Kappadokie (počeštěněKapadocie, adj.kapadocký; zperského slovaKatpatuka, což znamená „země krásných koní“;řecky: Καππαδοκία,Kappadokía;tureckyKapadokya) byl vestarověku název rozlehlého území, ležícího ve vnitrozemíMalé Asie v dnešnímTurecku. V dobáchHérodota obývali Kappadokové oblast táhnoucí se od pohoříTaurus směrem na sever až kPontu Euxinu (Černé moře). Později se název Kappadokie vztahoval pouze na teritorium ohraničené na východě řekouEufratem, na severu sousedící spontským královstvím, na západě sFrýgií a na jihu oddělené pohořím Taurus odKilíkie. Přesně určit rozlohu Kappadokie je však velmi obtížné.Strabón, jedinýantický zeměpisec, který tuto zemi podrobně popsal, ohledně její rozlohy značně přeháněl, takže neexistují žádné relevantní prameny detailně objasňující tuto otázku.
Krajina poblíž GöremeKappadokie v dubnu 2006StratovulkánErciyes Dağı (3916 m n. m.) je nejvyšší hora v Kappadokii
Ještě na počátku třetihor převládala v oblasti močálovitá rovina. Následně se pod anatolskoulitosférickou desku tlačitarabská deska, v důsledku vyvolaného tlaku se na jihu vyvrásnilo pohoří Taurus a byla vyzdvižena anatolská rovina. Součástí byla intenzivní sopečná činnost, při které vznikly nejvyšší sopkyErciyes Daǧi (3914 m n. m., nadKayseri),Hasan Daǧi (3268 m, uAksaray), Melendiz (2963 m) a Gölü (2143 m). Z nich pocházející láva pokryla krajinu a ustydla ve vrstvu sopečnéhotufu mocnou až 100 m. Přes ni se v další fázi vylila tenčí a tvrdší vrstvabazaltu. Tu v následujícím období narušovalo zejména voda a střídání horka a mrazů. Postupně tak vznikly rokle a kaňony. Erozi měkkých tufů pak dokonal vítr[1].
Nejranější dochovaný záznam o Kappadokii se datuje do6. století př. n. l. do doby panováníachaimenovskýchvelkokrálůDareia I. aXerxa I., kdy byla tato země zmiňována jako jedna zesatrapií (provincií)perské říše. V seznamu perských satrapií je použitostaroperského pojmu Katpatuka, nicméně toto slovo zřejmě není perského, nýbrž snadelamského čiakkadského původu. Hérodotos podotýká, žePeršané nazývali obyvatele tohoto území Kappadoky, zatímcoŘekové používali k jejich označení termínu „Syřané“ případně „Bílí Syřané“ (Leucosyri). Za pozdních Achaimenovců bylo území rozděleno do dvou satrapií, přičemž jedna zahrnovala centrální, vnitrozemskou část, pro niž řečtí zeměpisci nadále používali pojmu Kappadokie, zatímco severní, přímořská oblast byla pojmenovánaPontus. K této správní reorganizaci zřejmě muselo dojít již v době předXenofóntem. Po zhroucení perské nadvlády existence dvou provincií přetrvala, čímž se toto rozdělení stalo definitivním. Jméno Kappadokie se od tohoto okamžiku používalo pouze pro vnitrozemní oblast (někdy také nazývanou „Velká Kappadokie“), o níž pojednává tento článek. Strabón, za jehož života (na konci1. století př. n. l.) existovalo království Kappadokie stále ještě jako formálně nezávislý,klientský státŘíma, považoval pouze dvě sídla v Kappadokii za hodna označení město: prvním bylaKaisareia (původně známá jakoMazaka, dnešníKayseri) a druhýmTyana, přičemž obě se rozkládala na úpatí Tauru.
Nejstarší stopy lidského osídlení pocházejí z doby kolem roku6500 př. n. l. Vpozdní době bronzové byla Kappadokie centremchetitské moci s hlavním městemChattušaš. Po rozpadu chetitské říše ovládala Kappadokii místníaristokracie, obývající pevné hrady a udržující místní rolníky v tuhém poddanství, což je učinilo náchylným k přijetí cizí nadvlády – nejprvefryžské, paklýdské a na konci7. století př. n. l.médské. Médy si v6. století př. n. l. podmaniliPeršané vedeníKýrem II. Velikým. Třebaže v rámci správního systému perské říše, ustavenéhoDareiem I., představovala Kappadokie jednu z perských satrapií, země byla ještě po velmi dlouhou dobu spravována lokálními vládci. Žádný z nich ovšem nikdy nezískal převahu nad ostatními a všichni byli více či méně poplatní perským velkokrálům. Nezávislost získala Kappadokie zaAriaratha I., který byl místním perským satrapou a současníkemAlexandra Velikého, jehož tažení proti perské říši Ariarathes využil k nastolení vlastní vlády v zemi.
Makedonský král se během své výpravy na východ spokojil pouze s formálním uznáním své suverenity, učiněným Ariarathem ještě před Alexandrovým odchodem z Malé Asie. Vláda dynastie Ariarathovců v Kappadokii byla jen dočasně přerušena krátce po Alexandrově smrti, kdy bylo území království v rámci rozdělení Alexandrovy říše přiřknutoEumenovi z Kardie. V roce322 př. n. l. správce královstvíPerdikkás Ariaratha porazil, načež ho nechal popravit. Nicméně Ariarathovu stejnojmennému synovi se spolu s několika věrnými druhy podařilo uprchnout doArménie. Po Eumenovi se vlády v Kappadokii domohl makedonský vojevůdceAntigonos Jednooký. PodleDiodóra se ještě za jeho života vrátil do KappadokieAriarathes II., který zvítězil nad místním Antigonovým generálem a obnovil vládu Ariarathovců, jež měla přetrvat po dobu dalších dvou staletí. V téže době se severní části Kappadokie zmocnilMithridatés I., který si zde vytvořil vlastní doménu, pozdější království Pontus. Není zcela jasné do čí sféry vlivu patřila Kappadokie pobitvě u Ipsu v roce301 př. n. l., v níž Antigonos padl. Antičtí autoři se v této otázce příliš neshodují. Podle Diodóra obdržel celé území Malé Asie až k TauruLýsimachos, avšakAppiános tvrdí, že Kappadokie připadlaSeleukovi I. Nejpozději pobitvě u Kúrúpedia v roce281 př. n. l. si Seleukos mohl nárokovat vládu nad celou Malou Asií, a tudíž i Kappadokii, pro sebe. Úplné kontroly nad zemí však Seleukovci nikdy nedosáhli. Zřejmě někdy kolem roku260 př. n. l. si Ariarathovci dokázali vymoci trvalou nezávislost naseleukovské říši. Přesto nadále zůstávali věrnými spojenciSeleukovců.
ZaAriaratha IV. se Kappadokie poprvé ocitla v zorném úhluřímské republiky jako její nepřítel, což se ale změnilo krátce po roce190 př. n. l. Ničivá porážka vbitvě u Magnésie, kterou v daném roce utrpěl seleukovský králAntiochos III. Veliký v boji protiŘímanům, totiž naprosto změnila dosavadní mocenské uspořádání v Malé Asii. Celé oblasti od tohoto okamžiku dominoval římský spojenec –Pergamon. Ariarathovcům proto nezbylo než vstoupit do aliance s pergamskými vládci, a tím fakticky i s Římany. Kappadočtí králové posléze spojili osud své země s Římany a společně s nimi vystupovali proti Seleukovcům.Ariarathes V. vedl spolu s římskýmprokonzulem Publiem Liciniem Crassem Mucianem tažení protiAristoníkovi, uchazeči o pergamský královský trůn. Jejich spojené vojsko bylo ale v roce130 př. n. l. poraženo. Vnitřní nestabilita, která následovala po jeho smrti, umožnila rostoucí vměšování sousedního Pontu. Prohlubující se konflikt mezi Kappadokií a pontskými králi dosáhl svého vrcholu po vymření dynastie Ariarathovců za vládyMithridata VI. Pontského.
V roce95 př. n. l. si Kappadokové s podporou Římanů zvolili králem místního šlechtice jménemAriobarzánés. Ten vedl s Mithridatem po celá desetiletí dlouhé a namáhavé boje, v nichž mu byli oporou jeho římští spojenci. Definitivně si Ariobarzánés zajistil vládu teprve v roce63 př. n. l. poté, co Římané konečně zvítězili nad Mithridatem a jeho arménským spojencemTigranem. V průběhuřímských občanských válek podporovala Kappadokie nejprvePompeia, a po jeho porážceCaesara. V roce36 př. n. l. skončilo panování dynastie Ariobarzanovců. Novým králem určilMarcus AntoniusArcheláa, který pobitvě u Actia přešel na stranuOctaviana. Archeláos navrátil Kappadokii její někdejší stabilitu a blahobyt, rozvrácené předchozími válkami, přičemž Kappadokie nadále setrvávala v postavení formálně nezávislého státu vůči Římanům až do Archeláovy smrti v roce17 n. l. Teprve v tomto roce přeměnil císařTiberius Kappadokii vřímskou provincii.
Římská nadvláda přispěla k dokončení procesuhelenizace, který zde probíhal (podobně jako v dalších oblastechPřední Asie) již od příchodu Makedonců na konci4. století př. n. l. Především ve městech docházelo k pozvolnému a dobrovolnému pořečtění obyvatelstva a k přijímání řecké kultury. Naproti tomu na venkově se původní jazyk Kappadoků udržel až do dobyraného středověku. Od 4. století byla oblast významným centrem mnišského života ať už ve forměpoustevnictví nebocenobitství. Oblast byla známá jako "země tří svatých" (sv. Basileos Veliký,sv. Řehoř z Nyssy asv. Řehoř Naziánský)[1].
Po rozpaduřímské říše se provincie stala součástíbyzantské říše, jíž obdařila mnoha pozoruhodnými jedinci. Zmínit lze třebakonstantinopolskéhopatriarchu v letech517 až520,Jana z Kappadokie. V5. století podnikali do Kappadokie ničivé nájezdyIsaurové. V9. a10. století se do Kappadokie přesunul veliký počet Arménů, což popsal jistýarabský kronikář žijící v oné době: „Městu Sebasteia (dnešníSivas) v Kappadokii dominovali Arméni, kteří se díky svému velkému počtu a udatnosti stali významným elementem působícím v císařské armádě. Tito Arméni se uplatňovali jako strážci pohraničních pevností, dobytých na Arabech. Vynikali jako zkušení pěšáci císařského vojska a s nezměrnou odvahou bojovali po boku Římanů (myšleno Byzantinců) proti jejich nepřátelům.“ Většina Kappadoků byla asimilovánaTurky, kteří se zmocnili této země po porážce byzantského vojskaSeldžuky vbitvě u Mantzikertu v roce1071. Přesto se zde zachovaly ostrůvkykřesťanského řeckého obyvatelstva, které byly ale vystaveny silnému vlivu okolních Turků. Až výměna obyvatelstva meziŘeckem aTureckem v letech1922 až1924 znamenala ukončení přítomnosti křesťanů v této oblasti. Dialektem místních Řeků, známým jakokappadocká řečtina nebo kappadočtina, mluví v dnešním Řecku už pouze hrstka potomků někdejšího křesťanského obyvatelstva Kappadokie.
Mezi jedno z nejznámějších a nejvyhledávanějších míst Kappadokie patří městoGöreme. Místní krajina je tvořena sopečnými usazeninami, pocházejícími z vulkánů blízkých horErciyes Dagi a Hasan Dagi. Láva, vyvržená před téměř 2000 lety, zvětrává kvůli zdejšímu malému množství srážek jen velmi pomalu. Tvrdší nerosty procesu zvětrávání takřka vůbec nepodléhají, což způsobilo vznik charakteristických „komínů“. Jelikož Kappadokie leží na jedné z nejznámějších invazních tras, byli místní obyvatelé často přepadáváni různými cizími agresory, dobyvateli a nájezdníky. Obyvatelé nynějšího města Göreme, ležícího v srdci Kappadokie, záhy poznali, že do této měkké lávové vyvřeliny lze velmi snadno vytesat celé domy, kostely, a dokonce kláštery. V lávové hornině si proto na svoji ochranu vyhloubili podzemní města, v nichž později hledali úkryt rovněž raní křesťané a která jsou tu dodnes k vidění.
V dobách raného křesťanství představovalo město Kaiseraia důležitébiskupské sídlo. Vcírkevních dějinách představují jednu z klíčových větví raně křesťanské filosofiekappadočtí Otcové, kteří z této oblasti pocházeli a převážně zde také ve4. století žili a působili. Kappadokie byla jedním z klíčových center křesťanství až do vpádu Seldžuků. Dosud zde bylo objeveno více než 3000 kostelů, což je důkazem slavné křesťanské minulosti tohoto místa. Teprve na počátku20. století byly poslední zbytky křesťanského obyvatelstva nuceny tento region opustit v rámci výměny obyvatelstva mezi Tureckem a Řeckem. V současnosti jeGöremské Open Air Museum známým turistickým střediskem v centrálním Turecku a patří k nejnavštěvovanějším lokalitámmnišských komunit na světě (podobně jako kláštery na hořeAthos v Řecku). Zdejší komplex zahrnuje více než třicet ve skalách vykopaných klášterů a kostelů s mnoha nádhernýmifreskami. V roce1995 byl region kolem města Göreme prohlášen za součástsvětového kulturního a přírodního dědictví pod ochranouUNESCA.
.jpg)
.svg)
