Šaul Mofaz – předseda strany v letech 2012 až 2015
Současně se založením Kadimy Ariel Šaron požádalprezidenta o rozpuštěníKnesetu a vypsání předčasných voleb. Šaron začal stranu připravovat na předčasné volby, ale po sérii zdravotních problémů utrpěl4. ledna2006 vážnou mozkovou mrtvici po níž upadl do kómatu, ze kterého se již neprobral. V lednu 2006 stanul v čele strany tehdejší vicepremiér Ehud Olmert, který se o měsíc později, poté, co byl Ariel Šaron prohlášen za neschopného vykonávat funkci premiéra, ujal funkce premiéra. Ehud Olmert vedl nakonec stranu do předčasných voleb v březnu 2006. Ve volbách do 17. Knesetu –28. března2006 – získala Kadima 29 ze 120 křesel (tj. 22%) a stala se tak nejsilnějšípolitickou stranou v zemi.
Následující sestavení vlády připadlo na Ehuda Olmerta, který složil vládní koalici sestávající z Kadimy, Strany práce, stranyŠas, strany důchodcůGil. PoDruhé libanonské válce v létě 2006 přizval do vlády radikálně pravicovou stranuJisra'el bejtejnu („Náš domov Izrael“).
Kadima a především její předseda Ehud Olmert se zdiskreditovali po fiasku v Druhé libanonské válce v létě 2006, která zdiskreditovala i politiku jednostranných ústupků, kterou zahájil Ariel Šaron jednostranným stažením Izraele z Pásma Gazy.[1] Od 17. září 2008 do 27. března 2012 byla předsedkyní strany Cipi Livniová. Poté byl předsedou zvolenŠaul Mofaz, když porazil Livniovou poměrem 62 % ku 37 %.[4] Krátce po svém zvolení prohlásil, že by vyhověl 100 % územních požadavků Palestinců.[5] Některé z osad vJudeji a Samaří by ponechal Izraelcům a Palestincům by za ně dal jiné území stejné rozlohy, jiné z osad by nechal vystěhovat.[5] Za toto prohlášení byl kritizován stranouNárodní jednota a předsedou židovských obcí v Judey a SamaříDanny Dajanem.[5]
Ve volbách v roce2009 Kadima zvítězila a získala 28 mandátů. Nebyla ovšem schopna sestavit vládu a tak v čele nové vlády stanulLikud s 27 mandáty. Mezi květnem a červencem 2012 byla součástí druhé Netanjahuovy vlády, jejíž součástí se stala za účelem schválení tzv. Talova zákona. Pro neshody nad podobou zákona však nakonec vládu opustila. Podle průzkumů veřejného mínění z roku 2012 její vliv upadal.[6] V předčasných parlamentních volbách v roce 2013 pak jen těsně překročila hranici volitelnosti a zůstaly jí jen dva poslanecké mandáty.[2] Vevolbách v roce 2015 nekandidovala.