Vhodnější název by bylreformované vyznání, resp.reformovaná tradice (reformed tradition, název užívaný v zahraničí jako synonymum), protože základem tohoto směru náboženské reformy bylo vedle učení Kalvínova též učení jeho předchůdceUlricha Zwingliho. V tomto širším pojetí se stal kalvinismus učením církví zahrnovaných pod názevreformované církve. PodleHelvetské konfese, která je jedním ze základních dokumentů reformované tradice (ale s Kalvínem nemá historicky ještě souvislost), bývalo používáno i nepříliš správné označeníhelvétské vyznání. V užším (dogmatickém) smyslu může být kalvinismus chápán jako souhrn učení samotného Kalvína.
Za počátek švýcarské reformace je považováno vystoupení Ulricha Zwingliho vCurychu v roce1519. Reformace se brzy rozšířila do dalších švýcarských měst (Bern,Basilej,St. Gallen), do jižního Německa a doAlsaska. Jeho nástupceHeinrich Bullinger byl za svého života nejvlivnějším reformovaným vůdcem v Evropě. Jan Kalvín vŽenevě byl zakladatelem druhé větve reformované teologie, která se šířila zejména veFrancii (její stoupenci se nazývalihugenoti). V roce1549 došlo k určitému vyřešení teologických rozporů mezi Bullingerem a Kalvínem, které představujeConsensus Tigurinus (Curyšský konsensus).
Kalvinismus se šířil dále po Evropě, větší ohlas měl zejména vNizozemsku,Maďarsku a také veSkotsku. S vystěhovalci z Francie a Nizozemska a s anglickýmipuritány dosáhl velkého rozšíření i vAmerice.
Kristus je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, stal se člověkem, aby lidé mohli být spaseni. Kristus je jedna osoba s božskou a lidskou přirozeností. Zatímco luteráni věří, že Kristus je veucharistii tělesně přítomný, reformovaní chápouVečeři páně jako pouze symbolické připomínání Kristovy oběti a jeho přítomnosti v církvi, protože jeho lidské tělo nemůže být na více místech současně.
Boha lidé poznávají z Bible, jejímž prostřednictvím Bůh komunikuje s lidmi. Bůh předává lidem své poznání prostřednictvím Božího slova, které má několik podob: je to Bible, sám Ježíš Kristus jako vtělené Slovo a dále kázání služebníků božích.
Večeře Páně skotských kovenanterů podle kalvínského ritu na obraze siraGeorge Harveye
Důležitou součástí kalvinismu je učení o Boží milosti apredestinaci (předurčení). V důsledkuprvotního hříchu Adama a Evy lidé nejsou schopni nehřešit, nemohou se hříchu vyhnout. Některé lidi Bůh předurčil, aby byli spaseni, jiní byli předurčeni k věčnému zatracení.Spasení vyplývá pouze z Božího svobodného rozhodnutí, nezakládá se na žádné charakteristice nebo jednání člověka. (Někteří moderní reformovaní teologové však zdůrazňují Boží svobodu milovat všechny lidi, spíše než vybírat jedny pro spasení a druhé pro zatracení.) Tímto tématem se zabývalaDordrechtská synoda v letech1618-1619 a stanovila 5 základních bodů kalvinismu, které jsou známy podakronymemTULIP.
