenklatuře byl dříve nazývánLynx caracal aFelis caracal. V češtině se používalo a někdy nesprávně ještě používá pojmenování rys (rysec) karakal, rys (rysec) pouštní, rys (rysec) severoafrický či rys (rysec) stepní, archaické názvy zněly zbik černouch či pustinný rys.[6][8]
Navenek se karakal podobá rysům, ale tyto šelmy nejsou nijak zvlášť spřízněny. Na rozdíl od rysů je útlejší, má delší nohy a krátkou na většině těla uniformně zbarvenou srst. Ta může být béžová, šedá, písková, hnědá, zlatavá nebo načervenalá. Spodní část těla je světlejší, bělavě, krémově či světle žlutavě zbarvená. Na břiše se vyskytují skvrny barvy zbytku těla. Barevně karakal velmi připomínápumu a podobá se jí i stavbou těla, především relativně malou hlavou a mohutnými končetinami. Podle Sunquistů bývají samice světlejší než samci, Heptner a Sludskij píší, že obě pohlaví bývají zbarvená stejně.[7][9] Skvrny na těle (mimo břicho) dospělí jedinci nemívají, i když je možné, že některá mláďata ano.[pozn. 2][10][9] Na hlavě mají tmavou až černou kresbu. Také uši jsou černé, a na konci opatřené asi 5 cm dlouhými štětinami chlupů. Černě zbarvení,melaničtí, jedinci byli zaznamenáni.[7] Jeho zadní nohy jsou delší než přední, což dodává karakalově postavě rysí vzezření. Ocas je sice kratší, než je běžné u většiny kočkovitých šelem, ale zároveň delší, než mají rysové z roduLynx. Délka těla dosahuje 60–106 cm, plus 18–34 cm měří ocas, výška v kohoutku je 40–50 cm. Hmotnost se pohybuje od 5,2 (samice vIzraeli, naSahaře a ve střední a západní Asii) do 22 kg (samci v jižní Africe). Samci váží průměrně 12,7 kg, samice 10,1 kg.[2][9][7][11]
Zubní vzorec je I 3/3, C 1/1, P 3/2, M 1/1, celkem 30 zubů. Horní špičáky jsou relativně velké a měří cca 18 a výjimečně až 20 mm. Dolní špičáky jsou asi 17 mm dlouhé. Lebka měří cca 10 až 15 cm v maximální délce, její šířka je okolo 11 cm (při délce 15 cm).[2]
Karakal se vyskytoval od severozápadníIndie aAralského jezera, přes okolíKaspického moře,Turecko,Blízký východ, okolí Sahary až poJižní Afriku. V zásadě tak kopíroval oblasti, kde žilgepard a jejich oblíbená kořist – malégazely. Ačkoliv se území výskytu postupně fragmentovalo a populace snížila, rozsah zůstává podobný jako v minulosti (na rozdíl od geparda, který je na mnoha původních místech vyhuben). Jehobiotopem jsoustepi,buše,savany,lesostepi, řídké lesy,polopouště a horské oblasti až do výšky 3 300 m n. m. V nejvyšších polohách byl spatřen v Etiopii a Lesothu.[2] Čistýmpouštím a hustým tropickým lesům se vyhýbá. Vydrží dlouho bez pití, pouze s tělesnými tekutinami kořisti.[7][3]
Celkovou populaci karakala není možné odhadnout. Jisté je, že na některých místech došlo k jeho výraznému úbytku a stal se lokálně ohroženým. Je to především vseverní Africe,Střední Asii a Indii. Naopak v subsaharské Africe je v ně̟kterých oblastech poměrně hojný. Průzkum provedený vWest Coast National Park vJAR ukázal populační hustotu 0,23–0,47 karakala na km². Na Arabském poloostrově je jeho populace zřejmě relativně velká a stabilní, ovšem v mnoha částech ji nelze odhadnout a je možné, že lokálně může být druh ohrožen. V Turecku a Íránu zřejmě dochází k úbytku populace.[3] Populační hustota se pohybuje od cca 2 jedinců na 100 km² (horské oblasti jižního Turecka), přes asi 5 jedinců na 100 km² (semiaridní části západní Indie), po 38 až 47 jedinců na 100 km² (některé rezervace Jižní Afriky).[2]
Karakal se vyskytuje v těchto státech: Afghánistán; Alžírsko; Angola; Benin; Botswana; Burkina Faso; Burundi (přítomnost nejistá); Čad; Demokratická republika Kongo; Džibuti; Egypt; Eritrea; Etiopie; Gambie; Ghana; Guinea; Guinea-Bissau; Indie; Irák, Írán; Izrael; Jemen; Jižní Afrika; Jordánsko; Kamerun; Kazachstán; Keňa; Kuvajt; Libanon; Lesotho; Libye; Malawi; Mali; Maroko; Mauretánie; Mosambik; Namibie; Niger; Nigérie; Omán; Pákistán; Pobřeží slonoviny; Saúdská Arábie; Senegal; Somálsko; Spojené arabské emiráty; Středoafrická republika; Súdán; Svazijsko; Sýrie; Tádžikistán; Tanzanie; Togo; Tunisko; Turecko; Turkmenistán; Uganda; Uzbekistán; Zambie; Západní Sahara; Zimbabwe.[3]
Na rozdíl od mnoha jiných koček preferuje karakal otevřenou krajinu a je schopen tolerovat podstatně sušší podmínky než serval. Je nejaktivnější v těch částech dne či roku, kdy teplota klesá pod 20 °C.[2] Karakalové jsou většinou samotáři, ale výjimečně spolu mohou nějakou dobu žít i dva dospělí jedinci a to zřejmě i mimo období páření.[7][12] Každý jedinec má vlastní teritorium. Jeho velikost se liší podle toho, zda jde o samici nebo samce. Samci mají obvykle větší území. To může mít plochu od zhruba 5 km² až po více než 220 km², zcela výjimečně až přes 1 000 km². V sušších oblastech s menší koncentrací kořisti jsou teritoria větší.[3][7] Samci denně ujdou nejčastěji 5 až 15 km, samice 2,5 až 10 km.[2]
Karakal má dobrý zrak, sluch a čich a tyto tři smysly využívá k vnitrodruhové komunikaci. Při ohrožení škube a otáčí uchem. Na agresivní střetnutí s jinými jedinci reaguje pomalým přibližováním s hlavou drženou pod úrovní ramen. Uši jsou sklopené a vyvrácené ven a ocas sebou škube. Při větším ohrožení má otevřenou tlamu s vyceněnými zuby a sklopenýma ušima, přičemž syčí nebo prská. Vydává celou řadou zvuků, včetně mručení, vrčení, syčení, štěkání, cvrlikání a mňoukání. Kontaktní volání se skládá převážně ze štěkání, cvrlikání a mňoukání. Mladá koťata vydávají pronikavé volání připomínající volánívrabce kapského. V zajetí se březí samice a sousedící samci dorozumívají pomocí štěkavých signálů. Syčivý štěkot byl zaznamenán také při příchodu nových zvířat do výběhu nebo při pokusech o páření subadultních samců. Komunikuje také chemickými signály prostřednictvím moči a pachových značek. Využívá při tom lícní, bradové, anální a prstové pachové žlázy, které jedincům umožňují označovat teritorium a oznamovat například připravenost k páření.[2]
V potravě není vybíravý a na svém jídelníčku má velmi pestrou škálu živočichů. Ačkoliv je poměrně malý, dokáže ulovit i kořist 2–3 krát těžší, než je sám (zhruba do 50 kg). Jeho potravu tvoří převážnězajíci,damani (Procavia capensis) a malé či mladégazely aantilopy, které doplňuje menšímihlodavci aptáky. Mezi jeho oblíbené kopytníky patřígazela dorkas (Gazella dorcas),lesoň (Tragelaphus scriptus),bahnivec (Redunca),antilopa skákavá (Antidorcas marsupialis),chocholatka schovávaná (Sylvicapra grimmia),impala (Aepyceros melampus),dikdik a jiné. Z hlodavců zabíjí místní druhy zajíců (napříkladzajíc africký,zajíc tolaj) a králíků, dále různé zemníveverky,pískomily,krysy amyši, napříkladmyš lamelozubou (Otomys irroratus). Z ptáků jsou tokoroptve,křepelky,perličky,orebice,pštrosi a mnohé další druhy. Jídelníček si doplňujeplazy, malými masožravci,bezobratlými a vegetací (cca 5 % objemu potravy). Pokud má příležitost, napadá i domácí zvířata, předevšímovce,kozy adrůbež. Nevyhýbá se ani mršinám. Průměrná denní spotřeba potravy je okolo 1 kg. Loví převážně v noci, v chladném období i ve dne. Útočí rychlým sprintem na krátkou vzdálenost. Loví-li ptáky, je schopen vysokých výskoků s akrobatickými obraty. Spolu se servalem tvoří duo velmi rychlých, mrštných a skákavých koček, které následují hned za gepardem, co se rychlosti běhu týče. Vysokou rychlost však udrží jen na krátkou vzdálenost. Menší kořist zabíjí silným kousnutím do týla, větší oběti zardousí. Karakal také dobře šplhá a někdy vytáhne svou kořist do koruny stromu, podobně jako to dělálevhart skvrnitý.[2][9][7][3][11][12][13][10]
Samice dávají zvýšeným značkováním močí najevo, že se nacházejí v říji. Pářit se mohou celoročně. Období, kdy je pár spolu, trvá obvykle 3–7 dní. Samice často kopulují s více samci krátce po sobě.[11] Po 68–81 dnech březosti se rodí obvykle dvě koťata (maximum je šest). Samice je porodí ve vykotlaném stromu, jeskyni či v opuštěné nořelišky,hrabáče nebodikobraza a stěhuje je poměrně často, aby je ochránila před predátory. Mláďata se rodí slepá a oči se jim otevírají po 6 až 10 dnech. Uši se jim vztyčí po asi jednom měsíci věku.[2] Ve třech měsících věku jsou mláďata schopná lovit, krátce nato jsou odstavena a nejpozději po deseti měsících matku opouštějí, aby si našla vlastní teritorium. Pohlavní zralosti dosahují po 7–14 měsících, ovšem k prvnímu páření dochází obvykle později, u samců nejčastěji po 18 až 20 měsících, u samic po dosažení 14 měsíců. Samici mohou být plodné až do 18 let života.[2] Karakal se může v zajetí dožít až 20 let, v přírodě žije obvykle do 12 let.[7][11]
Karakalové se málokdy stanou kořistí jiných šelem, neboť jsou dobře maskovaní, rychlí, mrštní, mají vynikající smysly a umějí dobře šplhat po stromech. Přesto mohou být zabitilvy,levharty ahyenami, výjimečně ivlky. Sami zabíjejí různé menší šelmy, pokud k tomu mají příležitost. Jedná se okočky plavé, mangusty, ženetky, lišky a další. Konkurenci pro ně představují všechny středně velké šelmy, předevšímšakalové a servalové, levharti a částečně i gepardi. Největší potravní překrytí (asi 65 až 70 %) má s šakaly čabrakovými v Jižní Africe. Výzkum zjistil, že pokud dojde na určitém místě ke snížení výskytu šakalů, zvýší se počet karakalů.[2][9][7][11]
Karakal vycvičený jako lovecká kočka (Indie, konec 19. století)
Karakalové byli vestarém Egyptě často znázorňováni na nástěnných malbách. Egypťané připisovali jejich pohledu kouzelnou moc a zřejmě pro ně karakalové měli náboženský význam. Někdy je i mumifikovali.[9][10] VPersii a Indii byli chováni pro zábavu. Lidé je cvičili v chytání zajíců a ptáků a pak mezi nimi byly pořádány závody. Někdy je vypouštěli do hejnaholubů, přičemž uzavírali sázky, kolik jich skolí. Údajně dokázali zabít až 12 ptáků, než ulétli.[9][7] Pro lidi není šelma nebezpečná, ani pokud je zraněná, a napadení karakalem je extrémně vzácné.[9]
Zemědělci karakaly na mnoha místech považovali (a někde stále považují[12]) za škodnou a často je zabíjeli, protože jim napadali dobytek. Například v letech 1931–1952 bylo v oblastiKarru v Jižní Africe zabito každý rok průměrně 2219 těchto šelem. VNamibii zabili farmáři v roce 1981 více než 2800 karakalů.[3] Přes tyto masakry karakalové na jihu Afriky stále bez zásadních problémů prospívají. Na jiných místech jsou vzácnější a někde jim hrozí vyhubení, např. v Turecku, Indii neboTurkmenistánu. Kromě lovu je ohrožuje úbytek životního prostředí a přirozené kořisti.[3][7][14]
Karakalovi se v zajetí obecně daří dobře a je rozšířen v soukromých chovech i zoologických zahradách. Je chován i jako domácí zvíře, ale domácí prostředí jen zřídkakdy vyhovuje jeho potřebám. Přirozené chování včetně lovu, skákání a zanechávání pachových značek z něj činí náročného mazlíčka. Prostory výběhu by měly být velké a musí zahrnovat příležitosti podporující fyzickou a duševní stimulaci. Stejně jako jiné kočkovité šelmy chované v zajetí může karakal vykazovat stereotypní chování, jako je například chůze stále stejnou trasou, nadměrná péče o srst nebo dlouhá období nečinnosti. Poskytování alespoň základní stimulace, jako je například schovávání potravy v průběhu dne, může pomoci rozvíjet přirozené chování.[2]
Pokud je v zajetí držen odchycený původně divoký jedinec, bývá velmi vznětlivý a podrážděný.Alfred Brehm prý jednou k chycenému karakalovi umístil do klece silného kousavého psa. Kočka ho okamžitě napadla, a přestože se srdnatě bránil, nakonec i zabila. Pokud je však odchycen jako mládě, dá se snadno ochočit a využívat následně jako lovecké zvíře.[9][10]
↑Nicméně někdy bývá označován jakoCaracal serval s tím, že patří do roduCaracal, tudíž jeho taxonomické zařazení není ještě úplně vyjasněno.
↑Někteří autoři skvrny u mláďat uvádějí, jiní tvrdí, že je nemají. Srovnej Heptner (1992) a Vágner (1987). Podle dostupných fotografií, filmů a popisů je zřejmé, že karakalové mívají náznak skvrn barvy zbytku těla na hrudi, která bývá světlejší než boky a hřbet, ale klasické skvrny, jak je známe od jiných koček, nemívají.
↑abcdefghijkAVGAN, B.; HENSCHEL, P.; GHODDOUSI, A. Caracal caracal.IUCN Red List of Threatened Species [online]. IUCN, 2016 [cit. 2022-03-18]. Ohodnoceno k roku 2014.Dostupné online.
↑JOHNSON, Warren E.; EIZIRIK, Eduardo; PECON-SLATTERY, Jill. The Late Miocene Radiation of Modern Felidae: A Genetic Assessment.Science. 2006-01-06, roč. 311, čís. 5757, s. 73–77.Dostupné online [cit. 2022-05-22].ISSN0036-8075.doi:10.1126/science.1122277. (anglicky)
↑KITCHENER, A. C., a kol. A revised taxonomy of the Felidae. The final report of the Cat Classification Task Force of the IUCN/ SSC Cat Specialist Group.Cat News Special Issue 11 [online]. IUCN/SSC Cat Specialist Group, Winter 2017 [cit. 2017-12-25].Dostupné online.
↑abHAVLOVÁ, Eva.České názvy savců. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. S. 115.
↑abcdefghijklSUNQUIST, Mel; SUNQUIST, Fiona.Wild Cats of the World. Chicago, London: University of Chicago Press, 2002.Dostupné online. S. 37-47. (anglicky)
↑abcdefghijHEPTNER, V. G.; SLUDSKII, A. A.Mammals of the Soviet Union. Volume II, Part 2: Carnivora (Hyaenas and Cats). Washington DC: Smithsonian Institute and the National Science Foundation, 1992.Dostupné online. S. 498–524. (anglicky)
↑abcdVÁGNER, Josef.Afrika: život a smrt zvířat. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1987. S. 36–38.
↑abcdePHILLIPS, Lauren.Caracal caracal: caracal [online]. Animal Diversity Web (University of Michigan), 2009 [cit. 2016-02-19].Dostupné online. (anglicky)
↑abcdFARHADINIA, Mohammad S., a kol. Ecology and status of the Caracal, Caracal caracal, in the Abbasabad Naein Reserve, Iran.Zoology in the Middle East. 2007, roč. 41, čís. 2, s. 5–10.Dostupné online. (anglicky)
↑BRACZKOWSKI, Alexander, a kol. The Diet of Caracal, Caracal caracal, in Two Areas of the Southern Cape, South Africa as Determined by Scat Analysis.South African Journal of Wildlife Research. 2012, roč. 42, čís. 2, s. 111–116.Dostupné online. (anglicky)
↑ILEMIN, Yasin, GÜRKAN, Behzat. Status and activity patterns of the Caracal,Caracal Caracal (Schreber, 1776), in Datça and Bozburun Peninsulas, Southwestern Turkey.Zoology in Middle East. 2010, roč. 50, s. 3–10.Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-08-19. (anglicky)
BRACZKOWSKI, Alexander, a kol. The Diet of Caracal, Caracal caracal, in Two Areas of the Southern Cape, South Africa as Determined by Scat Analysis.South African Journal of Wildlife Research. 2012, roč. 42, čís. 2, s. 111–116.Dostupné online. (anglicky)
FARHADINIA, Mohammad S., a kol. Ecology and status of the Caracal, Caracal caracal, in the Abbasabad Naein Reserve, Iran.Zoology in the Middle East. 2007, roč. 41, čís. 2, s. 5–10.Dostupné online. (anglicky)
HASSAN-BEIGI, Yasaman.Conservation Biology of the Caracal (Caracal caracal) in Iran: action plan and conservation genetics. Lisabon: UNIVERSIDADE DE LISBOA, FACULDADE DE CIÊNCIAS, DEPARTAMENTO DE BIOLOGIA ANIMA (Dissertation), 2015. 43 s.Dostupné online. (anglicky)
HEPTNER, V. G.; SLUDSKII, A. A.Mammals of the Soviet Union. Volume II, Part 2: Carnivora (Hyaenas and Cats). Washington DC: Smithsonian Institute and the National Science Foundation, 1992.Dostupné online. S. 498–524. (anglicky)
ILEMIN, Yasin, GÜRKAN, Behzat. Status and activity patterns of the Caracal,Caracal Caracal (Schreber, 1776), in Datça and Bozburun Peninsulas, Southwestern Turkey.Zoology in Middle East. 2010, roč. 50, s. 3–10.Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-08-19. (anglicky)
SUNQUIST, Mel; SUNQUIST, Fiona.Wild Cats of the World. Chicago, London: University of Chicago Press, 2002.Dostupné online. S. 37-47. (anglicky)
VÁGNER, Josef.Afrika: život a smrt zvířat. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1987. S. 36–38.
BREITENMOSER-WURSTEN, C.; HENSCHEL, P.; SOGBOHOSSOU, E. Caracal caracal.IUCN Red List of Threatened Species [online]. 2008 [cit. 2016-02-18].Dostupné online.
.jpg)
