Dne 6. dubna 1941 byla Jugoslávienapadenasilami osy.Druhá světová válka pro ni byla těžkou zkouškou. V roce 1943 bylajugoslávskými partyzány vyhlášenaDemokratická federativní Jugoslávie a v roce 1944 ji králPetr II., tehdy žijící v exilu, uznal jako legitimní vládu. Monarchie byla následně v listopadu 1945 zrušena. V roce 1946 byla zřízena komunistická vláda a země přejmenována naFederativní lidovou republiku Jugoslávii. Od Itálie získalaIstrii,Rijeku aZadar. Partyzánský vůdceJosip Broz Tito vládl zemi jako prezident až do své smrti v roce 1980. V roce 1963 byla země znovu přejmenována naSocialistickou federativní republiku Jugoslávii (SFRJ). Země se sice přidala ksocialistickým zemím, ale poroztržce Tita se Stalinem (od 1948) si zachovala větší míru samostatnosti a nezávislosti naSSSR a nestala se součástívýchodního bloku.
Po rozpadu Srbsko a Černá Hora vytvořilySvazovou republiku Jugoslávii. Tento stát usiloval o status jediného právního nástupce SFRJ, ale proti těmto nárokům se postavily další bývalé republiky. Nakonec bylo přijato stanovisko Badinterova arbitrážního výboru o sdíleném nástupnictví[4] a v roce 2003 se oficiální název změnil naSrbsko a Černá Hora. Tato federace zanikla v roce 2006 rozdělením na samostatné státy Černá Hora a Srbsko.Kosovo, které bylo od koncekosovské války (1999) podcivilní správou OSN, v roce 2008 jednostranně vyhlásilo nezávislost na Srbsku a získaločástečné uznání.
Uspořádání Jugoslávie se v průběhu let velmi často měnilo. Samotný společný stát doznal celé řady změn.V jeho čele se vystřídali králové i prezidenti, předsedové nebo vůdci.
Během bouřlivého roku 1929 se za pomoci vojenských kruhů chopil moci králAlexandr I. (reakce na zavraždění dvouchorvatských poslanců v létě 1928 v parlamentu) a změnil nejen název, ale také především politické prostředí své země. Okamžitě zakázal všechny politické strany založené na národnostním, náboženském nebo teritoriálním základě. V té době také začala nekompromisní perzekuce členůKomunistické strany Jugoslávie. Změny postihly i samosprávní členění státu. Původní oblasti byly nahrazeny devítibánovinami, popírajícími historické hranice jednotlivých krajů. V šesti z nich mělo většinu srbské obyvatelstvo, ve dvou chorvatské a v jednom slovinské.
V roce 1934 byl Alexandr I. zavražděn.[6] Následníkem trůnu se stal jedenáctiletýPetr II. Karađorđević (1923–1970). Do nabytí plnoletosti měl být zastupován svým strýcemPavlem Karađorđevićem, avšak politická situace v Evropě to neumožnila. Ihned ponapadení Polska Německem se[zdroj?] silně zradikalizovalychorvatsko-srbské vztahy, které se tehdejší politická reprezentace země snažila umírnit podpisem dohody Maček–Cvetković. Z jednotně fungujícího státu byla vyčleněnachorvatská bánovina, která se jako autonomní jednotka stala základem pro pozdější fašistický chorvatský stát.
Na jaře 1941 došlo v Jugoslávii kpřevratu, který odstranil vládu podporující mocnosti Osy a nastolil kurz ke spojencům. Nedlouho poté byla Jugoslávienapadena Německem. 17. dubna 1941 bylo království obsazeno a jeho území rozděleno.
Vojvodina (severní část Srbska) byla rozdělena mezi Maďarsko (severozápadní část –Bačka), Nezávislý stát Chorvatsko (jihozápadní část –Srem) a Německo (východní část Vojvodiny –Banát).
Mezi četnými silami bojujícími proti fašistům a ustašovcům nakonec triumfovalikomunističtí partyzáni pod vedenímJosipa Tita. Těm se podařilo získat kontrolu na většině území a navíc si získat podporu spojenců, a to jak západních zemí, tak iSovětského svazu.
Jugoslávie v podobě socialistické federativní republiky (1963–1991)
Nově budovaná poválečná Jugoslávie se stávala postupně krok za krokem socialistickou zemí, podobně jako ostatní státy bývaléhovýchodního bloku. Tehdejší vedení Komunistické strany Jugoslávie se ovšem odmítlo podřídit jednotnému postupu socialistických zemí v čele seSovětským svazem a rozhodlo se razit vlastní kurz. V dobáchstudené války se tak Jugoslávie stala zemí lavírující mezi Východem a Západem. Navíc se pokoušela získat vlastní sympatie vytvořením zcela nového politického bloku -Hnutí nezúčastněných zemí.
Jugoslávie 50. a 60. let byla zemí významného pokroku. Pozprvu neúspěšných pokusech o rychlé vybudování průmyslového státu se začaly dostavovat také iúspěchy. Rozsáhlé stavby byly budovány pomocí brigád socialistické mládeže, stejně jako v jiných socialistických zemích. Zprvu tuhý režim s mocnými tajnými službami postupem času prošel liberalizací a umožnil kritické myšlení i jiné postupy, v socialistických zemích zprvu nemyslitelné.
K závěru Titova života se Jugoslávie začala rychle měnit. Pozice komunistické strany, za jejíž vlády doznala země četných změn, začala slábnout. Objevily se četné rozpory, skandály a aféry, jejichž řešení nebylo lehké a zemi značně vyčerpávalo. Svazek jednotlivých národů se měnil od federace kekonfederaci a postavení centrálních úřadů v Bělehradě sláblo na úkor svazových republik a oblastí. Po Titově smrti bylo ustanovenoněkolikačlenné předsednictvo, v rámci kterého měly být zastoupeny všechny národy a republiky. Ekonomická situace státu se v 80. letech ovšem stále více a více horšila, což znamenalo nástup nové generace politiků, která namísto socialismu prosazovala myšlenku národních států.
Rozpad Jugoslávie předznamenal14. sjezd komunistické strany, který opustily slovinská a chorvatská delegace. Zbytek federace se na druhou stranu dostával do stále většího područíSlobodana Miloševiće. Neustálé diskuze o reformě soustátí skončily krachem, stejně jako hospodářství státu. Měna se zhroutila a navzdory všem snahám o reformu se nepodařilo zabránit vyhlášení nezávislosti jednotlivých republik v polovině roku 1991 (Slovinsko aChorvatsko). Odtržení těchto dvou republik přerostlo v ozbrojený konflikt, první na územíEvropy podruhé světové válce. V národních plebiscitech dalších svazových republik zvítězily hlasy pro odtržení také, takže na konci roku 1992 zbyly ve svazku jenSrbsko aČerná Hora.
Válka vypukla, když se nové režimy pokusily nahradit jugoslávské civilní a vojenské síly secesionistickými silami. Když se v srpnu 1990 Chorvatsko pokusilo násilně nahradit policii v Srby osídlené chorvatské Krajině, obyvatelstvo nejprve hledalo útočiště v kasárnáchjugoslávské armády, zatímco armáda zůstala pasivní. Civilisté poté zorganizovali ozbrojený odpor. Tyto ozbrojené konflikty mezi chorvatskými ozbrojenými silami („policie“) a civilisty znamenají začátek jugoslávské války, která seoblastí rozhořela. Podobně i pokus nahradit jugoslávskou pohraniční policii slovinskými policejními silami vyvolalregionální ozbrojené konflikty, které skončily s minimálním počtem obětí.[8]
Podobný pokus v Bosně a Hercegovině vedl kválce, která trvala více než tři roky. Výsledkem všech těchto konfliktů byla téměř úplná emigrace Srbů ze všech tří regionů, masivní vysídlení obyvatel v Bosně a Hercegovině a vznik tří nových nezávislých států. Oddělení Makedonie bylo mírové, ačkoli jugoslávská armáda obsadila vrchol hory Straža na makedonské půdě.
Jugoslávie v době jejího rozpadu začátkem roku 1992
Stav na území bývalé Jugoslávie roku 2008
ZatímcoJugoslávské války zuřilyBosnou aChorvatskem, republikySrbsko aČerná Hora, které zůstaly válkou relativně nedotčeny, vytvořily v roce 1992 stát známý jakoFederativní republika Jugoslávie (FRY).Svazová republika Jugoslávie aspirovala na to být jediným právním nástupcemSocialistické federativní republiky Jugoslávie, ale proti těmto nárokům se postavily ostatní bývalé republiky.Organizace spojených národů rovněž zamítla její žádost o automatické pokračování členství bývalého státu.[9] V roce 2000 bylSlobodan Milošević stíhán za zvěrstva spáchaná během jeho desetileté vlády v Srbsku a v jugoslávských válkách.[10] Nakonec, po svržení Slobodana Miloševiće od moci jako prezidenta federace v roce 2000, země od těchto aspirací upustila, přijala stanovisko Badinterova arbitrážního výboru o sdíleném nástupnictví a 2. listopadu 2000 znovu požádala a získala členství v OSN.[4] Od roku 1992 do roku 2000 některé země, včetněSpojených států, označovaly SRJ jakoSrbsko a Černou Horu[11], protože její nárok na jugoslávské nástupnictví považovaly za nelegitimní.[12] V dubnu 2001 pět v té době existujících nástupnických států navrhlo Dohodu o dědických otázkách Bývalé socialistické federativní republiky Jugoslávie.[13][14] V roce 2003 byla Svazová republika Jugoslávie oficiálně přejmenována naSrbsko a Černou Horu, což znamená důležitý přechod v její historii.
Podle Dohody o nástupnictví podepsané ve Vídni dne 29. června 2001 byl veškerý majetek bývalé Jugoslávie rozdělen mezi pět nástupnických států:[14]
V červnu 2006 seČerná Hora po výsledcích referenda z května 2006 stala nezávislým státem, a protoSrbsko a Černá Hora přestaly existovat. Po nezávislosti Černé Hory seSrbsko stalo právním nástupcem Srbska a Černé Hory, zatímco Černá Hora znovu požádala o členství v mezinárodních organizacích. V únoru 2008 vyhlásiloKosovo nezávislost na Srbsku, což vedlo k pokračujícímu sporu o to, zda je Kosovo právně uznaným státem. Republika Kosovo není členemOrganizace spojených národů, ale řada států, včetně Spojených států a různých členůEvropské unie, uznala Kosovskou republiku jako suverénní stát.
Dějiny států bývalé Jugoslávie a obecně dějiny zemíBalkánu prošly historicky složitým vývojem. Jednotlivé země patřily do sféry vlivu různých velmocí, do kulturně-civilizačních okruhů i do náboženských skupin. Po vznikuKrálovství Srbů, Chorvatů a Slovinců roku1918 se tato různorodost začala projevovat různými způsoby, která vyvrcholila vzájemnými útoky. Všechny rozbroje, které v průběhu času vznikly, se podařilo urovnat ažJosipovi Titovi, který pochopil, že musí předložit program, který nebude ani velkosrbský, ani velkochorvatský, ale uspokojí tužby všech skupin. Jeho politika měla úspěch a obdobísocialismu se tak v tehdejší Jugoslávii stalo stabilní a klidné. Národnostní vášně a vzpomínky na „staré“ křivdy se tak začaly projevovat až po pádu socialismu, přičemž jednotlivé národy si začaly vyčítat vše možné.Srbové vyčítali Chorvatům, že tito nikdy neuznali, že byli díky nim osvobozeni z područíRakouska-Uherska. Připomínali jim, že nacionalistická organizaceUstaša zavraždila jejich králeAlexandra a francouzského ministraBarthoua. Největší křivdou Chorvatů na Srbech však bylteror, který rozpoutali Ustašovci, a který svými krutostmi předčil zvěrstvaHitlerových branných sil. Oproti tomuChorvati vyčítali Srbům, že usilovali o vytvoření „Velkého Srbska“ na úkor Chorvatů, že v době společného státu plynuly do méně rozvinutých oblastí finance na úkor bohatšíhoChorvatska aSlovinska. Dále jim vyčítali, že koncemdruhé světové války bylopovražděno tisíce Chorvatů, kteří patřili údajně dle tvrzení Srbů kUstašovcům (i když se jednalo o civilní osoby). „Nevyřízené účty“ měli mezi sebou i Srbové aAlbánci. Nejprve roku1912 se Albánci účastnili tažení ve službáchTurecka protiSrbsku, za což se Srbové roku1918 pomstili povražděním tisíců Albánců. V druhé světové válce Albánci povraždili deset tisíc Srbů, za což je roku 1945 stihla opět odplata. Různé menší třenice vznikaly i mezi dalšími národnostmi, takže označeníBalkánu jako „sudu střelného prachu“ zde bylo a je na místě.
Tyto všechny země (snad s výjimkou Slovinska) trápí především důsledkyválky, která v 90. letech zpustošila většinu těchto zemí a dokonale rozmetala všechny svým způsobem přátelské vztahy mezi jednotlivýminárody, hlavně meziSrby aChorvaty. Tyto země (především aleBosna a Hercegovina, která válkou utrpěla nejvíce) žádaly mezi lety1990 a1992 o výstup z federace, odpovědí jim ale byla vojenská intervencebělehradské vlády. Rozvojkriminality a raketový propadživotní úrovně, etnická separace a velký početuprchlíků – hlavně vNěmecku aTurecku – jsou stále velkými problémy těchto zemí.
Související informace naleznete také v článku Jugonostalgie.
Vzpomínka na dobu společného státu a jeho pozitivní vlastnosti se označuje jako jugonostalgie. Mnoho aspektů jugonostalgie odkazuje na socialistický systém a pocit sociální jistoty, který poskytoval. Stále existují lidé z bývalé Jugoslávie, kteří se identifikují jakoJugoslávci; tento identifikátor je běžně zaznamenáván v demografických údajích týkajících se etnicity v dnešních nezávislých státech.
Vývoj Jugoslávie. Byla založenaRapallskou smlouvou. Západní hranice odřízla cca půl milionu Slovanů[17] naitalské území, kde byli vystaveni italizaci.
Soužití jugoslávských národů bylo po dobu existence jednotného státu komplikovaným tématem. Královská vláda potírala jakékoliv snahy o rozvoj nacionalistických hnutí, komunisté razili myšlenku "bratrství a jednoty národů a národností".
Jugoslávie několikrát změnila svojí zahraničně-politickou orientaci. Během studené války stála na pomezí mezi východním a západním blokem, zároveň byla aktivním členemHnutí nezúčastněných zemí.
V dobáchmeziválečných se země stala jedním ze zakládajících členůMalé dohody. Nově vzniklý stát se musel vypořádat hlavně s faktem, že většina jeho sousedů (s výjimkouRumunska) byla značně nepřátelská a měla územní nároky.Itálie měla zájem na přímoří,Rakousko na oblastech dnešního Slovinska,Maďarsko v duchurevizionistických tendencí chtělo připojit zpět územíztracená po první světové válce aBulharsko usilovalo o zisk Makedonie. Jugoslávie proto spoléhala na spojenectví s Rumunskem aČeskoslovenskem ve snaze oslabit tendence hlavně Maďarska.
Jakmile se ovšem začala situace ve střední Evropě měnit ve prospěch fašistických států, bylo království nuceno se situaci přizpůsobit. Po smrti králeAlexandra I. v roce 1934 se Jugoslávie začala přiklánět k Itálii a Německu.[6] Aliance s ostatními nefašistickými zeměmi se stávaly stále více formálnější. Lákavou se stala možnost spolupráce s Německem a také Maďarskem, se kterým země uzavřela smlouvu o "věčném přátelství". Popřevratu na jaře 1941 se situace ovšem obrátila; nová vláda se přidala kSpojencům, což znamenalo konec království, obklopeného samými fašistickými státy.
Hydroelektrárna naDrině blízko městaZvornik. V souvislosti s rozvojem energetiky byly velmi často využívány prudší toky v horách, především v Bosně a Hercegovině, kde byla zřízena celá řada přehrad
Jugoslávie patřila k několika málo evropským zemím, jejichž hospodářská struktura byla značně nevyvážená. Severní republiky těžily z dobrého rozvoje z časů existenceRakousko-Uherska, jižní se naopak potýkaly s nerozvinutostí způsobenouosmanským dědictvím. Ani existence jednotného státu arozsáhlé investice nedokázaly (na rozdíl odČeskoslovenska) situaci zlepšit. Rozdíly mezi jednotlivými oblastmi tak byly v dobách konce společného státu stejně veliké, jako na jeho začátku.[zdroj?]
Otázka společnéhosrbochorvatského jazyka patřila k těm ožehavějším. Do vytvoření společného státu byla silná tendence[zdroj?] ze strany srbských jazykovědců sjednotit jazyk na základěekavského nářečí, tedy dialektu, kterým hovořila srbská populace ve Vojvodině a ve velké části centrálního Srbska. NaopakChorvati usilovali o jazykovou autonomii – zachováníijekavského dialektu. K nim se později přidali i chorvatští a bosenštíSrbové,Bosňáci aČernohorci, kteří mluví stejným nářečím.[zdroj?]
Původní snahou zakladatele a propagátora srbochorvatštinyVuka Stefanoviće Karadžiće bylo konstituování jazyka na základě východobosenského ijekavského nářečí, což narazilo na odpor většiny srbské inteligence ze Srbska a Vojvodiny. Neshody vyústily v dohodu, která vymezila dvě jazyková centra srbochorvatského jazyka vBělehradě (východní ekavské) aZáhřebu (západní ijekavské). Po druhé světové válce se začalo diskutovat i o uznání třetí, bosenské varianty, též nazývané jižní ijekavské (jelikož se vymykala jak východnímu, tak západnímu standardu).[zdroj?] K tomuto kroku však nikdy nedošlo.
Separatistické snahy jednotlivých národů SFRJ v 80. a 90. letech20. století zapříčinily i formální rozdělení srbochorvatštiny nasrbštinu achorvatštinu a následné (převážně chorvatské)jazykové brusičství vedené snahou o co největší odlišení obou jazyků. Dalším krokem k likvidaci myšlenky společného jazyka bylo konstituováníbosenského jazyka v roce 1996. Navíc v roce 2007 zřídila vláda Černé Hory komisi pro vytvoření spisovnéčernohorštiny, dosud považované za srbštinu (ijekavské výslovnosti). Do září 2008 měla komise připravit kodifikaci „nového“ jazyka, jehož výuka měla na školách nahradit dosavadní srbštinu, zvanou z politických důvodů „mateřský jazyk“ (матерњи језик).
↑orderofdanilo.org [online]. [cit. 2020-04-12].Dostupné v archivu pořízeném dne 16 May 2009.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ History, bloody history.BBC News. 24 March 1999.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 January 2009.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abFR Yugoslavia Investment Profile 2001 [online]. EBRD Country Promotion Programme [cit. 2020-04-12]. S. 3.Dostupné v archivu pořízeném dne 28 September 2011.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑RAMET, Sabrina.The three Yugoslavias: state-building and legitimation, 1918-2005. 1. vyd. Bloomington; Washington, D.C.: Indiana University Press, Woodrow Wilson Center, c2006 781 s.Dostupné online.ISBN0-253-34656-8. S. 495. (anglicky)
↑HUNT, Michael.The World Transformed 1945 to the Present. New York: Oxford University Press, 2014.ISBN978-0-19-937102-0. S. 522.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑CIA – The World Factbook 1999 – Serbia and Montenegro [online]. 16 August 2000 [cit. 2018-08-26].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 August 2000.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Yugoslav Agreement on Succession Issues (2001) [online]. [cit. 2012-06-14].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 May 2012.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Member States [online]. United Nations [cit. 2017-06-29].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 June 2017.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
DIENSTBIER, Jiří.Daň z krve. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002, s.359.ISBN 80-7106-585-4
SOVILJ, Milan.Československo-jugoslávské vztahy v letech 1939-1941. Od zániku Československé republiky do okupace Království Jugoslávie. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2016.ISBN978-80-7308-686-2
Státy západního Balkánu v uplynulém čtvrtstoletí a perspektivy jejich vývoje (Jan Pelikán, Tomáš Chrobák, Jan Rychlík, Stanislav Tumis, Ondřej Vojtěchovský, Ondřej Žíla). Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2016.ISBN978-80-7308-648-0
TEJCHMAN Miroslav: Národnostní rozpory na území bývalé Jugoslávie v letech druhé světové války, Historický obzor č. 7-8/1994, str. 162-170
TEJCHMAN, Miroslav. Vznik a zánik Jugoslávie.Historický obzor, 1998, 9 (3/4), s. 64–71. ISSN 1210-6097.
VOJTĚCHOVSKÝ, Ondřej.Z Prahy proti Titovi! Jugoslávská prosovětská emigrace v Československu. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2012.ISBN978-80-7308-428-8
GREGORIC, Danilo.Tak skončila Jugoslávie. 1. vyd. Praha: Orbis, 1944. 207 s.
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
