| Junkers Ju 188 | |
|---|---|
 Junkers Ju 188 | |
| Určení | bombardovací aprůzkumný letoun |
| Výrobce | Junkers |
| První let | 1943 |
| Zařazeno | 1943 |
| Uživatel | Luftwaffe Aéronavale |
| Vyrobeno kusů | 1076 |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Junkers Ju 188 Rächer bylněmecký dvoumotorový bombardovací letoun užívaný vedruhé světové válce.
V červenci 1939 vyhlásil Technický úřadRLM specifikace bombardéru, který by nahradil sériové letounyJunkers Ju 88 aHeinkel He 111. Společnost Junkers do konkurzu přihlásilaletounJunkers Ju 288, jehož vývoj se však neustále prodlužoval. Firma proto v roce 1941 z vlastní iniciativy zahájila práce na nové verzi Ju 88, která obdržela označení Ju 88 E. V září 1941 byl jeden stroj Ju 88 E-0 vybaven dvojicíhvězdicových motorůBMW 801 ML a obdržel nové označení Ju 88 V27 (imatrikulace D-AWLN).Křídlo mělo zvětšenérozpětí, čímž vzrostla nosná plocha na 56,00 m². Inovovaný tvar měly i ocasní plochy.
V říjnu 1942 bylo změněno označení mezitím postaveného Ju 88 V44 (NF+KQ) naJu 188 V1 a současně byl objednán druhýprototypJu 188 V2 (Werk-Nr.260 151), který byl zalétán v lednu1943. V únoru 1943 byly dohotoveny tři kusyJu 188 E-0 s pohonnými jednotkami BMW 801 ML, které posloužily jako vzorové pro sériovou variantu Ju 188 E.
Prvních sedm vyrobenýchJu 188 E-1 bylo dokončeno v březnu 1943, které byly osazeny dvojicívzduchem chlazených čtrnáctiválcových motorů BMW 801 C-2 o vzletovémvýkonu po 1250kW. Během následujícího měsíce bylo vyprodukováno dalších osm strojů této varianty. První výrobní série E-1 byly vybavenyaerodynamickými brzdami pod křídlem, které snižovaly rychlost běhemstřemhlavého bombardování. Hlavňovou výzbroj tvořil pohyblivý kanón MG 151 v přední části trupu, pohyblivý kulomet MG 131 v otočné věži na hřbetě trupu, stejná zbraň byle instalována i v zadním horním střeleckém stanovišti a dvojkulomet MG 81 ráže 7,92 mm v dolním střeleckém stanovišti.
Z čtyřmístné verze E-1 vycházel průzkumnýJu 188 F-1 vybavený dvěma kamerami Rb 50/30 nebo Rb 75/25 a dvěma kamerami pro noční fotografování NRb 40/25 nebo NRb 50/25.
Následující verzí byl námořní bombardovací atorpédovýJunkers Ju 188 E-2. Na závěsnících podcentroplánem mohl nést dvě leteckátorpéda LTF 5b o hmotnosti 765 kg, nebo dvě torpéda LT 1b o hmotnosti 800 kg, nebo čtyři miny LMA o hmotnosti 500 kg, nebo také dvě miny LMB o 1000 kg. Z důvodu snížení hmotnosti prázdného letounu byla často demontovaná hornístřelecká věž.
Námořní průzkumnýJu 188 F-2 měl pumové závěsníky určeny k zavěšení přídavných nádrží. K obvyklému vybavení obou námořních variant patřilyradary určené k vyhledávání nepřátelských plavidel. Základním typem radaru byl FuG 200 Hohentwiel.
Koncem roku 1943 byly zkompletovány první tři předsériové strojeJu 188 A-1, které byly vybavenydvanáctiválcovýmiřadovými motory chlazenými kapalinou JunkersJumo 213 A-1 o vzletovém výkonu 1306 kW. První sériovou verzí A bylJu 188 A-2 s pohonnými jednotkami Jumo 213 A-1 se zařízením na vstřikovánímetanolu a vody MW 50, které zvýšilo vzletový výkonmotoru na 1647 kW.Kulomet MG 131ráže 13 mm, dříve umístěný ve hřbetní střelecké věži, nahradilletecký kanónMG 151 ráže 20 mm.
Souběžně s variantouJu 188 A-3, která svým vybavením odpovídala námořním E-2, byly vyráběny také průzkumnéJu 188 D-1 aD-2, které zase odpovídaly strojům F-1 a F-2. Tyto letouny neměly pohyblivý kanón MG 151 instalovaný v přídi a jejich posádka byla zredukována na 3 osoby.
Pro případ útoku ze zadní polosféry na Ju 188 byl letounJu 188 C-0, vycházející z verze A, vybaven dálově ovládaným střelištěm MG 131Z/FA 15 s dvojkulometem MG 131 zaměřovaný periskopickým zaměřovačem PVE 11. Díky problémům s tímto zbraňovým systémem nebylasériová výroba zahájena. Dálkově ovládaná výzbroj v zadní části trupu tak byla nahrazena standardním střeleckým stanovištěm vybaveným dvěma kulomety MG 131, které ovládal zadnípalubní střelec. Takto upravený prototyp Ju 188 V2 dostal označeníJu 188 G-0. Také tato verze zůstala pouze ve fázi prototypu.
Do konce roku 1943 byly v továrně vBernburgu vyrobeny 283 exempláře Ju 188 a od začátku roku 1944 se na výrobě těchto strojů podílely rovněž firmy ATG vLipsku a Siebel vHalle. Různé konstrukční celky vyráběla řada dalších závodů, napříkladFokker střední a zadní částitrupů.
V létě 1944 byla v továrně v Bernburgu zastavena výroba Ju 188, pokračovaly však práce na adaptaci letounu Ju 188 E na noční stíhačkuJu 188 R-0. Tři vyrobené kusy měly motory BMW 801 G-2 o maximálním výkonu 1250 kW, palubní radar FuG 220 Lichtenstein SN-2 a útočnou výzbroj složenou ze dvou kanónů MK 103 ráže 30 mm, nebo čtyřech kanónů MG 151. Testy prokázaly nižší výkonnost než již vyráběné Ju 88 G.
Konstrukční tým vDessau vyvinul ještě dvě výškové varianty poháněné řadovými motory Junkers Jumo 213 E-1 s dvoustupňovým třírychlostním turbokompresorem a zařízením GM 1, což umožňovalo zvýšit vzletový výkon na 1594 kW. Bombardovací výšková verze nesla označeníJu 188 S-1 a průzkumnáJu 188 T-1. Na začátku léta 1944 vyrobila továrna ATG nevelký počet těchto strojů. Několik kusů S-1 bylo dokončeno v podoběbitevníchJu 188 S-1/U s 50 mm protitankovým kanónem.
První Ju 188 E-1 převzala v květnu 1943 Stab/KG 6, u které zpočátku operovaly v rámci zvlášť vytvořené jednotky Erprobungskommando der Luftwaffe 188. V srpnu 1943 byla tato jednotka přejmenována na 4./KG 66, jejímž velitelem se stal Major Helmut Schmidt. Poprvé se do boje zapojila trojice Ju 188 E-1 18. srpna 1943, kdy bombardovala průmyslové podniky vLincolnu veVelké Británii. Na začátku října byla celá I./KG 6 přezbrojena na Ju 188 E-1. První operační ztrátou této jednotky byl Ju 188 E-1 (Werk-Nr.260 204)sestřelený nočnístíhačkoude Havilland Mosquito. Dne 20. října 1943 měla I./KG 6 ve stavu 28 strojů Ju 188 E-1.
První bojové akce Ju 188 F-1 se uskutečnily v Rusku v září 1943 v rámci 3. Staffel der Fernaufklärungsgruppe 121. Do konce roku byly stroje této verze dodány jednotkám 4.(F)/11 a 3.(F)/22 na východní frontě a 3.(F)/22 dislokované veFrancii. Ve stejném období byly jednotce KG 26 přiděleny Ju 188 E-2 a Ju 188 F-2.
Jedinou jednotkou Luftwaffe vyzbrojenou výhradně Ju 188 byla KG 6. Sloužily však také vIII./KG 26, I./KG 66 a v jednéletce I./KG 200.
Jediným zahraničním uživatelem těchto letounů bylaFrancie, která objednala v podniku SNCA de Sud-ESF vToulouse několik Ju 188 E. Zkompletovány byly z konstrukčních celků zanechaných Němci ve Francii po jejím osvobození. Následně byly zařazeny knámořnímu letectvu.
Údaje podle[1]
Obrázky, zvuky či videa k tématuJunkers Ju 188 na Wikimedia Commons| Německé vojenskéletounydruhé světové války | |
|---|---|
| Stíhací letouny | |
| Bombardovací letouny | |
| Plovákové letouny alétající čluny | |
| Průzkumné letouny | |
| Transportní letouny akluzáky | |
| Cvičné aspojovací letouny | |
| Bitevní letouny | |
| Vrtulníky avírníky | |
| Experimentální a specializované letouny | |
| Malosériové letouny | |
| Prototypy a projekty | Ao 225 •Ar 77 •Ar 80 •Ar 81 •Ar 195 •Ar 197 •Ar 198 •Ar 199 •Ar 340 •Ar 396 •E.555 •AS 6 •Ba 349 •BV 40 •Ha 137 •Ha 140 •BV 142 •BV 144 •BV 155 •BV 238 •P.175 •P.200 •P.202 •Do 19 •Do 317 •DFS 228 •DFS 346 •Fi 98 •Fi 99 •Fi 157 •Fi 256 •Fw 57 •Fw 62 •Fw 159 •Ta 183 •Fw 191 •He 118 •He 274 •He 280 •He 343 •He 519 •Ho 229 •Ju 85 •Ju 89 •Ju 187 •Ju 287 •Ju 288 •Hs 121 •Hs 122 •Hs 124 •Hs 125 •Hs 127 •Hs 128 •Hs 130 •Hs 132 •Ju 322 •Bf 161 •Bf 162 •Me 209-II •Me 263 •Me 264 •Me 309 •Me 328 •Me 509 •Me 609 •Me P. 1101 •Li P.01 •Li P.04 •Li P.10 •Li P.11 •Li DM-1 •Li P.13 •Li P.13a •Li P.13b •Li P.15 •Li P.20 •Sk P.14 •Sk SL-6 •So 334 |
| Bezpilotní letouny a řízené střely | |
