Julius II. (5. prosince1443 –21. února1513), rodným jménemGiuliano della Rovere, přezdívaný „papež válečník“ (Il Papa Guerriero) nebo „papež hrozný" (Il Papa Terribile),[2] byl římskokatolický duchovní, který úřadpapeže zastával od roku1503 až do své smrti v roce1513. Nejvíce proslul svojí bojovnou politikou proti četným nepřátelům. Byl však také znám jakomecenáš umění a podporoval velké stavební projekty, například přestavbubaziliky sv. Petra (kterou financoval prodejemodpustků)[3] či výzdobuSixtinské kaple. Dále v roce1506 vytvořilŠvýcarskou gardu jako elitní jednotku pro svoji ochranu.
Narodil se do rodinydella Rovere, která patřila k nejvyšší italskéšlechtě. Jeho strýc Francesco della Rovere byl jeho učitelem v řádufrantiškánů, nicméně se zdá, že se jejich členem nestal a raději zůstal světským bratrem až do doby, než byl v roce1471 ustanoven biskupem ve francouzskémCarpentrasu. Jeho strýc ho také poslal na vzdělání do konventu vLa Pérouse.
Francesco della Rovere se stal 1471 papežem pod jménemSixtus IV. a zajistil svému synovcikardinálský klobouk. S podporou svého strýce začal získávat velkou moc, s ubíhajícím časem obdržel další biskupská i opatská obročí[4][5] astal se arcibiskupem diecéze vAvignonu. V roce1480 byl vyslán do Francie jakopapežský legát. Zde zůstal po čtyři roky a pomalu se stával jedním z nejvýznamnějších kardinálů. Jeho vliv se nezmenšil ani za pontifikátu papežeInocence VIII.
Jako mnozí další příslušníci vznešených italských rodů v obdobírenesance začal záhy usilovat o nejvyšší církevní hodnost, o stolec papežský. Do jeho cesty se však nejprve postavil silný a obratný soupeř, kardinálRodrigo Borgia. Po smrti Inocence VIII. v roce1492 byl Borgia zvolen papežem jakoAlexandr VI. Della Rovere ve svém rozhořčení a žárlivosti obvinil Alexandra, že byl zvolen na základěsvatokupčení a tajné dohody s kardinálemAscaniem Sforzou. Vzápětí ale musel della Rovere zvolit útěk před Alexandrovým hněvem doOstie a o několik měsíců později se vzdálil až doPaříže. Zde byl přesvědčen francouzským králemKarlem VIII., aby ho doprovázel při velké vojenské výpravě s cílem dobytíNeapolského království. Spolu s mladým králem vstoupil triumfálně do Říma a snažil se o svolání církevníhokoncilu, který měl obvinit papeže Alexandra VI. z mnohých přestupků proti kanonickému právu a sesadit jej. Z tohoto nebezpečí se Alexandr VI. vymanil mimo jiné proto, že nalezl nového přítele v Karlovu ministroviBriçonnetovi, kterému přislíbil kardinálskou hodnost.
Alexandr VI. zemřel v roce1503, možná namalárii, ačkoli je jeho smrt spojována spíše sotravoujedem. Alexandrův synCesare Borgia onemocněl ve stejnou dobu, ale nemoc přežil. Giuliano della Rovere následně nepodporoval kandidaturu kardinála Piccolominiho, který byl22. září 1503 zvolen za papežePia III., ale zemřel o několik dní později. Giuliano della Rovere se konečně stal nástupcem sv. Petra díky své obratné politice, když dočasně podporoval mocensky oslabeného Cesareho Borgiu.Konklávem byl zvolen papežem po několika málo hodinách téměř jednohlasně a přijal jméno Julius II. Nedostal údajně jen tři hlasy, když jeden z nich byl od kardinálaGeorgese d’Ambroise, jeho největšího rivala a favorita Francie, a další jeden hlas snad od kardinála Carafy. Je možné, že jeho úspěch zaručily vydatnéúplatky.[4]
Giuliano si vybral svoje nové oficiální jméno po papeži, který vládl ve čtvrtém století,Juliovi I. Začal svoji vládu přes pokročilý věk s obdivuhodnou energií a kuráží, která nebyla u jeho předchůdců obvyklá. Především se snažil o to, aby se zbavil různých vlivů, které oslabovaly jeho moc. Svému vojsku velel sám na koni a v plné zbroji. První úspěchem bylo, že se mu podařilo pomocí lstivých úskoků zabránit Cesarovi Borgiovi získat opět moc nad papežským státem. Také využil svého vlivu, aby smířil dva mocné římské rody, rodinyOrsiniových aColonnových, a stal se dědicem majetků jiných rodů římské šlechty. Podobně jako předchozí papežové i Julius II. favorizoval své příbuzné udělováním biskupských a kardinálských hodností členům rodu della Rovere a s ním spřízněnýmOrsiniům.[6]Nepotismus však za tohoto papeže nedosahoval takových rozměrů jako za jeho strýce. ZatímcoSixtus IV. povýšil na kardinály šest svých příbuzných,[7] Julius II. jen čtyři: dva syny své sestry a dva syny své sestřenice.[8]
Poté, co si zajistil moc v Římě, začal se Julius zabývat zahraniční politikou. Jeho první krokem bylo zajistit vytlačeníBenátské republiky zFaenzy,Rimini a dalších měst a pevností v Itálii, které okupovala tato slavná republika po smrti papeže Alexandra. V roce1504 papež Julius II. zjistil, že s benátskýmdóžetem nebude možná žádná dohoda a začal uvažovat o zapojeníFrancouzského království aSvaté říše římské do tohoto konfliktu. Ukázalo se však, že toto spojení bylo sotva více než formální. Podařilo se pouze donutit Benátčany vyklidit méně významná území vRomagni. Julius II. ale také vynikající akcí v roce1506 osvobodilPerugiu aBolognu od jejich despotů Giampola Baglioniho a Giovanniho II. Bentivoglia. Tím získal tak velkou moc, že dokázal svoji důležitost jak římskému císařiMaxmiliánovi I., tak francouzskému králiLudvíkovi XII.
22. ledna 1506 byla oficiálně ustanovenaŠvýcarská garda, která se od té doby stala elitní jednotkou pro ochranu papežů. Vzhledem k velkému počtu politických a vojenských střetnutí během vlády Julia II. není překvapující, že byl zakladatelemŠvýcarské gardy právě on.
V roce1508 dosáhl Julius tak rozsáhlé podpory svých plánů, že byl schopen vytvořit takzvanouligu z Cambrai společně s francouzským králemLudvíkem XII., císařemMaxmiliánem I. a králem aragonskýmFerdinandem II. Tato liga bojovala protiBenátské republice a její válečné působení je dnes známo také jakoválka ligy z Cambrai. Krom dalšího chtěl papež především získat nadvládu nad Římu blízkou oblastíRomagna. Císař Maxmilián měl zájem o oblastiFriuli aVeneto a král Ludvík XII. o městoCremona. Aragonský král Ferdinand požadoval pro sebe přístav vApulii. Tento konflikt je zařazován do série tzv. italských válek. Na jaře roku1509 uvalil Julius na Benátskointerdikt. Během celého konfliktu došlo nejednou ke změně stran jednotlivými účastníky. V roce1510 změnily strany jak Benátsko, tak Francie a v roce1513 se Benátsko přidalo k Francii.
Rytířské armády před bitvou u Ravenny roku 1512
Výsledky války Svaté ligy začaly rychle odhalovat původní záměry papeže. Po jedné z bitev,bitvě u Agnadella (14. května1509), byla moc Benátčanů v severní Itálii na určitou dobu zlomena. Avšak hned poté se ukázalo, že ani císař ani francouzský král nebyli spokojeni s pouhým plněním přání papeže. Na počátku roku1510 bylo sice pokořeníBenátské republiky dokonalé, ale nedlouho potom byla Francie stižena papežskou klatbou. Papežovy pokusy vyvolat rozepři mezi Francií aAnglií však dočasně neuspěly. V září svolal Ludvík XII.koncil doTours, na kterém se francouzští biskupové odmítli nadále podřizovat papežské autoritě. Naopak se rozhodli ve spojení s Maxmiliánem I. usilovat o sesazení Julia II. Koncil se znova sešel za tímto účelem v listopadu následujícího roku doPisy.
V tuto chvíli vstoupila válka Svaté ligy do další etapy, ve které si Julius II. uchoval za spojence aragonského krále Ferdinanda a nově se k němu přidaly i Benátky. Zanedlouho se k němu připojili také Maxmilián I. a anglický králJindřich VIII. Tudor. Julius svolal generální koncil, dnes známý jakopátý lateránský koncil, do Říma v roce1512. Konání koncilu se ale opozdilo a Julius II. se musel vyrovnat se zprávou, že jeho francouzští nepřátelé opět vstoupili na území Itálie.
V roce1512 se silám nakloněným papežovi podařilo vytlačit Francouze zaAlpy, ale za cenu okupace části Itálie spojeneckými vojsky. Ačkoli se papeži Juliovi II. dočasně podařilo upevnit svou moc v územích sousedících s Římem, byl stále stejně daleko od splnění snu o sjednocené Itálii jako na počátku své vlády.
Julius II. měl několik nemanželských dětí a dbal na to, aby uzavřely výhodná manželství.[6] Z jeho tří dcer[9][4][10] je nejlépe doloženaFelice della Rovere,[11] kterou zplodil v roce 1483, tedy dvanáct let poté, co byl vysvěcen na biskupa a stal se kardinálem.
Někteří současníci ho však nařkli i zesodomie, což byl tehdejší termín prohomosexualitu. Neúspěšný církevní koncil, který svolal v roce 1511 francouzský králLudvík XII. do Pisy, se pokusil Julia II. svrhnout a mezi důvody pro jeho sesazení bylo také obvinění ze sodomie.[12][13]
Narážka na papežovy homosexuální vztahy se objevila i v anonymní satiřeIulius exclusus e coelis (Julius vypuzen z nebe) z roku 1513; za autora tohoto dialogu je obecně považovánErasmus Rotterdamský. Julius II. přichází po smrti k nebeské bráně a musí předsvatým Petrem obhájit své pozemské skutky. To se mu nepodaří, a proto není do ráje vpuštěn. V dialogu papež přiznává, že ho zkroutila francouzská nemoc (syfilis) a že si vydržoval pro potěšení „dlouhovlasé šviháky“.[14]
Zprávy o homosexuálních sklonech Julia II. byly šířeny jeho politickými protivníky, nelze tedy vyloučit, že šlo o pomluvy. V dílech některých historiků se však stále uvádějí.[15]
Julius II. zemřel v roce1513, podle zpráv na vysokou horečku a byl pohřben v bazilice svatého Petra. Juliův monumentální náhrobek, na kterém pracovalMichelangelo již od roku 1505, byl v redukované podobě dokončen až 1544 a umístěn v bazilice sv. Petra V okovech. Ústřední postavou náhrobku, přesnějikenotafu – papež zde není pohřbený, je slavná sochaMojžíše.
Následující tabulka obsahujegenealogický strom, který ukazuje vztah mezisvěcencem a světitelem – pro každého biskupa na seznamu je předchůdcem jeho světitel, zatímco následovníkem je biskup, kterého vysvětil.[16] Julius II. patří k linii kardinálad'Estouteville. Rekonstrukcím a vyhledáním původu v rodové linii ze zabývá historiografická disciplínabiskupská genealogie.
↑KRYŠTŮFEK, František Xaver.Všeobecný církevní dějepis. Díl 2. Středověk. Čásť druhá, Květ středověku a klesání jeho ke konci; od papeže Řehoře VII. až do pseudoreformace (1073-1517). V Praze: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna (J. Zeman a spol.), 1889. 818 s. cnb000286100. S. 598.
↑SUCHÁNEK, Drahomír; DRŠKA, Václav.Církevní dějiny. Novověk. 1. vyd. Praha: Grada, 2018. 502 s.ISBN978-80-247-3720-1. S. 65.
↑KRYŠTŮFEK, František Xaver.Všeobecný církevní dějepis. Díl 2. Středověk. Čásť druhá, Květ středověku a klesání jeho ke konci; od papeže Řehoře VII. až do pseudoreformace (1073-1517). V Praze: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna (J. Zeman a spol.), 1889. 818 s. cnb000286100. S. 603.
↑KADLEC, Jaroslav.Církevní dějiny. 3. díl, Vrcholný a pozdní středověk. 2. vyd. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1975. 168 s. cnb000470604. S. 160.
↑RENDINA, Claudio.Příběhy papežů: dějiny a tajemství: životopisy 265 římských papežů. Praha: Volvox Globator, 2005. 714 s.ISBN80-7207-574-8. S. 471.
↑MAXWELL-STUART, P.G.Papežové: život a vláda: od sv. Petra k Janu Pavlu II. Praha: Svoboda (servis), 1998. 240 s.ISBN80-902300-3-2. S. 167.
↑FANEL, Jiří.Gay historie. Praha: Dauphin, 2000. 527 s.ISBN80-7272-010-4. S. 161.
↑MÜNCH, Ernst, ed.Epistolae obscurorum virorum aliaque aevi decimi sexti monumenta rarissima: Die Briefe der Finsterlinge an Magister Ortuinus von Deventer, nebst andern sehr seltenen Beiträgen zur Litteratur-sitten- und Kirchengeschichte des sechzehnten Jahrhunderts. Leipzig: Hinrichs, 1827. 554 s.Dostupné online. Kapitola „Iulius exclusus" na str. 417–457, s. 432, 434. (latinsky, německy)
↑NOEL, Gerard.The Renaissance Popes. Culture, power and the making of the Borgia myth. [s.l.]: Constable and Robinson, 2006. 429 s.Dostupné online. S. 232. (anglicky)
↑SODANO, Angelo. Ordinazione episcopale di Mons. Dominique Mamberti: Omelia del cardinale Angelo Sodano.L'Osservatore Romano. 2002-07-03, s. 4.Dostupné online [cit. 2022-10-30]. (italsky)
Obrázky, zvuky či videa k tématuJulius II. na Wikimedia Commons
Julius vypuzen z nebe (1. část).andresius.pise.cz [online]. Andresius, 3. 6. 2020 [cit. 5.7.2020]. Překlad z latiny.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-07-06.
Julius vypuzen z nebe (2. část a poznámky).andresius.pise.cz [online]. Andresius, 4. 5. 2020 [cit. 5.7.2020]. Překlad z latiny.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-07-05.
.svg)
