| Julio González | |
|---|---|
 Julio González (1912) | |
| Rodné jméno | Julio Luis Jesus González Pellicer a |
| Narození | 21. září1876 Barcelona |
| Úmrtí | 27. března1942 (ve věku 65 let) Arcueil |
| Povolání | sochař,malíř, ilustrátor, designér šperků, keramik, kreslíř, výtvarník aumělec |
| Děti | Roberta González |
| Rodiče | Concordio González Puig |
| Příbuzní | Joan González i Pellicer[1] (bratr) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Julio González, rodným jménemJulio Luis Jésus González Pellicer (21. září1876,Barcelona –27. března1942,Arcueil) byl španělský malíř a sochař, jeden ze zakladatelů moderního sochařství a lineární plastiky.
Julio se spolu se svým starším bratrem Joanem vyučil kovotepectví a zlatnictví v dílně svého otce v Barceloně. Oba bratři zde navštěvovali večerní kursy kreslení vCercle Artístic de Sant Lluc. Ve známém kabaretuEls Quatre Gats, který byl centremkatalánského modernismu, se kolem roku 1890 Julio potkal i sPablem Picassem. Roku 1896 jejich otec zemřel a roku 1899 se rodina přestěhovala do Paříže.
Julio se stal členem komunity výtvarníků na Montparnassu, do níž patřiliPablo Picasso,Georges Braque,Max Jacob,Joaquín Torres García,Pablo Gargallo,Manolo Hugué,Jaime Sabartés aConstantin Brancusi. Věnoval se malířství, ale vytvořil i několik tepanýchbronzových hlav[2] a získal zkušenosti od sochaře, který rovněž pracoval s kovem,Pabla Gargalla. Poprvé vystavoval obrazy a sochy vSociété Nationale des Beaux-Arts (1903, 1909), na Salonu nezávislých 1907 a na Podzimním salonu 1909.[3] Po nečekané smrti bratra roku 1908 se uzavřel do sebe, přestal malovat a prožil několik let téměř v izolaci. Pracoval jako kovář a roku 1918 nastoupil do továrny firmyRenault, kde se naučil svářet autogenem.
Stýkal se s Brancusim, pro kterého svařoval kostry k sádrovým sochám a s Picassem. González měl první autorskou výstavu maleb, soch a šperků roku 1922 v galerii Povolovsky v Paříži a roku 1927 se vzdal malování a věnoval se pouze kovové plastice. V letech 1928–1931 pracoval společně s Picassem v Boisgeloup a pomáhal mu při svařování lineárních kovových plastik.
Roku 1930 měl González autorskou výstavu soch v Galerie de France v Paříži a následující rok poprvé také naSalon des Surindépendants. V roce 1937 vystavoval ve španělském pavilonu na Světové výstavě v Paříži a na výstavě kubismu a abstraktního umění vMuzeu moderního umění vNew Yorku. Přestěhoval se do městečka Arcueil poblíž Paříže, kde zemřel roku 1942 ve věku 65 let.
%2c_Julio_Gonz%25C3%25A1lez%2c_Institut_Valenci%25C3%25A0_d%2527Art_Modern.JPG)
Gonzálezovy portréty a akty byly umírněně moderní ve stylu Puvise de Chavannes a Gauguina v době, kdy se Picasso už zabýval kubismem. Poté, co se naučil svářet kov, tvořil figury z kovaného a svařovaného železa, které se vyvíjely ve dvou paralelních liniích. Pro symbolické sochy, kterými vyjadřoval svůj vztah k rodnému Katalánsku, volil tradiční pojetí sochy a hmotné objemy. Taková je jeho Stojící žena v šátku nebo dramatická maska Křičící Monserrat z roku 1936, vystavená roku 1937 na Světové výstavě v Paříži v sousedství Picassovy Guerniky. Jeho návrat k modelaci v sádře během válečných let byl ovlivněn nedostatkem acetylenu a kyslíku.[4]
%2c_Julio_Gonz%25C3%25A1lez%2c_Institut_Valenci%25C3%25A0_d%2527Art_Modern.JPG)
%2c_Julio_Gonz%25C3%25A1lez%2c_Institut_Valenci%25C3%25A0_d%2527Art_Modern.JPG)
Pro Gonzálezovo místo v historii moderního sochařství je významnější druhá linie, která se ve spolupráci s Picassem vyvíjela k lineárním formám a abstrakci. Vliv obou umělců byl vyrovnaný a Picasso přiznával, že Gonzálezova zručnost při práci s kovem mu pomohla při realizaci některých nápadů.[5] González redukuje objemy do úzkých a protáhlých forem, které se větví v prostoru. Více než o figuru jde o důmyslnou konstrukci hmotnějších a tenkých lineárních částí a uplatňuje se zde také hrubost povrchu, která nese stopy ohně a zásahů kladiva. Názvy některých soch napovídají, že podstata tvoření je v Gonzálezově pojetí hravá s prvkem jemné ironie.(Hlava-tunel, Člověk-kaktus)[6]
Gonzálesův význam pro umění dvacátého století byl dlouho nedoceněn a jeho dílo bylo známé jen úzkému okruhu jeho přátel. Mimo Picassa k jeho příznivcům patřili Pablo Gargallo, Charles Despiau a Constantin Brancusi.[2] V současné době je považován za zakladatele železné plastiky. V úsilí zapojit do své práce prostor a čas vytvořil vlastní osobitý styl a změnil i vnímání železa jako materiálu tím, že ho obdařil novými konstrukčními a výrazovými vlastnostmi.[7]
Obrázky, zvuky či videa k tématuJulio González na Wikimedia Commons
OsobaJulio González ve Wikicitátech