Narodil se do chudé gruzínské rodiny vGori vRuské říši. Navštěvoval tifliský teologický seminář, než se připojil k marxistickéRuské sociálně demokratické dělnické straně. ProLeninovubolševickou frakci získával prostředky prostřednictvím bankovních loupeží a dalších trestných činů a redigoval stranický deníkPravda. Byl opakovaně zatýkán a několikrát vyhoštěn do vyhnanství naSibiř. Po uchopení moci bolševiky zaříjnové revoluce roku 1917 Stalin působil jako člen politbyra a od roku 1922 využíval svou pozici generálního tajemníka k získání kontroly nad stranickým aparátem. PoLeninově smrti v roce 1924 zvítězil v boji o vedení nad svými soupeři, včetněLva Trockého. Stalinova doktrína „socialismu v jedné zemi“ se stala ústřední součástí stranické ideologie a jehopětileté plány, započaté v roce 1928, vedly k nucenékolektivizaci zemědělství, rychlé industrializaci a vytvoření centralizované plánované ekonomiky. Jeho politika přispěla khladomoru v letech 1932–1933, který zabil miliony lidí, včetně obětíhladomoru na Ukrajině. Mezi lety 1936 a 1938 nechal Stalin popravit statisíce svých skutečných i domnělých politických protivníků v rámcivelké čistky. Za jeho vlády prošlo systémem nucenýchpracovních táborůGulag podle odhadů 18 milionů lidí a více než šest milionů osob, včetněkulaků a celých etnických skupin, bylodeportováno do odlehlých oblastí země.
Stalin patří k nejvýznamnějším osobnostem 20. století, přičemž jeho odkaz je hluboce sporný. Za své vlády byl středobodem rozsáhléhokultu osobnosti v rámci mezinárodního marxisticko-leninistického hnutí, které ho uctívalo jako obhájcesocialismu adělnické třídy. Odrozpadu Sovětského svazu v roce 1991 si Stalin zachovává určitou míru popularity v některých postsovětských státech (zejména vRusku aGruzii) jako ekonomický modernizátor a vítězný válečný vůdce, který proměnil Sovětský svaz v industrializovanou supervelmoc. Naopak jeho režim je široce odsuzován za masové represe a uměle vyvolané hladomory, které vedly k utrpení a smrti milionů sovětských občanů.
Stalinova politika si vyžádala podle současného odhadu historiků mezi 3 až 8,7 miliony obětí.[2][3] Jde především o obětihladomoru v zemědělských oblastech jižního SSSR během násilnékolektivizace zemědělství a tzv.Velké čistky ve 30. letech 20. století.[4][5] V důsledku úspěchů ve válce a Stalinovy poválečné politiky dosáhl Sovětský svaz územních zisků, mimo jiné odstoupenímPodkarpatské Rusi Československem, a celkového rozšíření své sféry vlivu. Na konci Stalinovy vlády a krátce po jeho smrti se SSSR ocitl na vrcholu své moci a prestiže.
Mládí (1878–1900)
Stalin ("I. Džugašvili") na třídní fotografii z roku 1893
Podle matriky a úředních listin z raného období jeho života se Josif Džugašvili narodil v gruzínské rodině ve městěGori18. prosince (6. prosince v juliánském kalendáři)1878, později však vytrvale tvrdil, že to bylo21. prosince (9. prosince v juliánském kalendáři)1879, a toto datum bylo a je jeho stoupenci nadále oslavováno. Dodnes uvádějí zdroje různá data Stalinova narození.[6]Vissarion Džugašvili, Josifův otec, pocházel z rolnické rodiny ve vesnici Didi-Lilo, v tehdejší tifliskégubernii. Byl to tvrdý člověk a alkoholik, který ženu i malého Josifa krutě bil.[p. 2] Vyučil se obuvníkem, později se však kvůli živobytí odstěhoval do vzdálenéhoTiflisu (Tbilisi), kde pracoval v továrně na obuv. Matka Jekatěrina, rozená Geladze, pocházela z rolnické rodiny a byla do svých 12 let nevolnicí. Stalinova matka byla zbožnágruzínská pravoslavnákřesťanka a chtěla mít ze syna kněze.
Za carské vlády ještě nebyla zavedena povinná školní docházka a do školy chodily jen děti majetných lidí. Na základních školách byla v té době zavedena přijímací zkouška, kterou Stalin úspěšně složil. Roku 1888 ho přijali do základní církevní školy v Gori. Stalin byl jediným žákem, který dostalstipendium. Roku 1894 vyšel ze základní školy s vyznamenáním a s doporučením do bohosloveckého semináře v Tbilisi.
A tak roku 1894 Stalin vstoupil dopravoslavnéhosemináře. V semináři studenti nesměli číst světské knihy, ani noviny a časopisy. Když je přitom přistihli, zavřeli je do školního vězení. Stalin o tom sám vypravuje: „Z protestu proti ponižujícímu režimu a jezuitským metodám, které panovaly v semináři, byl jsem odhodlán stát se a skutečně jsem se stal revolucionářem.“[8]
Přes ubíjející ovzduší semináře se v mladém Stalinovi ozývaly tvůrčí snahy. Nebylo mu ani 16 let, když složil báseň, která byla roku 1895 otištěna na první stránce novin „Iveria“, vydávaných slavným spisovatelem Čavčavadzem:
A ty, kdos utlačen byl tvrdě, koho v prach zemský tiskli jen, nad štíty hor se vztyčíš hrdě, nadějí jasnou okřídlen!
V bohosloveckém semináři vydával Stalin ilegální noviny, psané ručně. O tři roky později byl vyloučen, protože se nedostavil ke zkouškám.[9][p. 3] V té době již byl členem podzemní organizacesociálních demokratůMesame dasi.
Revolucionář (1900–1917)
Policejní fotografie Stalina, 1902Stalin se poprvé setkal sVladimirem Leninem na konferenci v Tampere ve Finsku v roce 1905.Z kartotéky carské policie v Petrohradě, 1911[10]
Od roku 1900 se stáhl do politického podzemí. Organizoval demonstrace a stávky v průmyslových centrech Kavkazu, ale přílišnou horlivostí při vyvolávání krvavých střetů s policií si znepřátelil své spolubojovníky. Od dubna 1902 do března 1913 byl sedmkrát zatčen za revoluční činnost, opakovaně uvězněn a odesílán do vyhnanství. Pro mírnost rozsudků a opakované útěky ho někteří podezírali, že je tajným agentem carské policie, pro tato obvinění však neexistují důkazy.[11]
Po rozpadu ruské sociálně demokratické strany v roce 1903 nabolševiky amenševiky se Stalin připojil k bolševikům.[11] Od roku 1905, kdy se poprvé setkal v Petrohradu s Leninem (před přesunem na konferenci v Tammerforsu – dnešnímTampere), se Stalin zúčastňoval vrcholných setkáníRuské sociálně demokratické dělnické strany. V roce 1905 byl delegátem na konferenci strany veFinsku. Byl zvolen delegátem na dvou sjezdech strany (Stockholm 1906, Londýn 1907[12]), kde sebolševici opakovaně střetávali smenševiky.[13]
13. června 1907 došlo na rušné ulici k přepadení transportu peněz do Tbiliskébanky, na jehož přípravě se Stalin snad podílel. Výsledkem byla obrovská kořist a asi 40 mrtvých,[14] jen menšina z nich patřila k ostraze transportu. Peníze byly předány stranické pokladně, nicméně někteří gruzínští menševici vyslovili pobouření nad těmitoteroristickými a banditskými metodami a požadovali Stalinovo vyloučení. Lenin však jakékoliv diskuse na toto téma odmítl.[15]
V roce1912 Lenin svolal stranickou konferenci v Praze, kde byla formálně ustavena bolševická strana a jejíÚstřední výbor; nepřítomného Stalina kooptoval do ÚV Lenin.[16] Stalin poté uposlechl Leninovy výzvy doručené mu na SibiřOrdžonikidzem a v únoru 1912 opět uprchl a stanul do dalšího zatčení v čele výboru. V letech 1912–1913 (hledán policií a bez platných dokladů) několikrát překročil rusko-rakouské hranice. Lenin ho totiž vyslal doVídně studovat národnostní politiku rakouských socialistů, což bylo pro mladého Stalina velké vyznamenání. Byl to také nejdelší pobyt za hranicemi v celém jeho životě.[17]
V roce 1913 byl Stalin znovu zatčen a skončil ve vyhnanství na odlehlé staniciKurejka, jednom z nejhorších míst na Sibiři. V roce 1916 byl předvolán k odvodu a uznán neschopným vojenské služby. Ještě důležitější však bylo, že ho komise neposlala zpět do Kurejky a nechala bydlet na přístupnějším místě, odkud brzy uprchl do Petrohradu. Původně propagoval spojenectví se všemi stranami levého spektra, ale po příjezdu Lenina přijal jeho ideu nesmiřitelného boje proti všem ostatním stranám a proti vládě. Ve volbách do ÚV pak získal třetí nejvyšší počet hlasů (po Leninovi aZinověvovi). V květnu 1917 Lenin vytvořil čtyřčlenné byro ÚV ve složení Lenin,Zinověv,Kameněv a Stalin, který se tak poprvé dostal k moci.[18]
Od července 1917, kdy se Lenin a Zinověv museli uchýlit do ilegality a současně Trockij s Kameněvem byli ve vězení, vedl Stalin do září až října 1917 stranu. Již nyní si tak vypracovával pozici nad svými nejdůležitějšími spolupracovníky a konkurenty – Zinověvem, Kameněvem,Sverdlovem aTrockým.[19]
Občanská válka (1917–1920)
Po uchopení moci bolševiky Lenin sestavil vládu, v níž se Stalin stalkomisařem pro národnostní problematiku.[20] Většina okrajových provincií, obývaných jinými národnostmi, však byla pod kontrolou bílých – většinou procarskýchgenerálů, kteří hodlali bolševickýpuč rozdrtit.
V nové funkci Stalin spolu s Leninem podepsaliDeklaraci práv národů Ruska; deklarace zaručovala národům Ruska právo na sebeurčení. Stalin s Leninem navíc prohlásili, že národy bývalého carského impéria mají nárok nasebeurčení. Odtrhlo se Finsko a Polsko, dočasně dále Ukrajina, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Ázerbájdžán, Arménie a Gruzie.
V roce 1918 vypukla občanská válka a nejdůležitější ruská města Petrohrad a Moskva trpěla nedostatkem potravin. Stalinova práce lidového komisaře se stala nedůležitou a Lenin ho jmenoval generálním dodavatelem obilí na jihu Ruska s neomezenými právy a plnou mocí. V červnu 1918 odcestoval Stalin s oddílem Rudé armády do Caricynu (dnešní Volgograd). Ve vykonání úkolu mu bránily střety s kozáckými skupinami a byl proto na vlastní žádost a se souhlasem Trockého jmenován předsedou Vojenské rady severokavkazského vojenského okruhu. V této době také docházelo k prvním vážným konfliktům s Trockým a Stalin byl na jeho žádost z Caricynu odvolán.[20]
Během občanské války byl Stalin v lednu 1919 odeslán do Permu, kde krutými metodami obnovil bojeschopnost armády a dále byl povolán k obraně Petrohradu proti vojsku generála Juděniče a podařilo se mu ofenzivu zastavit.
Úkoly zadané Leninem splnil, nicméně již zde naplno používal metodyrudého teroru, charakterizované např. popravami bez soudů, které byly zlegalizovány po atentátu na Lenina na konci srpna 1918, ale byly aplikovány již dříve.[21]
V letech 1919–1920 se účastnil úderu Rudé armády protiPolsku. Lenin,Tuchačevskij i Stalin v té době zřejmě dokonce věřili, že by mohli ovládnout podstatnou částEvropy (po smetení Polska a spojení se s maďarskými,německými afrancouzskými soudruhy). Jako politický velitel se měl podílet na vedení jižního křídla armády útočícího naLvov (fakticky je vedl). V srpnu 1920, když Tuchačevského armáda dosáhla okraj Varšavy, dostal Stalin rozkaz přesunout hlavní složky armády z jihu na sever, na pomoc Tuchačevskému. Stalin však pokračoval podle svého původního plánu na Lvov. 16. srpna podnikla polská armáda protiútok a zahnala obě armády zpět do Ruska. Důsledkem byla územní ztráta částiBěloruska (asi třetiny území) aUkrajiny ve prospěchDruhé Polské republiky.[20]
V roce1921 byl Stalin znovu zvolen do politbyra a o rok později se stalgenerálním tajemníkem strany (z návrhu L. B. Kameněva). Funkce využil okamžitě k upevnění své moci. V roce1922 se střetl se samotným Leninem, když Stalin navrhl přeměnitsvazové republiky naautonomní oblasti a zbavit je tak zbývajících prvků nezávislosti. Stalin nakonec ustoupil, nejednalo se o jediný nesouhlas. Nicméně Leninův zdravotní stav se prudce zhoršil po druhé mrtvici v prosinci 1922 a tři zbývající členové předsednictva (Stalin, Kameněv a Bucharin) vydali příkaz, že Lenin smí pracovat jen 5 až 10 minut denně, nesmí přijímat návštěvy a jeho okolí ho nesmí informovat o politice. Proti takové izolaci se Lenin vzepřel, ale už neměl autoritu, jakou měl dříve. Jeho vztah ke Stalinovi se změnil v nepřátelství,[22] aktivně se ale už v politice prosadit nemohl.[23] Stihl už jen sepsat tzv.Dopis sjezdu (označovaný též jakoLeninova závěť), v němž napsal mimo jiné toto:
Soudruh Stalin jako generální tajemník soustředil ve svých rukou obrovskou moc a já si nejsem jist, že jí dokáže vždy dost obezřetně užívat...Stalin je příliš hrubý a tento nedostatek, který se jakžtakž dá trpět ve styku mezi námi komunisty, nelze trpět u generálního tajemníka. Proto soudruhům navrhuji, aby uvážili, jak Stalina z této funkce přemístit, a jmenovali na ni jiného člověka...[24][25]
Stalin se Leninovy závěti zmocnil a byl si svou pozicí již natolik jist, že ji osobně přečetl na Ústředním výboru, přičemž maximálně využil toho, že kritizovala i jeho další členy. Vzápětí nato nabídl svoji rezignaci, kterou ale výbor odmítl. Odmítli ji dokonce i jeho největší oponenti, kteří tak nevyužili poslední vážnou šanci Stalina sesadit a zachránit si životy.
Stalin nejdříve v letech 1923–1925 s pomocíGrigorije Zinověva aLva Kameněva odstavil od velení v armádě Trockého. Pak za přihlížení Trockého a Kameněva vyhnal Zinověva z politbyra, spolu s Kameněvem z něho vyřadil Trockého a zcela je ovládl. V roce1927 prosadil vyloučení Zinověva a Trockého ze strany, Trockého pak nechal vypovědět ze Sovětského svazu, ten však v zahraničí nemlčel a proto byl v Mexiku zavražděn agentemNKVD. Posledním veřejně vystupujícím Stalinovým odpůrcem ve vedení bolševické strany bylNikolaj Bucharin (jeho věrný spojenec až do roku 1928), který se postavil proti kolektivizaci vesnic a teroru při vymáhání odvodů potravin. Spolu s ním byli odstaveni od moci i Rykov a Tomskij.[27]
Roku 1927 Stalin ještě nebyl neomezeným diktátorem. Skupina jeho přívrženců měla v politbyru i vÚV VKS(b) sice mírnou převahu, avšak Stalinových odpůrců bylo hodně. Situace v zemi, která prodělalaprvní světovou válku,občanskou válku a hladomor, byla na hranici únosnosti. LeninovaNEP byla schopna zajistit základní výrobu, avšak rozvoj země byl velmi pozvolný a mnohé západní velmoci hrozily vojenskou intervencí.
Mapa znázorňující pokles populace na Ukrajině a v jihozápadním Rusku běhemhladomoru v letech 1929–1933Sergej Kirov a Josef Stalin na dovolené v Soči roku 1934
Prvním velkým Stalinovým cílem se stalakolektivizace zemědělství, která byla schválena v prosinci 1927 sjezdem strany. V roce 1929 nařídil provést v rámci kolektivizace likvidacikulaků jako třídy a v letech 1930–1931 nechal deportovat miliony rolníků na Sibiř a do Střední Asie. Kolektivizace mu měla pomoci k podmanění vesnického obyvatelstva. Státní aparát do té doby získával zemědělské produkty od rolníků vykupováním přebytků za základní ceny, avšak tento systém nebyl efektivní. Kolektivizace probíhala násilnými metodami a jejím důsledkem bylo narušení výrobních vztahů, pokles zemědělské produkce[28] a hladomor, zejména na Ukrajině, Povolží, severním Kavkaze.[29]
Roku 1932 postihla Sovětský svaz špatná úroda. Země si nezaopatřila žádné zásoby pro případ nedostatku, protože musela splácet úvěry předevšímFrancii aNěmecku. V zimě1932/1933 postihl některé části SSSR hladomor, předevšímUkrajinu, kdy zejména na Ukrajině zemřely hladem miliony lidí. Podle dnešního ukrajinského hodnocení se jednalo o „…uvědomělý teroristický akt stalinského politického systému proti pokojným lidem, proti Ukrajincům jako národu a zejména proti sedlákům jako třídě“.[30]
Celkem si v letech 1932–33 hladomory naUkrajině, vRusku aKazachstánu vyžádaly až 8 milionů obětí,[31] z toho přibližně 3 miliony v Rusku a milion v Kazachstánu.[32] Důsledkem kolektivizace byla také migrace obyvatel z venkova do měst, která umožnila další rozvoj průmyslu ve významných střediscích.
Pětileté plánování
Ekonomika se začala řídit pomocípětiletek (první pětiletý plán byl vyhlášen na období 1928–1932), do napadení Sovětského svazu hitlerovským Německem byla vyhlášena ještě druhá a třetí pětiletka (ta již kvůli válce nebyla dokončena). Společně s kolektivizací byla vysokým tempem započataindustrializace. Prioritní byl v první pětiletce rozvoj dosud slabého kovozpracujícího průmyslu, rozšíření těžby uhlí a výroby elektřiny. Ve druhé pětiletce byl rozvoj zaměřen na vojenskou produkci.[28]
Velká čistka
Exhumovaný hromadný hrob masakru ve Vinnycji, 1943Stalin dostal květiny od Engelsiny Markizové, 1936. Otec dívky byl později popraven ve Velké čistce.[33]
Jedním ze spouštěčů tzv.Velké čistky se stala vražda Stalinova spolupracovníkaS. M. Kirova 1. prosince 1934. O tom, kdo si vraždu objednal, existuje řada spekulací, včetně neprokázaných podezření na Stalina.[p. 4] Z obavy, aby atentát nedopadl i na jeho osobu, vydal Stalin dekret o teroristických útocích, který mj. stanovoval maximálně desetidenní projednání bez účasti dalších stran a bez možnosti odvolání a provedení trestu smrti ihned po vyhlášení rozsudku.[34] Došlo k masovému zatýkání, především v řadách stranických funkcionářů, vrcholemVelké čistky se staly tzv.Moskevské procesy, při kterých byli odsouzeni k trestu smrti mimo jiné i bývalíLeninovi a Stalinovi spolupracovníciLev Kameněv,Grigorij Zinověv aNikolaj Bucharin. Popraven byl i bolševický vůdceVladimir Antonov-Ovsejenko, který běhemříjnové revoluce zahájil výstřelem z křižníkuAurora útok naZimní palác. Odsouzen k trestu smrti byl také maďarský bolševický politikBéla Kun, který byl jako mnozí jiní obviněn ztrockismu. V roce 1937 byl unesen a později popraven bývalýbělogvardějský generálJevgenij Miller.
Represe se rozšířily i na ostatní vrstvy obyvatelstva. Pod vedenímNikolaje Ježova, šéfa tajné policieNKVD, byly zatýkány a bez soudu popravovány tisíce lidí.[35] Došlo i kčistce v armádě, která postihla většinu nejvyšších velitelů (nejznámější je popravamaršála Tuchačevského). Sám Ježov byl 25. listopadu 1938 zbaven předsednictvíNKVD, o něco později zatčen a v únoru roku 1940 byl také zastřelen. Ježova v čele NKVD vystřídalLavrentij Berija.
Během 20. a první poloviny 30. let se Sovětský svaz pod Stalinovým vedením omezil na podporu komunistických stran v Evropě a jejich postupné ovládnutí. Od poloviny 30. let vstoupil aktivně do tří mezinárodních krizí:
V roce 1939 zabránily společné sovětsko-mongolské síly okupováníMongolska Japonskem v japonsko-čínské válce[39][40]
Italskou agresí protiHabeši nejprve odsoudil,[41] poté odmítl na Itálii uvalit, byť i jen symbolické sankce.
Maxim Litvinov, Stalinův ministr zahraničí v letech 1930 až 1939, považoval za hlavní hrozbu nacistické Německo a usiloval o sblížení s Francií, Československem a Velkou Británií. V roce 1933 dosáhl uznání Sovětského svazu Spojenými státy a prosadil také účast SSSR veSpolečnosti národů. Protože Litvinov byl zastáncem sbližování se západními mocnostmi a byl také židovského původu, byl před podpisem sovětsko-německého paktu v roce 1939 na Stalinův příkaz nahrazen Molotovem.
Už od roku 1938 stál svět na prahu další velké války. Nacismus se šířilstřední Evropou (počínaje obsazenímPorýní,Rakouska aSudet).Československo uzavřelo v roce 1935 se Sovětským svazem smlouvu o vojenské pomoci, ta však byla vázána na podmínku, že v případě napadení Německem zasáhne vojensky i Francie.[42]Československo-sovětská smlouva navazovala na smlouvu uzavřenou meziFrancií a Sovětským svazem v roce 1934, která byla reakci na vzrůstající agresivitou nacistického Německa.[43]
Stalin se aktivně snažil Hitlera zastavit a prostřednictvím svých diplomatů potvrdil ještě v říjnu 1938 tehdejší závazek sovětské vojenské pomoci za předpokladu francouzského zásahu.[44]Sovětský svaz jako jediná velmoc měl nabídnout Československé vládě pomoc i po mnichovské dohodě. Tato informace se opírá o údajný rozhovor Klementa Gottwalda se sovětským velvyslancemSergejem Alexandrovským. Sovětský svaz by se též do války proti Německu zapojil, kdyby se Československo obrátilo na Společnost národů a ta označila Německo za agresora.[45]
Problematická byla možná účinnost zásahu. Rudá armáda nemohla být přesunuta přes Polsko, se kterým byla jednání o možnostech průjezdu neúspěšná. Pro přechod přes Rumunsko nebyla do září 1938 podepsána konkrétní dohoda o výstavbě speciální železnice pro armádní tranzit.[42]
Jelikož Stalin od Západu podporu v boji proti Němcům nalézt nemohl, uchýlil se těsně před německým přepadení Polska, 23. srpna 1939, k uzavření dohody o neútočení, známé jakopakt Ribbentrop–Molotov. V tajném dodatku k protokolu byly vymezeny sféry vlivu Německa a Sovětského svazu.[46]
Po vpádu německých vojsk do Polska 1. září 1939, Sovětský svaz nejprve 15. září uzavřel s Japonskem úmluvu o ukončení nepřátelství na mandžuských hranicích[47] a poté17. září 1939 napadl Polsko, prohrávající svůj boj s Německem. Ústy Molotova tvrdil, že jde chránit ukrajinské a běloruské obyvatelstvo ve východním Polsku.[48] Rezervní jednotkypolské armády rozmístěné na východních hranicích nedokázalyRudou armádu zastavit.
V roce 1940 bylo povražděno asi 22 tisíc polských válečných a civilních zajatců v tzv.katyňském masakru. Podle oficiálního vyjádření ruské Dumy byla tato hromadná vražda provedena na příkaz Stalina a dalších vedoucích činitelů.[49]
Hrozbou násilím si vynutil spojenecké smlouvy a rozmístění svých jednotek v Litvě,Lotyšsku aEstonsku. Když se však s těmito a ještě dalšími požadavky obrátil naFinsko, byl odmítnut.
Zimní válka s Finskem
Stalin a Molotov u podpisu sovětsko-japonské smlouvy o neutralitě, 1941
Dne30. listopadu 1939SSSR Finsko napadl (tzv.zimní válka). 1. prosince byla ustavena dělnicko-rolnická vláda Finska pod vedenímOtto Kuusinena, kterou Stalin označil za jedinou legitimní vládu Finska, s níž je ochoten jednat.[50] Jenže Finové, byť hůře vyzbrojeni a několikanásobně přečísleni, bojovali s výjimečnou urputností a Rudá armáda zdecimovaná čistkami měla s lámáním jejich odporu obrovské potíže.[51] Také se projevily potíže se zásobovánímRudé armády a zapojením letectva. SSSR byl za tuto nevyprovokovanou agresi 14. 12. 1939 vyloučen zeSpolečnosti národů[50].[52] Stalin se tedy rozhodl prozatím ustoupit od podmanění celého Finska a spokojil se s územními zisky. Ztráty Finska ze zimní války činily asi 22 000 mrtvých a 50 000 těžce raněných.[53] Rudá armáda ztratila asi 120–130 tisíc padlých, 180–190 tisíc zraněných a více než polovinu ze svých 6500 tanků.[54]
Finsko mezitím získalo podporu a záruky Německa. Když se v severním Finsku objevily německé jednotky, rozhodl se Stalin od jeho obsazení ustoupit. Tím svoji expanzi Evropou ukončil, protože na utkání s Německem se necítil a všechny potenciální cíle byly pod německou ochranou. Soustředil se tedy na budování armády a pacifikaci území, která obsadil.
Velká vlastenecká válka (1941–1945)
Napadení Sovětského svazu
Kongres uspořádaný v roce 1941 vBrisbane vAustrálii na podporu britsko-sovětského spojenectví
Když22. června1941 hitlerovské Německo SSSR přepadlo, Stalin tomu zprvu nemohl uvěřit; tvrdil, že se jedná o provokaci německýchgenerálů a že Hitler o tom nemůže vědět.[59][60] Věrolomný nepřátelský útok, jakož i čistky v armádě z třicátých let, způsobil Rudé armádě značné ztráty; jejíletectvo bylo z téměř 60% zničeno,[61]tanková vojska, která se s Němci střetla, byla navzdory kvantitativní převaze nad německými pancéři zlikvidována z téměř 90 %.
Stalin sám vystoupil v rozhlase až 3. července 1941 s emotivním projevem, v němž překvapil posluchače už oslovením „Soudruzi, občané, bratři a sestry…“, apeloval na jejich vlastenectví a užil i spojení jako „svatá válka“. Informoval o územních ztrátách a vyzýval lid k boji proti nepříteli i vlastním dezertérům a zbabělcům.[62]
Stalinova centralizace moci za války
Od roku 1941 byl Stalin předsedou Rady lidových komisařů (obdoba ministerského předsedy). V průběhu druhé světové války zastával funkce předsedy Státního výboru obrany, lidového komisaře obrany a vrchního velitele sovětských vojsk.[63] 10. července 1941 byl hlavní štáb (Ставка Главного Командования) přejmenován (na Ставка Верховного Командования) a Stalin se stal jeho předsedou místoTimošenka. 19. července Stalin Timošenka nahradil i ve funkci ministra obrany a 8. srpna 1941 se stal vrchním velitelem ozbrojených sil SSSR. Ve svých rukou soustředil veškerou moc vládní, stranickou i vojenskou.[64]
Zemi řídil z Moskvy, a to i v době největšího ohrožení hlavního města v obdobíbitvy před Moskvou (listopad 1941 – jaro 1942). Jeho přítomnost a veřejná vystoupení přispěly ke zvýšení morálky napadené země.[65]
Jak však uvedl N. S. Chruščov ve svém projevu v r. 1956, Stalin nechápal situaci, která se vytvářela na jednotlivých frontách, protože za celou válku nebyl (s jedinou krátkou výjimkou) ani na jednom z úseků fronty či v jediném osvobozeném městě. Přitom často vydával rozkazy, které neodpovídaly skutečné situaci a vedly k velkým ztrátám na životech.[60] Slabá byla jeho strategická rozhodnutí v počátku války, kdy v září 1941, i přes žádostí generálů, dopustil obklíčení a zničení vojenského seskupení pěti armád vbitvě o Kyjevský kotel.
První Moskevská konference, Moskva, 29. září – 1. října 1941, účast: Stalin, W. Averell Harriman, lord Beaverbrook, Molotov, předmět jednání: spojenecká pomoc Sovětům
Druhá Moskevská konference, Moskva, 12.–17. srpna 1942, účast: Churchill, Stalin, Harriman, předmět jednání: diskuse o důvodu upřednostnění otevření severoafrické fronty před vyloděním ve Francii ze strany Velké Británie, anglicko – sovětská dohoda o výměně informací a technologií
Třetí Moskevská konference, Moskva, 18. října – 1. listopadu 1943, účast: ministři zahraničí Cordell Hull, Anthony Eden, Molotov, Fu Bingchang a Stalin, předmět jednání: Moskevská deklarace – společné prohlášení vlád USA, Velké Británie a SSSR o osvobozování některých evropských států z moci Němců
Čtvrtá Moskevská konference, Moskva, 9. října 1944, účast: Churchill, Stalin, Molotov, Eden, předmět jednání: zřízení poválečných sfér vlivu ve východní Evropě a na Balkánském poloostrově
Jako hlava sovětské vlády se dále zúčastnil těchtoválečných konferencí mimo Moskvu:
Teheránská konference, Teherán, Írán, 28. listopadu – 1. prosince 1943, účast: Churchill, Roosevelt, Stalin, předmět jednání: první společné setkání Velké trojky, plánování konečné strategie války proti Německu a jeho spojencům, stanovení data Dne D
Jaltská konference, Jalta, 4.–11. února 1945, účast: Churchill, Roosevelt, Stalin, předmět jednání: závěrečné plány porážky Německa, poválečné plány na rozdělení Evropy, stanovení data Konference spojených národů, podmínky vstupu SSSR do války proti Japonsku
Postupimská konference, Postupim, Německo, 17. července – 2. srpna 1945, účast: Churchill, Stalin, Truman, Attlee, předmět jednání: deklarace bezpodmínečné kapitulace Japonska, stanovení poválečné politiky Německa
Vojenské hodnosti
6. března 1943 mu byla udělena hodnostmaršál Sovětského svazu.[64] V červenci 1945 byl armádními špičkami navržen Ústřednímu výboru strany na udělení hodnosti generalissima[66] a 27. července tuto hodnost „…jako ocenění výjimečných zásluh ve Velké vlastenecké válce…“ spolu s řády Vítězství aHrdina Sovětského svazu obdržel.
Pokus o atentát (1944)
V troskáchStalingradu po osvobození města v únoru 1943
Ještě za války, roku1944 měl být na Stalina spáchán atentát. Atentátníkem měl být bývalý sovětskýnadporučík a poté špion třetí říšePjotr Tavrin-Šilo. Měl zaútočitgranátometem na Stalinův opancéřovaný vůz při výjezdu z Kremlu, případně po něm hodit magnetickouminu.
Tavrin-Šilo byl vysazen na území SSSR dne1. září 1944. Několik dní pobyl v Karmanovu, odkud5. září odjel motocyklem. Za městem ho zastavil milicionář s otázkou, odkud jede. Tavrin-Šilo mu uvedlRžev, což neměl dělat z toho důvodu, že toto město bylo vzdáleno asi 200 km a Tavrin-Šilo měl téměř suché pneumatiky, přestože celý den pršelo.
Nakonec byl odveden na úřadovnuNKVD, kde se přiznal nejen ke spolupráci s nacisty, ale i ke své minulosti (Tavrin-Šilo byl před válkou třikrát ve vězení). Roku1952 byli on i jeho manželka odsouzeni k trestu smrti a oba byli popraveni.[67]
Důsledky války
V průběhu válkyzahynulo přes 20 milionu obyvatel Sovětského svazu, včetně 9 milionu vojáků, a země tak utrpěla ze všech válčících států nejvyšší ztráty.[68]Stalinem vedený Sovětský svaz dokázal za pomocizahraničních dodávek a za cenu obrovských obětí německému útoku odolat a na přelomu let 1942/43 pobitvě u Stalingradu převzal iniciativu a přešel do protiútoku. KdyžRudá armáda stanula na jaře 1945 vBerlíně, byl srovnán se zemí. Stalin získal zpět vše, co ztratil, znovu ovládl Pobaltí, Ukrajinu,Besarábii a Bělorusko, které začlenil do Sovětského svazu jako svazové republiky. Finsko se sice stalosatelitem SSSR vmezinárodní politice a částečně i zahraničním obchodu, ale zachovalo si nezávislost ve vnitřní politice a státním zřízení. Jiné státy ve Stalinově sféře zájmů (Polsko,Československo,Rumunsko,Maďarsko,Bulharsko aVýchodní Německo) se staly satelity se vším všudy, i když režimy v nich vzniklé nelze se Stalinovou diktaturou srovnávat.
Stalin získal jakožto vítěz nadnacismem gloriolubojovníka za svobodu a osvoboditelenárodů. Mnoholevicovýchintelektuálů po celém světě na něj mělo právě takový názor a nevěřili zprávám o zločinech, které měl v SSSR páchat.
Pro Rusko je velkým štěstím, že ve svém utrpení má v čele tohoto velkého a tvrdého vojevůdce. Stalin je mohutnou a silnou osobností, vhodnou pro bouřlivou dobu, v níž musí žít. Je to muž nevyčerpatelné odvahy a silné vůle, člověk přímý a též ostrý v řeči, což se mě, jako člověka vyrostlého v Dolní sněmovně, nijak nedotklo, zvláště když to mohu říci i o sobě. Především je člověkem s oním spásným smyslem pro humor, jenž má mimořádný význam pro všechny lidi a pro všechny národy, a zvláště pro velké lidi a velké národy. Stalin na mě učinil dojem muže, jenž disponuje hlubokou a chladnokrevnou moudrostí při úplné absenci jakýchkoli iluzí.
Jen postupně se názor na Stalina měnil od opatrné kritiky chyb po prohlášení Stalina za zločince ústy tehdejšího ruského presidenta.[70][71] Přesto počet obdivovatelů Stalina zůstává, zejména v Rusku, vysoký.[72][73]
V poválečném období kult Stalinovy osobnosti vstupoval do života každého jednotlivce. Glorifikace dosáhla gigantických rozměrů, které vyvrcholily během oslav vůdcových sedmdesátých narozenin (1949). V pražském Veletržním paláci byla např. 4. prosince 1949 otevřena výstava darů „československého lidu“ J. V. Stalinovi,[74] obdobné výstavy se konaly i v dalších socialistických metropolích a v Bratislavě. Od počátku prosince informoval tisk o slavnostních shromážděních a závazcích na počet Stalinových narozenin.
Od roku 1945 byly Stalinovým jménem pojmenovávány nejdůležitější ulice a náměstí v českých a slovenských městech (v Praze dnešníVinohradská) a důležité výrobní závody, např. dnešní chemička vZáluží,[75] a stavěny pomníky.[76][77]
Obdobný rozsah mělo i uctívání v době Stalinova pohřbu (9. březen 1953).
Stalinův zdravotní stav
Poškození srdečního svalu konstatovali lékaři již v roce 1927. Po válce se Stalinův zdravotní stav začal zhoršovat, též jako důsledek nadměrného kouření, přejídání se a nadměrného pití alkoholu. Vůdce ztrácel síly k tomu, aby se mohl věnovat každodennímu řízení země. Již v roce 1945, v době náročných jednání s Velkou trojkou, prodělal infarkt, postupně se rozvíjela ateroskleróza mozku. Obtíže vyvrcholily v březnu 1953 mozkovou mrtvicí, ze které se již neprobral.[78]
Poslední léta diktatury J. V. Stalina vedla k opětovnému stupňování represí uvnitř SSSR. ŠéfemNKVD byl do ledna 1946Lavrentij Berija, který pokračoval v teroru podobném třicátým létům pod taktovkou Ježova.[79]
Poválečnou éru vyplnily i masivní propagační kampaně a politické aféry. Sovětská propaganda zahájila tažení proti poklonkování před západem (boj protikosmopolitismu s jasněantisemitským pozadím) a na podporu sovětského vlastenectví. Politické a represivní kampaně zasáhly armádní elitu, stranický aparát a uměleckou a intelektuální elitu (leningradská aféra, mingrelské spiknutí,[79] spiknutí bílých plášťů[80]). Atmosféra odhalování spiknutí se přenesla i do tehdejšího Československa.[81]
Hospodářské problémy a růst
Sovětský svaz vyšel z konfliktu nesmírně mocensky posílen, nicméně hospodářsky se ocitl na pokraji zhroucení. Životní úroveň obyvatelstva byla na hraně únosnosti. Stát žádal nové oběti od lidí, aby byla obnovena hospodářská moc země. Znovu se zbrojilo, velmi důležitým úkolem pro sovětské vědce a rozvědku bylo získání atomové bomby. Stalin preferoval rozvoj těžkého průmyslu (výroba strojů pro další výrobu a zbrojní průmysl), spotřební průmysl byl minimalizován. Díkyreparacím byla do SSSR vyvezena značná část průmyslového zařízení z Německa (např. továrny BMW), které Sovětům alespoň trochu kompenzovalo utrpěné ztráty.[82] Sovětský průmysl, na rozdíl od zemědělství, dosahoval vyšší produkce.[83]
Zemědělství se stále ještě nevzpamatovalo z kolektivizace, válečných útrap a odvodů práceschopných mužů do armády i poválečného úprku rolníků do měst za lepším živobytím. Kolchozní výroba byla hluboko pod úrovní, kterou měla zemědělská produkce zacarského Ruska.
Zahraniční politika (1945–1953)
Mao na oslavách Stalinových sedmdesátin v Moskvě, prosinec 1949Stalin aMao Ce-tung na čínské poštovní známce
Stalin v poválečných letech sice i nadále plánoval expanzi a upevnění impéria, nicméně jeho postupy se změnily. Aby si uchoval svou pozitivní tvář, snažil se postupovat méně nápadně. Měl obavy ze západních spojenců, jejichž ekonomická převaha byla značná. Pouze ve střední a východní Evropě se zdařila sovětizace. Stalin vytvořilInformační byro (1947), které mělo podřídit tamní komunistické strany sovětském vlivu. Ale i zde se vyskytly nečekané komplikace v souvislosti s nepoddajnouJugosláviíJ. B. Tita (vizroztržka Tito–Stalin). Komunistické režimy však vznikly i v ČíněMao Ce-tunga aSeverní KorejiKim Ir-sena. Sovětský vliv ve světě však rostl i díky vlivné pozici v OSN, které se stalo řečnickou arénoustudené války.
Studená válka se rozhořela naplno běhemberlínské blokády (od 23. června 1948 do 12. května 1949).Trumanova doktrínazadržování komunismu vedla k aktivizaci antikomunistických sil ve světě. Komunisté byli poraženi v řecké občanské válce. Sověti byli nuceni ustoupit v otázkách nároků vůči Turecku i Íránu. Nově vzniklý státIzrael se k SSSR i přes Stalinovu počáteční podporu nakonec obrátil zády a anikorejská válka se nevyvíjela dle jeho představ.
Stalin byl dvakrát ženat. Poprvé se oženil v roce 1904. První manželkaJekatěrina Semjonovna Svanidzeová (1885–1907) zemřela necelý rok po narození synaJakova (1907–1943).
Berijův návrh na popravu 46 generálů a vyšších důstojníků Rudé armády po porážkách v roce 1941. Stalinovo rozhodnutí: „Zastřelte všechny uvedené v seznamu“ – J. St.“
V letechkultu osobnosti byl Stalin oslavován jakoveliký vůdce,veliký vůdce a učitel,otec národů apod. (великий вождь, великий вождь и учитель, отец народов).[86][p. 5]
V celém Sovětském svazu bylo přejmenováváno mnoho různých míst po něm; v červnu 1924 ukrajinské hornické městoJuzovka získalo názevStalino, v dubnu 1925 bylCaricyn přejmenován naStalingrad, tádžické městoDušanbe bylo přejmenováno v roce 1929 naStalinabad. V roce 1938 bylo navrženo přejmenování Moskvy naStalinodar, ale tuto změnu sám Stalin odmítl.
Stalin též usiloval o gloriolu velkého vojevůdce. Hodnostmaršála Sovětského svazu obdržel v roce1943, po válce získal hodnostgeneralissima, nejvyšší vojenskou hodnost v SSSR, kterou zastával pouze on sám.
Stalin byl paranoidní a v pozdních letech trpělarterosklerózou. Jeho lékař Vladimir Vinogradov zaznamenal v roce 1952 výraznou změnu ve Stalinově zdravotním stavu. Když Stalinovi navrhl, aby bral věci na lehčí váhu, rozzuřil se a nechal ho uvěznit. Stejně tak bylo v roce 1952 uvězněno několik dalších lékařů. Někteří z nich byli židovského původu a tisk začal šířit pověsti o lékařském spiknutí.[88] V lednu 1953 TASS zveřejnila zprávu o uvěznění devíti členů zločinné skupiny vraždících lékařů, obviněných z likvidace předních sovětských činitelů.[80]
V polovině února 1953 odjel Stalin na svoudaču v Kuncevu u Moskvy.[89] O průběhu dalších událostí existují rozporné zprávy, které se v zásadě shodují v následujícím. Noc na 1. března 1953 Stalin strávil večeří a pitím do ranních hodin. Když se následující den do pozdních večerních hodin neozývaly z ložnice zvuky, odvážil se někdo z přítomných ke vstupu a nalezl Stalina ležet na podlaze. Podle Chruščovových vzpomínek vyjeli on, Malenkov, Berija a Bulganin do Kunceva poté, co je stráž telefonicky informovala. Když dorazili na místo, bylo jim řečeno, že Stalin byl uložen na pohovku v malé jídelně a spí. Čtyři muži si neuvědomili, že se mohlo stát něco vážného, a vrátili se do Moskvy. Teprve 2. března, když Stalin stále zůstával ochrnutý a nemluvil, byli přivoláni lékaři, kteří konstatovali záchvat mrtvice. Bezradní členové politbyra dojížděli na daču každý den.[88] Zpráva o Stalinově zdravotním stavu, včetně informace o tlaku a teplotě, byla vysílána v rozhlase až 4. března 1953, v československém tisku se objevila o den později.[90]
Stalin zemřel 5. března 1953 v 9 hodin 50 minut moskevského času.[91] 7. března bylo tělo vystaveno v Sloupové síniDomu odborů a pohřeb se konal 9. března 1953.[92][93]
Posmrtné uložení
Nabalzamované tělo bylo téhož roku uloženo do Leninova mauzolea v Moskvě, které bylo přejmenováno naMauzoleum Lenina a Stalina.[94] V říjnu 1961 rozhodl sjezd Komunistické strany SSSR, že Stalinovy ostatky nebudou v mauzoleu nadále uchovávány.[95] V noci z 31. října na 1. listopadu 1961 bylo jeho tělo vyneseno a pohřbeno uKremelské zdi v dřevěné rakvi. Rakev byla zalita velkým množstvím betonu, patrně aby se zabránilo dalšímu možnému přesunu těla.
Již během zdlouhavého umírání diktátora proběhlo v Kremlu dělení moci. Hlavní iniciativu převzal Stalinův gruzínský krajan a úzký spolupracovníkLavrentij Pavlovič Berija, jehož aktivita ostatní překvapila a částečně i paralyzovala. Několik hodin před Stalinovou smrtí se konalo v Kremlu zasedání ÚV a rady ministrů. Mělo posvětit dohodu, která vznikla uvnitř „věrchušky“ (elita, politická špička). Hlavní slovo na jednání měli Berija s Malenkovem. Výsledné rozdělení funkcí anulovalo výsledkyXIX. sjezdu KSSS a poslední Stalinovy zásahy do mocenského postavení svých nejbližších. Rehabilitováno bylo postavení Molotova, Mikojana a Vorošilova. Většina nováčků ve vedení strany své postavení ztratila (Brežněv a další).
Den po Stalinově smrti, 6. března 1953, byl Malenkov jmenován předsedou Rady ministrů, jeho prvními náměstky Berija, Molotov, Bulganin a Kaganovič.[96] Během prvních týdnů se vytvořil triumvirát složený z Malenkova, Beriji a Molotova, kteří také přednesli během pohřbu diktátora projev na Rudém náměstí.
Brzy se semknula většina členůpředsednictva ÚV KSSS protiL. P. Berijovi, který byl v červnu 1953 zatčen, uvězněn a 23. prosince 1953 popraven.[97] Od září 1953 měli hlavní postavení v zemi šéf vlády G. M. Malenkov a šéf stranického aparátuN. S. Chruščov.
Odkaz v Československu
Stalinův pomník v Praze na Letné (1955–1962), který byl zlikvidován po odsouzení Stalina jeho nástupcem N. S. Chruščovem
Udělení Československého řádu Bílého lva J. V. Stalinovi
Dne 20. 6. 1945 schválila vláda propůjčeníČeskoslovenského řádu Bílého lva I. třídy s řetězem J. V. Stalinovi (č. j. B 12/45). Stalin vyznamenáni odmítl přijmout.[98][p. 6]
Dnešní hodnocení
Rostoucí obliba v některých postsovětských státech
J. V. Stalin na kyrgyzské poštovní známce z roku 2005Stalinova socha v jeho rodnémGori
Stalin je v některých postsovětských státech (Rusko, Gruzie nebo Arménie) spojován s vítězstvím nadnacistickým Německem veVelké vlastenecké válce. Mnoha lidmi je stále obdivován jako válečný vůdce, ačkoliv ti samí lidé často odmítají jeho represivní politiku.[99]
V roce 2008 se v anketěNejvětší Rus (ruskyИмя Россия) umístil Stalin na 3. místě.[100][p. 7] Jeho příznivci argumentují tím, žeSovětský svaz zachránil předLeninovýmNEPem (který měl údajně „rozdat“ nerostné bohatství Ruska Západu), celou Evropu před nacisty a že SSSR pozvedl ze zemědělského státu na jadernou, průmyslovou a vojenskou velmoc. V průzkumu z roku 2012 kladně ohodnotilo Stalina 28 % dotázaných Rusů, a to především lidé starší 55 let (41 %), méně často lidé ve věku 18 až 39 let (okolo 20 %).[99]
Průzkum v roce 2016 ukázal, že od roku 2007 v Rusku výrazně narostl počet osob kladně oceňujících roli Stalina a naopak poklesl počet těch, kteří o něm uvažují kriticky.[101]
V roce 2017 byl již Stalin v ruské anketě vyhodnocen jako největší historická osobnost (38 %) před Vladimírem Putinem (34 %)[73]
V jeho rodnéGruzii vyjádřilo 46 % dotazovaných ke Stalinovi kladný vztah. V Gori byla postavena obří Stalinova socha.[102] V roce 2013 označilo 68 % dotazovaných Gruzínců Stalina za „moudrého vůdce“.[99]
VArménii v roce 2013 uvedlo 38 % dotázaných, že jejich země by potřebovala silného vůdce, jako byl Stalin, aby byl „obnoven pořádek“.[99]
Hodnocení zločinů
Ruský prezidentPutin odhaluje v Moskvě památník obětem stalinských represí, nazvaný Zeď nářků
V roce2007ruská organizace Memorial (Мемориа́л) vypracovala jmenný seznam 2,6 milionu obětí stalinského teroru. Seznam bude postupně doplňován o zbývající jména. Tento seznam má být distribuován do škol.[103]
Když buržoasní diplomaté připravují válku, začínají horlivě křičet o „míru" a „přátelských vztazích“. Začíná-li nějaký ministr zahraničních věcí horlit pro „mírovou konferenci“, pak vězte, že „jeho vláda“ již objednala nové bitevní lodi a letadla. U diplomata se slova musí rozcházet s činem – neboť, jaký by to byl diplomat? Slova jsou jedna věc, a činy jsou naprosto něco jiného. Hezká slova jsou maskou k zastření špatných činů. Upřímný diplomat, toť něco asi jako suchá voda, dřevěné železo.
Josif Vissarionovič Stalin,Volby v Petrohradě, otištěno v časopise „Social-Demokrat“ v lednu 1913[105]
Těžko si umím představit, jakou může mít osobní svobodu nezaměstnaný, který chodí hladový a nenachází uplatnění své práce. Skutečná svoboda je pouze tam, kde je zničené vykořisťování, kde neexistuje útlak jedněch lidí druhými, kde není nezaměstnanosti a žebráctví. Kde se člověk netřese kvůli tomu, že zítra může ztratit práci, obydlí i chléb. Jen v takové společnosti je možná skutečná, a ne jen na papíru, osobní svoboda.
Josif Vissarionovič Stalin, Rozhovor s předsedou novinářské společnosti Royem Howardem, 1. 3. 1936[106]
My, komunisté, jsme lidé zvláštního ražení. Jsme ukováni ze zvláštní látky. Jsme ti, kdož tvoří armádu velikého proletářského stratéga, armádu soudruha Lenina. Není nic vyššího než čest patřit k této armádě.
Josif Vissarionovič Stalin,Projev na II. všesvazovém sjezdu sjezdu sovětů 26. ledna 1924[107]
Bylo by nesprávné si myslet, že je možné dosáhnout seriózní kulturní růst členů společnosti bez změn situace v pracovním prostředí. Na to je potřebné především zkrátit pracovní den na minimálně 6 a potom na 5 hodin. Je to potřebné proto, aby členové společnosti dostali dostatek volného času, potřebného pro získání všestranného vzdělání.
Na to je nutné zavést povinnou výuku obecné politologie, potřebnou k tomu, aby všichni členové společnosti měli možnost svobodně si vybrat profesi a nebýt přikovanými na celý život k jakékoliv jedné profesi.
Proto je dále potřebné od základu zlepšit bytové podmínky a zvýšit reálnou mzdu pracujícím a zaměstnancům minimálně na dvojnásobek, jak cestou přímého zvýšení mzdy, tak zvlášť cestou dalšího systematického snižování cen předmětů masové spotřeby (např. strava, ošacení, bydlení).
Takové jsou základní podmínky přechodu k opravdovému komunismu.
Stalin: „Avšak já vás ujišťuji, že dodržíme smlouvu, kterou jsme s vámi uzavřeli – že Československo bude svobodná a nezávislá země a že my se nebudeme vměšovat do vašich vnitřních záležitostí. Jak to budete dělat, takové to budete mít.“
(Stalinův přípitek na večeři na Benešovu počest, když se na jaře1945 vracel z londýnského exilu přes Moskvu do Československa)[109][p. 8]
Dílo
O technice. Praha: Práce, 1945. 83 s.
O dialektickém a historickém materialismu. Praha: Svoboda, 1945. 39 s.
Korespondence předsedy rady ministrů SSSR s prezidenty USA a ministerskými předsedy Velké Británie za Velké vlastenecké války 1941–1945. Překlad Zdeněk Kubeš. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1981. 717, [3] s.
Odkazy
Poznámky
↑Z ruského „сталь“, tj. „ocel“. Méně známou přezdívkuKoba přijal v mládí, a to podle jednoho z hrdinů románu gruzínského spisovatele Alexandra KazbegiOtcovrah (publikován v roce 1882). RománovýKoba bránil gruzínské rolníky proti kozákům a mstil své přátele.[1]
↑I když se v literatuře objevuje tvrzení, že otec malého Josifa bil, sám Stalin na rodiče ve zlém nevzpomínal. V roce 1931 poskytl německému spisovateli Emilu Ludwigovi rozhovor, jehož autorizovaný záznam byl otištěn 30. dubna 1932 v 8. čísle časopisu „Bolševik“. Na Ludwigovu otázku „Co Vás pohnulo k opozičnosti? Snad špatné zacházení rodičů?“, Stalin odpověděl:„Ne, moji rodiče byli lidé nevzdělaní,ale zacházeli se mnou naprosto ne špatně.“ [V originále: Нет. Мои родители были необразованные люди,но обращались они со мной совсем не плохо.][7]
↑Podle vlastní Stalinovy verze byl vyloučen za propagacimarxismu. Tato verze je však v rozporu se záznamy školního archivu.
↑Vraždou Kirova byla inspirována povídkaBorise Pilňaka Nezhašený měsíc. Autor byl později popraven pro obvinění ze špionáže.
↑Ke Stalinovu jménu byla i v Československu připojována řada oslavných přídomků. Např.Rudé právo otisklo dne 7. 3. 1953 článek „Živoucí zůstane veliké dílo J. V. Stalina“, v němž se mj. uvádí: „Zemřel J. V. Stalin, veliký vůdce sovětského lidu, geniální učitel pracujících celého světa, nejdražší osobnost všeho lidstva. Zemřel J. V. Stalin, milovaný osvoboditel, přítel a ochránce naší vlasti. Zemřel J. V. Stalin, vítězný budovatel nového řádu lidstva, titan lidského pokroku, praporečník boje za světový mír.“[87]
↑Toto vyznamenání bylo zřízeno vládním nařízením č. 362/1922 Sb., a to s uvedeným názvem. Nelze proto asi v tomto případě respektovat platná Pravidla českého pravopisu, dle kterých by se mělo psát „bílého“.
↑Jde o část Stalinova projevu při večeři na rozloučenou v Kremlu dne 28. 3. 1945. Stalin pronesl dva projevy, jejichž znění zaznamenal jeden z československých účastníků (zřejmě po paměti, po skončení recepce). Kopie záznamu se dostala do archivu Eduarda Táborského (1910–1996), tehdejšího sekretáře prezidentaBeneše, a Táborský tento záznam obou Stalinových řečí otiskl v knize „Prezident Beneš mezi Západem a Východem". Verze, jež je otištěna v knize Táborského, se slovně dosti liší od verze, kterou uvádíJosef Macek, i když smysl je podobný; odkud čerpal Macek, je těžké říci, v doprovodu prezidenta Beneše nebyl.[110]
Reference
↑ Koktejl 2004/11: Stalin – kat svého lidu.www.czech-press.cz [online]. [cit. 2017-05-15].Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-11-17.
↑Geoffrey A. Hosking.Russia and the Russians: a history. [s.l.]: Harvard University Press, 2001.Dostupné online.ISBN978-0-674-00473-3. S. 469.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑STALIN, Iosif Vissarionovič.Spisy. Sv. 13, Červenec 1930 – leden 1934. 1. autoris. vyd. Praha: Nakladatelství politické literatury, 1953. 398 s. cnb000411284. S. 117.
↑J. V. Stalin, „Rozhovor s německým spisovatelem Emilem Ludwigem“.. [s.l.]: [s.n.], 1953.
↑HUŠKOVÁ, Šárka.Fenomén Stalin: politicko-sociální rozbor. Liberec, 2011. Bakalářská práce. Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická. Vedoucí práce Martin Brabec. s. 15–16.Dostupné online.
↑ Kominternet.cz:100 let od pražské konference ruské sociální demokracie.kominternet.cz [online]. [cit. 2017-06-03].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-04-17.
↑HUŠKOVÁ, Šárka.Fenomén Stalin: politicko-sociální rozbor. Liberec, 2011. Bakalářská práce. Technická univerzita v Liberci. Vedoucí práce Martin Brabec. s. 27–28.Dostupné online.
↑abcHUŠKOVÁ, Šárka.Fenomén Stalin: politicko-sociální rozbor. Liberec, 2011. Bakalářská práce. Technická univerzita v Liberci. Vedoucí práce Martin Brabec. s. 28–32.Dostupné online.
↑MARUŠINCOVÁ, Lenka.Terorismus – problém minulosti i současnosti. Brno, 2009. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Radim Štěrba. s. 18.Dostupné online.
↑CABANOVÁ, Zdenka.Vznik kultu osobnosti Stalina a jeho důsledky. Brno, 2013. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Milan Valach. s. 29.
↑abHAVELKOVÁ, Lenka.Vývoj ruské ekonomiky, její současné postavení a perspektiv. Brno. 2012 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Oldřich Králík. s. 33–39.Dostupné online.
↑ENGERMAN, David.Modernization from the Other Shore. [s.l.]: [s.n.], June 2009.Dostupné online.ISBN9780674036529.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Ukrajina vyzvala mezinárodní společenství, aby hladomor z let 1932-1933 uznalo za genocidu. Rusko je proti.Hospodářské noviny [online]. 7. prosince 2016.Dostupné online.
↑HOCKSTADER, Lee.From a ruler's embrace to a life in disgrace [online]. 10 March 1995.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑TLACHOVÁ, Lenka.Politické represe v SSSR ve 30. letech 20. století. Plzeň, 2015. Bakalářská práce. Západočeská univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Petra Kodetová.Dostupné online.
↑ Např.: Další travičská aféra v Moskvě?.Národní listy. 30. 6. 1938, s. 4.Dostupné online.
↑Communism: A History (Modern Library Chronicles) by Richard Pipes, pg 67
↑ Historik úspěšně odhaluje jména stalinských čistek.Týden [online]. 31. ledna 2018.Dostupné online.
↑ Mezinárodní brigáda ve Španělsku.Národní politika. 2. 1. 1937, s. 1.Dostupné online.
↑ Rozmluva Stalinova s Roy Howardem.Lidové noviny. 5. 3. 1936, s. 3.Dostupné online.
↑ Prudké boje vojska sovětského a japonského ve vnějším Mongolsku.Národní listy. 27. 6. 1939, s. 1.Dostupné online.
↑ SSSR a konflikt Italsko-habešský.Lidové noviny. 24. 9. 1935, s. 1.Dostupné online.
↑abKŘIVÁČEK, Jan.Mnichovská dohoda a její platnost. Brno, 2013. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Jaromír Tauchen. s. 17.Dostupné online.
↑ Sovětský protest v Londýně proti řeči Halifaxově.Národní listy. 12. 10. 1938, s. 1.Dostupné online.
↑ Jan Rychlík: Oč za Mnichova skutečně šlo (částPlatná? Neplatná?.www.listy.cz [online]. [cit. 2017-06-20].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-19.
↑ Sovětská vojska vstoupila do Polska a Rozhlasový projev...Molotova.Národní listy. 18. 9. 1939, s. 1.Dostupné online.
↑ Poláci v Katyňském lese zemřeli na rozkaz Stalina – přiznává oficiálně Rusko.Hospodářské noviny. 26. 11. 2010.Dostupné online.
↑ab Historický rok 1939 českého národa.Národní listy. 31. 12. 1939, s. 12.Dostupné online.
↑ Např.: Živější akce na Karelské šíji.Národní listy. 29. 12. 1939, s. 2.Dostupné online.
↑VYČICHLOVÁ, Lucie.Finsko v české publicistice v letech 1938–1945. Brno, 2012. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Michal Kovář. s. 17.Dostupné online.
↑HUŠKOVÁ, Šárka.Fenomén Stalin: politicko-sociální rozbor. bakalářská. Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická.Dostupné online.
↑KOLEKTIV.Malý encyklopedický slovník A-Ž. Praha: Academia, 1972. Kapitola Stalin Josef Vissarionovič, s. 1144–1145.
↑„It is very fortunate for Russia in her agony to have this great rugged war chief at her head. He is a man of massive outstanding personality, suited to the sombre and stormy times in which his life has been cast; a man of inexhaustible courage and will-power, and a man direct and even blunt in speech, which, having been brought up in the House of Commons, I do not mind at all, especially when I have something to say of my own. Above all, he is a man with that saving sense of humour which is of high importance to all men and all nations, but particularly to great men and great nations. Stalin also left upon me the impression of a deep, cool wisdom and a complete absence of illusions of any kind.“ In:CHURCHILL, Winston.The End of the Beginning (War Speeches 1942), London: Cassell, 1943. [Citovaný text je na str. 216–217.]
↑ Projev soudruha N. S. Chruščova.Rudé právo. 19. 1. 1957, s. 3.Dostupné online.
↑ Stalinovy zločiny nelze ospravedlnit. Medveděv na své kritice trvá..Lidovky.cz. 8. 11. 2009.Dostupné online.
↑ Poláci v Katyňském lese zemřeli na rozkaz Stalin – přiznává oficiálně Rusko (posled. odst.).Hospodářské noviny. 26. 11. 2010.Dostupné online.
↑ab Putin je až druhý. Rusové vybírali největší historickou osobnost, vyhrál Stalin.Aktuálně.cz [online].Economia, 2017-06-26 [cit. 2017-06-26].Dostupné online.
↑ Výstava darů J. V. Stalinovi (dostupné online v NK ČR).Rudé právo. 6. 12. 1949, s. 1.Dostupné online.
↑PIDIMA, Dominik.Porovnání smutečních akcí po smrti J. V. Stalina a Klementa Gottwalda na příkladu Brna. Brno, 2016. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Denisa Nečasová. s. 9–11.Dostupné online.
↑ab Odhalení záškodnické skupiny lékařů v Sovětském svazu.Rudé právo. 14. 1. 1953, s. 3.Dostupné online.
↑ Proces s vedením protistátního spikleneckého centra....Rudé právo. 21. 11. 1952, s. 1.Dostupné online.
↑MACEK, Libor.Dvanáctiválcové motory BMW. Brno, 2014. Bakalářská práce. VUT v Brně, Fakulta strojního inženýrství. Vedoucí práce Lubomír Drápal. s. 15.Dostupné online.
↑ Sovětský průmysl splnil pětiletý plán za čtyři roky a tři měsíce.Rudé právo. 18. 4. 1951, s. 3.Dostupné online.
↑ Český rozhlas Brno: Smrt druhé Stalinovy manželky Naděždy.www.rozhlas.cz [online]. [cit. 2017-06-01].Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-06-25.
↑ V Americe zemřela jediná dcera ruského diktátora Stalina.i-Dnes. 28. 11. 2011.Dostupné online.
↑ Oldgazette.ru: Přiklady posmrtných článků o Stalinovi vč. titulů (rusky).oldgazette.ru [online]. [cit. 2017-05-31].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-06-30.
↑STALIN, Josif Vissarionovič.Spisy. Sv. 2, 1907-1913. 1., autoris. vyd. Praha: Svoboda, 1949. 400 s. cnb000675856. [Citovaný text je na str. 262.]
↑ Rozhovor Roye Howarda s J. V. Stalinem, 1936 :: Leva-Net.leva-net.webnode.cz [online]. [cit. 2019-02-05].Dostupné online.
↑STALIN, Josif Vissarionovič.Spisy. Sv. 6, 1924. 1., autoris. vyd. Praha: Svoboda, 1951. 402 s. cnb000504889. [Citovaný text je na str. 54.]
↑STALIN, Josif Vissarionovič.Ekonomické problémy socializmu v ZSSR. [s.l.]: [s.n.], 1952. S. 69.
↑ Strana demokratického socialismu, Josef Macek: Dědictví marxismu, kap. 7.Stalinismus.www.sds.cz [online]. [cit. 2006-07-03].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-01-05.
↑TÁBORSKÝ, Eduard.Prezident Beneš mezi Západem a Východem. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1993. 327 s.ISBN80-204-0365-5. [Text Stalinových projevů je otištěn na str. 234–236, viz i poznámku č. 19 na str. 310.]
Literatura
Bullock, Alan:Hitler a Stalin, Kma s.r.o., Praha: 2005.ISBN80-7309-264-6. (Německé vydáníHitler und Stalin. München 1998.)
J. Fishman, J. H. Hutton:Soukromý život Josefa Stalina, 1993 (ISBN80-208-0286-X)
Dokument: Beneš Stalinovi, Panu maršálovi Svazu sovětských socialistických republik J. V. Stalinovi, Dr. Edvard Beneš, Praha 16. května 1945 (Britské listy, 11. 5. 2006)
.jpg)
.jpg)
_(B%2526W).jpg)
.jpg)
